Jidáš, apoštol a ďábel – Bergoglio, apoštol a ďábel? (2018)

Jidáš, apoštol a ďábel – Bergoglio, apoštol a ďábel? (2018)

P. Curzio Nitoglia

27. dubna 2018

Úvod

Může jedna a tatáž osoba (například Jidáš Iškariotský) být apoštolem Ježíše Krista i ďáblem?

V svatém Pavlovi je Božsky zjeveno, že apoštolové jsou „služebníci Kristovi a správci tajemství Božích“ (1 Kor 4:1), zatímco všude v Písmu svatém (Gen. 3:1, Zj 12:9 a 20:2) je ďábel andělem, který se obrátil proti Bohu a proto padnul do pekla. (1) Jak se mohou tyto dva koncepty uvést do souladu? Hledejme odpověď tak, že se uchýlíme k Božímu zjevení, tj. k Písmu a Tradici, jak je vykládá Magisterium Církve.

Evangelium

V evangeliu sv. Jana čteme:

„Odpověděl jim Ježíš: „Což nevyvolil jsem vás dvanáct? A jeden z vás je Ďábel!“ Pravil to o Jidáši, synu Šimona Iškariotského; neboť to byl ten, který ho měl zraditi, ač byl jedním ze dvanácti.“

Jeho „stolec“ jakožto apoštola tedy nebyl uprázdněn.

Otec Ferdinando Prat píše:

Po neposlušnosti Adama a Evy v rajské zahradě a po vzpouře andělů v nebi, neexistuje asi žádná strašnější podívaná, než je přítomnost zrádce v apoštolském kolegiu, v takové blízkosti Ježíše. Přesto Jidáš neměl přirozenost odlišnou od naší. Říct, že byl vtěleným démonem, jsou silná slova, která nic nevysvětlují. Jidáš byl, jako zbytek z nás, schopný dobra i zla natolik, že Ježíš v něm při výběru dvanácti viděl potenciál apoštola. A jestliže si ho dějiny pamatují jako nenáviděnou postavu, je to jen proto, že se jí stal svou vlastní chybou. (2)

Komentář sv. Tomáše Akvinského

Učitel Církve to komentuje:

Ďábel nikoliv přirozeností, ale napodobením ďábelské zloby. (3)

Ano, Jidáš byl svou přirozeností člověkem a nikoliv ďáblem, ale napodobováním ďáblova zla při nenávisti a zradě Ježíše na smrt, byl podobný ďáblu způsobem, jak jednal. Pak vznáší andělský Učitel námitku:

Jestliže si Kristus vyvolil Jidáše, který se stal špatným, zdá se, že učinil špatnou volbu. (4)

Na tuto námitku sv. Tomáš Akvinský odpovídá následovně:

Jde o zvolení do [apoštolského] úřadu. Touto volbou není [zvolenému subjektu] odebrána ani svoboda, ani možnost hříchu. (5)

V tomto případě si tedy Ježíš mohl vyvolit Jidáše, „když se ještě nestal špatným“, ale Jeho volba mu neodňala jeho svobodu hřešit. (6)

Názor sv. Augustina z Hippa

Sv. Tomáš Akvinský však dává také druhou odpověď, když cituje názor sv. Augustina (7):

Pán si vyvolil Jidáše navzdory zlu, jež obrátil ve zdroj Dobra: využít zlého k dosažení dobrého cíle, přesto, že vím, že je zlý. Jidáš Bohu dobře posloužil v tom smyslu, že [On] dovolil, aby jím byl zrazován, aby vykoupil lidstvo. (8)

Když čteme komentář sv. Augustina k pasáži evangelia sv. Jana výše celý, vidíme, že vysvětluje, jak nejen Bůh využil Jidáše, dosažením dobra ze zla, tj. Vykoupení lidstva ze zrady, ale také, jak:

Mnozí mučedníci byli pronásledováni ďáblem. Kdyby je Satan nepronásledoval, dnes bychom neoslavovali jejich slavné mučednictví. Proto ten, kdo koná zlo, dělá škodu sám sobě, ale nepostihuje Boží dobrotu, protože Bůh obrací v dobro tytéž ďáblovy zlé skutky.

Proto je názorně ukázáno, že člověk může být apoštolem i ďáblem tím, jak jedná.

Kdo jsou apoštolové Nového zákona?

Když člověk – z pohledu dogmatické teologie – studuje, kdo je apoštol a jaké jsou jeho přednosti, je udiven tím, co se říká. Ve skutečnosti je novozákonní význam slova apoštol „ten, který je Kristem poslán hlásat Evangelium“. (10) Dvanáct apoštolů bylo Ježíšem vyvoleno (11) (Matouš 10:5, 20:17; Marek 6:7), aby pokračovali v Jeho poslání, tj. aby šířili Evangelium a Církev po světě. Kristus vlastně založil Církev, aby pokračovali v Jeho spásném díle do konce světa. (12) Apoštolové byli posláni („missi“) Kristem, jako byl On Sám poslán („missus“) Bohem Otcem. (Jan 17:18, 20:21) Mise apoštolů je vydávat svědectví o Kristu a vyprávět druhým o tom, co viděli a slyšeli od Něj a hlásat svou víru v Něj, je-li to nutné, až do bodu prolití své krve. Apoštolové obdrželi toto misionářské pověření od Ježíše, aby pokračovali [v jeho poslání]. Sám Ježíš je nazýván „apoštolem“ nebo „tím, který je poslán“ Otcem. (Žid. 3:1) Ježíš byl Otcem poslán, aby učil Pravdu (Magisterium), aby vedl duše do nebe (jurisdikce), a aby je posvěcoval (kněžství). Proto to, co u apoštola nejvíc znamená, není ani tolik jeho vlastní osoba, ale Osoba, která jej poslala (Bůh Otec) a Osoba, kterou reprezentuje, tj. Kristus, dokonce i když je kvůli svým špatným způsobům apoštol sám o sobě „ďáblem“.

Apoštolové a jejich nástupci (biskupové/papež) jsou posláni Kristem, aby pokračovali v Jeho poslání. (13) Oněch dvanáct bylo instruováno a formováno osobně Ježíšem, a byli posláni, aby instruovali a vyučovali ty, které následně pošlou, aby pokračovali v jejich poslání (biskupy/papeže) a zachovávali Církev až do konce světa.

Církev má čtyři známky, z nichž poslední je apostolicita (14) v tom smyslu, že započala s Kristem a dvanácti apoštoly (apoštolský původ) a také proto, že musí mít nepřerušenou posloupnost apoštolů (biskupů/papeže) do konce světa (apoštolská posloupnost). A tak je díky apostolicitě zabezpečena nepřerušená existence Církve bojující až do konce světa.

Povaha Jidášova hříchu

Jidášova zrada byla také inspirována skutečností, že byl zlodějem (Jan 7:6), ale nejen to. Ve skutečnosti, když Jidáš pochopil, že Ježíš Sám sebe prezentuje jako duchovního Mesiáše, který přišel pro spásu všech duší všech národů skrze Jeho utrpení a smrt, v jasném protikladu vůči jeho vlastním [Jidášovým] ambiciózním nadějím (odvozeným z apokalyptického mesianismu (15)) ohledně militantního Mesiáše, úžasného a triumfálního pro sebe a pro Židy bez jakéhokoliv ohledu na gojímy a jako nositele všeho materiálního blahobytu jen pro Izrael, zformoval [Jidáš] ve svém srdci hluboké zklamání smíšené s velkým odporem k trpícímu Mesiášovi, a tak myšlenka na zradu vstoupila do jeho srdce. Můžeme vidět, že hlavním důvodem pro Jidášův hřích byla jeho mylná víra v triumfálního Mesiáše a jeho nedostatek víry v trpícího Mesiáše. Toto jsou nejen osobní nectnosti, které takřka vždy doprovázejí překroucenou víru. Ne, podstatou Jidášovy vzpoury byl nedostatek víry, překroucená víra, krátce řečeno „židovská proradnost“. (16)

Profesor Fedele Pasquero píše:

Jidášova krize začala v synagoze v Kafarnaum, kde nám Ježíšova odpověď Petrovi (Jan 6:70) umožňuje pochopit, že Jidáš nesdílel Víru hlavy apoštolů. Jidáš musel být pobouřen opakovanými předpověďmi o Umučení Ježíše. [...] Po Ježíšově slavném příchodu do Jeruzaléma, když Pán zmínil Své ukřižování (Jan 12:32), vypukla krize. A Jidáš šel k farizejům, aby se jich zeptal, kolik by mu dali, aby jim vydal Pána. (17)

Je Bergoglio nástupcem Petrovým?

Vyvstává otázka, která se týká naší doby: Jestliže Jidáš mohl být apoštolem a ďáblem, nevěřícím a zrádcem Krista, mohou nástupci apoštolů (biskupové) a hlavy apoštolů (papež) být biskupy a papeži (nástupci apoštolů a Petra), kteří jsou navzdory tomu z Božího dopuštění, „ďábly“ způsobem, jak jednají?

Z poučení z Janova evangelia by se zdálo, že je to možné.

Člověk tedy může být papežem, i když nemá objektivní vůli činit to, co je dobré pro Církev, tj. člověk může zároveň mít vůli zradit Krista, vydat jej na smrt a může dokonce být nevěřícím nebo bezvěrcem. Nepopírá to tedy fakt, že můžeme říct, že František je papežem, ale zároveň „ďáblem“ ve způsobu, jak jedná, protože je nepřítelem nauky a Církve Krista.

Závěr

Jak můžeme vidět, učení evangelia (Jan 6:71-72) nám pomáhá v současné krizi vyhnout se patové situaci (za prvé) těch, kteří kvůli Bergogliově objektivní „ďábelskosti“ ve způsobu, jak jedná, popírají, že je ve své podstatě papežem, nebo (za druhé) těch, kteří se kvůli jeho skutečné kanonické volbě – akceptované kolegiem kardinálů, episkopátem a věřícími – neodvažují tvrdit, že je kvůli svým činům „ďáblem“.

Je to jistě výjimečná situace (jako tomu bylo v případě Jidáše, jednoho z dvanácti) a my se musíme modlit k Bohu, aby [tento papež] odešel, co nejdříve je to možné, ale navzdory tomu nesmíme zavírat své oči před realitou věcí a můžeme vidět, že stejně jako byl Jidáš „ďáblem“, i když byl apoštolem vybraným a formovaným Ježíšem, tak od Jana XXIII. do dneška jsme konfrontováni řadou papežů a „ďáblů“, kteří objektivně dělají v Kristově Církvi zlo. Jestliže to však Bůh dopouští, je to proto, že může z tohoto zla učinit větší dobro, jako to učinil se zradou Jidáše, z níž vzešlo naše Vykoupení.

Nyní jsme ponořeni do temnoty zrady („Toto je vaše hodina a moc temnoty.“, Lukáš 22:53), ale my zajisté spatříme světlo Vzkříšení. Nevíme přesně kdy, ale modleme se k Bohu, aby tu chvíli uspíšil, jako Ježíš, který, když se jej ptala Panna Maria, uspíšil počátek Svého veřejného života v Káně.

„Maria naší doby: moderní společnost je znovu sužována hrozivou horečkou a je zamořena lidmi, kteří způsobují tolik našeho utrpení, jen aby vybudovali svou bezcennou říši, diktaturu svých nectností, hnízdo chtíče a loupeživosti. Zlo nikdy nenabralo tak obrovské a apokalyptické charakteristiky, nikdy jsme nepoznali takové nebezpečí. Z hodiny na hodinu můžeme ztratit nejen své životy, ale i celou civilizaci a všechnu naději. Zdá se, že Pán nám také říká: „Má hodina, ještě nepřišla“, ale Neposkvrněná, Matka Boží, Panna, která je obrazem a ochranou Církve, nám již v Káně předložila důkaz, že je schopná dosáhnout uspíšení Boží hodiny. A my potřebujeme, aby tato hodina přišla brzo, aby byla posunuta, aby se stala bezprostřední, protože takřka můžeme říct: „Ó Matko, již to nemůžeme snést!“ Za své hříchy si zasluhujeme nejpřísnější tresty, nejtvrdší exekuce. Vyhnali jsme Tvého Syna z našich škol a dílen, z polí a měst, z ulic a domů. Vyhnali jsme Ho dokonce i z našich kostelů a dali jsme přednost Barabášovi. Je to skutečně Barabášova hodina [...] S tím vším, s důvěrou v Pannu Marii, cítíme, že toto je Ježíšova hodina, hodina vykoupení [...] Prosme Marii jako v Káně: „Již nemají víno.“ A o to, aby to vyslovila se stejnou přímluvnou mocí, a pokud On váhá, pokud odmítá, tak aby překonala Jeho váhání a překonala skrze Svou mateřskou úctu naši nehodnost. Kéž je nám soucitnou Matkou a Matkou, která má vliv u Něj. „Uspíši svůj čas, který je také naším časem. Již to nemůžeme snést, ó Maria. Naše lidské pokolení zhyne, jestli nezačneš jednat. Mluv za nás, ó tichá, mluv za nás, ó Maria!“ (18)

Poznámky:

1. srov. Lateránský koncil IV, DB 428; Sv. Tomáš Akvinský, Sv. Jan od Boha Th., I, q. 63 ff.
2. Jesus Christ, Florence, Libreria Editrice Fiorentina, 1945, sv. II, str. 271 a 272
3. Sv. Tomáš Akvinský, Komentář k evangeliu sv. Jana, Rome, New City, 1990, sv. I, str. 537
4. ibid., str. 538
5. ibid.
6. ibid.
7. In Joann. Evang., Tract. XXVII, 10; NBA 24, 628
8. ibid.
9. Komentář k evangeliu sv. Jana, Rome, New City, III ed., 1973, sv. I, str. 418)
10. F. Spadafora, Biblical Dictionary, Rome, Studium, III ed., 1963, str. 50, hlas apoštolů
11. V těch dnech vyšel na horu se pomodlit a celou noc strávil v modlitbě k Bohu. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct a nazval je apoštoly. (Lukáš 6:12-13)
12. První vatikánský koncil, DB 1821
13. Tridentský koncil, DB 960; První vatikánský koncil, DB 1821-1828
14. Srov. Nicejsko-cařihradské vyznání víry: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.
15. Monsignor Antonino Romeo vysvětluje: „Apokalyptický [mesianismus] zfalšoval Starý zákon, a snížením mesiánského ideálu proroků zahradil cestu Evangeliu a připravil Židy na odmítnutí Krista. Tím, že apokalyptický mesianismu prezentoval Mesiáše, který obnovuje politickou nezávislost Izraele a zajišťuje univerzální nadvládu, zdůraznil nacionalistický partikularismus a pohnul Izrael ke vzpouře proti Kristu.“ (Encyclopedia Cattolica, Vatican City, 1948, sv. I, col. 1615).
16. Viz P. Spadafora, Biblical Dictionary, cit., str. 299-301, heslo Judas; M. J. Lagrange, The Gospel of Jesus Christ, Brescia, II ed., 1935, str. 417 ff, 483 ff., 494-499, 525 ff., 538 ff.; P. Spadafora, Jesus and the Institution of the Eucharist, Rovigo, 1953, str. 383-391; Sv. Tomáš Akvinský, S. Th., II-II, q. 33, a. 7; q. 118, a. 8; G. Ricciotti, The Life of Christ, Milano, 1941,sv. II., str. 613-619; P. Prat, Gesù Cristo, Firenze, 1945, sv. II., str. 270-273; D. Bergamaschi, Judas Iscariot in legend, in Tradition and in the Bible, in "Scuola cattolica", č. 15, 1909, str. 292-580.
17. Catholic Encyclopaedia, Vatican City, 1951, sv. 689, heslo Judas Iscariota
18. A. Ottaviani, Il baluardo, Ares, Roma, 1961, str. 279-283.

Zdroj: Tradidi

Překlad: D. Grof