Proč sedesvakantisté špatně chápou Bellarmina (2016)

Proč sedesvakantisté špatně chápou Bellarmina (2016)

John Salza, Robert Siscoe

REX!: Tento článek je zkrácenou verzí článku „Why Fr. Kramer and the Sedevacantists Misunderstand Bellarmin“ („Proč P. Kramer a sedesvakantisté špatně chápou Bellarmina“), přičemž ponechána je obecná část článku a vypuštěna je část, která konkrétně reaguje na tvrzení P. Kramera.

Jako pomůcku čtenářům přinášíme souhrn 5 názorů na ztrátu úřadu u heretického papeže, jak je klasifikuje sv. Bellarmin:

1. „Bůh by nikdy nedovolil, aby papež upadl do hereze.“
    
2. „Upadne-li papež do hereze, třebaže jen vnitřní, ztrácí ipso facto svůj pontifikát.“
    
3. „Dokonce i když papež upadne do notorické hereze, nikdy neztrácí svůj pontifikát.“
    
4. „Heretický papež by ve skutečnosti ztratil svůj pontifikát na základě oficiální deklarace o herezi.“
    
5. „Měl-li by papež upadnout do zjevné hereze, ztratil by ipso facto svůj pontifikát.“

(Více k tématu viz např. zde.)

***

V knize True or False Pope? (Pravý nebo falešný papež?) názorně ukazujeme, že sedesvakantisté naprosto špatně chápou Bellarminův názor týkající se ztráty úřadu u heretického papeže. Jak jsme poznamenali v předešlých článcích, jejich mylný výklad proslulého čtvrtého a pátého názoru je zjevný, když si přečteme, co Bellarmin napsal jen o několik odstavců dříve (v druhém a třetím názoru). Oni to však nevědí, protože tyto další odstavce nebyly nikdy přeloženy a prezentovány na internetu, kde takřka většina sedesvakantistů získává své informace. Jejich manipulátoři příhodně přeložili pouze ty části z Bellarmina, které mohli „vyložit“ tak, aby „podpořily“ jejich stanovisko.

Část, kterou přeložili, sestává z Bellarminova nezdařeného vyvrácení Cajetanova názoru ohledně toho, jak papež ztrácí svůj úřad (čtvrtý názor) a Bellarminova vlastního názoru (pátý názor). Když se tyto názory předloží samotné, a když se nevysvětlí (nebo se neví), co s sebou neslo Cajetanovo stanovisko (a tudíž to, proti čemu Bellarmin vznášel námitky), mohli kněží a biskupové sedesvakantistické sekty přesvědčit nic netušící duše, že Bellarminův vlastní názor podporuje jejich sedesvakantistické stanovisko, i když tomu tak ve skutečnosti není. Touto klamavou taktikou tito sedesvakantističtí duchovní byli schopní odvést bezpočet duší z Církve a do svých heretických sekt.

P. Paul Kramer s Novus Ordo výchovou přijal tento mylný výklad Bellarmina se vším všudy a zapříčiňuje další zmatení tím, že jej šíří v nové skupině katolíků skrze svou facebookovou stránku. Jak v tomto článku ukážeme, Jan od sv. Tomáše, který je jedním z komentátorů debaty mezi Cajetanem a Bellarminem, přímo vyvrací sedesvakantistický mylný výklad Bellarmina a potvrzuje přesně to, co říkáme léta. Je to proto, že Jan od sv. Tomáše znal velmi dobře Cajetanův názor, a tudíž také věděl, proti čemu vznáší Bellarmin námitky. Pochopení Cajetanova názoru (o což skoro žádný sedesvakantista neusiluje, protože jeho učení nikde na sedesvakantistických webech nenajdete), je klíčem k pochopení toho, co myslel Bellarmin.

Cajetanův názor

Cajetanův názor, který hájil Jan od sv. Tomáše, je, že papež, který byl souzen a prohlášen Církví za heretika, je pak sesazen samostatným aktem Církve. Tímto samostatným aktem je deklarace vitandus [tj. zvláštní forma exkomunikace, kdy je nutné se exkomunikovaného stranit – pozn. překl.], která nařizuje věřícím vyvarovat se papeže, který byl prohlášen Církví za heretika. Cajetan svou nauku zakládá na Božím právu, které nařizuje, že heretika je po prvním a druhém varování nutné se vyvarovat. Proto, když Církev papeže dvakrát varuje, že zastává heretickou nauku, a jestliže se nezřekne své hereze, může jej Církev prohlásit za heretika a pak, dle Božího zákona, věřícím legálně přikázat, aby se jej stranili. Protože papeže, jehož se musíme varovat, již nemůže fungovat jako hlava Církve, činí tato deklarace vitandus jeho autoritu bezmocnou. V tomto bodě, dle Cajetana (a Jana od sv. Tomáše) sám Bůh autoritativně sesazuje papeže tím, že přerušuje svazek, který váže tohoto člověka k úřadu.

Deklarace vitandus je právním aktem a typem exkomunikace, ale v tomto případě neexkomunikuje papeže z Církve, ale, chcete-li, „exkomunikuje“ Církev od papeže. To jest, právně odděluje Církev od papeže, nikoliv papeže od Církve. Oddělení papeže od Církve je následkem právního oddělení Církve od papeže. A takové právní oddělení je přípustné, protože, jak jsme poznamenali, Boží právo samo nařizuje, abychom se po dvou napomenutích heretika stranili. Toto je Cajetanův názor, který žádný sedesvakantista nikdy patřičně nevysvětlil.

Bellarminův názor

Bellarmin  a Suarez (dva jezuité) nesouhlasí s názorem Cajetana a Jana od sv. Tomáše (dominikáni). Jak velmi detailně vysvětlujeme ve své knize, Bellarmin a Suarez učí, že papež ztratí svůj úřad, ipso facto [činem samým], jakmile je Církví odsouzen jako heretik, a to bez dalšího právního aktu jakým je deklarace vitandus.

Sedesvakantisté se mýlí v tom, že vykládají ipso facto ztrátu úřadu jako by byla podobná „ipso facto“ latae sententiae [samočinné] exkomunikaci, která nastává automaticky (neboli ipso facto), když člověk spáchá přestupek, který s sebou nese postih, aniž by vyžadoval předcházející soud Církve. Tím [Bellarmin a Suarez] mysleli, že ipso facto ztráta úřadu nastává po tom, co Církev odsoudí papeže jako heretika a před nějakým dalším právním rozsudkem nebo exkomunikací (což se odlišuje od Cajetanova názoru). Jinak řečeno, poté, co Církev prokáže „fakt“, že papež je zjevný heretik, pak se, dle tohoto názoru, má za to, že ztratil svůj úřad „ipso facto“ („touto skutečností“). To je jasné z následující citace ze Suareze, který napsal:

„Proto jiní [např. Azorius] tvrdí, že Církev je v případě hereze nadřazená papeži, to je však obtížné říct. Protože Kristus Pán ustanovil papeže jako naprosto nejvyššího soudce; dokonce i kánony to neutrálně a obecně potvrzují; a konečně, Církev právoplatně neuplatňuje jakýkoliv jurisdikční akt proti papeži; ani mu není propůjčená moc volbou, spíše [Církev] pouze ustanovuje osobu, jíž Kristus sám propůjčuje moc. Proto by u sesazení heretického papeže Církev nejednala jako jemu nadřízená, ale soudně a se souhlasem Krista by jej prohlásila za heretika a tudíž nehodného papežských poct. PAK by byl ipso facto a okamžitě sesazen Kristem...“

Všimněte si, že ipso facto ztráta úřadu následuje po rozsudku Církve a deklaratorním výroku Církve o zločinu. To se odlišuje od Cajetanova názoru, protože, jak jsme poznamenali výše, Cajetan požadoval [navíc] jeden další krok – deklaraci vitandus. Teprve po této soudní „exkomunikaci“ by Kristus papeže sesadil. Podle Cajetana by to nenastalo „ipso facto a okamžitě“ poté, co byl zločin Církví prokázán a deklarován.

Bellarminův pohled na těchto pět názorů

Skutečnost, že Bellarmin souhlasil se Suarezem je evidentní z toho, co napsal ve své rozpravě o tom, jak heretický papež ztrácí svůj úřad. Sestavil seznam pěti názorů. Čtvrtý názor je ten Cajetanův. Pátý názor je ten, který sám Bellarmin hájí. To jsou ony dva názory, které sedesvakantisté vždy citují. Když si však přečtete druhý a třetí názor (které jsou velmi krátké, přesto je sedesvakantisté nikdy nepřeložili a neumístili na své webové stránky), je zjevné, že Bellarmin zastával stejný názor jako Suarez – konkrétně, že ipso facto ztráta úřadu následuje po Církevním soudu. Nenastává před tím, než Církev prokázala zločin.

Bellarmin začíná tímto tvrzením:

„Papež může být souzen a sesazen Církví v případě hereze, jak je jasné z Dist. 40, can. Si Papa: tudíž papež podléhá lidskému soudu přinejmenším v některém případě. Odpovídám: existuje pět názorů na tuto věc.“

První názor, který Bellarmin diskutuje, je názor Alberta Pighiuse, který učil, že papež by se nikdy nemohl stát heretikem. Bellarmin se oněm zmiňuje jako o „zbožném názoru“, a řekl, že by jej mohl snadno hájit, přesto také připustil, že „obecný názor je opačný“ (což znamená, že obecný názor je, že papež se může stát heretikem). Bellarmin pak pokračuje rozpravou o čtyřech dalších názorech týkajících se toho, jak (nebo jestli) by mohl heretický papež ztratit svůj úřad.

Druhý a třetí názor

Druhý názor, který Bellarmin odmítá, je názor hájený sedesvakantisty (ačkoliv si to neuvědomují). Podle tohoto názoru papež ztratí svůj úřad porušením Božího práva, a stane se to, aniž by byl nejprve souzen Církví (kolikrát jsme slyšeli P. Kramera a jeho sedesvakantistické kolegy vznášet tento argument?!). Bellarmin říká, že základem tohoto názoru je, že dokonce i utajeně heretický papež ztratí svůj úřad; proto, jestliže papež, který je utajený heretik ztratí svůj úřad, pak by se zjevně tato ztráta udála předtím, než byl „souzen lidmi“.

Podle tohoto názoru by ztráta úřadu byla ipso facto tak, že latae sententiae exkomunikace je ipso facto. Proto dle tohoto názoru, když by Církev sesazovala papeže, prostě by jen deklarovala, že již byl sesazen Božím právem předtím, než byl souzen lidmi. Pak, když by jej lidé soudili, soudili by pouze někoho, kdo již byl „sesazen Bohem“ (a proto již není papežem). Pak by de facto odvolávali bývalého papeže, který již byl sesazen. Takto Bellarmin tento postoj odmítá:

„Druhý názor je, že papež právě v okamžik, kdy upadne do hereze, i když je pouze vnitřní, je mimo Církev a sesazen Bohem, díky čemuž může být souzen Církví. To znamená, že je sesazen Božím právem, a sesazen de facto, jestliže by se stále odmítal podvolit. To je [názor] Jana de Turrecremata, ale ten nemám za prokázaný. Protože jurisdikce je pontifikovi zajisté dána Bohem, ale se souhlasem lidí [těch, kteří jej zvolili], jak je zjevné; protože tento člověk, který předtím nebyl papežem, má od lidí, že začal být papežem, proto není sesazen Bohem, pokud to není skrze lidi. Ale tajný heretik nemůže být souzen lidmi, ani by se jako takový nechtěl vzdát moci ze své vlastní vůle. K tomu je základem tohoto názoru, že tajní heretici jsou mimo Církev, což je mylné, a to názorně ukážeme v našem pojednání de Ecclesia, kniha 1.“

Když si všimnete, Bellarminovo vysvětlení výše je velmi podobné tomu, co řekl Suarez výše, konkrétně, že stejně jako Bůh nedělá z člověka papeže bez soudu lidí (kteří jej volí), tak ani Kristus nesesadí papeže „pokud to není skrze lidi“ (kteří jej soudí), což zjevně odkazuje na patřičné autority, stejně jako Kristus neučiní člověka papežem, pokud není zvolen patřičnými autoritami.

Bellarmin pak odpovídá na další námitku, kterou uvádí jako třetí názor, a jeho vysvětlení ještě více objasňuje to, co napsal výše. Tato námitka tvrdí, že protože papež nemůže být souzen, nemůže ztratit svůj úřad. Konec konců, jestliže papež není sesazen Bohem, dokud není „odsouzen lidmi“, a přesto nemůže být souzen lidmi, musí to znamenat, že heretický papež nemůže být sesazen. Jak Bellarmin na tento problém odpovídá? Říká, že Církev může soudit papeže v případě hereze. Jeho vlastními slovy:

Třetí názor je další krajností [jako druhý], že papež není a nemůže být sesazen ani skrze tajnou ani zjevnou herezi. Turrecremata u shora zmíněné citace se odvolává na tento názor a odmítá jej, a to správně, protože je mimořádně nepravděpodobný. Zaprvé protože to, že heretický papež může být souzen, je výslovně zastáváno v Kánonu, Si Papa, dist. 40 a u Inocence. A co víc, na Čtvrtém konstantinopolském koncilu, Act 7, jsou přednášena akta Římského koncilu za Hadriána, a v nich bylo obsaženo, že papež Honorius se jevil být zákonně anathematizován, protože byl usvědčen z hereze, což je jediný důvod, kdy je pro podřízené [v Církvi] legitimní soudit jejich představené [papeže]. Zde se musí zmínit fakt, že ačkoliv je pravděpodobné, že Honorius nebyl heretik... nemůžeme přesto popřít, že Hadrián s římským koncilem a celou osmou synodou si uvědomoval, že v případě hereze může být římský pontifik souzen. Navíc, že by to byl nanejvýš bezútěšný stav Církve, kdyby měla být přinucena uznávat vlka, který je zjevně na lovu, za pastýře.

Všimněte si tedy, že Bellarmin hájí představu, že papež může být sesazen (což musí následovat po soudu ze strany lidí), když tvrdí, že papež může být souzen v případě hereze. A cituje kanonické právo (Si Papa) a učení papeže Inocence III., aby svůj postoj hájil. A Si Papa i Inocenc III. učí, že v případě hereze může být papež souzen ze strany Církve. A také si povšimněte, že v takovém případě podřízení soudí představeného, což ukazuje, že papež již neztratil svůj úřad (přičemž takto sedesvakantisté „interpretují“ Bellarminovo učení). Kdyby již byl papež „sesazen Bohem“ před soudem ze strany lidí, už by nebyl představeným. Bellarminovo stanovisko, pokud jde o Církev, která soudí papeže, by už nemohlo být jasnější. Papež, jakožto „představený“, je souzen jako papež ze strany „podřízených“ v případě hereze.

Ve světle toho, co jsme právě viděli, není žádným překvapením, že se sedesvakantisté nikdy neobtěžovali přeložit tyto velmi krátké výňatky z Bellarmina, i když přeložili čtvrtý a pátý názor, které jsou celkem dlouhé...

Zdroj: True or False Pope?

Překlad: D. Grof