Před
četbou Písma svatého (2016)
Kázání P. Martina Fuchse
v Praze 11. prosince 2016
3. neděle adventní –
neděle „Gaudete“
***
Drazí bratři!
Písmo svaté je Boží
dopis, který je adresován nám lidem. Poslal nám jej, protože nás miluje. Tento
dopis se však vždy nečte snadno. Musíme jej číst a vykládat správným způsobem.
Musíme jej číst ve smyslu téhož ducha, v němž byl napsán, ve smyslu Ducha
Svatého. Skutečně jej čteme ve smyslu Ducha Svatého nebo je to v jiném
duchu?
Jak tedy víme, že čteme
Boží dopis ve smyslu ducha, v němž byl napsán?
Skutky apoštolské nám vyprávějí
o pokladníkovi královny Kandaké, který odjel na pouť do Jeruzaléma a nyní se
vracel. Četl proroka Izaiáše, ale nerozuměl mu. Jáhen Filip mu pak vyložil onu
pasáž. (Sk 8:26-35)
Také si všímáme, že
Kristus se po vzkříšení připojuje k emauzským učedníkům a vykládá jim
Písmo svaté. „A počav Mojžíšem a všemi proroky....“ (Lk 24:27)
Znali Bibli, nicméně nechápali její smysl.
Katolická
Církev dostala Ducha Svatého, aby zachovávala poklad Víry a předávala Písmo
svaté neporušené a vykládala jej.
Prvním
úkolem exegetů je zabezpečit původní text a smysl autora. Protože byly původní
verze Písma svatého všechny ztraceny, je často obtížné rekonstruovat původní
text. Buďto to byl psací materiál, který často nebyl velmi trvanlivý, nebo
vandalství nepřátel nebo oheň, co zničilo originály.
Když
je zabezpečen původní text, může následovat smysl a výklad. Rozlišujeme mezi
dvěma různými smysly: doslovný smysl, tj. to, co nám chtěl autor původně
sdělit, a duchovní smysl, tj. přenesený smysl.
Každá
pasáž Písma svatého má doslovný, ale ne vždy duchovní smysl.
Mnoho
pasáží má navíc k doslovnému i duchovní smysl. Autor může používat různé
stylistické prostředky: podobenství, bajky, přísloví, umělecké projevy, ironii
nebo číselný symbolismus.
Kristus
ve svých promluvách často používá podobenství. „I promluvil k nim mnoho věcí v
podobenstvích: „Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A když rozséval, padla
některá (zrna) na okraj cesty; i přiletěli ptáci [nebeští] a sezobali je. Jiná
padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho půdy, a vzešla rychle, poněvadž
neležela hluboko v zemi. Když však vyšlo slunce, uvadla, a poněvadž neměla
kořene, uschla. Jiná padla mezi trní; i vzrostlo trní a udusilo je. Jiná však
padla v dobrou zemi; i vydávala plod, některá stonásobný, jiná šedesátinásobný,
jiná třicetinásobný.“ (Mt 13:3-8)
Toto
podobenství vyložil sám Kristus, stejně jako podobenství o pleveli. Mnohá jiná
podobenství jsou však tak jasná, že nepotřebují výklad: podobenství o pěti
rozumných pannách a pěti pošetilých pannách, podobenství o farizeovi a celníkovi,
podobenství o boháči a Lazarovi, podobenství o milosrdném Samaritánovi atd.
Je
důležité rozpoznat stylistický prostředek. Obvykle začíná následujícími slovy:
„Kristus jim vyprávěl podobenství...“
Existují
však i jiné stylistické prostředky, například hyperbola. Když používáme hyperbolu,
přeháníme, abychom něco zdůraznili. Hyperbolu lze rozpoznat podle kontextu nebo
podle intonace. Například říkáme: „Říkal jsem ti stokrát, abys to udělal, a ty
jsi to neudělal.“ Tím nechceme říci, že jsme to řekli přesně stokrát, ale jen
mnohokrát.
Jiný
příklad: „Celá vesnice se účastnila oslavy.“ Když to říkáme, nemyslíme, že
všichni vesničané byli na oslavě, ale jen mnoho z nich.
Svatý
Petr se zeptal Krista: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se
proviní proti mně? Nejvíc sedmkrát?“ Dí
jemu Ježíš: „Nepravím tobě ´nejvíc sedmkrát', nýbrž sedmasedmdesátkrát.“ (Mt
18:21-22) Nebylo to myšleno doslovně, ale smysl toho byl: „Musíš být vždy
připraven odpustit!“
Jestliže
říkáme něco s ironií, něco říkáme a míníme opak, například jestliže řeknu:
„Udělal jsi domácí úkol velmi dobře.“ Může to mít význam: „Udělal jsi domácí
úkol opravdu velmi dobře.“, nebo s ironií: „Udělal jsi domácí úkol velmi
špatně.“ Normálně můžeme rozeznat ironii pouze podle kontextu nebo intonace.“
Písmo
svaté také nepodává o jistých věcech zprávu vědeckým způsobem, ale způsobem,
jak je viděl autor.
Například:
„Zajíc je přežvýkavec!“ (Leviticus 11:6) My víme, že zajíc není přežvýkavec,
ale pohybuje ústy tak, že se zdá, že přežvykuje.
„Nebeské pilíře se třesou...“
(Job 26:11) Autor si myslel, že se třesou, když přišlo zemětřesení. Země se
začala třást a vypadala, jako by stála na pilířích, které se třesou.
Kromě tohoto doslovného
smyslu mají některé části Písma svatého také duchovní smysl. Duchovní smysl
tedy není doslovným smyslem, ale smyslem, který chtěl autor sdělit.
Duchovní smysl dále
rozdělujeme na tři poddruhy: alegorický smysl, morální smysl a anagogický
smysl.
V alegorickém
smyslu osoby a objekty jsou přenášeny na Krista.
Je zde Egypťan Josef,
který je obrazem Krista. Žil poctivě a byl svými bratry odsouzen na smrt.
Nakonec jej však Bůh vyvýšil a jeho utrpení tak zachránilo jeho bratry.
Pět oblázků pastýře
Davida, jež použil, aby zasáhl Goliáše, jsou obrazem Kristových ran.
S pomocí svých pěti ran zvítězil nad ďáblem.
Jako mosazný had
na poušti, kterého Mojžíš vztyčil, aby každý, kdo byl uštknut hadem, se na
něj mohl podívat a být tak zachráněn, byl vztyčen i Kristův Kříž pro ty, kteří
byli uštknuti ďábelským hadem, a mohou být spaseni tím, že se podívají na Kříž.
Je zde Izákova oběť,
nekrvavá oběť, která je symbolem mše svaté, nekrvavé Oběti Ježíše Krista.
Jako Jonáš, který
strávil tři dny a tři noci v břiše mořské obludy, i Syn člověka později
stráví tři dny a tři noci v břiše země.
V morálním smyslu jsou
skutky Starého zákona použity jako vzor našich skutků. Také morální smysl je
duchovním smyslem.
Vysvobození
z otroctví v Egyptě, přechod přes Rudé moře a pochod pouští do Svaté
země jsou symbolem křesťanského života. Bůh nás vysvobodil z otroctví
hříchu skrze křest svatý a náš život je křížovou cestou do Zaslíbené země, do
nebe. Musíme nést Kříž, abychom se do Zaslíbené země dostali.
Anagogický smysl
používá obrazy z Bible k ilustraci toho, co na nás bude čekat
v našem budoucím životě. Proto nám vzkříšení z mrtvých ukazuje, že i
my budeme jednou vzkříšeni z mrtvých. Vždy čtěme Písmo svaté
s kvalifikovaným komentářem předkoncilní Církve!
Zrekapitulujme si:
Existuje doslovný smysl, smysl, který chtěl autor dát textu. Kromě tohoto
smyslu existují smysly duchovní: alegorický, morální a anagogický smysl.
Exegeze má za funkci
objevit doslovný smysl a dát mu správný výklad. Nezapomínejme, že mnozí světci
byli obráceni Písmem svatým: svatý František z Assisi, svatý Augustin,
svatý Ignác atd.
„Ne
samým chlebem je živ člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích.“ (Mt
4:4)
Touto
mocí zvítězíme nad světem. Svatý Petr poté, co byl na moři bezvýsledně celou
noc, rozhodil své sítě v ranních hodinách ... „na tvé slovo,“ řekl „rozestřu
síť.“ (Lk 5:5) A chytil takové množství ryb, že se síť trhala.
Zamysleme
se nad třemi zásadami papeže Lva XIII.“
- zásada: Nesmí existovat rozpor mezi přírodní vědou a vírou:
V knize
Jozue (10:12) čteme: „Slunce, zastav se..“ V tomto
případě bychom mohli být názoru, že se slunce točí kolem země, čemuž tak není.
Autor chtěl jen popsat, co viděl.
- zásada: Nesmí existovat rozpor mezi samostatnými knihami Bible:
V epištole Římanům
(3:28) se říká: „Neboť soudíme, že člověk bývá ospravedlňován
vírou bez skutků zákona.“ Zde jsou myšleny dobré skutky zrušeného mozaického
zákona.
Zdá
se, že epištola Římanům odporuje epištole svatého Jakuba (2:24), kde čteme: „Vidíte, že člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne
pouhou vírou.“
Zde
jsou však myšleny dobré skutky obecně.
V evangeliu
svatého Matouše čteme: „Já však pravím
vám, abyste neodpírali zlému, naopak udeří-li tě někdo v tvé líce pravé, nastav
mu i levé.“ (Mt 5:39)
V evangeliu
svatého Jana se říká: „Když to pověděl, jeden ze stojících tu pochopů dal
Ježíšovi políček řka: „Tak odpovídáš nejvyššímu knězi?“ Ježíš mu odpověděl:
„Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém; pakli dobře, proč mě biješ?“ (Jn
18:22-23)
Proč
Ježíš nenastaví druhou tvář? Mluvil o tom ve svém kázání, ale před veleknězem
Kaifášem nenastavuje druhou tvář. Jak to lze vysvětlit? Navzdory tomuto kázání
svatý Matouš nezakazuje obranu, ale jestliže se nemůžeme bránit prostředky,
které jsou dovolené, neměli bychom se bránit. Kristus byl připraven nejen
nastavit také druhou tvář, ale i být mučen po celém svém těle.
- zásada: Autoři jsou prostí omylů, jestliže oni sami nebo andělé prezentují něco, ale citát sám [přitom] není prostý omylů.
V žalmu
14:1 se říká: „Blázen si ve svém srdci řekl: Bůh není.“
Kdybychom jen citovali:
V Bibli se říká: „Bůh není,“ překrucovali bychom pravdu.
Samotný citát je mylný.
Využijme adventní dobu
k tomu, abychom četli Bibli! Nejprve odříkejme modlitbu k Duchu
Svatému! Využívejme biblické komentáře! Nečtěme mnoho, ale rozjímejme o tom.
Amen.
Překlad: D. Grof
