Biskup Schneider o regularizaci FSSPX
(2016)
Poznámka REX!: Následující text je
výňatkem z nedávného rozhovoru „konzervativního“ biskupa Athanasia Schneidera,
který poskytl francouzskému deníku „Présent“ dne 10. prosince 2016. Část rozhovoru, kterou přetiskujeme, se týká
Bratrstva sv. Pia X. a jeho regularizace. Po tomto výňatku následuje několik
našich komentářů.
***
Papež prodloužil možnost zpovědí u kněží Bratrstva sv. Pia X. i po skončení
Roku Milosrdenství. Přijde Vám toto rozhodnutí jako důležité?
Ano, samozřejmě a jsem za to velmi rád!
Je to velké pastorační gesto, velmi milosrdné, podle mě jedno z
nejdůležitějších gest, které papež František učinil během svého pontifikátu.
Gesto, které pomůže procesu kanonické integrace tohoto církevního jevu, který
již existuje padesát let a který přináší zjevné duchovní plody. Mnoho
mladých rodin, sdružených okolo FSSPX miluje Církev, modlí se za papeže, jako
to předtím dělali jejich předkové. Církev obsahuje různé příbytky, různé
spirituality. Jen duchovní nepřátelští vůči Bratrstvu jej prezentovali s přehnanými
požadavky. Jan XXIII., stejně jako Pavel VI. vždy trvali na pastoračním
charakteru [Druhého vatikánského] koncilu. Jestliže má Bratrstvo problém
pozitivně přijmout jisté koncilní dokumenty, je třeba je zasadit do kontextu
pastoračního úkolu koncilu. Dogma se nezměnilo. Máme tutéž víru. Není tedy
problém kanonicky integrovat Bratrstvo sv. Pia X.
Byl jste jedním z církevních hodnostářů vyslaných Vatikánem na návštěvu
seminářů a priorátů Bratrstva. Napadá Vás nějaké možné řešení jejich
kontroverzní situace?
Osobní prelatura se jeví být strukturou vhodnou pro Bratrstvo sv. Pia X. a
jeho úkoly. Jsem přesvědčen, že arcibiskup Lefebvre by s vděčností takovou
oficiální církevní strukturu a takové uznání jím vedeného apoštolátu ze strany
Církve přijal. Nebude to nic jiného než
učinění zadost, i když opožděně, nespravedlivému potlačení Bratrstva Svatým Stolcem
v roce 1975. Tehdy proti tomu arcibiskup Lefebvre podal rekurz. Ustavení
prelatury by bylo svým způsobem kanonickým přijetím rekurzu arcibiskupa
Lefebvra s čtyřicetiletým zpožděním. Na druhou stranu, Bratrstvo nemůže
žádat 100% záruky, což je nereálné: žijeme na zemi a ne v nebi! Žádat záruky by
bylo gestem, které by svým způsobem ukazovalo nedostatek důvěry v
Prozřetelnost.
Zdroj: Le Forum Catholique
Překlad: Fr. Jean-Nepomucene T.O.P.
***
Komentáře REX!:
Dobré duchovní plody, které apoštolát FSSPX nesl a o nichž biskup Schneider
mluví, byly dány především skutečností, že FSSPX nepřijalo zhoubné nauky
Druhého vatikánského koncilu, ani novou mši, která je jejich vyjádřením.
Z tohoto pohledu je tedy naprosto nepochopitelné, že v době, kdy
papež František jedná tak, že jsou tím otřeseni dokonce i umírnění
progresivisté typu kardinála Burkeho nebo biskupa Schneidera, usiluje vedení
FSSPX tak vehementně o regularizaci Bratrstva. Když biskup Schneider mluví o
různých „příbytcích“ v Církvi, nevědomky tím vyjadřuje to, co FSSPX dříve
v minulosti vždy jednoznačně odmítalo: nebýt součástí „ekumenické ZOO“,
kde má každý svou „klec“, a kde existuje mnohost „pravd“.
Pokud biskup Schneider mluví o pastoračním charakteru koncilu a z toho
dovozuje, že FSSPX nemusí přijmout všechny dokumenty koncilu, pak se nicméně
dostává do rozporu s prefektem Kongregace pro nauku Víry kardinálem
Müllerem (blíže o něm zde), který jednoznačně prohlásil, že FSSPX
musí jako závazné přijmout všechny dokumenty tohoto zhoubného koncilu. Vzhledem
k tomu, že kardinál Müller zastává rozhodný oficiální post, lze očekávat,
že i po regularizaci FSSPX bude tlak na to, aby přijalo koncil jako celek. Když
biskup Schneider tvrdí, že dogma se nezměnilo a koncil je v souladu
s Tradicí, vlastně se jen přihlašuje k tezi jiného progresivisty,
totiž rezignujícího papeže Ratzingera s jeho hermeneutikou kontinuity. (K
nesmyslnosti této teze doporučujeme čtenářům článek zde.) Radikální progresivista a neomodernista
František se však nepřímo již několikrát vyjádřil tak, že tuto umírněně
progresivistickou tezi odmítá.
Téma osobní prelatury, o němž se biskup Schneider také vyjadřuje, by samo o
sobě vydalo na obsáhlý článek. Postačí však poznamenat, že ani toto kanonické
uspořádání nezaručí FSSPX přetrvání do budoucnosti a představuje při žalostném
stavu, v jakém se nachází nejvyšší hierarchie Církve, velké riziko, že
bude muset činit nepřijatelné kompromisy s neomodernisty.
Tvrzení biskupa Schneidera, že by arcibiskup Lefebvre „s vděčností takovou oficiální církevní strukturu a takové uznání jím
vedeného apoštolátu ze strany Církve přijal“ lze považovat za tragikomické.
Spíše lze předpokládat, že pokud by se dobrý arcibiskup dožil Františkovy
papežské vlády, jeho zděšení by bylo takové, že by naprosto odmítl
s takovým člověkem jakkoliv jednat a spíše by se vážně zamýšlel nad tím,
zda je skutečně právoplatným papežem. Stačí si přečíst například proslulou Deklaraci z roku 1974 nebo dopis
kardinálu Gantinovi v podobném duchu zde. Ostatně to sám arcibiskup v roce
1988 vyjádřil jednoznačně: „Položím rozhovory na doktrinální úroveň:
Souhlasíte s velkými encyklikami všech papežů, kteří vás předcházeli?
Souhlasíte s Quanta Cura Pia IX., Immortale Dei a Libertas Lva XIII., Pascendi
Gregis Pia X., Quas Primas Pia XI., Humani Generis Pia XII.? Jste v plném
společenství s těmito papeži a jejich učením? Přijímáte ještě celou Protimodernistickou přísahu? Jste za
společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista? Nepřijímáte-li nauku svých
předchůdců, je zbytečné se bavit! Dokud
nepřijmete opravu koncilu s přihlédnutím k nauce těchto papežů, svých předchůdců,
není možný žádný dialog. Je zbytečný.“ Na tomto postoji až do své smrti
již nic nezměnil a tím spíš by na něm nic neměnil dnes, kdy je krize
v Církvi o poznání hlubší.
Poslední komentář má obecný charakter. O prelátech typu biskupa Schneidera pojednává například článek Užitečnost falešné pravice, kde si čtenáři
mohou připomenout některé postoje tohoto biskupa (podle něj Svaté přijímání na
ruku není nutné zakázat, [koncilní] ekumenismus je nutný apod.). Jestliže tedy
podobní preláti (Burke, Caffaro,
Brandmüller, Meisner) předkládají Františkovi svá dubia resp. vyjadřují této aktivitě podporu, je to jistě dobře, a
budiž jim tato snaha ke cti, je však potřeba si zároveň uvědomit, že tito lidé nejsou řešením problému, jak někteří
věřící naivně očekávají, ale že jsou
stále jeho součástí. Tito lidé totiž nejsou žádnými konzervativci, jak se
tomu rozumělo ještě v době Druhého vatikánského koncilu. To jen krize
v Církvi pokročila natolik, že se celé spektrum posunulo tak, že
arcibiskup Lefebvre by dnes nebyl konzervativcem, ale nejspíš by dostal nálepku
„ultratradicionalisty“.
Všechny snahy o regularizaci FSSPX je proto v současné situaci nutné
odmítnout a svůj postoj otevřeně projevovat.