Okamžik
smrti (2016)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze
11. září 2016
***
17. neděle po seslání
Ducha Svatého
Drazí bratři!
Víme, že Bůh jistým lidem
vyjevil okamžik jejich smrti: Víme to z martyrologia – svatému Polykarpovi
nebo svaté Růženě Limské – víme to ze soukromých zjevení světcům, například
svaté Brigitě Švédské, ale také z Písma svatého.
Duch Svatý zjevil
Simeonovi, že neuzří smrt, dokud neuvidí Krista Pána. (Lk 2:26) Měl tedy
alespoň tušení a udržoval se připravený.
A svatý Petr píše: „Proto
vám chci stále připomínat ty věci, ačkoliv je znáte a jste utvrzeni v té
pravdě, kterou jste přijali. Pokládám však za svou povinnost, pokud žiji
v tomto stanu, abych vás povzbuzoval připomínáním toho. Vím, že můj stan
bude brzy svinut, jak mi Pán náš, Ježíš Kristus, zjevil. I vynasnažím se,
abyste to také po mé smrti měli stále na paměti.“ (2. list sv. Apoštola Petra
1:12-15)
Ano, je to velké
požehnání znát okamžik smrti, ale je větším požehnáním umřít a být připraven
umřít.
Tyto události se odehrály
před mnoha staletími. A přesto i dnes nacházíme lidi, jimž Bůh vyjevil okamžik
jejich pozemské smrti. Dám vám dva příklady.
První se týká studenta z kláštera
v Kremsmünsteru v Rakousku:
Profesor doktor P.
Adalbero Huemer, klasický filolog na střední škole a kanovník tohoto kláštera,
musel jednou v zastoupení kláštera jet do Vídně. Vybral si vhodný ranní
vlak a přijel do Vídně kolem 11 hodin. Náhodou na západním vlakovém nádraží
potkal bývalého studenta z Kremsmünsteru, který mu řekl:
„Víte, profesore, že po
krátké nemoci zemřel Paul E.? Bude pohřben na ústředním hřbitově dnes
v 15:30. Bohužel nebudu moct být na pohřebních obřadech, protože musím
odjet na cesty. Zde je parte.“ Profesor Huemer byl hluboce pohnut. Nevěděl, že
tento mladý muž zemřel, protože neobdržel parte.
Student Paul E. byl
v klášteře jedním z jeho oblíbených žáků. Profesor Huemer se podíval
na parte, aby věděl, ve které části hřbitova se bude pohřeb konat a rozhodl se
vzdát poslední poctu tomuto studentovi, který zemřel mladý. S sebou měl superpelici
a biret.
Jakmile skončil své
pochůzky, jel tramvají na ústřední hřbitov. Protože se opozdil, okamžitě se
připojil ke knězi, který právě opouštěl sakristii a odcházel na pohřeb. A pak
se stalo něco zvláštního. Když profesor Huemer a celebrující kněz vešli do
márnice, matka zesnulého vykřikla a na chvíli omdlela.
Po pohřbu se profesor
představil zarmoucené rodině a ta mu pověděla o následující zvláštní události,
která vysvětlovala šok truchlící matky, když jej spatřila.
Jednoho rána během jeho
smrtelné nemoci se zdálo, že se stav jejího syna pozoruhodným způsobem zlepšil.
Když vyjádřila svou radost, její syn se na ni se smutným úsměvem podíval a
řekl: „Nenech se zmást zdáním, mami! Vím, že brzy umřu! Minulou noc jsem viděl
svůj vlastní pohřeb!“
Ubohá žena neukázala, jak
hluboce jí tato slova zasáhla. Snažila se být veselá a optimistická a řekla: „I
já jsem často měla sen o hřbitově a neumřela jsem!“ „Mami,“ odpověděl její syn,
„jsem si jistý, že jsem nesnil. Vše jsem jasně viděl. Dokonce i profesor Huemer
byl na pohřbu!“
Paní E. se pokoušela
rozmlouvat svému synovi tyto zasmušilé myšlenky. „Podle skutečnosti, že jsi
viděl profesora Huemera si můžeš uvědomit, že je to jen sen. On učí v Kremsmünsteru,
jak by mohl přijet do Vídně, aby navštívil tvůj pohřeb?“ Nemohla však slova
svého syna dostat z hlavy. Když tento mladý muž umřel, úmyslně zapomněla poslat
do Kremsmünsteru parte.
Ve svém podvědomí se
tajně bála, že by se vidění zesnulého mohlo naplnit. To vysvětlilo její šok,
když se profesor Huemer neočekávaně objevil na pohřbu.
Druhý příklad se stal ve
františkánském klášteře poblíž Kolína, kde žil otec jménem Odorich. Kolem
půlnoci se náhle probudil. Protože byl přesvědčen, že je nejvyšší čas na ranní modlitby,
vstal, rychle se oblékl a omámený spánkem spěchal do kostela. Když pospíchal
skrz sakristii, aby se dostal do chóru, již slyšel mnichy zpívat žalmy.
K jeho velkému překvapení však byly dveře kostela zamčené.
Šel pro klíč, otevřel
dveře a nalezl kostel jasně osvětlený. Mniši stáli na místech, ale nezpívali
laudy, jak očekával, ale modlitby za mrtvé. Teprve pak si všimnul otevřené
rakve v presbyteráři. Bratr Odorich vůbec nechápal. Nikdo z jeho
bratří nebyl nemocný! Jeden z nich však musel náhle zemřít během noci!
Přistoupil k rakvi, aby zjistil, kdo je tím zesnulým – a viděl ležet
v rakvi sám sebe. A nyní zřetelně slyšel hlas zmiňující jeho jméno
v oraci pohřebního obřadu:
“Praesta, quaesumus, Domine, ut anima famuli tui
Odorici sacerdotis, quam sacris muneribus decorasti, in coelesti sede gloriosa
semper exsultet.” („Popřej, prosíme, Pane, aby se duše
služebníka Tvého Odoricha, kněze, kterou jsi posvátnými dary ozdobil, ve
slavném nebeském příbytku navždy radovala.“)
A pak se ty postavy staly
matně průhlednými, světlo samo ustalo a otec byl sám v temné chrámové
lodi. V tu chvíli odbil zvon jednu hodinu. Otec Odorich tápavě šel zpět ke
dveřím sakristie. Jako znamení, že nesnil, zanechal klíč ve dveřích. Ráno řekl
službě o svém vidění. Přesvědčený, že došel konce svého pozemského života,
strávil následující den v přípravách na svou smrt. Na konci téhož dne si
začal stěžovat na srdeční potíže. Měl problémy s dýcháním a než mohl být
přivolán lékař, se sípáním zemřel ve své cele.
Drazí bratři!
Ačkoliv nevíme hodinu své
smrti, buďme bdělí, buďme připravení! Nic pro našeho Spasitele nebylo
v posledních hodinách důležitější, než dát nám toto napomenutí. Amen.
Překlad: D. Grof
