Komentář Eleison CDLXVIII – Výhody venkova (2016)
(468)
2. července
2016
VÝHODY VENKOVA
Protože
žádná lidská bytost na této zemi nebyla nikdy Bohem stvořena pro jakýkoliv jiný
důvod, než aby šla do nebe (I Tim. II, 4), pak dobrota Boží působí stále,
v jedné či druhé formě, více či méně silně, aby přitáhla všechny duše
k nebi. A jestliže člověk začne na tuto přitažlivost reagovat, musí si
dříve či později uvědomit, že spousta duší, které jej obklopují, jsou si této přitažlivosti
buď nevědomy, nebo se jí rozhodně brání. A čím serióznějším ohledně toho,
dostat se do nebe, se může [člověk] stát, tím seriózněji si musí lámat hlavu
nad tím, jaké jsou faktory ve světě kolem něj, které nutí tolik duší být tak lehkovážných
ohledně nebe nebo alespoň toho, dostat se tam.
Některé
z těchto faktorů mu mohou být okamžitě zřejmé, jako je nedávný postup
nepřirozené neřesti a její triumf v celosvětovém uzákonění „manželství“
stejného pohlaví. U jiných faktorů možná bude potřebovat mnohem více času, aby
si je uvědomil, protože tak zjevně neodporují ctnosti a protože do prostředí
vsákly před mnohem delší dobou, jako život ve velkoměstech nebo satelitních
městech, tj. předměstích. Jen blázen by tvrdil, že každý obyvatel venkova je
plný ctnosti, zatímco každý obyvatel města je plný neřesti. Na druhou stranu,
život na venkově je zjevně blíže přírodě, než je život ve městě, takže jestliže
byla příroda stvořena Bohem, aby byla nezbytným nositelem té nadpřirozenosti,
bez níž žádná duše nemůže vstoupit do nebe, pak obyvatelé venkova budou jako
takoví blíže Bohu, než obyvatelé velkoměsta, a obyvatel velkoměsta, který se
bude chtít dostat do nebe, se bude muset přinejmenším zamyslet nad
uspořádáním svého života ve městě.
„Uč se od
svého nepřítele,“ říkali latiníci. Komunismus je jedním z nejstrašnějších
nepřátel katolicismu všech dob a dva význační komunisté jsou známí pro svou
nenávist k obyvatelům venkova neboli rolníkům. Pro Lenina
(1870-1924), vůdce ruské revoluce v roce 1917, byl největší překážkou na
cestě bezbožné revoluce, starosvětský rolník, zakořeněný v půdě, hluboce
si vědomý své nicoty jakožto stvoření obklopeného tajemstvím Stvoření, na němž
závisel, zatímco obyvatel města žijící v umělém a člověkem vytvořeném
světě továren, strojů a lidských robotů, ve světě zatíženém různými druhy zášti
(zuřivost proti dešti je procvičením se v nicotnosti, zatímco „zuřivost na
silnici“ stále roste), byl zcela náchylný k revoluci (proto de Corte říká,
že moderní politici neustále slibují „změnu“).
Pro Antonia
Gramsciho (1860-1937), po Leninovi a Stalinovi mistrovi přechodu revoluce
od „tvrdého“ komunismu k „měkkému“ globalismu, rolnictvo podobně představovalo
obávaného nepřítele, jehož revoluce musela přemoct. Se svým „selským rozumem“ a
svým „přirozeným řádem“ bylo rolnictvo základem celého systému hodnot, které
musely odejít. Náboženství, rodina, vlast, armáda, příroda, kultura musely
ustoupit zcela novému způsobu myšlení v souladu s novým světovým
řádem. Aby se lidé posunuli od svého starého myšlení, měla být celá jejich
kultura podvrácena nikoliv již násilným útokem proti jejich ekonomice, ale
„pochodem institucemi“, všemi jejich institucemi. Revoluce měla přetvořit
jejich vzdělávání, umění, zábavu, zprávy, sport atd., každý rys jejich kultury
v nejširším smyslu, aby se podryl celý způsob života dříve ztělesněný
v rolnictvu. A Gramsciho revoluce natolik uspěla při svržení starého
přirozeného řádu, že farmáři nyní obdělávající půdu jsou tak závislí na strojích
a banksterech [spojení slov bankéř a gangster – pozn. překl.], že již jsou jen
stěží rolníky ve starém smyslu.
Ale revoluce
dnes je tak otevřenou válkou proti „všemu, co se nazývá Bohem“, že neexistuje
žádný možný lidský způsob obnovy jakéhokoliv rolnictva, které by se jí
postavilo. Nejlepší možné rolnictvo jako takové není řešením. Problém není jen
kulturní. Opravdovým problémem je naše apostaze od Boha. Opravdové řešení
začíná s modlitbou, kterou je nicméně zdánlivě všemocná revoluce bezmocná
zastavit.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
