P. Pierre Roy opouští FSSPX (2016)
Otevřený
dopis věřícím v provinciích Québec a Maritime
Lakeville, 3.
června 2016
Svátek
Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
„Noc
pokročila, den pak se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblecme se ve
zbroj světla! Jako ve dne počestně žijme..“ (Ř, 13, 12-13)
Drazí
bratři,
tento dopis
vás má informovat o mém rozhodnutí opustit Bratrstvo sv. Pia X. Navzdory mému
kázání ze 17. dubna budou mnozí z vás překvapeni, když se dozví o mém
odchodu. Doufám tedy, že tyto řádky jasněji ukážou důvody, proč odcházím.
Nejprve bych
rád řekl, že jsem nechtěl, aby moje kázání ze 17. dubna bylo publikováno urbi et orbi a že já sám jsem učinil
vše, abych zabránil jeho šíření. [P. Roy
v kázání mimo jiné kritizoval poslední Františkovu apoštolskou exhortaci a
vyjádřil znepokojení nad tím, jak by FSSPX mohlo dojít shody s takovými
lidmi. – pozn. překl.] Kázal jsem pouze pro kapli v Montrealu, pro tu
část Pánova stáda svěřenou mi mým představeným. Navzdory tomu si Pán přál, aby
to bylo jinak. Budiž blahoslaveno jeho Svaté jméno!
Narodil jsem
se a byl jsem vychován v náručí Bratrstva. Vše dlužím dílu arcibiskupa
Lefebvra. Proto jsem si vědom závažnosti kroku, který činím před Bohem a před
vámi, a také vědom povinnosti skládat jednoho dne účty před soudem
Spravedlivého Soudce.
Po několik
let už autority Bratrstva – jež se [s tím] neskrývají – organizují znovusjednocení
s odpadlickým Římem. Je legitimní vydat se pod autority, které nemají naši
Víru, nebo od nich přijmout uznání, pokud nežádají „žádný kompromis“? (1)
Nechám vás, abyste to posoudili na základě těchto slov papeže Pia XI.:
„Víme přece všichni, že
to byl právě Jan, apoštol lásky, jehož evangelium jest jakoby zjevení tajemství
Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a který svým učedníkům neustále vštěpoval nové
přikázání „milujte se vespolek“, který přísně zakazoval pěstovat styky s těmi,
kteří nevyznávali celé a neporušené učení Kristovo. „Přijde-li k vám někdo a
nepřináší-li toto učení, pak ho nepřijímejte do svého domu a nepozdravujte se s
ním.“ /2 Jan 11/ Poněvadž tedy láska spočívá na základě neporušené a upřímné
víry, musí učedníci Kristovi býti navzájem spojeni svazkem jednoty víry. Jak je
tedy vůbec možno představit si nějaký křesťanský svaz, jehož členové by si i ve
věcech víry zachovávali své vlastní názory, odporující názorům ostatních?“ Mortalium Animos
Také víte, nejdražší
věřící, že Bratrstvo vždy vyhlašovalo za nelegitimní spojovat se s těmi,
kteří odešli od Tradice a již nevyznávají Víru v její celosti. Proč jsme
si konec konců těchto posledních 30 let sami sobě povolili kritizovat Bratrstvo
sv. Petra? Proč jsme nedávno kritizovali Campos? Proč jsme odmítali dohodu,
které dosáhl v roce 2006 Institut Dobrého Pastýře? Když jsem svému
představenému nedávno tvrdil, že pro nás bude nutné přestat kritizovat tato
společenství, dostal jsem následující odpověď: „Ach, ale my je budeme nadále
kritizovat!“ Pak jsem se zeptal proč, na základě jakého principu? Neobdržel
jsem žádnou další odpověď.
Ne, buď se mýlíme od roku
1988, a dokonce i od roku 1975, nebo se mýlíme od roku 2012. Pokud tedy i my
nepřijmeme subjektivní pojetí pravdy a to, co bylo pravdivé v roce 1988,
již pravdivým není. Poslední řešení – prostřednictvím něhož, jak se zdá, se
může ospravedlnit všechno: situace se změnila. Jsme svědky, říká náš generální
představený, bodu obratu v dějinách Církve – už nám nechtějí vnutit
koncil; papež František „se jeví být někým, kdo by chtěl vidět celý svět spasený,
[a] aby všichni měli přístup k Bohu,“(2) pokračuje. Cožpak Ježíš neřekl:
„Milujete-li mne, zachovávejte má přikázání!“ (Jan 14:15) Člověk se může vážně
ptát sám sebe, jestli papež František, který prakticky popírá přikázání před
celým světem, skutečně usiluje o spásu duší. Na druhou stranu, cožpak
arcibiskup Lefebvre nenapsal ve své Duchovní
cestě, svém testamentu pro své kněze: „Je striktní povinností každého
katolického kněze, a laika, který chce zůstat katolíkem, oddělit se jasně od
této koncilní církve, pokud nevyznává tradici učitelského úřadu Církve a
katolické Víry,“ (3), jak nám nedávno připomněl biskup Tissier de Mallerais?
Někteří řeknou: „Ještě to
není hotovo. Počkej, dokud to nebude hotovo!“ To jsem já sám říkal mnohým mezi
vámi, moji drazí věřící, po několik let a upřímně jsem doufal a věřil, že
autority našeho bratrstva se vrátí zpět. Musím však čelit důkazu, že se
nevrátily. Den za dnem, prohlášení za prohlášením nadále naočkovávají do duší
věřících i kněží zhoubný omyl, který představuje názor, že je legitimní
usilovat od koncilní autority o uznání a jurisdikci, která se [však] činí
nesmírně pochybnou skrze každodenní zradu Víry ze strany této autority. Tento
omyl, který se dostává do duše každého, zapříčiňuje, že i kněží známí pro svou
naukovou neústupnost (což je ctnost) se stávají čím dál méně bojovnými až k
bodu, že budou brzy připravení vše zradit.
To se uskutečňuje
postupným způsobem, a aniž bychom si my uvědomovali zaváděné dvojznačnosti.
Začalo to naším přesvědčováním, že Motu Proprio [Summorum Pontificum], které
položilo Oběť Našeho Pána Ježíše Krista na stejný základ, a dokonce i na
podřízený, s tím, co arcibiskup Lefebvre oprávněně nazval „Lutherovou
mší“, je vítáno a je prospěšné. Poděkovali jsme koncilním autoritám za toto
gesto, ačkoliv jsme nesměle zastávali, že výhradně mše sv. Pia V. je legitimní.
To byl první krok nebo možná první chybný krok. Říkají nám: „Cožpak toto Motu Proprio nepřináší skvělé výsledky?“
Ale od kdy jsou praktické výsledky důležitější než čistota Kristovy nauky? Od
kdy má pravda užitek z lidského kompromisu? „Nečiňme zlé, aby vzešlo
dobré,“ řekl nám apoštol.(Ř 3:8)
Jako další nás
přesvědčovali, že je přijatelné zpívat slavnostní Te Deum za zveřejnění dokumentu, který ve snětí „exkomunikací“ ze
čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem, znovu v principu
zopakoval, že naši čtyři biskupové byli správně a skutečně exkomunikováni.
Tento výnos snímající falešný trest vznesený vůči našim biskupům, nakonec není
ničím než dalším odsouzením kroků arcibiskupa Lefebvra, jehož máme stále tu
drzost nazývat „naším ctěným zakladatelem“.
Když neuvádíme do praxe
radu sv. Jana ani radu Našeho Pána Ježíše Krista („Mějte se na pozoru před
nepravými proroky.“ Matouš 7:15), v rozhovoru za rozhovorem a na setkání
za setkáním nakonec umlčujeme svá podezření, která jsou víc než legitimní a
zdravá tváří v tvář osobám, které popírají Vládu Našeho Pána Ježíše
Krista. Takto se náš představený dle papeže Františka stal člověkem „se kterým
lze vést rozhovor“, tím, s nímž ten, který v současnosti řídí
podvracení a ničení Církve Našeho Pána Ježíše Krista, věří, že může činit
„dobré dílo“. (4) Je pak tedy nějaký div, že nám oni s potěšením zaručí
jurisdikci pro zpovědi (která nám nikdy nechyběla)? Jak můžeme tvrdit, že
nežádáme o nic, ale že nám Řím dává vše? Cožpak jsme nedávno koncilní Řím
nepožádali o pochybnou jurisdikci, pokud jde o další svátosti? Ne, skutečně,
nežádáme o nic! Řím, který mučí Našeho Pána Ježíše Krista, nám přeje! To je
dosti znepokojivé, na které straně jsme?
Nové směřování našeho
Bratrstva se vnucuje kněžím, mnoha kněžím, kteří si ho nikdy nepřáli. Vynucená
umlčování, přemísťování, povyšování, procesy, hrozby, sliby, vylučování, to
všechno se stalo ospravedlnitelným, když to působí k obraně „postoje
Bratrstva“, který je ve skutečnosti – jako vždy za revoluce – postojem menšiny,
která uchvátila moc a která obratně manipuluje pasivní většinu. Po mém kázání
ze 17. dubna mi, kromě zoufalých reakcí jistých kolegů, nařídili mlčet. Chtěli,
abych přísahal na své kněžství (!), že již nebudu mluvit z kazatelny o
otázce dohody s odpadlickým Římem. „Máte mnoho jiných předmětů, o nichž
můžete mluvit,“ řekli mi. Přirozeně jsem si vědom, že hlavním předmětem kázání
není připojení se našeho Bratrstva k Římu, ale Evangelium Našeho Pána
Ježíše Krista. Poznamenal bych však – jste mými svědky, drazí bratři – že to
bylo poprvé za pět let mé služby, kdy jsem hovořil o této otázce
z kazatelny. Odmítnul jsem být umlčen. Slíbil jsem však, že budu varovat
své představené před tím, než budu o dané věci opět pojednávat
z kazatelny. „Jestliže o tom zamýšlíte znovu hovořit,“ řekli mi, „budete
mít právo zpovídat a sloužit mši, ale nebudete moct kázat. Jinak opusťte
Bratrstvo a říkejte si, co chcete.“ To činím, bratři, protože kněz musí kázat a
varovat své stádo před vlky, kteří hrozí, že jej sežerou.
Nemám žádnou naprostou
jistotu, že se Bratrstvo přidá k Římu. Nicméně, mám morální jistotu, že
tak učiní, vzhledem k jasné, výslovné a znovu opakované vůli Říma i
Bratrstva dojít dohody, a také vzhledem k utlumení posledních biskupských
hlasů v těchto měsících, které tomu pevně odporovaly. Aby nás Bůh ochránil
od této tragédie – to bude, navzdory mému odchodu, nadále mou vroucí modlitbou!
Mezitím, když jsem se
v den svého křtu zřekl nejen satana a jeho díla, ale také jeho svodů,
nemohu přijmout, že bude má nesmrtelná duše prodána koncilní sektě, ani
přijmout to, že bude poskytnuta k prodeji. V důsledku toho
skutečnost, že představení Bratrstva při mnoha příležitostech ukázali svou
přístupnost praktické dohodě (aniž by existovalo obrácení Říma), mi postačuje,
abych učinil tento krok, rozvážně, aniž bych se předtím dlouze nemodlil a
neradil se s moudrými kněžími. Neexistuje však pro mě jakákoliv pochybnost,
abych mlčel ohledně toho, co se děje. Mlčel jsem příliš dlouho, doufal a
ujišťoval vás, bratři, že představení Bratrstva nakonec otevřou své oči. Ale
čím víc času uplynulo, tím víc jsem byl nucen přijmout důkaz, že ti, kteří nás
vedou, se nezamýšlejí vrátit zpět.
Musím přiznat, že
otevřeně hovořit o zradě, jíž prožíváme, je velice delikátní záležitost,
jestliže člověk zůstává v rámci Bratrstva. Proto odcházím: kvůli možnosti
kázat pravdu v její celosti, protože jednoho dne se budu muset zpovídat za
každou mně svěřenou duši. Být zticha již nebylo možné, aniž bych se činil
vinným před Bohem.
V minulosti jsem
tvrdě kritizoval ty, které nazýváme „Odporem“, ale jež jiní nazývají
„Převratem“ a ještě jiní „Věrností“. Musím říct, že kromě skutečnosti, že jsem
tehdy neviděl věci tak jasně, jak (z milosti Boží) vidím nyní, reagoval jsem
hlavně na špatné chování jistých kolegů, kteří navštívili naši provincii a
kteří, ačkoliv byli prozíraví, byli dosti povýšení, což udělalo mnoho
k znevážení odvážného postoje zastávaného těmi, kteří odmítli vnucenou nám
zradu. Budu se s Boží milostí snažit vyhnout postojům, které jsem
zavrhoval, a věnovat svou energii novému budování spíše než k obtěžování
těch, kteří nás chtějí vydat do rukou Říma. Navzdory tomu, zavrhovat omyly a
klamy zůstává nutnou povinností, kterou budu s Boží pomocí plnit.
Mnozí prozíraví kněží se
nyní neodvažují jednat proti tomuto vnucování. Jsem přesvědčen, že základním
důvodem, který je omezuje, je strach z porušení jednoty institucí, které
byly tak obtížně vybudovány. Jak přijmout, že s rozdělením věřících
riskujeme, že přispějeme k uzavření kaple? Odpovědí je, že věrní kněží
nejsou původem rozdělení kvasícím v našich řadách, ale jsou jím samy
autority Bratrstva, které chtějí, abychom věřili, že se podílíme na bodu obratu
v situaci Církve, když ve skutečnosti to není situace, která se změnila,
ale jen jejich myšlení. Drazí bratři, jestliže vedoucí Bratrstva budou nadále
zasévat nedůvěru a zmatení svými mylnými idejemi, rozdělení se bude zvětšovat,
a může se stát nezbytným jej pro obecné dobro v našem regionu nechat
propuknout.
Pokud jde o mě, chtěl
jsem, aby mě Pán ušetřil toho, abych předčasně narušil jednotu několika kaplí,
které ve francouzské Kanadě máme. Proto jsem se pro tuto chvíli rozhodl zůstat
v Maritimes. Věřící v těchto částech postrádají častý přístup
k pravé mši a pravým svátostem. Jsou takřka bez duchovní pomoci.
Vychovávají své děti bez podpory Církve. Proto jsem považoval za nejlepší
zůstat v tomto regionu a soustředit se na své úsilí o rozvoj těchto malých
skupin, které mají tak malý přístup ke svátostem, a doufat, že jednoho dne
vrátím tyto komunity do rukou Bratrstva, jen zvětšené a vroucnější skrze milost
Boží a mou službu. Protože toto je mou největší nadějí: aby se Bratrstvo vrátilo
zpět v jasném a jednoznačném způsobu, abych mu mohl navrátit tyto misie, a
abych já sám mohl znovu vstoupit do jeho řad a znovu mít prospěch
z kněžského společenství tam nabízeného. Nedržím se žádných iluzí, ale
zázraky jsou vždy možné...
Zůstává však jasné, že
čím víc se situace horší, tím víc se bude stávat nutným starat se o duše
v Québecu, které se cítí zrazené a podvedené. Mojí nadějí je, že povstane
více kněží a přijdou přinést pravdu těm, kteří po ní pro sebe a své děti touží.
Protože, ačkoliv je zřejmé, že Bratrstvo nadále poskytuje pomoc [udělováním]
svátostí – o něž by bylo nelegitimní se připravit bez velmi vážného důvodu –
není to žádnou maličkostí v této krizi Církve, mít přístup
k neporušenému kázání a pokračovat v jasném vidění skrze bolestné
události, které zakoušíme.
Úpěnlivě vás prosím,
abyste se za mě modlili, a také vás, drazí bratři, ujišťuji o svých modlitbách
u oltáře a o svém požehnání.
„Radostně služ
Hospodinu!“ (Žalm 99)
Otec
Pierre Roy
Mission
Notre-Dame-de-Joie
1974 Route 134
New Brunswick
Odkazy:
Zdroj: Ecclesia
Militans
Překlad: D.
Grof
