Kontrarevoluce z fatimské
perspektivy (2009)
Prof. Plinio Correa de Oliveira
Když je
instituce rodiny nemocná a selhává, celá společnost také nutně skomírá a chvěje
se. A je-li celá společnost nezdravá, je zbytečné pokoušet se o
společenskou reformu na tomto nemocném organismu – ať již je demokratický nebo
jiného typu.
Člověk by
řekl, že kvalita práce vykonávané nějakým člověkem odráží jeho zdraví či nemoc
a naznačuje nemoc, jíž trpí. Když společnost, která se skládá z lidí,
dosáhne takového bodu morální nemoci, že je rodina do velké míry podvrácena,
pak můžete dělat cokoliv, co chcete, abyste vyléčili zla této společnosti –
reformy, zákony, soudní opatření, kampaně proti drogám a potratům atd. – nebude
však vyléčena, dokud neuzdravíte jednotlivce z jejich mravního
malomocenství. Je potřeba mravní omlazení každého orgánu společenského těla.
Bez toho neexistuje žádné řešení tohoto problému jako celku.
Postmoderní
společnost, prosycená novopohanstvím, se nesmiřitelně pohybuje ke svému konečnému
zničení. Předzvěstí tohoto zničení jsou její móda, její architektura, její
hudba, umění a styl řeči. To jsou projevy 4. revoluce [Ve své práci Revoluce a kontrarevoluce prof. Plinio
popisuje čtyři revoluce: protestantskou, Francouzskou, komunistickou a nakonec
kulturní, která je charakterizována kulturou hippies a kmenovým životním
stylem. – pozn. překl. ], hippie anarchistické revoluce, která má tendenci
ovládnout každou oblast společnosti. Tato mentalita a životní styl vstoupily do
morku kostí státu a zavádějí samosprávu do každého aspektu společnosti.
Jednou
stránkou toho je zjevně ekologická revoluce se svým zbožňováním přírody a
odmítáním všeho, co moderní svět zastává. Se svým voláním po tom, aby se každý
vrátil na venkov, odmítá civilizaci a organizovanou společnost. To, o čem zde
mluvíme, je konec strukturované a civilizované společnosti a směřování
k novému tribalismu. Se zničením rodiny jako základu civilizované
společnosti je toto budoucnost, která nás čeká.
Kontrarevoluční způsob existence
Toto má
revoluce v zásobě pro moderní svět. To, čím bychom my měli být a
symbolizovat to, je něco úplně jiného. Kontrarevoluce je potvrzováním ideálu,
vítězství křesťanské civilizace. Toto potvrzování se dělá s nadšením,
důvěrou a jistotou vítězství, které Naše Paní slíbila ve Fatimě v roce
1917.
Je to ideál
vyjádřený způsobem života, jednání a myšlení, a duch, který vyjadřuje vůli
potvrzovat tento ideál otevřeně a cele. Je to vůle konfrontovat vše, co
odporuje stálým hodnotám, jež tento ideál ztělesňuje.
To nutně
neznamená fyzickou konfrontaci. Historie nám ukazuje, že fyzická konfrontace
není nutně nejhrdinštější nebo nejúčinnější formou konfrontace nebo nejlepším
prostředkem k dosažení cíle.
Nejnádhernější
a nejvznešenější bitvou je konfrontace idejí. Je to konfrontace, kde člověk má
odvahu a schopnost postavit se a říct Kredo.
Zavržený odpovídá, Non-Kredo. Pak
vstupují do polemiky, každá ze stran bojuje slovy, idejemi a koncepty a každá
se pokouší přesvědčit svého oponenta – především však přesvědčit jeho
obecenstvo a celek veřejného mínění.
Jestliže
strana dobré věci není schopná přesvědčit druhou stranu, snaží se na svou
stranu dostat co největší část veřejného mínění, jakou může. To je
nejvznešenější střet ducha a rozumu: strana, která obhajuje pravdu, potvrzuje,
že má převahu nad druhou stranou a pak vítězí nad omylem. Jedním slovem, Náš
Pán Ježíš Kristus ničí Svého nepřítele.
To je
nejvznešenější ze všech konfrontací – to je boj kontrarevoluce. To je naše
poslání, přijmout tento boj a podílet se na něm. To je vrchol katolického boje,
a je to dílo, k němuž jsme povoláni.
Boj za Naší Paní
Tento způsob
jednání a tento boj, jsou především bojem za Naší Paní, která je Královnou
všeho stvoření, nejdokonalejším ze všech Božích tvorů. Ona je Matkou Boha,
Matkou Svaté Církve, a pod její standartou se šikujeme v tomto boji pro
Našeho Pána Ježíše Krista. Tento ideologický boj je jejím bojem – potření omylu,
úplné rozdrcení hada a jeho lží pod její patou. Ona je symbolem konečného
vítězství.
Samozřejmě
každá soudná osoba vidí, že, lidsky řečeno, je tento boj naprosto neúměrný k počtu
těch, kteří jsou povoláni sloužit Naší Paní v něm. Po mnohém utrpení,
konfrontacích a ukázkách odvahy, nadejde chvíle, která bude její. Nezáleží na
tom, za jak slabé se považujeme, nezáleží na tom, jak nedostatečné jsou naše
prostředky, nezáleží na tom, jak bezvýznamný je náš počet – my víme, že tato
chvíle přijde, když ona vstoupí přímo na jeviště událostí, aby dosáhla svého
vítězství, aby zavedla svou Vládu. Naše důvěra v tento fakt musí být
neotřesitelná.
V tomto
boji můžeme mít jistotu ohledně jedné věci – že se přísliby z Fatimy
uskuteční. Jsou to přísliby radosti a vítězství pro ty, kteří mají víru a
důvěru. Pro ty, kteří čekali a trpěli, jsou to přísliby konečného vítězství
Věci Naší Paní, tj. kontrarevoluce.
Pro ty,
kteří se uzavírají jejímu hlasu, jsou tytéž přísliby příslibem trestu a
porážky. Jisté však je, že ona zvítězí. Milosti, které získáme nyní, jsou
předzvěstí její Vlády. Měly by nám dát odvahu a odhodlání pustit se do boje,
zvýšit náš zápal pro něj a zvětšit naši důvěru v konečné vítězství
kontrarevoluce bez ohledu, jaké překážky se objeví.
Dnes žijeme
utlačovaní ve světě, který je shrben pod drtivou tíhou svých vlastních hříchů.
V roce 1917 Naše Paní předpověděla pohromu, která očekává moderní svět.
V jistý moment toto zhroucení nastane, pokud nepřijde všeobecné obrácení.
Velikost a
veřejný aspekt těchto hříchů spolu s odmítáním světa vyplnit požadavky
Naší Paní tvoří základ pro velkou tragédii. Musíme se připravit na tuto
tragédii, která se vznáší nad moderním světem. Musíme čelit této perspektivě a
svěřit se Naší Paní, protože ve velice reálném smyslu je tato tragédie
především její tragédií – dotýká se jí hlubším způsobem než kohokoliv
z nás.
Je to její
tragédie, protože ona je skutečnou Matkou, tou, která se zjevila svým dětem,
aby je varovala před trestem a přílivem hříchů, který dosáhnul nepřípustné
hranice. Pak předpověděla příchod komunismu a to, že Rusko rozšíří své omyly po
světě. Jednou z věcí, na níž Naše Paní konkrétně poukázala, byla nemravná
móda. Jestliže srovnáte módu z roku 1917 s tou, jakou vidíme dnes,
můžete pochopit, jak hluboko jsme klesli do ohavnosti.
Mnoho částí
proroctví z Fatimy se již vyplnilo. Dnes není žádná část světa imunní před
vlivem komunismu... Každý již zná příběh Fatimy. Kdo neslyšel o slunečním
zázraku, který byl symbolickým projevem velikosti trestu, který přijde,
jestliže svět odmítne naslouchat jejímu varování?
Tato
tragédie Naší Paní je tragédií Matky rodiny, která ochraňuje své vzdorovité
děti, podporuje je a prokazuje jim náklonnost. Jsou-li její výzvy opomíjeny,
hrozí jim trestem, jako to učinila ve Fatimě. Je to výzva k odplatě pro
všechny ty, kteří ignorují její varování. Pro všechny ty, kteří naslouchají, je
to však příslib obnovy nového řádu věcí, nové Vlády, v níž ona bude
milující Matkou, a my její děti a služebníci.
Soucit s Naší Paní
Jaký je
správný postoj, který před touto perspektivou máme zaujmout?
Jedna věc je
neměnná. Každý rodič má obavu o své děti a rodinu – obavu a starost o jejich
budoucí vytrvalost a věrnost [ve Víře]. Můžeme jim říct, že to shledáváme
přirozeným a rozumným. Věříme, že Naše Paní bude milosrdná k nim a jejich
dětem. Pojďme však o krok dál.
A co my? Neměli
bychom se také chovat se slitováním vůči Naší Paní: Především my, kteří jsme
kontrarevolucionáři, zasvěcení Naší Paní a oddaní jejímu boji, neměli bychom s
ní také mít soucit, s jejími bolestmi a utrpeními? Neměli bychom mít účast
s ní, když vidíme krizi Církve a moderního světa? Není bolest, kterou ona
trpí, větší než nás všech dohromady? Sv. Ludvík z Montfortu řekl, že Naše
Paní miluje každého z nás – i toho nejbezvýznamnějšího – láskou větší než
všechny matky světa všechny své děti. Neměli bychom otevřít své oči a posloužit
jejím potřebám a prosbám o změnu? Neměli bychom se snažit otevřít své oči vůči
hanebnostem moderního světa?
Sv. Ludvík z
Montfortu (1673-1716) popsal svoji dobu jako věk nepravosti. Od té doby jsme
zakusili učiněnou záplavu zla: Francouzská revoluce, komunistická revoluce a
nová příšera čtvrté revoluce přinášející s sebou faktický rozklad
společnosti. Nenastal čas, abychom si přestali dělat iluze ohledně údajné
normálnosti a dobroty těch kolem nás, kteří se na této nepravosti podílí?
Neměli bychom pociťovat víc hrůzy z velikosti urážky, která je páchána vůči
Církvi a vůči křesťanské civilizaci? Neměli bychom tváří v tvář tomu všemu
mít soucit s Naší Paní, s tou, která byla u paty Kříže sama a
plakala, s Matkou Utrpení a Bolesti?
Plakala u
paty Kříže kvůli strašlivému zločinu, který páchali vůči jejímu Božskému
Synovi. Plakala také kvůli hanbě a nevděčnosti světa do konce času
s ohledem na tuto nesmírně drahocennou oběť jejího Božského Syna. Plakala
pro hříchy naší doby. Chce, abychom soucítili s její bolestí a její
tragédií, ne jen se svými osobními utrpeními a tragédiemi. Naše osobní tragédie
jsou skutečné, netrpí však dobré dítě více, když vidí trpět svou matku, než nad
svými vlastními neštěstími?
Spasit svou duši nestačí
Nestačí,
abychom jako ideál svého života měli pouze spásu své duše a duší svých dětí. To
je oprávněné, svaté a nezbytné. Jak řekl sv. Pavel, co prospěje člověku, když
získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nemůžeme dostatečně vynachválit snahy
člověka spasit svou vlastní duši a duše členů své rodiny. Musíme však také
vidět povinnost, kterou máme s ohledem na celek Boží slávy, s ohledem
na utrpení Naší Paní, s ohledem na její výzvu, abychom trpěli s ní a
bojovali za ni. Ti, kteří bojují za ni a zaujímají kontrarevoluční postoj, by
měli očekávat, že pro ni budou očerňováni a týráni.
My všichni
chceme hojnost milostí pro své vlastní duše a duše svých dětí a příbuzných.
Vynikající cestou, jak je získat, je pak starost o ostatní, angažování se ve
větším boji za katolickou Církev – aby byly zachráněny také duše mnoha jiných.
Když přispíváme ke spáse a k pokroku celé katolické věci, naše duše také dělá
pokrok. To znamená, že musíme bojovat, abychom porazili tento satanský útok
nazývaný revoluce a abychom podpořili a podnítili milosti, které nám chce Naše
Paní dát, abychom zavedli její Vládu.
Nesmíme
zapomínat, že je to milost, která přináší obrácení. Člověk nemůže konat
jakýkoliv dobrý čin bez pomoci milosti Boží. Je-li čin vykonán pro lásku
k Bohu, je-li motiv nadpřirozený, musela tato osoba obdržet milost.
Když konáme
dobré činy skrze oběti, abychom bojovali za kontrarevoluci, je to proto, že
jsme obdrželi milost. Proto je to Bůh, kdo nás povolává pro tuto věc. Je to
dobrovolná volba a milost. Jsme-li voláni do tohoto boje, pak jsme voláni,
abychom byli částí Božího duchovního a intelektuálního elitního vojska. Jeho
členové jsou elitou nikoliv kvůli lidským vlastnostem, ale protože takřka každý
jiný opustil Boha. Pro toto poslání je důležité jen být Jím vybrán a nikoliv
mít zvučné tituly nebo vynikající kvality.
Tento boj je
konkrétně řečeno předěláváním veřejného mínění. My jsme tedy partnery
v boji a neměli bychom se starat o úšklebky a posměch světa. My musíme být
těmi, kteří dychtivě povedou boj kupředu ke konečnému cíli, objeví-li se
jakákoliv překážka.
Veřejné mínění a obrana Vlády Panny Marie
Vláda Panny
Marie nadejde. Uvidíme počátek další fáze dějin. Bude vyžadovat odlišný druh
boje k obraně řádu, tak draze vykoupeného a vyhraného. V ty dny,
které přijdou, budeme muset povzbudit ty, kteří jsou měkcí na to, aby
vzdorovali novým pokušením, která vyvstanou.
Někdo se
může zeptat: Co je touto tajemnou věcí nazývanou veřejné mínění, které je naší
bitevní arénou? Je to střet způsobů myšlení, kolize mezi naším kontrarevolučním
způsobem bytí a myšlení a bytí a myšlení revolučního prostředí. V tomto
střetu je druhá strana připravena zajít do jakéhokoliv extrému nebo použít
jakoukoliv taktiku, aby nás přiměla následovat revoluční cestu a přizpůsobit se
většině. My je ze své strany chceme ovlivnit, aby následovali naši cestu, cestu
kontrarevoluce.
Máme tedy ve
hře dvě antagonistické síly, revoluci a kontrarevoluci. Máme dva soubory hodnot
a principů v nesmiřitelném protikladu. Kdokoliv se dnes v tomto boji
odváží jednat odlišně nebo se odchýlit od převládajících revolučních hodnot, je
a bude předmětem bezohledného pronásledování.
Avšak
přítomnost jen jediného člověka, který – se vším přesvědčením – odporuje revolučnímu
prostředí, stylu nebo idejím nutí každého druhého cítit se nejistě. Narušuje
shodu. Účinek jediné zachmuřené tváře často zabije celý večírek. Stejně účinek
jednoho, kdo odmítá být spojen s euforií revolučního prostředí, zkazí
všeobecnou náladu. Toto je velice důležitá věc k zapamatování: Revoluce
nesnáší opozici; žije z toho, že má na své straně jednomyslný souhlas.
Navíc
přítomnost kontrarevoluce v jakémkoliv revolučním výhledu otevírá nový pól
přitažlivosti. Otevírá nové horizonty v myšlení těch, kteří nejsou zcela
přesvědčeni o revolučním způsobu existence. Tvoří trhlinu ve zdánlivě
monolitické podpoře revolučního myšlení. To je první krok k tomu, jak
přivést blíže k nám celou část veřejnosti, která bude mít zájem o
kontrarevoluční ideály. Tato část může dosáhnout bodu, kdy přijme náš způsob
bytí a jednání, které jsou způsoby římskokatolické kultury.
První
podmínkou, jak úspěšně pohnout veřejné mínění je, abychom se necítili trapně
nebo se nestarali o to, že se nám posmívají, pronásledují nás nebo zesměšňují.
Když zaujmeme tento statečný postoj, otevíráme také dveře k nalezení těch,
kteří jsou ochotní být kontrarevoluční a angažovat se v tomto boji za Naší
Paní až do konce cesty.
V tuto
chvíli dějin se požaduje, aby duše odpovídaly na volání Naší Paní. Ty duše,
které se s celou vírou pustí do boje, kontrarevoluce a změny veřejného
mínění.
Zdroj: Tradition In Action
a
Tradition
In Action
Překlad: D.
Grof