Komentář Eleison CDXLI – Rodinné přirovnání (2015)
(441)
26. prosince
2015
RODINNÉ PŘIROVNÁNÍ
Zatímco
argumenty přinejlepším dokazují, přirovnání přinejlepším ilustrují. Přirovnání
tedy nedokazují, ale mohou vrhnout mnoho světla z toho, co člověk zná, na
to, co člověk nezná. Když jde o současnou krizi Církve, starou půl století,
potřebujeme všechno světlo, které můžeme dostat, protože s každým dnem,
který uplyne, se stává méně a nikoliv více pochopitelnou. Zde je tedy úspěšné přirovnání,
které mi před časem zaslal nedávný konvertita k Tradici. Přirovnává
katolickou Církev a koncilní církev, neboli Novocírkev, k legitimní a
nelegitimní rodině jednoho a téhož muže. Vztáhněme toto přirovnání na jeho
manželství, na jeho autoritu a na jeho děti.
Zákonným
manželstvím se svou pravou ženou započíná muž rodinu a má legitimní děti. Po
čase je jí nevěrný a rozvádí se s ní, aby žil se svou milenkou; cizoložstvím
s ní má také děti, kteří jsou levobočci. Podobně se kardinálovým zákonným kanonickým
zvolením za papeže stává kardinál legitimním otcem katolické Církve a skrze
pravou Víru duchovním otcem mnoha pravých katolíků. Ale po čase smilní
s moderním světem a skrze cizoložství s ním plodí novou rodinu
koncilních levobočků. A tak stejně jako jeden muž může být otcem zákonné i
nezákonné rodiny, tak jeden papež může být zároveň hlavou katolické Církve a
Novocírkve.
Za druhé, jako
má otec rodiny pravou autoritu nad svou pravou rodinou, ale žádnou pravou autoritu
nad svou druhou rodinou, protože to není jeho pravá rodina, tak má koncilní
papež pravou autoritu nad všemi pravými katolíky, ale žádnou pravou autoritu
nad Novocírkví s jejími koncilními katolíky. A jako první rodina potřebuje
svého pravého otce a žena i děti dělají vše, co mohou, aby jej přivedli domů,
ale on lne ke své partnerce v cizoložství a ke svým nelegitimním dětem,
kteří také dělají vše, co mohou, aby si ho udržely, tak i každý koncilní papež
je stále respektován tradičními katolíky, kteří jej vyzývají, aby konal svou
povinnost skrze ně, ale on dává přednost koncilním katolíkům, kteří k němu
mají malou úctu, ale kteří se jej také drží, aby pokryli své nezákonné
postavení.
A za třetí,
jako žádná pravá žena nepřijme, aby byla stavěna do stejného postavení jako
cizoložná partnerka, která ji nahradila, a ani pravé děti (jsou-li dostatečně
zralé) nepřijmou, aby byly adoptovány falešnou rodinou a tak přirovnáni k levobočkům,
tak je i Tradice naprosto neslučitelná s Novocírkví, a ani nemohou praví
katolíci přijmout, aby do ní byli začleněni skrze jakýkoliv druh zpronevěry
nebo zrady Tradice. Nemají smilnit dle svého pravého otce v jeho
cizoložném prostředí, i když je jejich pravým otcem a opravdu jej potřebují. Je
na otci, aby se vrátil ke své pravé rodině. Zákonné děti ani nemohou
rozumně očekávat, že jej přivedou domu tím, že se k němu připojí
v jeho svádějícím okolí. Je mnohem pravděpodobnější, že budou také
svedeny.
Toto
přirovnání jakéhokoliv novopapeže k otci dvou rodin je úspěšné v mnoha
dalších bodech, protože je v povaze papeže být otcem. Ale „každé přirovnání pokulhává“ (což je
další skvělé přirovnání) a chromá noha tohoto přirovnání spočívá hlavně ve
skutečnosti, že zatímco rozlišení mezi dvěma rodinami jednoho otce je dokonale
jasné v reálném životě, naopak rozlišení mezi katolickou Církví a
Novocírkví, i když dokonale jasné v teorii, je velmi obtížné rozřešit
v praxi, protože jsou v reálném životě takřka beznadějně propletené.
Aby člověk zachoval katolickou hlavu, je nutné znát jasné rozlišení
v teorii, jaká je, aby rozeznal zoufalé zmatení v praxi.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
