Neděle
třináctá po svatém Duchu
Obsah: Pán
Ježíš vytýká devíti uzdraveným nevděk; patrno, že nemá nevděk za nic dobrého; o
nevděku. 1. Co jest nevděk. 2. jest hřích. 3. nenávidí ho lidé, 4. škodí
nevděčníku. – Varujme se nevděku!
Není
nalezen, jenž by se navrátil a vzdal chválu Bohu. (Luk. 17,
18).
Veliké
dobrodiní prokázal Pán desíti mužům, jichž očistil od malomocenství jejich.
Bylo malomocenství nemoc tak nebezpečná, že málo bylo těch, kteří z ní vyvázli.
Proto když Pán Ježíš těchto deset očistil, můžeme právem říci, že jim zachránil
nebo daroval život.
Dobrodiní
veliké žádá také veliké díky; avšak těch se Pánu Ježíši nedostalo. Vždyť z
uzdravených desíti přišel Pánu poděkovat jen jeden; ostatní všichni odešli do
domů svých, aniž by vzpomněli na velikého dobrodince svého. Mohlo by se ovšem
zdáti, že zapomněli poděkovati Pánu Ježíši z veliké radosti nad dobrodiním,
kterého se jim dostalo; avšak Pán Ježíš, který zná i smýšlení lidská, trpkou
výčitkou: „Není nalezen, jenž by se navrátil a vzdal chválu Bohu, jedině
cizozemec tento,“ srozumitelně naznačuje, že chování se oněch devíti neplynulo
z veliké radosti, nebo z pouhého nedopatření nebo z přenáhlení, nýbrž že
vyplynulo ze zlé vůle, že to byl pravý nevděk. A aby ukázal Pán velikost tohoto
nevděku patrněji, dokládá, že ten, jenž se přišel, aby poděkoval, jest
cizozemec, Samaritán, kterému by to bylo možno spíše odpustiti; ale domácí,
vlastní židé, kteří se domnívali, že jsou více než kdo jiný, poděkovat
nepřišli.
Vidíme
tudíž, že Pán Ježíš kárá tento nevděk
velmi přísně, a že se snaží ukázati jeho ošklivost. Proč tak činí? Proč
vytýká tak důtklivě devíti uzdraveným jejich nevděk? Patrno, že tak činí z té
příčiny, aby před nevděkem varoval, čili aby svým počínáním ukázal, že se máme
nevděku varovati, a býti ku svým dobrodincům vděčnými.
A když
pozorujeme život lidský, svých bližních i svůj vlastní, zdaž nám není velmi
často vyznati, že jsou mnozí lidé nevděční a to velmi? Jsou nevděční k Bohu i k
lidem, ano opravdu vděčných k Bohu jest velmi málo. V té příčině možno, že často
chybujeme sami. Bude tudíž dojista užitečno a prospěšno, když učiníme nevděk
předmětem svého rozjímání za tím účelem, abychom se ho varovali. Promluvím tedy
s pomocí Boží o nevděku.
1. Nejprve
se tažme, co jest nevděk? Nevděk jest ta
nepravost, pro kterou člověk nechce uznati dobrodiní, kterého se mu dostalo,
nýbrž naopak ještě zlým je splácí. To jest nevděk v nejhrubším smyslu
slova. Takovýto nevděčník podobá se sekyře, jejíž topůrko jest uděláno ze
dřeva, a která za to dřevo seká. Podobá se červům a molům, kteří to dřevo nebo
sukno, ve kterém nabyli života, kazí. Takový nevděčník podobá se žebráku, který
za peníze, které dostal almužnou, kupuje hůl, aby ji svého dobrodince bil.
Avšak ku
nevděku pravému není ani potřebí těchto obou známek, aby totiž člověk dobrodiní
neuznal, a zlým je splácel; nýbrž postačí již prvé, že totiž člověk dobrodiní
neuznává: Tak nevděčných bylo devět
uzdravených ve dnešním svatém evangeliu; neboť těm vytýká Pán jen to, že
nepřišli poděkovat, že by Mu byli dobrodiní splatili docela nějakým skutkem
zlým, toho nepřipomíná. Takového nevděku dopustil se číšník, který byl s Josefem Egyptským
uvězněn. Když mu Josef vyložil sen jeho v tom smyslu, že po třech dnech se na
něho rozpomene král a navrátí ho jeho úřadu, připomenul mu Josef: „Pamatuj na
mne, když se tobě dobře povede, a učiň se mnou milosrdenství, abys vnukl
Faraonovi, aby vyvedl mne z tohoto žaláře.“ (I. Mojž. 40), ale číšník po svém
návratu ku králi zapomněl na Josefa úplně. – Na hrubý nevděk Israelitů stěžuje si Bůh když u
proroka Isaiáše volá: „Syny jsem si vychoval a vyvýšil, oni pak pohrdli mnou.
Zná vůl hospodáře svého a osel jesle pána svého; Israel pak mne nepoznal, a lid
můj neporozuměl.“ (1, 2–3). Ano, Israelité
neuznali dobrodiní, kterých se jim dostalo od Boha, nebyli za ně vděčni ani
takovou vděčností, kterou pozorujeme na nerozumných zvířatech, nýbrž dobré
odplatili Bohu zlým, velmi často sloužili modlám.
Dle toho, co
jsem dosud připomenul, možno rozeznávati tři
stupně nevděku. První záleží v tom, že dobrodiní
jen neuznává, nýbrž přičítá dobrý výsledek práce sobě; druhý záleží v tom,
že dobrodiní nesplácí dobrým, když
může a má; třetí, nejhorší záleží v tom, že splácí docela dobré zlým. Prvého dopustilo se devět uzdravených
malomocných ku Kristu Pánu, druhého číšník k Josefu Egyptskému, třetího
Israelité k Bohu. A jak často se tyto zjevy nemilé a odporné v životě lidském
opakují! Co o nich třeba souditi?
2. Jsou všecky hříšné, byť i nebyly stejně
hříšné, nýbrž jeden více, druhý méně. Že jest veškerý nevděk pravý a skutečný
hřích, vysvítá z toho, že jest naší povinností vděčnost. Vždyť svatý apoštol
píše ku Kolosským takto: „Pokoj Kristův vítěziž v srdcích vašich, k němuž i vy
povoláni jste v jedno tělo, a buďtež vděčni.“ (3, 15). Kdo se dopouští nevděku
kteréhokoliv, přestupuje toto přikázaní Boží, a dopouští se hříchu. Že pak již
neuznávati dobrodiní a neděkovati za ně jest hřích, vysvítá z jednání Kristova
ve dnešním svatém evangeliu. Kdyby takováto netečnost nebyla hřích, nebyl by ji
Pán tak důtklivě vytýkal. Že pak nevděk druhého spůsobu, který totiž nesplácí
dobré dobrým, když může a má, nýbrž zapomíná na ně, jest hřích, vysvítá ze slov
onoho číšníka, který na Josefa zapomenul. Neboť když po dvou letech měl Farao
sen o sedmi kravách tučných a sedmi hubených, a o sedmi klasech plných a velmi
pěkných a o sedmi tenkých a rezem zkažených, a když ho nikdo nemohl vyložiti:
rozpomenul se číšník na Josefa a zvolal: „Vyznávám hřích svůj“ a mluvil teprve
nyní, po dvou letech k Faraonovi. Nazval tedy číšník sám své nevděčné počínání
hříchem. Že pak nevděk třetího druhu, který dobré splácí docela zlým, jest
hřích, a to velmi těžký, poznáváme hlavně z toho, že takový člověk následuje
vlastně příkladu největšího nevděčníka a nešlechetníka, totiž ďábla. Jen ďábel může spláceti dobré zlým, a
proto kdo tak činí, následuje příkladu ďábla a dopouští se hříchu těžkého. Že
si ďábel tak počíná, dokázal zřejmě samému Kristu Pánu. Jednou totiž se potkal
Pán Ježíš se dvěma posedlými v krajině gerasenské. Ďáblové trápili tyto nešťastníky
hrozně. Když uzřeli Krista, zvolali ďáblové: „Co jest nám a tobě, Ježíši Synu
Boží? Přišel jsi sem před časem trápiti nás?“ to jest, co jest tobě Synu Boží
do nás? Přišel jsi proto, abys nás vyhnal z těchto lidí? Když tedy viděli, že
je Pán Ježíš míní vymítnouti, prosili, aby jim dovolil, aby nemusili do pekla,
nýbrž aby mohli vstoupiti do stáda vepřů, které se nedaleko odtud páslo. Pán
Ježíš jim to dovolil. Ale hned se ukázalo, jak umí ďábel splatiti největší
dobrodiní nejhrubším nevděkem. Neboť jakmile ďáblové vstoupili do vepřů, ihned
se hnalo celé stádo do blízkého jezera genezaretského a utopilo se. Majitelé
stáda, vidouce toto neštěstí a škodu, přišli k Pánu Ježíši a prosili Ho, aby
jen co nejdříve z jejich krajiny odešel; měli strach, že zůstane-li tam,
přijdou snad o všecky vepře. Všimněme si té ďábelské zloby! Nejprve za
dobrodiní prosili, a když se jim ho dostalo, ihned je splácejí hrubou urážkou;
podpichují, dělajíce škodu obyvatelstvu, aby učení Pána Ježíše nejen
nepřijímalo, nýbrž aby Pána docela prosilo, aby od nich co nejdříve odešel. A
podobně nešlechetně jedná také ten nevděčník, který splácí dobro buď Bohu nebo
lidem zlem. A tento druh nevděku jest ze všech nejhorší. Tak nevděčným byl k Davidovi Saul. David porazil hlavní
nepřátele říše, pomohl tak králi Saulovi; a Saul za to hledal jeho smrt. Tak
nevděčným byl Jidáš k Pánu Ježíši,
který za to, že ho Pán povolal do počtu svých apoštolů, vydal Jej za třicet
stříbrných židům. Tak nevděčnými jsou bohužel mnozí synové a dcery ku svým rodičům, poněvadž velmi často nejen nechtějí
uznati dobrodiní jejich, nýbrž naopak rodiče docela zarmucují a utiskují. Tak
nevděčným jest mnohý chuďas ku svému
dobrodinci, mnohý služebník nebo dělník
ku svému pánu, poněvadž dobrodiní, kterých se jim dostává, splácejí často
pomluvami, na cti utrháním, podvodem, krádeží a podobně. Zkušenost učí, že
žebrák, který dostával almužnu od štědré rodiny, poradil zlodějům cestu a
spůsob, jak by rodinu tuto okradli. – Avšak, což jest nejhoršího, tak
nevděčnými býváme velmi často proti Bohu
všichni. Málo jest lidí, kteří dobrodiní Boží uznávají a vyznávají; naopak
mnoho jest lidí, kteří Boha, svého nejvyššího
dobrodince urážejí hrubými hříchy.
Když uslyšel
Chlodvík, král francouzský o židech,
jak ukrutně ukřižovali Krista Pána, zvolal: „Kéž bych tam byl tehdáž býval
přítomen se svým vojskem! Byl bych Krista jistě osvobodil a jeho nepřátele
pobil.“ Avšak svatý Remigius, jeho
učitel, jenž mu to vypravoval, pravil: „Bůh nepotřeboval pomoci tvé, vždyť
pokáral i nevčasné počínání Petrovo; proto obrať se raději sám na sebe, a
přičiň se, abys Krista novými hříchy
nekřižoval jako židé.“ A podobně máme každý říci sám o sobě. Hříšný nevděk
na jiných vidíme a odsuzujeme; ale mnohdy horší nevděk proti Bohu sami nevidíme
a uznati nechceme. Proto pamatujme, že, ačkoliv není všeliký nevděk stejně
hříšný, přece hříšný jest každý, a že nejhorší jest ten, který splácí zlem
dobrodiní největší, hříchem dobrodiní Boží.
3. Nevděk
také neodsuzuje jenom Bůh, nýbrž nevděk odsuzuje
každý jen poněkud rozumný a soudný člověk, nejen křesťan, nýbrž i pohan. O Filipu, králi macedonském připomíná se
následující událost. Král ten měl ve službě vojína, kterého si pro jeho služby
a věrnost velice vážil, a nezřídka ho také různými dary vyznamenal. Jednou se
loď, na kteréž vojín tento plul,
ztroskotala, a vojín byl rád, že se zachránil na jejích troskách tím, že
přistál ku břehu, kdež bydlel jeho známý přítel. Ten přijal nešťastníka vlídně
a věnoval mu největší pozornost. Staral so o jeho pokrm a nápoj, a poněvadž se
vojín roznemohl, také o zdraví. Když se vojín uzdravil úplně, a měl nastoupiti
cestu ku králi zpět, řekl příteli: „Budu na tebe pamatovati, až se vrátím ku
králi, a uvidíš, co u krále mohu.“ Přišel skutečně opět ku králi Filipovi. Ale
co učinil, jak mluvil? Vypravoval jen o svých hrozných útrapách, které zkusil,
o dobrém příteli se ani nezmínil; ano ku konci docela podotkl, že by za své
námahy a za svá utrpení zasloužil statek, jehož jméno udal. Král netuše nic
zlého a domnívaje se, že to jest starý, věrný a pravdomluvný sluha, žádosti
jeho ihned vyhověl. Avšak který statek si tento vojín vyžádal? Žádný jiný než
statek svého přítele, u kteréhož se pozdravil, a který pro něho tolik obětoval.
Jaký to byl nevděk, a jaké překvapení, když onen ubožák, očekávaje, čeho se mu
dostane za jeho lásku, obdržel najednou oznámení, že má vše vyprázdniti, že
jeho vlastní majetek náleží rozhodnutím královským jinému. Ale jak spravedlivým
hněvem byl naplněn, když se dověděl, jak se vše stalo! Oznámil tedy ihned vše
králi; a král, poznav pravý stav věci, nařídil, že má zůstati spravedlivě na
svém místě; ale onomu nevděčníkovi kázal
vypáliti žhavým železem znamení na jeho těle, aby na svůj nevděk nikdy
nezapomněl. – Filip, král macedonský byl pohan, a takto jednal s nevděčníkem,
který přijatá dobrodiní, kteráž slíbil odplatiti dobrem, odměnil zradou. Každý
do jista uzná, že jednal dobře, a také uzná, že by dobře bylo poznamenati
každého nevděčníka, aby ho mohli všichni lidé poznati a varovati se ho. Avšak,
jak často přes to mnozí se dopouštějí nevděku, a jak často se ho dopouštíme
proti Bohu třeba sami! A jestliže potrestal nevděk spravedlivě král pohan,
jestliže ho odsuzují a trestají spravedlivě všichni rozumní lidé, což mi jest
říci o Bohu nejvýš svatém a spravedlivém? Zajisté, že ani On nemůže nechati
nevděk bez trestu, nýbrž poněvadž odplatí jednomu každému podle skutků jeho,
potrestá také jednoho každého podle nevděku jeho.
4. A tak
poznáváme o nevděku dále, že si
nevděčník svým nevděkem velice škodí. Ano nevděčník se připravuje nevděkem
u svých bližních sám o čest, o vážnost, o úctu a o dobré jméno. Nevděčníka za
nevděk dojista nepochválí nikdo. Poznáváme to nejlépe z počínání nevděčníků
samých. Pozorujeme-li rozličné hříchy lidské, poznáváme, že, ačkoliv jsou zlé a
mnohé velmi hanebné, přece se jimi mnohdy lidé vychloubají. Chlubí se svou
chytrostí, jak jiného podvedli a napálili, jak obratně bližního okradli, jak mu
snad vynadali, mnoho-li snad vypili a podobně; ale nevděkem, jak za dobrodiní odplatili se urážkami a jinými hříchy, tím
se dojista nechlubí nikdo. V tomto jednání skryta jest velmi důležitá a
poučná pravda, že totiž nevděk jest ve své podstatě hřích tak ošklivý, že se
jím nepochlubí nikdy nikdo. A z toho také jest patrno, že málokterý hřích
připravuje člověku takovou hanbu před
lidmi, jako nevděk. Když byl Caesar,
vojevůdce římský přepaden vrahy, a když mezi nimi spatřil také Bruta, kterému dříve prokázal tolik
dobrodiní, pohlédl na něho a zvolal: „Také ty, můj synu!“ Jak krátká jsou tato
slova a jak hlubokou pravdu vyjadřují! Caesar chtěl říci: „Nestydíš se? Nebojíš
se, že se země pod tebou propadne? Nemáš tolik cti v těle, že se odvažuješ
vložiti ruku na toho, který ti tolik dobrodiní prokázal? Ty nemůžeš býti ani
člověkem, nýbrž ty jsi horší než zvíře. Zvíře jest vděčno dobrodinci svému, a
ty, ku kterému jsem se já choval jako pravý otec, kterého jsem tak miloval jako
svého syna, ty, Brute, splácíš tuto lásku tak černým a hrubým nevděkem, že mne
pomáháš vražditi?“ Vidíme tudíž, že jak ten, kdo nevděk činí, tak ten, kdo ho
trpí, považují nevděk za hřích velmi nečestný.
Proto také
kdo jenom může, nevděčníka za jeho
nevděk přiměřeně rád odměňuje. V životě Alexandra I., cara ruského připomíná se následující událost. Vladař
tento povolal z Holandska muže obratné a dovedné, kteří by kovali dobré kotve k
lodím a v umění tom vycvičili také Rusy. Byli za to placeni všichni výborně.
Mezi ruskými učni vynikal obzvláště jeden. Byl tedy dán do dílny kotváře
nejznamenitějšího. Když navštívil jednou dílny sám, tázal se po prospěchu učňů.
Ze všech byl chválen nejvíce zmíněný učeň,
a jeho mistr jej odporučoval zvláštní milosti vladařově. Car slíbil také, že se
o něho postará dobře. To si dobře onen učeň pamatoval. Za několik měsíců
dostavil se ku dvoru, prosil o připuštění a předložil carovi písemnou prosbu.
Car byl potěšen, domnívaje se, že bude moci slovu svému nyní asi dostáti, a
odměniti dle zásluh dovedného v dělníka. Avšak jak byl překvapen, když přečetl
jeho žádost! Člověk ten vykládal, že, když dle vysvědčení svého mistra jest tak
dovedným kotvářem, mohl by býti jeho mistr jako zbytečný propuštěn, a on na
jeho místo dosazen, že by tím prý stát, který vydržuje nyní cizince, značně
ušetřil. – Jaký to byl nevděk! Jaká drzost a opovážlivost! Onen muž dospělý,
otec rodiny, tohoto mladíka vyučil, kdyby nebylo bývalo jeho, nebyl by se nikdy
umění svému naučil; na tom nebylo dosti; on se u vladaře za něho přimlouval a
dokázal to, že vladař slíbil, že se o odporučeného dobře postará. A jak se mu
odměňuje odporučený? Chce ho připraviti o chléb, a s ním také o celou jeho
rodinu, a aby toho snáze docílil, připomíná docela vladaři, že má šetřiti
státu, který spravuje. – Jak prohnaný byl tento nevděčník! Ale nic mu to nebylo
platné. Car prohlédl ihned jeho černý nevděk, hodil mu žádost jeho zpět, kázal
ho přede všemi jeho soudruhy veřejně potrestati a poslati do dílny jiné, a to s
výslovným přikázáním, že jeho mzda nesmí býti nikdy zvýšena. Neprospěl tedy
nevděčníku nevděk jeho, nýbrž velice mu uškodil. Kdyby byl spravedlivě pracoval
dále, byl by se jistě dočkal místa velmi výnosného; poněvadž však chtěl
nevděkem poraziti a zničiti svého dobrodince, nedočkal se ničeho. – A podobně
zacházejí s nevděčníkem všichni lidé spravedliví, podobně s ním naloží jednou Bůh. Nevděčník se svým nevděkem nejen
nemůže chlubiti, nýbrž naopak připravuje se jím o čest a vážnost, a byť snad i
nevděk jeho nebyl poznán hned, jednou se prozradí jistě, dojde také své
spravedlivé a zasloužené odplaty.
Proto
varujme se nevděku veškerého. Uznávejme veškerá dobrodiní, kterých se nám
dostává od Boha nebo od lidí; čiňme lidem, pokud nám to jen možno jest, za
dobrodiní také dobře; varujme se zejména spláceti dobrodiní skutky zlými a tak
následovati příkladu ďáblova. Ano buďme všichni vděčni svým nejbližším dobrodincům, jsou to naši rodiče; byť se snad i někomu zdálo, že se o něho měli rodiče
postarati lépe, pamatujme všichni, že Bůh přikazuje úctu a proto také vděčnost
ku všem rodičům; nemůžeme-li vděčnost svou jim jinak dokázati, aspoň se za ně
modleme; kdo pak může, nechť splácí starost otcovu a lásku mateřskou také tím,
že jim bude prokazovati rozličná dobrodiní a tím činiti radost. Buďme vděčni
také svým dobrodincům ostatním; ať
nám prokázali dobrodiní tělesná nebo duchovní, oboje žádá, abychom dobré
spláceli dobrým a nespláceli ho zlým. Buďme ale obzvláště vděčni k Pánu Bohu,
svému dobrodinci největšímu. Od Něho máme všecky dary tělesné i duševní, od
Něho všecka dobrodiní a milosti, od Něho život a všecko. Dokažme Mu tak tuto
svou vděčnost obzvláště tím, že Mu budeme náležitě sloužiti a z lásky k Němu
hříchů se varovati. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 503
Zpracoval: Jakub
Albert
