Nepatříme
do téže Církve! (1987)
Dopis Otce Claudea
Boivina
Poté,
co otec Boivin získal povolení slavit Svatou mešní oběť v opatství
Solesmes, bylo mu ostře vyčteno, že neřekl, že je „knězem arcibiskupa
Lefebvra“. „Nepatříme do téže Církve!“ vykřiknul kněz-správce kostela. Níže
publikujeme dopis, který otec Boivin napsal k užitku kněze-správce kostela,
jehož chování by muselo Doma Guerangera rozechvět.
Suresnes,
7. listopadu 1986
Důstojný otče,
tímto dopisem Vám chci
velmi prostě poděkovat za to, že jste mi povolil recitovat mši ve vašem
milovaném klášteře. Umíte si představit mou radost, že jsem ji mohl slavit
v opatství, které bylo u počátku obnovy starobylé římské liturgie ve
Francii. A nemohl jsem se zdržet modlitby za současné nástupce Doma Guerangera.
Připouštím, že jsem byl
trochu překvapen několika „výčitkami“, které jste mi adresoval na konci mého
díkůvzdání. Zvláště jste mi tvrdil, že nepatříme do téže Církve. Jako by mohlo
existovat několik Církví! Víme toto: existuje pouze jedna katolická, apoštolská
a římská Církev a ti, co do ní nepatří, nejsou v jiné Církvi (což by bylo
nelogické), ale jsou mimo jednu Církev. A pokud předpokládáme, že my jsme
suspendování a divinis, musíte
připustit, že tato cenzura [tj. církevní trest] neruší to, že patříme do jediné
Církve. Jsme úplným způsobem členy jediné katolické Církve.
A protože otevíráme
otázku naší suspenze a divinis,
dovolte mi popřít její existenci. Tato cenzura [na nás] byla uvalena mylně.
Když byl arcibiskup Lefebvre jejím cílem a obětí, neobrátil se na Apoštolskou
signaturu, nemohl se bránit. Všechna opatření přijatá proti němu, stejně jako
ta přijatá proti Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. jsou neplatná a arbitrární [tj.
jen z vůle daného subjektu]. Církev je zajisté neomylná, ale mohli bychom
v její historii v této oblasti citovat mnoho případů omylů, když
vášně lidského prvku Církve někdy zastřely znamenitost její božskosti.
Můj milý otče, když jsme
právě teď v Církvi opovrhováni, je to výsledkem našeho trvalého lnutí ke
mši všech časů, kterou Váš klášter mohl tak dobře obnovit ve své svatosti a
univerzálnosti. Každý může říci, že sv. Pius V. nám dal toto právo. A já
dokonce říkám, že by ji měl každý
recitovat. Jistě víte, že dnes v Církvi existují dvě mše: jedna je patnáct
let stará, druhá patnáct století.
První pramení ze dvou
století liberální kultury; prezentuje vážné dvojznačnosti, jak ozřejmil
kardinál Ottaviani a kardinál Bacci, které nebyly prvními, jež přišly do
Církve. Vyprodukovaly plody, které znáte: relativismus, indiferentismus,
umírající semináře, uzavřené konventy, mdlou spiritualitu.
Druhá je patnáct století
stará. Posvěcovala celé generace, rodiny, společnosti, státy. Nyní ji stále
více následují ti, kteří toho mnoho nenalézají v nové liturgii.
Zde máte několik
poznámek, můj milý otče, abych se pokusil vyjasnit některá nepochopení. Prosím,
nemyslete si, že je v tomto dopise nějaká hořkost či jakýkoliv zlý postoj.
Vizte v něm pouze poznámku srdce raněného ruinami, které se kupí, a
vyjádření duše, která má jen jednu touhu: sloužit Církvi všech časů v její
svatosti, Církvi posvěcené Mešní obětí pokojně přijímané po staletí a pokojně
žité generacemi; duše, která také velmi horlivě chce, aby Církev obnovila mši
všech časů jakožto podmínku své duchovní obnovy a aby opustila pochybné a
dvojznačné cesty, které následuje posledních dvacet let.
Modlím se, důstojný otče,
abyste uvěřil v mou uctivou oddanost a ujištění o mých modlitbách.
Otec Claude Boivin
Zdroj: Angelus online
Překlad:
D. Grof
