Neděle
první v postě
Aj,
nyní jest čas příjemný, aj, nyní jest den spasení. (2.
Kor. 6, 2).
Jest to správné, a jest
to odůvodněné, že k nám volá písmo svaté na začátku postu slovy svatého Pavla, že
půst jest čas Bohu příjemný a že půst jest dnem spasení? Nepřipomínáme si v
postě památku utrpení a smrti Kristovy, při které se dopustili židé největšího
bezpráví proti Kristu, a kde tudíž hřešili nejvíce? Může býti takový čas Bohu
příjemný? A když židé v době té spáchali hříchy tak hrozné, nad kterými se
zachvělo nebe, zatřásla, se země, kterých nechtělo viděti krásné slunce, pro
které bude národ židovský trestán až do skonání světa, může býti památka na
takové hříchy nám křesťanům dnem spasení? K tomu odpovídám: Ačkoliv jest
pravda, že si v době svatopostní připomínáme památku největšího pokoření,
zahanbení a urážky Syna Božího, ačkoliv si tu připomínáme ty nejtěžší hříchy,
kterých se lid židovský dopustil proti svému největšímu dobrodinci, zaslíbenému
Vykupiteli, Kristu Pánu: přece dobře činí církev svatá, když k nám na počátku
doby svatopostní volá: „Aj, nyní jest čas příjemný, aj, nyní jest den spasení.“
Doba svatopostní jest opravdu čas Bohu příjemný, ona jest opravdu také dnem
našeho spasení. O té pravdě ku svému vzdělání a k uctění Krista Pána dnes
uvažujme.
1. Doba svatopostní jest opravdu čas Bohu příjemný, a to nejprve a) pro Krista Pána. Proč pak Kristus Pán
trpěl? Proč zemřel? Trpěl proto, že Ho židé mučili? Umřel proto, že Ho židé
usmrtili? Ó nikoliv. Hlavní příčina, proč se toto všecko dálo, byla jiná. Již v
starém zákoně ji naznačil prorok Isaiáš slovy: „Obětován jest, protože sám
chtěl, a neotevřel úst svých; jako ovce k zabití veden bude, a jako beránek
před tím, kterýž jej stříže, oněmí, a neotevře úst svých.“ (53, 7). Ano Kristus
Pán byl židy jat, jako beránek vydal se jim, veden byl jimi na jistou smrt, a
byl-li po celý život svůj tichý a pokorný srdcem, byl tichým a pokojným
obzvláště v době utrpení a smrti své. Jak praví svatý apoštol: „Když Mu
zlořečili, nezlořečil, když trpěl, nehrozil, ale vydával se soudícím ho
nespravedlivě,“ (I. Petr. 2, 23). A proč to vše? Proto, že sám chtěl; obětován
jest, protože sám chtěl. Nic by nebyla zmohla zloba židů proti Kristu Pánu, nic
jejich lest, nic jejich moc, kdyby byl Kristus Pán nechtěl trpěti, nechtěl
zemříti. Na krátká slova Jeho: „Jáť jsem,“ padá celý zástup, který Ho chtěl jíti,
a má a může na něho vložiti ruce své teprve tu, když Kristus Pán chce. Kristus
Pán přirovnávaje se dobrému pastýři, který dává život za ovce své, řekl: „Proto
mne Otec miluje, že já život svůj dávám, abych jej zase vzal. Žádný ho nebéře
ode mne, ale já jej dávám sám od sebe; a mám moc jej dáti, a mám moc jej zase
vzíti.“ (Jan 10, 17–18). Ano Kristus Pán trpěl, Kristus Pán umřel proto, že
chtěl. Kdyby byl nepřijal a nevykonal tuto úlohu těžkou a bolestnou úplně
dobrovolně, nic by byli nezmohli židé ani se svou mocí ani se svou chytrostí.
Kristus Pán vzal dobrovolně na sebe všecky hříchy naše, jak hřích dědičný tak
všecky hříchy osobní, a na místo nás za tyto všecky hříchy učinil dosti Otci
nebeskému svým utrpením a svou smrtí a to zcela dobrovolně. Co jsme my měli
učiniti a co jsme my měli vytrpěti, učinil a vytrpěl On. Tím učinil za urážku
Bohu učiněnou tak náležitě dosti, že tak nemohl učiniti nikdo jiný. Vše, co
svatost a spravedlnost Boží po právu ku odpuštění hříchu jen žádati mohla, vše
to učinil Kristus, ano vykonal ještě více. Velebnost Boží byla Jeho utrpením a
smrtí opět oslavena, svatost a spravedlnost Boží úplně usmířena; a proto
posvátná doba svatopostní, která nás na to na všecko pamatuje, jest dojista čas
Bohu příjemný; připomínáť to, co se Bohu nejpříjemnějšího státi mohlo.
Avšak posvátná doba
svatopostní jest také čas Bohu příjemný b) pro
lidi. Ačkoliv nyní víra ze srdcí mnohých lidí vymizela, ačkoliv jest dosti
lidí, kteří se Bohu více rouhají než Boha ctí a chválí, přece třeba také
uznati, že až dosud jsou lidé, kteří ctí Pána Boha upřímně a slouží Jemu pokorně.
A tu třeba říci, že právě v době svatopostní tito věrní synové a dcery pravého
Boha, a bratří a sestry Jeho jednorozeného Syna Ježíše Krista tuto svou věrnost
a zbožnost dávají najevo v době svatopostní nejvíce. V době svatopostní více se
káže než jindy, tu jsou chrámy Páně také plnější než jindy, v době svatopostní
konají se pobožnosti mimořádné, křížové cesty, tu přijímají věřící častěji
svaté svátosti než jindy, v době svatopostní v mnohých rodinách modlívají se
růženec, zábavy hlučné přestaly, někde opravdu se postí: a proto doba
svatopostní jest čas Pánu Bohu příjemný také proto, že Mu v ní lidé více
slouží, více na Něho pamatují a méně Ho hříchy urážejí.
Ó Nejmilejší, přičiňme
se všichni opravdu, že si tak budeme počínati v této době svatopostní skutečně.
Budeme-li my činiti radost Pánu Bohu, dojista, že také On učiní radost nám, a
to zejména tu, když nám Jeho potěšení bude potřebí nejvíce, a když nás kromě
Něho nebude moci potěšiti nikdo.
2. Jako jest doba
svatopostní čas příjemný Bohu, tak jest také tato doba dnem spasení lidem. Jest pak tímto dnem spasení také a) přede vším pro Krista Pána, pro Jeho
utrpení a pro Jeho smrt. Jisto ovšem jest, že Kristus Pán trpěl a umřel předně
a hlavně proto, aby Otce nebeského oslavil; ale jisto také jest, že toto veliké
a důležitě dílo vykonal také za tím účelem, aby nás vykoupil. Vždyť Kristus Pán
sám řekl, že přišel, aby hledal vše, co zahynulo, že přišel proto, aby dal
ovcím svým život věčný. Jest tudíž posvátná doba svatopostní dnem spasení pro
lidi z té příčiny, že se v ní pamatujeme na dílo, kterým nás Kristus Pán
vykoupil a spasil.
A všimněme si tohoto
díla lásky Krista Pána k nám! Nevykoupil jen některých, nýbrž vykoupil všecky.
Prolil svou krev nejsvětější, položil svůj život a to za všecky lidi; přišel,
aby spasil vše, co zahynulo; všichni jsme zahynuli, proto Kristus chtěl a chce
spasiti všecky. Proto jak slavná jest tato doba posvátná, ježto nás pamatuje,
že se tím, co si v ní připomínáme, dostalo spasení všem lidem bez rozdílu.
Jednotliví národové v uctivosti mají ty doby, kde si připomínají výroční
památky svého osvobození; doba svatopostní připomíná nám památku osvobození
všeho lidstva. Proto by se mohlo zdáti, že máme konati dobu tu slavně, snad
docela radostně, s plesáním; avšak uvážíme-li, jak hrozné byly muky, kterými
nás Kristus Pán tak slavně vykoupil, uvážíme-li, že přes to, že nás Kristus
vykoupil, přece jest potřebí, abychom činili náležité pokání také sami: vidíme,
že jest zcela odůvodněno a rozumno, že církev koná dobu svatopostní v duchu
kajícím.
b) Posvátná doba postní
není dnem spasení lidem jen pro Krista Pána, nýbrž také pro lidi. Již jsem připomenul, že až dosud jsou lidé zbožní, kteří
v době svatopostní častěji navštěvují chrámy Páně než jindy, více modliteb
konají, více se hříchu varují, více svaté svátosti přijímají, než jindy. Tímto
počínáním dobrým nečiní radost jenom Bohu, nýbrž tím právě pracují také o svém
spasení, shromažďujíce si mnoho zásluh pro život věčný. Jest tudíž posvátná
doba postní dnem spasení pro lidi, poněvadž tu přemnozí mnohem více a mnohem
lépe pracují o svém spasení než jindy.
Ano, jest nám
nevyhnutelně jíti ještě dále. Když vidíte modliti se zbožného otce, když
vidíte, jak do vroucí modlitby ponořena jest dobrá matka, že snad až slzy
prolévá; když vidíte, jak vroucí modlitby k nebesům vysílá zdárný syn nebo dcera:
smíte se domnívati, že se modlí jenom za sebe? Zajisté že nikoliv; nýbrž
předmětem jejich modliteb jsou také jejich milí a drazí, živí i zemřelí. Vždyť
takové jest zbožné smýšlení člověka a jeho zbožný cit, ano to mu velí rozumná
láska, že když se modlí za sebe, přidává také modlitbu za ty, se kterými jest
spojen buď páskou pokrevenství nebo příbuzenství nebo lásky, ať jsou živi nebo
zemřelí. A proto doba svatopostní jest dnem spasení také z té příčiny, že v ní
lidé více pracují také o spasení svých bližních než jindy. A dojista nechybuji,
když pravím, že příčinou toho, že v době svatopostní přijímají mnohdy svaté
svátosti takoví katolíci, kteří jich dlouho nepřijímali, jsou prosby věřících
zbožných; ano neobávám se tvrditi, že pravdu mám, když pravím, že právě v době
svatopostní modlitbami a jinými dobrými skutky věřících bývá mnoho duší
vysvobozeno docela z očistce. Jest tedy doba svatopostní dobou spasení nejen
živým, nýbrž i zemřelým. Živým, že povstávají z hříchů, zemřelým, že jejich
trápení v očistci jest ukráceno, a oni dosahují blaženosti věčné.
Vědouce tedy, proč jest
posvátná doba postní čas Bohu příjemný a proč jest lidem dnem spasení, stravme těchto
několik neděl před velikonocí opravdu v duchu svaté církve, ve zbožnosti, v
kajícnosti, v sebezapírání a v horlivější a pilnější službě Bohu. Svatý apoštol
Pavel připomíná slova zaslíbení Božího: „V čas příjemný uslyšel jsem tebe, a v
den spasení pomohl jsem tobě,“ a hned dokládá, že nyní jest čas příjemný, nyní
jest den spasení, a církev svatá vykládá tato jeho slova o době svatopostní.
Jest tudíž doba svatopostní také doba, kdy Bůh jest nejochotnější vyslyšeti
proseb našich. Proto prosme Boha v této době vroucně, prosme Ho nábožně zejména
za to, aby dal ducha pravé kajícnosti nám; prosme ale, aby ho také dal všem
hříšníkům i zatvrzelým a zaslepeným, abychom se tak všichni k Němu obrátili a
pravé pokání činili. Amen.
Zdroj:
P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 190
Zpracoval:
Jakub Albert
