Děsivý
rozhovor P. Pflugera (2014)
Poznámka překladatele: Toto
je překlad rozhovoru s P. Pflugerem, prvním asistentem generálního
představeného FSSPX biskupa Fellayho a zároveň členem generální rady FSSPX.
Rozhovor obsahuje mnoho zarážejících informací, přičemž ještě závažnější je dle
mého názoru to, co je v rozhovoru obsaženo implicitně. Proto doporučuji
čtenářům číst tento rozhovor, který vyvolal v kruzích tradičních katolíků
celosvětově velkou pozornost, pozorně a opakovaně.
***
Bratrstvo v krizi –
sedm otázek na P. Pflugera
31. 12. 2014
První asistent
generálního představeného FSSPX cestuje po světě a navštěvuje různé domy
[FSSPX], jež jsou součástí díla arcibiskupa Marcela Lefebvra. Můžeme jej
nazvat výborným znalcem Bratrstva. P. Pfluger tak má obsáhlé informace a neváhá
otevřeně zodpovědět i nepříjemné otázky. To také učinil v tomto rozhovoru
s DGW ohledně současné krize autority v Bratrstvu.
1. Otče, zdá se, že se horlivým protagonistům
„odporu“ podařilo získat autoritu interpretovat život arcibiskupa Lefebvra.
Podle nich byl zakladatel Bratrstva ne příliš diplomatický úzkoprsý fanatik. Je
to falšováním historie?
Není to otázka „interpretace“.
Naopak tzv. odpor, který by měl spíše být popsán jako „pseudo odpor“, je
v této interpretaci rozdělen. Fundamentalisté mezi nimi otevřeně říkají,
že arcibiskup Lefebvre se mýlil, protože se zásadně nezřekl jakéhokoliv
kontaktu se Svatým stolcem a regularizace Bratrstva nebyla v principu
vyloučena.
Je obvyklé snažit se
legitimizovat současnou situaci skrze historii a učení výše zmíněného. Je tedy
přirozené prezentovat minulé události a historické osoby ve světle, které je
příznivě nakloněno současným plánům. „Odpor“ se velmi snažil, aby arcibiskupa
využil ve prospěch svých myšlenek. On však byl příliš katolický, byl příliš
zastáncem univerzální Církve, aby došel takového sektářství. Jeho myšlení a
konání bylo široké, tak obsáhlé jako svět, totiž ten katolický. Byl také
koncilním otcem a v roce 1988, dva roky po pohoršení v Assisi,
podepsal dohodu [s Římem], kterou vypověděl z jediného důvodu, že byl
přesvědčen, že Řím nebude respektovat dohody (odložená biskupská svěcení do 15.
srpna).
Co se týče pseudo odporu,
nejedná se jen o falšování historie. Tito lidé z otázek praktického jednání,
rozumu a diplomacie, činí věc víry, kterou si sami definovali.
2.
Je možné, že hanobení a očerňování vyslovované proti směřování Bratrstva
v poslední době, se dá přičítat jednostrannému pojímání hříchu ze strany
moderního člověka, který nepovažuje za hříšný postoj, jenž považuje člověka samotného
za nadřazeného všemu a všem dle svého vlastního uvážení?
To je dobře řečeno,
myslím si však, že je tento případ jednodušší. Tito lidé s velkou
horlivostí praktikují náboženství, kterému nerozumí. Často si myslí, že hřích
je tam, kde žádný není (jsou mezi nimi moralisté, dokonce i jansenisté). Je
zvláštní, že lidé, kteří se považují za nejvěrnější římské katolíky, se nebojí
ničeho tolik jako Říma. A mají jen jednoho nepřítele: biskupa Fellayho! Jak jsem
řekl, je to postoj krajního popírání reality.
V podstatě mají
protestantské pojetí víry. Na víru a poslušnost jsou aplikována subjektivní a
osobní kritéria.
3.
„Odpor“ v německy mluvících oblastech neposiluje. Neexistuje však nic
nebezpečnějšího pro nás, než tzv. „umírněný odpor“, který nerebeluje otevřeně,
ale typickou „německou biedermeierovskou“ pohodlností ve status quo, kdy chce zůstat ve společenské a náboženské izolaci?
To je jistě problém. Máme
vše: svůj priorát, svoje základní školy, svoji komunitu, svého biskupa. Co
chceme víc? Věřící jsou často kulturně konzervativní a prostě si nepřejí
jakoukoliv změnu. Proto nejsme tak misijní, jak bychom mohli být, protože nejsou
vítáni noví lidé, kteří přinášejí jiné myšlenky a zkušenosti, přičemž růst
komunity se vždy rovná změně. Se všemi traumatickými zkušenostmi v Církvi
a ve společnosti v posledních padesáti letech je každá novota považována
za podezřelou. Proto se někdy setkáváme s odmítáním. Nespojoval bych to však s
„Odporem“. Je to všeobecný problém, který postihuje nás všechny. To jistě částečně
vysvětluje skepsi ke snaze regularizovat Bratrstvo. Tento problém je však
rozsáhlejší. Je to výzva pastoračního typu.
Existují i výjimky tam,
kde se formují nové komunity, nové skupiny jako v Africe, na Východě
(Polsko), zvláště na Filipínách, v Severní Americe, v mladých
řeholních komunitách. Globálně však vidíme, že určitý druh všeobecné malátnosti
celosvětově proniká starými, dobře zavedenými tradicionalistickými centry. Je
to pocit hluboké únavy a také zklamání, ras-le-bol,
jak by řekli Francouzi, což německy znamená „die Nase voll“ (už je toho dost).
Tato malátnost postihuje jednotlivce, ale také rodiny, kolektivy, komunity, apoštolát.
Jak jsem však řekl, existují také skvělé výjimky. A tak před nedávnem P.
Udressy generální radě řekl, že se v posledních letech rozvíjí velký zápal
a ryzí nadšení v KJB (Organizace katolické mládeže).
Na počátcích
tradicionalistického hnutí bylo toto nadšení všeobecné, všudypřítomné. Konverze
a hojná povolání, nadace a mešní centra po celém světě. Zlatým hřebem tohoto
nadšení byla velká událost svěcení biskupů v roce 1988. Dokonce i
arcibiskup byl v počátcích Bratrstva pevně přesvědčen, že tato krize
rychle pomine, že Církev brzy znovu objeví svou Tradici. Krize ale pokračuje,
stále pokračuje a zhoršuje se a zhoršuje. Někteří v 80. letech ještě snili
o „exponenciálním růstu“; ale nyní už nemáme dost povolání, aby nahradila různé
odchody a stabilizovala komunity. Jednoduše řečeno: realita není tak
jednoduchá, jak si ji mnozí vysnili; čili jak to generální představený nedávno
formuloval: „Idealizovali jsme si svou situaci.“
4.
Zradilo vedení Bratrstva v roce 2012 své poslání, katolickou víru a
generální kapitulu z roku 2006?
Vy se mě ptáte na tuto
otázku? Jak víte, někteří říkají, že jsme je zradili, protože jsme okamžitě
neuzavřeli dohodu s Vatikánem, jiní proto, že pokračujeme
v rozhovorech se Svatým stolcem. Obě strany jsou naprosto přesvědčeny, že mají
pravdu. Sama tato skutečnost ukazuje, že jsme nic nezradili, ani nikoho, ale že
v této těžké době jsme si vytýčili svou cestu.
Navíc, a to bych rád
zdůraznil, prohlášení generální kapituly nejsou dogmatickými texty! Stejně jako
kázání generálního představeného nebo tento rozhovor. Není to o neomylných
rozhodnutích; my jen reagujeme na jisté situace nebo konkrétní okolnosti. Kdyby
se [prohlášení generální kapituly] rovnala článkům víry, mohli bychom vydávat
pokaždé stejnou deklaraci.
Nikdo z nás představených
by si v roce 2006 ani nepředstavoval, že by Svatý stolec sňal výnos o
exkomunikacích z roku 1988 a že by papež skrze Motu Proprio deklaroval, že
„stará mše“ nebyla nikdy zrušena, že má své místo v Církvi! V roce
2006 byl postoj Říma vůči nám agresivní, apodiktický: následujte [nás] nebo
jste vně! Mezitím se však věci mění. Na posledním setkání s kardinálem
Müllerem a Kongregací pro nauku Víry, se jasně ukázalo, že Svatý stolec čelí
obrovským potížím. Tradicionalistické hnutí již není „zanedbatelným počtem“, stejně
jako nejsou [početně zanedbatelné] výstřelky papeže a masové kanonizace.
Před šesti lety neměl
generální představený dovoleno sloužit mši v Lurdech během naší velké
pouti. Tento rok nás místní biskup vítá a naši tři biskupové slaví mši
v poutní bazilice. Musíte mít na paměti toto: kardinál prefekt se staví
proti jinému; kardinálové Církve svaté otevřeně kritizují papeže, což otevírá
morální otázky k debatě! Dokonce ani vůči nám již není politika
jednomyslná: papež jasně říká, že jsme katolíci, výnosy biskupů, že jsme
schizmatici ... jednota je pryč; „Řím“ již není [monolitickým] blokem; nikdo
neví, k čemu povede reforma Kurie.
5.
Chápete lidi, kteří se v našich centrech necítí příjemně, protože se na
mnoha místech rozšířilo samolibé klima zákonictví a moralizování „nezávislých
pastýřů priorátů“? Existuje tam vedle lhostejné tolerance a naprostého
liberalismu také tolerance a katolická snášenlivost, které musíme praktikovat?
Někdy jsou tito
„autonomní pastýři“ takříkajíc ostnem pro tělo [narážka na 2 Kor 12:7 - pozn.
překl.], jež zajišťuje, aby atmosféra zůstávala otevřená, přitažlivá a misijní.
Hřbitovní klid je ve skutečnosti obzvlášť nebezpečný. Může mít svou dobrou stránku,
když se věci vždy nevyvíjejí harmonicky a schyluje se k problému. Samozřejmě
znám ten typ obav, že máme pohledy, které jsou příliš úzké, příliš rigidní; již
jsme o tom mluvili. Ještě jednou, Bratrstvo se zrodilo z odporu vůči
zhroucení náboženského života po Druhém vatikánském koncilu. A z toho povstává
mentalita, která odmítá znovu zažít takovou pohromu. Myslím, že je to
pochopitelné. Je tedy lepší udržet vše tak, jak je a přijmout kritický postoj
vůči novotám. Zachovávat [v Německu] na počátku 70. let [v modlitbě Zdrávas
Maria] obrat „mezi ženami“ bylo takříkajíc známkou odporu k novotám. Bylo
to po tom, co se překládalo „Frau“ namísto „Weib“, což je záležitostí víry,
chápali jsme to jako přímý útok proti dogmatu Mariina panenství.
Naše doba je přirozeně
odlišná, kouř se rozptýlil a my nemůžeme zůstat na místě. Ale musíme také
přesvědčovat, vytvářet důvěru a povzbuzovat. Musím však připustit, že propast
mezi tím, co my považujeme za patřičné, a mezi aktuální skutečností se
rozšiřuje a že tato skutečnost není vždy jen znamením hroucení se světa, ale
může být i odmítáním reality z naší strany. Tolerance a snášenlivost vždy
byly charakteristickými rysy Církve, která je univerzální Církví: velkou,
starobylou a vždy mladou. Do té míry, do jaké tato Církev upadá, což zjevně od
koncilu a jeho reforem činí, mizí i tato velká propast a zůstávají jen malé
skupiny, které často také mají úzké myšlení. Je to také právě mládež, která by
se měla propůjčit katolické snášenlivosti, to je důležité! Dříve se mluvilo o
„bavorské snášenlivosti“, když ve státě, ale zvláště v Církvi existovaly
dva principy: 1) Pro nás je to zvykem; 2) „Žij a nech žít.“
6.
Existují „duchovní plody“ jen v FSSPX? Pokud ne, s kterými skupinami
nebo komunitami starého ritu vidíte možnost spolupráce?
Extra Ecclesiam nulla
salus se vztahuje na Una Sancta, na Svatou Církev, která je větší než FSSPX!
Vaše otázka je však velmi důležitá a bohužel velmi aktuální. Možná si někteří
lidé myslí, že tradicionalistické hnutí je Církví; [že] mimo naše kruhy není
pravá víra, žádné duchovní plody. To by bylo pokušením, které nemá nic společného
s povahou Církve, a které se nedá ospravedlnit ani krizí ani pohoršeními
v Církvi.
Pramení ze skutečnosti,
že člověk má sklon v liturgii, a to zejména v náboženském umění, ale
i v nauce a spiritualitě (zvyky, pobožnosti, náboženská praxe) zaměňovat pravou
velkou Tradici s tradicemi, to jest se způsobem, jak je člověk církevně a
nábožensky prožíval v posledních dvou stoletích. Levné cestování,
globalismus a multikulturalismus otevřely a rozšířily obzory. Tradice mohou být
velmi odlišné, cenné a užitečné, ale nejsou přirozeným zákonem. To, co je naším
zvykem, je jinde považováno za nemyslitelné a naopak. Před pár týdny jsem se
vrátil z Indie a mimovolně si vzpomínám na „Dhoti“, tradiční mužský oděv,
a „Sárí“ pro ženy; zjednodušeně řečeno, muži si oblékají [dámské] šaty a ženy
kalhoty. V Tokiu jsem musel recitovat nedělní mši bez bot a na Ostrovech
Fidži jsem dostal tradiční nápoj „kava kava“, který je naprosto nepoživatelný a
který navíc ničí játra.
Nejsme v pokušení
označovat jako „modernistické“, „liberální“, „zednářské“ cokoliv, co neodpovídá
běžné praxi 19. a 20. století? Taková nesprávně chápaná tradice je
nepřitažlivá, nepřesvědčivá. Ani skutečně nemůže dostačovat budovat Církev podle
obrazu, který o ní máme z 50. let, nebo stereotypně opakovat argumenty ze 70.
let. Potřebujeme rozsáhlé formování a vzdělávání, potřebujeme rozlišování
duchů. Klišé a paušalizující prohlášení nejsou konstruktivní. Naopak, musíme
objevit ohromný poklad Tradice a křesťanství. Někdy si myslím, že jestliže
nebudeme v nadcházejících letech úspěšní, bude velmi těžké dál přesvědčivě
předávat Tradici.
Jen Církev je univerzální
a dokonalá; není obohacována z vnějšku, a určitě ne od jiných náboženství.
Církevní komunity však potřebují být Církví. Je tradiční hnutí údem Církve a
potřebuje všeobecnou Církev a ostatní části Církve nebo prostě samo sebe definuje
jako „Církev“, toť otázka? Je-li jen částí Církve, i když velmi důležitou, nemá
celý poklad Církve a její Tradice a nemůže se vyhnout tomu, aby mělo kontakty
s jinými komunitami a bralo si pro sebe jiné prvky, které nemá. Bylo by
příliš snadné cokoliv, co neodpovídá našim pohledům nazývat sterilním,
heretickým nebo koncilním. Navíc existují tzv. teologické stupně
v rozhodnutích a definicích Církve. Hereze, omyl odsouzený Církví, chyba
v našem úsudku a teologický názor nejsou totéž!
Dle starobylého principu
„Lex orandi, lex credendi“ (Zákon modlitby je zákonem víry) můžeme říct – což
potvrzují mnohé statistiky – že katolicismus bude životaschopný jen tam, kde
jsou liturgie a učení navzájem konzistentní, tam jsou duchovní plody a možnost obnovy
Církve.
Když byl prorok Eliáš
sklíčený a chtěl umřít, protože dlouho a tvrdě marně bojoval proti pohanství a
nevíře lidu, a řekl, že je jediným skutečným živým věřícím, Bůh jej musil poučit,
že ještě zbývá 7 000 [věřících], kteří „nepoklekli před Baalem“ (I.
Královská 19:18).
„Nezhášejte ducha,“ říká
apoštol svatý Pavel. Známe Kristova proslulá slova: „Kdo není se mnou, je proti
mně“. Ale znamená to také (srovnej Mk 9:38-40), že „kdo není proti vám, je pro
vás“ a je částí hnutí obnovy vycházejícího z Tradice, z níž pochází
jeho síla. Jsme jeho důležitou součástí a pro záchranu římské liturgie je ve
skutečnosti dílo arcibiskupa Lefebvra nepostradatelné. Jsme na to hrdí. Je to
velice výjimečné, je to vyvolení! Kdo si ale myslí, že všichni ostatní mají
menší hodnotu nebo nevytvářejí duchovní plody, ať si dá pozor, aby nepadl.
Někdy můžeme mít i dojem, že hnutí obnovy selhává, protože bohužel není
jednotné. Jiní s námi opravdu nespolupracují, protože v jejich očích
jsme „vně“, a „Odpor“ s nimi nechce spolupracovat, protože jsou „uvnitř“.
Rozdělení není nikdy Kristovým dílem.
7.
Bratrstvo sv. Pia X. má jako „duchovní rodina“ velmi závažné problémy. Jak
můžeme jednat s těmi, kteří rozdělují, pomýleným laikům a také neposlušným
kněžím? Nejsou ti „normální“ také zodpovědní za současnou situaci, protože jsou
často málo horliví a méně zaujatí bojem za víru, z čehož alespoň nemůžeme
vinit „bojovníky odporu“?
Odmítám tvrzení, že
bychom měli čelit velmi vážným potížím. Není to tak jednoduché. Jistě existují
potíže, ale existují také zázraky milosti. A já myslím na šíření víry, věrnost
v maličkostech, mnoho krásných katolických rodin, duše vědomé si svého
posvěcování. Za pár dní poletím do Afriky navštívit naše misie v pěti
zemích. V Keni Bratrstvo založilo novou komunitu misijních sester a
povolání přicházejí z celého světa v množství větším než jsou naše
možnosti je přijímat.
Nemyslím si, že obtíže
lze přičíst nějakým odchodům. Podívejte, jsme hnutí vycházející z odmítání
reforem ustanovených po Druhém vatikánském koncilu. Byli jsme záchranným člunem
pro mnoho skutečně zbožných katolíků, kteří již v 70. a 80. letech náhle
nepoznávali svou Církev. Nyní ale musíme prohlásit, že již v této době
nežijeme, že situace se dále vyvíjí a že se proto musíme ustavičně posouvat.
Věřící si také uvědomují, že krize Církve není vyřešena, že je dokonce horší. Vytváří
to proto vnitřní rozpor mezi zkušeností a obavami některých na jedné straně a
očekáváními druhých na straně druhé, jistě mimo realitu. A připouštím, že nás
tento rozpor znepokojuje.
Unikli jsme po koncilu ze
ztroskotané lodi, ale právě proto čelíme novým obtížím kvůli specifičnosti naší
situace. Otázky, na které jste se ptal v tomto rozhovoru, jasně ukazují
skutečné problémy, což není špatně, protože si příliš často neuvědomujeme
nebezpečí náboženského modernismu, Skylla je blízko Charybdy. Do určité míry mají problémy, jimž čelíme,
vztah ke krizi Církve a k naší specifické situaci, ale také k mylnému
jednání lidí. Za těchto okolností musíme přesvědčovat, argumentovat a zvítězit.
Jen si přeji, abychom jasněji dokázali, že se mluvčí [odporu], jež jsem výše
zmiňoval a kteří se prohlašují za zanícené obránce víry, mýlí. Tento zlý duch
nás skutečně neznepokojuje. Tito lidé nejsou horlivými věřícími, ale
zapřisáhlými fanatiky. Musejí si uvědomit, že nereprezentují věřící, ale jen
sami sebe. Proto jsou potřební všichni věřící a zvláště mládež.
Bouře dále burácí,
diskuze a hádky, kterými se vyznačovala synoda biskupů o rodině v Římě,
jsou šokující, a generální představený Bratrstva káže ctnost naděje
v Lurdech! Žádné konspirační teorie, žádná Apokalypsa, ale „contra spem in
spem“(Ř 4:18), naděje proti vší naději. To je katolické. Na vrcholu květnové
revoluce z roku 1968, tři roky po koncilu, adresoval arcibiskup Lefebvre
členům komunity, jejímž byl tehdy generálním představeným, článek, který je
dobré si znovu přečíst, s názvem „Proč jsme optimističtí?“. A podává dva
důvody: katolická víra, kterou jsme přijali od Církve a nová mládež, která je
nadšená pro křesťanský život.
Zdroj: Der
Gerade Weg
Překlad: D.
Grof
