O
písmu svatém (1903)
Neděle první po
devítníku
Símě
jest slovo Boží. (Luk. 8, 11).
Dojemné jest dojista
podobenství ve dnešním svatém evangeliu. Každý zajisté, kdo je slyší, a
zejména, když zazní slova: „Símě jest slovo Boží,“ táže se v srdci svém: Kampak
padá ve mně toto semeno? Padá vedle cesty, tak že ho ďábel vynímá ze srdce
mého? Padá na skálu, tak že nemůže ve mně zapustiti kořenů? Či padá mezi trní,
tak že péče o starosti světské je dusí? Nebo snad padá na půdu dobrou a přináší
užitek stonásobný? Otázky ty jsou všecky velmi důležité, neboť na nich závisí
naše spasení. Nenese-li v nás símě slova Božího ovoce dobrého, zahyneme; všecko,
co činíme, ba co i trpíme, pro život věčný nám nic neprospěje.
Avšak přemýšlejí tak o
semenu slova Božího všichni lidé? Přemýšlejí tak aspoň všichni křesťané?
Uvažují tak aspoň všichni katolíci? Všichni lidé jistě ne, poněvadž slova
Božího ani neznají; křesťané všichni také ne, poněvadž mnozí z nich slovem Božím
zřejmě pohrdají. Ale neuvažují tak ani všichni katolíci, poněvadž i z těch jsou
mnozí k semenu slova Božího neteční. Slovo Boží rozsévá se kázáním církve, to
jest prostředek nejpřirozenější a také od Krista Pána výslovně přikázaný; vždyť
řekl apoštolům: „Jdouce učte, jdouce kažte!“ Avšak símě to šíří se ještě jiným
spůsobem, který Kristus Pán sice přísně nenařídil, ale který od počátku v
církvi svaté jest, a který některá vyznání křesťanská mají za jedině správný,
jedině spolehlivý. A tento druhý prostředek rozsévání slova Božího jest čtení
písma svatého. Poněvadž v písmě svatém jest opravdu símě slova Božího, uvažujme
dnes ku svému vzdělání o písmu svatém.
1. Tažme se nejprve, co
rozumíme písmem svatým? Písmem svatým rozumíme sbírku knih, které byly z
vnuknutí Ducha svatého sepsány, a které byly jako takové, to jest z vnuknutí
Ducha svatého sepsané, církvi odevzdány. Ti mužové, kteří knihy písma svatého
napsali, nazývají se spisovatelé svatí nebo svatopisci. Z toho patrno, že knihy
písma svatého neobsahují jenom pravdu, ve kteréž není žádného bludu ani lži, nýbrž
že obsahují samo slovo Boží, kteréž bludu žádného naprosto ani nepřipouští.
Obsah knih písma svatého není výmysl lidský, ani moudrost lidská, nýbrž učení a
moudrost Boží.
Jest ovšem pravda, že
můžeme hleděti na Písmo svaté také jako na dílo lidské, poněvadž svatí spisovatelé
nebyli pouhými nástroji Ducha svatého, když knihy psali, nýbrž každý podržel
svůj rozum a svou svobodnou vůli; avšak tak nehledí na Písmo svaté pravý
katolický křesťan. – Ale aspoň tak má hleděti na knihy Písma svatého každý
pohan a každý nevěrec. Nechce-li v nich uznati slovo Boží, má jim věnovati
aspoň tolik pozornosti a tolik víry jako jiným knihám světským, při čemž má
ovšem uvážiti to, že tak svědomitým a věrohodným jest sotva který jiný
spisovatel, jako jsou věrohodní a spolehliví spisovatelé svatí. – Avšak v té
příčině shledáváme počínání právě opačná. Novověcí pohané a nevěrci věří mnohem
více každému starému pohanu než Písmu svatému; ba jsou i lidé tak pošetilí a
nespravedliví, že slyšíce slovo „Písmo svaté“ posmívají se; domnívají se, že to
vůbec pro učence není, nýbrž že Písmo svaté jest staré a již dávno přemožené
stanovisko. – Zbožný křesťan smýšlí o Písmu svatém ovšem jinak; nedá se mýliti
nikým, nýbrž zůstává při staré, původní úctě k Písmu svatému, kterou církev
dokazovala vždycky tím, že přikazovala věřícím při čtení Písma svatého, zejména
evangelia, povstati.
2. Dělí se pak Písmo
svaté na knihy starého a nového zákona. Starý zákon tvoří knihy svaté, které
před Kristem Pánem sepsány byly; nový zákon pak jsou ty knihy, které byly
sepsány po Kristu Pánu buď od svatých apoštolů, nebo od jiných mužů Duchem svatým
nadchnutých. Již z toho pojmenování, že knihy ty všecky slovou zákon, patrno
jest, jak jsou pro nás důležité. Obsahují pravidla víry a pravidla mravů, a
předpisují, čemu máme věřiti a co máme činiti dle vůle Boží, abychom dosáhli
života věčného. Kromě těchto předpisů obsahovaly zejména knihy starozákonní
mnoho předpisů jiných, které se týkaly buď bohoslužby nebo kázně nebo i zřízení
státního. Tyto přepisy zřízením církve Kristovy nebo založením zákona nového
přestaly; učení víry a učení mravů ze zákona starého ve své podstatě zůstalo,
ale Kristem Pánem zdokonaleno bylo, dle slov Kristových: „Nedomnívejte se, že
jsem přišel zákona a proroků zrušit, nepřišel jsem, abych je zrušil, ale
naplnil.“ Proto chceme-li poznati správně učení víry nebo učení mravů, jak je
zjevil Bůh, i v zákoně novém, právem se odvoláváme také na knihy zákona
starého.
3. Jest pak všech knih
písma svatého starého i nového zákona dva a sedmdesát, a to starozákonních
čtyřicet pět, novozákonních dvacet sedm, a knihy jak starého tak nového zákona
dělí se na knihy dějepisné, poučné a prorocké. Dějepisné jsou ty, které nám
připomínají dějiny buď celého pokolení lidského nebo národa israelského, nebo
život a činy jednotlivých mužů nebo žen obzvláště Bohem vyvolených, v novém
zákoně zejména život a činy Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista a svatých
apoštolů. Knihy poučné jsou ty, které obsahují učení víry a učení mravů; v
těchto knihách jest obsažena ta pravá moudrost, nejdokonalejší filosofie,
kteréž nám jest potřebí každému, abychom došli svého cíle posledního. Knihy
prorocké obsahují řeči a činy svatých proroků, kteréž pronášeli a vykonávali z
vnuknutí Božího za tím účelem, aby pravé náboženství v lidstvu buď zavedli nebo
obnovili. Při té příležitosti předpovídali mnohdy věci budoucí, týkající se
říše Boží zde na zemi, které se měly státi, a nyní vzhledem na nás se staly
skutečně, často teprve za mnoho tisíc roků.
Knih dějepisných jest
ve starém zákoně dva a dvacet; jest to patero knih Mojžíšových, ve kterých
vypravuje Mojžíš z vnuknutí Božího dějiny pokolení lidského od jeho stvoření až
do vyvolení Abrahamova, pak dějiny tohoto svatého patriarchy a jeho potomstva,
národa vyvoleného až do smrti Mojžíšovy; v prvé z těchto knih shledáváme na
počátku zprávu o stvoření světa. Jest pravda, že během času rozliční lidé učení
i neučení vystoupili proti zprávě Mojžíšově o stvoření světa a proti jiným
zprávám jeho; ale čím více věda pravá o počátku světa a o tom, co Mojžíš
vypravuje, dokonale bádá, tím více zprávy Mojžíšovy potvrzuje. A nemůže jinak
býti. Mojžíš nepsal mínění své, nýbrž píše zjevení Boží, a to musí býti
pravdivo ve všech svých částech; ovšem že se může státi, že mu lidé nesprávně
rozumějí, a proto proti němu bojují. Takoví lidé vlastně nebojují proti zjevení
Božímu, nýbrž proti svým nerozumným výkladům tohoto zjevení čili proti svým
nesmyslům, které mylně a nespravedlivě vydávají za zjevení Boží.
Šestá kniha dějepisná
starozákonní jest kniha Josue. Po Mojžíšovi byl Bohem samým za vůdce lidu israelského
ustanoven Josue. Ačkoliv byl Mojžíš Bohem tak velice povýšen, že po čtyřicet
dní dlel na hoře rozmlouvaje s Hospodinem, a ačkoliv častěji i potom s Bohem
mluvil a Jeho spravedlivý hněv nad hříchy lidu israelského ukrotil, byl přece i
on slabý a křehký člověk; proto i on se dopustil hříchu nedůvěry proti Bohu.
Když mu Bůh přikázal na poušti, aby udeřil holí do skály, že z ní vyvede
hojnost vody, aby se napil žíznivý reptající lid sám a dal také píti i svým
zvířatům; Mojžíš z nedůvěry pronesl krátkou otázku: „Zdaliž tato skála bude
moci vydati vody?“ Bůh mu tento hřích sice odpustil, ale neodpustil trest časný
za tento hřích, nýbrž ztrestal ho tak, že, ačkoliv vyvedl lid israelský z
Egypta, ač ho vodil dlouho po poušti, a ačkoliv ho přivedl až na hranice země
zaslíbené, do země té ho neuvedl, do ní nevstoupil, nýbrž viděl jen z dáli kouř
vystupující z této země bohaté a vzácné, a pak zemřel. Lid israelský do země
zaslíbené uvedl Josue; a ten nám také sám dějiny lidu israelského z této doby
napsal. To jest tedy kniha Josue.
Sedmá kniha
starozákonní jest kniha Soudců. Když vstoupili Israelité do země zaslíbené, a
když si zemi tuto také dle nařízení Božího rozdělili, spravoval je Bůh muži
obzvláště vyvolenými, které k nim posílal občas buď proto, aby je z hříchů
jejich káral a na zákon svůj upomenul, nebo aby jim pomohl z neštěstí, do
kterého se buď sami hříchem svým uvrhli, nebo které na ně Bůh sám seslal.
Mužové tito se nazývali soudcové; a dějiny národa israelského za této doby
sepsány jsou ve zvláštní knize, která se proto nazývá knihou soudců. Prvním
takovýmto soudcem lidu israelského byl Othoniel, posledním Samuel, kterýž
poslední také tuto knihu sepsal, a tak nám zachoval doklady toho, že Israelité
i v zemi zaslíbené jen tu byli šťastni, když byli poslušni zákona Božího, ale
jakmile se od Boha odvrátili, ihned nešťastnými byli. Poznáváme tudíž z knihy
Soudců, že neblaží a nemůže opravdu oblažiti člověka bohatství pozemské, nýbrž
že hlavním pramenem blaženosti pravé jest věrné plnění zákona Božího.
Vláda soudců se
znelíbila Israelitům, a proto žádali sami za krále. Samuel žádost jejich těžce
nesl, tázal se Boha, co činiti, a Bůh mu nařídil, aby pomazal na krále Saula.
Tak se skutečně stalo, a od té doby po mnoho set roků vládli nad Israelity
králové. Dějiny z této doby poznamenány jsou ve čtyřech knihách Královských, ve
dvou knihách Kronik a v knize Ezdreášově a Nehemiášově. Ve druhém století před
Kristem bylo Israelitům mnoho bojovati zejména proti vojsku syrskému; hrdinské skutky
obzvláště členů rodiny Machabejské zaznamenány jsou ve dvou knihách
Machabejských.
Konečně vypravují knihy
dějepisné starozákonní dějiny některých osob Bohem zvláště vyvolených, totiž:
Ruth, Esther, Tobiáš, Job, Judit, po nichž mají i jednotlivé knihy jména, tak
že jest těchto knih dějepisných celkem dva a dvacet. Při tom nesmíme mysliti,
že v knihách těchto jest jen suché vypravování dějin. Bylo by již to velice
zajímavo a poučno; avšak k dějinám těmto připojeny jsou velice důležité a
užitečné pravdy víry a mravů.
Knih poučných jest v
starém zákoně šest. Jest to žaltář Davidův, v němž jest 150 žalmů. Slovo žalm
pochází od řeckého slova psalmos, které znamená tolik co zpěv; proto žaltář
znamená tolik co zpěvník. Dále jest kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň
Šalomounova a kniha Moudrosti. Tyto čtyři knihy sepsány jsou od Šalomouna.
Konečně jest ještě kniha šestá velmi poučná, sepsaná od Jesu, syna Sirachova.
Knih prorockých jest v
zákoně starém sedmnáct. Jsou totiž čtyři proroci velicí, Isaiáš, Jeremiáš, s
nimiž spojuje se pravidelně jeden z menších proroků, Baruch, Ezechiel a Daniel.
Dále jest dvanáct proroků menších. Oni se nazývají proroky velikými, poněvadž
napsali knihy veliké, tito, dvanáct a s Baruchem třináct, slovou proroci menší,
poněvadž napsali knihy menší. – Když si totiž Israelité přáli míti své krále a
Bůh jejich přání vyhověl, nechtěl přece nechati krále vládnouti úplně
libovolně; proto k nim posílal muže jiné, kteří je pamatovali na zákon Boží, a
kteří jim chyby a nepravosti jejich mnohdy přísně a spravedlivě vytýkali. Aby
pak králové i lid viděli, že mužové tito jsou opravdu posláni od Boha, a že
nejsou samozvanci, dal jim Bůh moc konati zázraky a předpovídati budoucí věci.
A ti mužové nazývají se proroci. Proto hlavním úkolem proroků nebylo, jak mnozí
mylně za to mají, předpovídati budoucí věci; jejich hlavní úlohou bylo, hájiti
zákon Páně jak před králi, tak před lidem; a předpovídání věcí budoucích a
konání zázraků bylo jen známkou jejich Božského poslání. Byloť pak proroků
mnohem více než máme spisů od nich, poněvadž mnozí jen učili a nepsali ničeho.
V zákoně novém
rozeznáváme také knihy dějepisné, poučné a jednu knihu prorockou. Knihy
dějepisné jsou čtyři evangelia: podle sepsání svatého Matouše, svatého Marka,
svatého Lukáše a svatého Jana, a Skutky Apoštolské, sepsané od svatého Lukáše,
evangelisty. Prvé čtyři knihy třeba nazvati nejvznešenějšími knihami celého
písma svatého. Vždyť vypravují děje a učení Krista Pána, pravého Syna Božího, z
Jeho pozemského života; kdežto Skutky apoštolské vypravují činy a učení svatých
apoštolů, zejména svatého Petra a svatého Pavla. Evangelium jest slovo řecké a
znamená po česku tolik co dobré, blahé, radostné poselství. Toto radostné
poselství záleží hlavně v tom, že zaslíbený Vykupitel již přišel, a že jsme
opravdu vykoupeni. Proto vidíme, že jest vlastně evangelium jen jedno, a že
jsou čtyři evangelisté, kteří toto jedno evangelium vypsali. V životě
obyčejném, se ovšem méně správně říká, že máme čtyři evangelia. Nemluví také
správně ten, kdo říká, že jest evangelium svatého Matouše, Marka, Lukáše, Jana;
neboť evangelium, blahé poselství jest jedno, a to jest Kristovo; proto správně
říkáme; Evangelium podle sepsání svatého Matouše, Marka, Lukáše, Jana, čili jak
je sepsal svatý Matouš, Marek, Lukáš, Jan.
Knih poučných jest v
novém zákoně jeden a dvacet, a to čtrnáct listů svatého Pavla a sedm listů nazvaných
obecných nebo katolických; totiž od svatého Jakuba jeden, od svatého Petra dva,
od svatého Jana tři a od svatého Judy jeden. Těchto sedm listů nazývá se
katolickými proto, že jsou psány křesťanům vůbec čili obecně, kdežto listy svatého
Pavla jsou psány buď určitým křesťanům, např. Římanům, Korintským, Efezským a
podobně, nebo docela jednotlivým lidem: Titovi, Timotheovi, Filemonovi. Některé
z těchto listů jsou velmi krátké, zejména třetí epištola svatého Jana a
epištola svatého Judy, které obsahují jenom několik veršů.
Konečně máme v novém
zákoně také jednu knihu prorockou, totiž Zjevení svatého Jana, evangelisty, to
jest vidění, která měl, když dlel ve vyhnanství na ostrově Pathmos, a ve
kterých vypisuje z vnuknutí Božího budoucí dějiny církve Kristovy, při čemž
ovšem připomíná mnohé pravdy věroučné a mravoučné.
Tak jsem vám v
krátkosti naznačil, co jest písmo svaté, čili ukázal jsem vám ten klas, ve
kterém jest uloženo símě slova Božího. V novém zákoně vidíme, že byl ze všech
apoštolů a učedníků Páně nejpilnějším pisatelem svatý Jan; máme od něho
evangelium, tři epištoly a jednu knihu prorockou, Zjevení, čili celkem patero
knih. V těchto všech knihách mluví miláček Páně mnoho o lásce. Zamilujme si
tuto ctnost nejdůležitější, tuto královnu všech ctností. S láskou přijímejme
slovo Boží, s láskou o něm uvažujme, s láskou je také vždy plňme. Pak přinese
toto símě ovoce stonásobné také v nás. Amen.
Zdroj:
P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 171