Arcibiskup Lefebvre a koncilní církev – část 2. (2012)

Arcibiskup Lefebvre a koncilní církev – část 2. (2012)

John Lane

Ve světle těchto úvah se objevuje zvláštní a děsivá situace. Co měl arcibiskup na mysli, když použil výraz „koncilní církev“? Byla to reálná entita sestávající ze skutečných členů, kteří jsou jejími dílčími částmi, nebo to byl pouze druh metafory, který měl pomoci při objasňování krize? P. Michael Simoulin odpověděl následovně.

Skutečně jsme si nyní zvykli po léta hovořit o věčném Římu a modernistickém Římu, katolické Církvi a koncilní církvi, katolickém náboženství a náboženství Assisi atd... dva Římy, dvě církve, dvě náboženství, které stojí proti sobě a čelí si navzájem a nemají zjevně nic společného.

Tato přirovnání jsou vynikající. Ostře vykreslují drama existující v Církvi posledních čtyřicet let. Jsou příznačná a přesná, ale v mezích analogie. Jestliže člověk zdůrazňuje striktní smysl těchto výrazů, mohou se stát zdrojem děsivého zmatení a mohou pěstovat manicheismus (či přílišné zjednodušování), v němž by chápání Církve, víra v Božskost a prostý smysl nadpřirozeného byly prvními oběťmi.

Určitě je zřejmé, že ani Řím, ani Církev nejsou vytvořeny z materiálních látek či přisluhovačů, ale jsou společnostmi, morálními entitami, v nichž jednota sestává z jednoty ve víře, v naději a v lásce, se společným úmyslem a vůlí propůjčenou témuž cíli: vládě Našeho Pána Ježíše Krista a spáse duší pro slávu Boží.

A tak zde nemůžeme zvažovat dvě entity, které jsou dokonale odlišné, neodpovídající si a rozpoznatelné, ale spíše jedinou morální existenci, jedinou autentickou katolickou Církev, otrávenou však cizím duchem, který ji má sklon kazit a ničit.

Ve skutečnosti ani modernistický Řím, ani koncilní Církev neexistují odlišně a odděleně od věčného Říma a katolické Církve. Nemohou, stejně jako zlo nemůže existovat, aniž by ulpělo na dobru, které by rádo zničilo, a nemůže jej zničit, aniž by zničilo samo sebe.

Co je v realitě koncilní církev? Je to právě zohyzdění katolické Církve koncilem a tím, co je cizí jejímu duchu z výkladu koncilu. Pod tím, co nazýváme koncilní církev, stále žije katolická Církev, naše matka, pohřbená, spící a více méně omezená na mlčení. (13)

S ohledem na to se tato odpověď zdá věrohodnou. Je však tím, co myslel arcibiskup Lefebvre, když použil ty výrazy, na něž se odvolává P. Simoulin?

Abychom tuto otázku zodpověděli, bude nutné nejprve prošetřit, co přesně zakládá společenské těleso, nějakou společnost? Je evidentní, že P. Simoulin, aby došel ke svému závěru, aplikuje principy, které se nalézají ve standardních příručkách ekleziologie. My učiníme totéž.

P. Sylvester Berry předkládá následující podrobnou definici:

Společnost může být definována jako jednota rozumných tvorů, do níž vstupují za účelem dosažení obecného dobra spojeným úsilím. Masa jednotlivců je materiálním prvkem nutným pro vytvoření společnosti, nevytvářejí však společnost, dokud se nesdruží k dosažení společného cíle skrze spojené úsilí. Proto je jednota vůlí ke společnému cíli formálním prvkem každé společnosti. Specifická povaha společnosti může být literární, politická či náboženská, dle cíle, jehož se má dosáhnout, a organizace společnosti se bude podle toho lišit. Proto se cíl, jehož má být dosaženo, může nazvat vnějším formálním prvkem.

Cíl, jehož se má dosáhnout, musí být více či méně trvalý. Masa lidí, kteří sjednotí své úsilí, aby uhasili oheň v sousedově domě, nezakládá společnost. Skutečnost, že se má účelu společnosti dosáhnout spojeným úsilím všech jejích členů, neznamená, že všichni členové společnosti musí přispět stejným úsilím či vykonávat stejné povinnosti. V tomto ohledu připomíná společnost fyzické tělo, v němž je mnoho údů. Každý má zvláštní funkci, přesto však všechny přispívají dobru celého těla, které na oplátku napomáhá dobru každého údu.

A nakonec, nelze dosáhnout žádného účelu, pokud nejsou použity vhodné prostředky a pokud nejsou správně zacíleny. K tomuto cíli je nutná autorita, aby koordinovala a směrovala členy při používání těchto prostředků. Bez autority nemůže existovat nic než zmatení a nesvár a společnost sama by brzy zanikla. Ti, kteří uplatňují autoritu ve společnosti, jsou jejími představenými nebo vedoucími představiteli; ti, kteří jsou tomuto řízení či vládě podřízeni, jsou podřízenými či subjekty.

Prakticky řečeno, autorita je formálním prvkem každé společnosti, protože je to autorita, kdo zachovává a posiluje všechny svazky, jimiž jsou členové udržováni pohromadě.

Z výše uvedených úvah vyvozujeme pro společnost následující podmínky:

1. jistý počet jednotlivců;
2. mravní jednota, tj. jednota vůlí;
3. společný cíl, kterého se má dosáhnout;
4. vhodné prostředky k dosažení tohoto cíle;
5. přiměřená autorita.
   Těchto pět podmínek je nutných a dostačujících k ustavení společnosti. Jestliže zjistíme, že jsou realizovány v Církvi založené Naším Pánem, pak je Církev skutečnou společností. (14)
   Církev založená Naším Pánem Ježíšem Kristem určitě naplňuje všechny z těchto podmínek a je proto skutečnou společností.
   Naplňuje však koncilní církev všechny tyto podmínky? Je to opravdová společnost nebo pouze ens ratio, užitečná metafora, jak tvrdí P. Simoulin? Je to konkrétní, skutečně existující věc?
   Vezmeme každou z těchto podmínek formulovaných P. Berrym a uvidíme, jak jsou potvrzeny v koncilní církvi, jak ji chápal arcibiskup Lefebvre.

1. Jistý počet jednotlivců
   První otázkou, jíž se musíme zabývat je, zda arcibiskup soudil, že někteří lidé nejen přijali omyly, ale skutečně opustili Církev. O jeho názoru nemůže být pochyb. Následující je z tiskové konference v roce 1983.
   Otázka: Jak vnímáte v tuto chvíli Církev ve Francii?
   Arcibiskup Lefebvre: Myslím, že značný počet biskupů již není katolický. (15)
   A z rozhovoru v roce 1986.
   Velká většina biskupů ve Francii jsou apostaté a opustili katolickou Víru, aby se stali modernisty. Jejich nový katechismus je toho zřejmým důkazem. (16)
   V témže rozhovoru arcibiskup Lefebvre srovnal tyto apostaty s dvěma jinými třídami lidí, kteří v Církvi zůstali.
   Ve Francii existuje mimořádný odpor ze strany mnoha kněží, věřících a velmi mnoha mladých katolíků. To je velká naděje. Katolická Církev přežívá a organizuje se proti pronásledování ze strany koncilní revoluce.
   A:
   Mnoho jiných biskupů z těch, kteří byli jmenováni před Druhým vatikánským koncilem, jsou v srdci s námi, ale neodvažují se to vyjádřit veřejně.
   Nakonec k tomuto bodu jsou tu jeho slova týkající se nového Říma, který zastínil římskou Církev.
   V tuto chvíli jsou [ti v Římě] v rozkolu se svými předchůdci. To je nemožné. Nejsou již v katolické Církvi.
   …
   Řím ztratil Víru, moji drazí přátelé. Řím je v apostazi. Nejsou to slova do vzduchu. Je to pravda. Řím je v apostazi… Opustili Církev… Je to jisté, jisté, jisté. (17)
   Jistě tedy existuje určitý počet jedinců, kteří opustili katolickou Církev, aby formálně přilnuli k novému náboženství. Pozorní čtenáři si všimnou, že arcibiskup Lefebvre často podmiňoval svá vyjádření, aby se vyhnul jakýmkoliv zobecňujícím soudům u všech, kteří výslovně neodmítli Druhý vatikánský koncil. Jeho smysl pro spravedlnost byl pro takové stanovisko příliš silný. Dával si pozor, aby vyjadřoval formální princip apostaze naší doby, kterým je přilnutí k novému náboženství, v relativních pojmech. Například:
   Do té míry, do jaké papež, biskupové nebo věřící lnou k této nové církvi, oddělují se od katolické Církve. (18)
   Očividně zde existují diskutabilní případy, jako jsou ty, v nichž daný biskup nebo jiný jedinec je v materiálním omylu, ale zřetelně není zatvrzelý. Arcibiskup určitě pochyboval, zda Pavel VI. nebo Jan Pavel II. formálně přilnuli k novému náboženství nebo byli pouze zmatení. Diskutabilní případy jsou však nepodstatné pro skutečnost, že mnoho biskupů a věřících odpadlo a již nejsou členy Církve. Někteří lidé se určitě odchýlili k herezi a učinili tak tím, že přilnuli k programu Druhého vatikánského koncilu navzdory tomu, že jsou si vědomi skutečnosti, že je neslučitelný s učením katolické Církve. Existuje dokonce dost případů, v nichž viníci veřejně prohlašují, že nové nauky odporují tomu, co Církev učila před Druhým vatikánským koncilem, a přesto věří v tyto novoty.
2. Mravní jednota, tj. jednota vůlí
   Tato podmínka je také ověřena. Existuje-li jeden bod, na kterém arcibiskup Lefebvre trval před všemi jinými, bylo to to, že je nemožné bezvýhradně přilnout k textům Druhého vatikánského koncilu. A stejně pevný byl ve svém veřejném odsouzení těch, kteří na těchto textech pevně lpěli a svými činy ukazovali, že jsou odhodlaní realizovat je navzdory všem jejich dopadům a navzdory každé překážce.
   Koncilní církev je spojena jednotou vůlí za určitým cílem – uskutečněním programu Druhého vatikánského koncilu, který je jejím vnějším formálním prvkem či principem.
3. Společný cíl, kterého se má dosáhnout
   Tento cíl je definován v dokumentech Druhého vatikánského koncilu a je zjevný v praktické aplikaci tohoto programu. Je svou podstatou soustředěný na člověka a usiluje o „spásu“ člověka uskutečněním božského, které je v něm imanentní. Základní naukový obsah Druhého vatikánského koncilu se dá shrnout v náboženské svobodě, kolegialitě a ekumenismu, které odpovídají volnosti, rovnosti a bratrství Francouzské revoluce. Arcibiskup Lefebvre v tom měl jasno, stejně jako v umíněnosti těch, kteří prováděli revoluci v Církvi.
4. Vhodné prostředky k dosažení tohoto cíle
   Reformy Druhého vatikánského koncilu zahrnují nové zákony, nový kult, nové věroučné formulace, nové uspořádání autority a vlastně celou novou kulturu – jistý druh popového náboženství s vlastními „chvalozpěvy“, hudbou, mravními prioritami, schváleným chováním, normami oblékání, jazykem atd. Tato nová kultura zahrnující svůj kult, zákony a režim autority, je demokratická, antihierarchická, lidová, hrubá, nenucená a nic nepředepisující. Těmito prostředky je naukový soubor Druhého vatikánského koncilu, který stanovuje cíl, jehož má být dosaženo, účinně vštěpován svým obětem a z jejich duší vylučuje Tradici. To vše bylo popsáno a odsouzeno arcibiskupem Lefebvrem a zvláště pak jeho úplným odmítnutím připustit kterýkoliv z těchto prvků do náboženské praxe ve svých seminářích, priorátech a kaplích.
5. Přiměřená autorita
   Autorita je hlavním praporem Druhého vatikánského koncilu v Církvi. Zapojení této autority je něčím paradoxním mezi lidmi, kteří popírají celou skutečnou hierarchii, je to však jistě skutečné. To je zjevné v přístupu, který zaujali vůči tradičním katolíkům včetně bezohledného zavedení Novus Ordo Missae proti všem kněžským a laickým protestům, suspenze a divinis arcibiskupa Lefebvra, biskupa de Castro Mayera a čtyř biskupů v roce 1988 a všeobecná nesnášenlivost k jakékoliv opozici vůči klíčovým naukám Druhého vatikánského koncilu. Člověk může vyjadřovat pochyby o Vzkříšení Našeho Pána a nepřivodit si v koncilní církvi žádný postih, věrní katolíci jsou však pronásledováni. Jedním z ústředních témat odezvy arcibiskupa Lefebvra na krizi, bylo rozlišování mezi pravou a falešnou poslušností, která předem předpokládá autoritu ukládající pravidla.
   Na základě této analýzy se stanovuje závěr. Koncilní církev je reálně existující společnost lidí a za takovou ji arcibiskup Lefebvre uznával.
   Tato realita byla arcibiskupem Lefebvrem v roce 1989 v rozhovoru posuzujícím biskupská svěcení z předešlého roku popisována v přímo teologických pojmech, které se používají výlučně na viditelné společenské těleso, kterým je katolická Církev.
   Zůstat v Církvi nebo se dát do Církve – co to znamená? Za prvé, o jaké církvi mluvíme? Jestliže myslíte koncilní církev, pak my, kteří jsme po dvacet let bojovali proti koncilu, chceme katolickou Církev, museli bychom znovu vstoupit do této koncilní církve, abychom ji prý učinili katolickou. To je naprostá iluze. Nejsou to podřízení, kdo formují nadřízené, ale nadřízení, kdo formují podřízené.
   ...
   Toto povídání o „viditelné Církvi“ ze strany Doma Gerarda a pana Madirana je dětinské. Je neuvěřitelné, že kdokoliv může hovořit o „viditelné Církvi“ a myslet tím koncilní církev v protikladu ke katolické Církvi, kterou se snažíme reprezentovat a pokračovat v ní. Neříkám, že my jsme katolická Církev. Nikdy jsem to neřekl. Nikdo mi nemůže vyčítat, že bych se kdy chtěl ustanovit papežem. My však skutečně reprezentujeme katolickou Církev takovou, jaká byla předtím, protože pokračujeme v tom, co vždy dělala. Jsme to my, kdo máme známky viditelné Církve: jedna, svatá, katolická a apoštolská. To činí viditelnou Církev. (19)
   Koncilní církev postrádá čtyři teologické znaky, které určují pravou Církev. Tyto znaky se jasně nacházejí v seskupení lidí známých jako tradiční katolíci. Ti utvářejí katolickou Církev, nikoliv výlučně, ale podstatně. Všichni ti, kteří zůstávají členy Církve, ale plně nenalezli svou cestu k Tradici, jsou v nejasné pozici.
   Koncilní církev sestává z apostatů od katolické Církve a jedná jako cizí těleso zatemňující pravou Církev, s níž je do značné míry propleteno kvůli nejasnosti ohledně členství velkého počtu lidí.
   Jak se vyhneme nebezpečí vyslovenému P. Simoulinem, že tyto pojmy „koncilní církev“ a „modernistický Řím“ se mohou stát „zdrojem děsivého zmatení a mohou pěstovat manicheismus (či přílišné zjednodušování), v němž by chápání Církve, víra v Božskost a prostý smysl nadpřirozeného byly prvními oběťmi“?
   Odpověď se zdá dostatečně jednoduchá a je to arcibiskupova odpověď, zjevení Naší Paní z La Salette, že Církev bude zatemněna. Zatmění je, když je jedno těleso v postavení před jiným, takže to druhé je zakryto. Zakryté těleso je stále přesně tím, čím bylo a kde bylo před zatměním a v pravý čas se objeví.
   Tři týdny před tím, než arcibiskup Lefebvre zemřel, deklaroval ve svém posledním textu svou víru v proroctví Naší Paní z La Salette.
   Sbírka vrhá tak vynikající světlo na věroučnou revoluci oficiálně zavedenou v Církvi během koncilu a pokračující až do našich dnešních dnů, že si člověk nemůže pomoci nepomyslet na „sídlo nepravosti“ předpovězené Lvem XIII. či na Řím, který ztratí víru předpovězený Naší Paní v La Salette. (20)
   Apokalyptické odkazy v tomto dokumentu podtrhují vážnost krize v Církvi. Arcibiskup Lefebvre věřil v proroctví z La Salette vztahující se k Římu ztrácejícímu víru a stávajícímu se sídlem Antikrista.
   Stav katolické Církve v období po Druhém vatikánském koncilu je hlubokým a trvalým tajemstvím. Není překvapivé, že existuje mnoho a krajně odlišných teorií, které se pokoušejí jej vysvětlit. Ani není překvapující, že sám arcibiskup Lefebvre poněkud váhal, přinejmenším v důrazu, mezi několika těmito teoriemi. O čem si myslím, že se na tom všichni ti, kteří uznávají jeho velikost, mohou shodnout, je, že jeho poctivost, upřímnost a odvaha tváří v tvář takovému neproniknutelnému tajemství, neměly sobě rovné. Dlužíme mu nevyčíslitelný dluh vděku za jeho slova i jeho činy, které obojí vrhly velký kus světla na Umučení Mystického Těla Kristova.
   Poznámky:

1. Arcibiskup Lefebvre, Deklarace z 21. listopadu 1974.
2. Zpráva pro Agence France-Presse z 12. července 1976.
3. Rozhovor s arcibiskupem Lefebvrem v Econe 2. srpna 1976, publikovaný ve francouzském časopise Le Figaro, 4. srpna 1976.
4. Rozhovor poskytnutý pro Nouvelliste ze Sionu, Valais, Švýcarsko v Econu 3. srpna 1976 a vytištěný 4. srpna 1976.
5. Arcibiskup Lefebvre, Reflections on Suspension a divinis, 29. června 1976.
6. Arcibiskup Lefebvre, tisková konference poskytnutá v Econe 15. září 1976.
7. Dopis přátelům a dobrodincům, 19. března 1977.
8. Kázání při svěceních, 29. června 1978.
9. Dopis přátelům a dobrodincům, č. 15, 8. září 1978.
10. Tisková konference, Paříž 9. prosince 1983.
11. Vyšetřování před Kongregací pro nauku Víry, 11.-12. ledna 1979.
12. Arcibiskup Lefebvre, dopis biskupovi de Castro Mayerovi, 4. prosince 1990.
13. V této krizi Církve, zůstaňme skutečně ŘÍMSKÝMI katolíky, P. Michel Simoulin, Představený Italského distriktu Bratrstva sv. Pia X., Communicantes, květen 2001.
14. Rev. E. Sylvester Berry, D.D., The Church of Christ, An Apologetic and Dogmatic Treatise. Herder, St. Louis a Londýn, 1927 a 1941, str. 14-16.
15. Tisková konference, Paříž, 9. prosince 1983.
16. Rozhovor s Donem McLeanem, vydavatelem Catholic, leden 1986.
17. Přednáška na exerciciích, 4. září 1987, Econe.
18. Arcibiskup Lefebvre, Úvahy o suspenzi a divinis, 29. června 1976.
19.  Arcibiskup Lefebvre, Rozhovor, vydání Fideliter červenec-srpen 1989.
20.  Předmluva k Documentation sur la Révolution dans l´Église od P. Giulia Tama, 4. března 1991.

Zdroj: Bellarmine Forums

Překlad: D. Grof