Arcibiskup
Lefebvre a koncilní církev – část 1. (2012)
John
Lane
Při nesčetných
příležitostech, v kázáních a promluvách, v dokumentech a knihách a
v rozhovorech arcibiskup Lefebvre rozlišoval koncilní církev od katolické
Církve. Co myslel výrazem „koncilní církev“? Abychom zodpověděli tuto otázku,
je nutné připomenout některé z mnoha příležitostí, kdy jej užil a
v jakém kontextu. Toto užití vrhá značné světlo na arcibiskupovo myšlení,
protože názor, že existuje jiná entita, zcela odlišná od katolické Církve, do
níž mohou lidé patřit, je pro jeho postoj ohledně krize ústřední. A stejně tak
klíčovou pro jeho obecnou tezi, je představa, že přilnutí ke koncilní církvi s sebou
nese oddělení se od pravé Církve.
První a nejvýznamnější
z příležitostí, při níž arcibiskup Lefebvre kritizoval „koncilní církev“,
byla jeho proslulá deklarace z roku 1974, kterážto deklarace poskytla
nezbytný casus belli pro Pavla VI.
k potlačení Bratrstva sv. Pia X. v roce 1976.
Arcibiskup Lefebvre
prohlásil:
Celým svým
srdcem a celou svou duší lpíme na katolickém Římu, strážci katolické víry a
oněch tradic nezbytných pro zachování víry, na věčném Římu, učiteli moudrosti a
pravdy.
Kvůli této
věrnosti odmítáme a vždy jsme odmítali následovat Řím neomodernistických a neoprotestantských sklonů, takových, které se
jasně projevily během Druhého vatikánského koncilu a ve všech z něj plynoucích
reformách po koncilu. (1)
Poté, co byl informován o ipso facto suspenzi, kterou si údajně
přivodil tím, že přikročil ke kněžským svěcením proti příkazu Pavla VI.,
arcibiskup Lefebvre napsal:
Jeví se
proto nemožným přiblížit se k základnímu problému, kterým je dohoda koncilní církve, jak ji ve svém dopise
nazývá sám J.E. Msgr. Benelli, a katolické
Církve.
Nenechme se
mýlit. Není to otázka rozdílu mezi Msgr. Lefebvrem a papežem Pavlem VI. Je
to otázka krajní neslučitelnosti mezi katolickou
Církví a koncilní církví, přičemž
mše Pavla VI. je symbolem a programem koncilní
církve. (2)
V rozhovoru v srpnu 1976
arcibiskup Lefebvre dále objasnil své mínění.
[T]ento koncil
představuje, jak dle názoru římských autorit, tak i nás, novou církev, kterou oni sami nazývají „koncilní církev“.
Věříme, že
můžeme prohlásit, bereme-li v potaz vnitřní a vnější kritiku Druhého
vatikánského koncilu, to jest, analyzujeme-li texty a studujeme-li jeho
podmínky a jeho důsledky, že tento koncil obracející se zády k Tradici a
rozcházející se s Církví minulosti, je schizmatickým
koncilem. Strom se pozná podle svého ovoce. Od koncilu všechny větší
noviny, americké i evropské, po celém světě uznávají, že [koncil] ničí
katolickou Církev do takové míry, že dokonce i nevěřící a světské vlády mají
obavy.
...
Když přijme
tento nový princip [indiferentismu], musí se změnit celá nauka Církve, stejně
jako kult, její kněží, její instituce, protože vše v Církvi do koncilu
demonstrovalo, že ona jediná vlastní Cestu, Pravdu a Život v Našem Pánu
Ježíši Kristu, kterého má přítomného ve Svátosti oltářní, a který je přítomen
díky pokračování Své oběti. Proto od koncilu a skrze koncil nastalo naprosté
převrácení Tradice a učení Církve.
Všichni ti, kteří spolupracují na zavedení tohoto
převrácení, přijímají a lnou k této nové „koncilní církvi“, jak ji
nazval Jeho Excelence Msgr. Benelli v dopise, který mi poslal jménem
Svatého Otce loňského 25. června, vstupují
do schizmatu. (3)
A v jiném rozhovoru poskytnutém
ve stejné době zakladatel Bratrstva sv. Pia X. zdůraznil tentýž bod.
Co je
schizma? Je to rozchod, rozchod s Církví. Ale tento rozchod s Církví
může být také rozchodem s Církví minulosti. Jestliže se někdo rozejde s Církví dvou tisíc let, je ve schizmatu.
Již zde byl koncil, který byl prohlášen za schizmatický. Nu, je možné, že
jednoho dne, za dvacet, třicet, padesát let – nevím – bude Druhý vatikánský
koncil prohlášen za schizmatický, protože hlásal věci, které odporují Tradici
Církve a které zapříčinily rozchod
s Církví. (4)
Také v této době řekl:
Jsme
suspendováni a divinis koncilní
církví a pro koncilní církev, do které vůbec nechceme patřit. Tato koncilní
církev je schizmatickou církví, protože se rozchází s katolickou církví,
která vždy existovala. Má svá nová dogmata, své nové kněze, své nové instituce,
svou novou bohoslužbu, vše již odsouzené Církví v mnoha dokumentech,
oficiálních a definitivních...
Církev,
která vyhlašuje takové omyly, je zároveň schizmatická a heretická. Tato
koncilní církev tedy není katolická. Do
té míry, do jaké papež, biskupové, kněží nebo věřící lnou k této nové
církvi, oddělují se od katolické Církve... (5)
Když o pár týdnů
později shrnoval svůj postoj, napsal:
Do
té míry, do jaké se nová církev odděluje od staré Církve, nemůžeme ji
následovat. To je náš postoj a proto zachováváme Tradici, pevně se držíme
Tradice; a jsem si jist, že činíme Církvi nesmírnou službu. (6)
Ve svém 12. Dopise
přátelům a dobrodincům v březnu 1977 arcibiskup Lefebvre napsal:
Tento
nový postoj církevních autorit je negací Kříže Našeho Pána. Žádat nás, abychom
následovali tento postoj, který během koncilu umístili pod povrch, a který je
jasně vyjádřen v reformách a praxi
koncilní církve, je totéž, jako nás požádat zapřít Krista ukřižovaného. To
učinit nemůžeme. (7)
Někteří jsou
v pokušení myslet si, že arcibiskup tyto komentáře pronesl pouze pod
vlivem vzrušení a že přeháněl. Může být docela dobře pravda, že jej vzrušení
přimělo použít jazyk, u nějž by jej jeho diplomatická průprava a zkušenost
normálně vedly k tomu, aby se mu vyhnul. Ale obsah této analýzy zůstal jeho skutečným
myšlením až do jeho smrti o čtrnáct let později.
Nesmí se připustit, že
prostým rozlišováním mezi koncilní církví a katolickou Církví arcibiskup
tvrdil, že celá hierarchie je vadná. Tomu nevěřil.
Ať již byl užit
jakýkoliv jazyk, základní popis se nezměnil. Ve svém kázání při svěceních
29. června 1978 vysvětlil:
Věřím,
že mám právo se ptát těchto pánů, kteří se nacházejí v úřadech, které byly
obsazeny kardinály (kteří byli skutečně svatými osobami a kteří byli obránci
Církve a katolické Víry), zdá se mi, že mám právo ptát se jich: „Jste
s katolickou Církví?“, „Jste katolickou Církví?“, „S kým jednám?“ Jestliže
jednám s někým, kdo má dohodu se zednářstvím, mám právo s takovou
osobou hovořit? Mám povinnost jim naslouchat a poslouchat je? (8)
Také v roce 1978,
poté, co zakladatel Econe popsal plodnost tradičního apoštolátu, vyvodil
teologický závěr:
Jak
se člověk může vyhnout tomuto závěru: tam, kde je víra Církve, tam je také její
svatost a tam, kde je svatost Církve, tam je také katolická Církev. Církev, která již nenese dobré ovoce,
církev, která je neplodná, není katolickou Církví. (9)
V roce 1983
smýšlel totožně:
Přesně
téhož dne před devíti lety, 21. listopadu, jsem vypracoval prohlášení, které mi
také přivodilo pronásledování ze strany Říma, v němž jsem řekl, že nemohu
přijmout modernistický Řím. Přijímám Řím všech časů s jeho naukou a
s jeho Vírou. To je Řím, který následujeme, ale modernistický Řím, který
mění náboženství? Odmítám ho a nepřijímám ho. A to je Řím, který byl zaveden do
koncilu a který právě ničí Církev. Odmítám tuto církev. (10)
Dva komentáře, včetně
jednoho z těch výše zmíněných, byly důvodem šetření přímo Kongregací pro
nauku Víry. Zde je zápis:
V předběžné
poznámce (12. července 1976) k dopisu adresovanému Svatému Otci jste
napsal:
„Nemylme
se, není to otázkou sporu mezi Msgr. Lefebvrem a papežem Pavlem VI. Je to
otázkou krajní neslučitelnosti katolické Církve a koncilní církve, přičemž mše
Pavla VI. představuje program koncilní církve.
Tato
idea je přímo vyjádřena v homilii přednesené 29. června během světící mše
v Econe:
„Nu,
jsou to právě tyto neodbytné požadavky těch, kteří byli posláni z Říma,
abychom změnili svůj ritus, co nás nutí se zamýšlet. A my jsme přesvědčeni, že
tento nový mešní ritus vyjadřuje novou víru, víru, která není naše, víru, která
není katolickou Vírou. Tato nová mše je symbolem, vyjádřením, obrazem nové
víry, modernistické víry... Je jasné, že tento nový ritus je takříkajíc protikladný,
předpokládá jiné pojetí katolické víry, jiné náboženství... Pomalu, ale jistě,
se do Svaté Církve zavádí protestantské pojetí mše.“
OTÁZKA:
Máme
z těchto prohlášení dovodit, že dle vás papež promulgující a zavádějící
nový Ordo Missae a všichni biskupové,
kteří jej přijali, založili a kolem sebe viditelně shromáždili novou „koncilní“
církev zásadně neslučitelnou s katolickou Církví?
ODPOVĚĎ:
V prvé
řadě poznamenávám, že výraz „koncilní církev“ nepochází ode mě, ale od J.E. Msgr.
Benelliho, který v oficiálním dopise požádal, aby se naši kněží a
seminaristé podřídili „koncilní církvi“.
Myslím
si, že duch náchylný k modernismu a protestantismu se projevuje
v pojetí nové mše a také v celé liturgické reformě. Sami protestanti
říkají, že to tak je a Msgr. Bugnini to sám nepřímo připouští, když tvrdí, že
tato ekumenická reforma byla naplánována v ekumenickém duchu. (Mohl bych
připravit studii ukazující, že v Ordo
Missae existuje protestantský duch.) (11)
Nezalekl se před
vyšetřovateli; neodvolal název „koncilní církev“ – ačkoliv její původ připsal
někomu jinému – a ani tento význam neoslabil. Namísto toho arcibiskup Lefebvre
objasnil, co značí – konkrétně, že nová liturgie vyjadřuje nové, modernistické
a protestantské, náboženství. A později při témže vyšetřování ještě jednou
potvrdil: „Je ohromující, že Ordo Missae
zavánějící protestantismem a tedy „napomáhající herezi“, by měla šířit Římská
kurie.“
Při témže výslechu ze
strany Kongregace pro nauku víry byl požádán, aby vysvětlil své kroky při
udělování svátostí v diecézích bez souhlasu ordinářů těchto diecézí. Jeho
odpovědi byly poučné.
OTÁZKA:
Neznamená
to uvažovat a jednat, jako by neexistovala legitimní hierarchie, a začít vědomě
či nevědomě vytvářet opoziční komunitu?
ODPOVĚĎ:
Lze
se domnívat, že obecným způsobem v některých zemích nesehrává hierarchie
svou roli. Nepřichází v úvahu, že bych zakládal opoziční skupinu, ale že
zajišťuji pokračování katolické Církve na základě kanonického práva a velkých
teologických principů.
Z této odpovědi je
dostatečně jasné, že arcibiskup považoval tuto situaci za stav nouze,
v němž byli věřící ponecháni bez skutečných pastýřů. V dějinách Církve
existují příklady dobrých biskupů přicházejících na pomoc těm, kteří byli
opuštěni heretickými pastýři. Tento princip se stává jasnějším
v arcibiskupově odpovědi na pozdější otázku:
OTÁZKA:
Ve
svém dopise posvátné kongregaci z 13. dubna 1978 jste přiložil „Všeobecné
úvahy o stavu Druhého vatikánského koncilu, který sám umožňuje adekvátní
odpověď na otázky ohledně Ordo Missae,
pokračování naší aktivity Kněžského bratrstva sv. Pia X. navzdory interdiktům
obdrženým od biskupů z Říma.“
Na
základě těchto úvah se nám zdá, že vaši pozici lze vyjádřit následujícími
tezemi:
Biskup,
který ve svědomí usoudí, že papež a episkopát již obecně neužívají svou
autoritu, aby zajistili věřícím přesné předávání víry, legitimně může, aby se
udržela katolická víra, světit kněze, aniž by byl diecézním biskupem, aniž by
obdržel pověřovací listiny a proti formálnímu a vyslovenému zákazu papeže, a
může těmto kněžím svěřit výkon církevního úřadu v různých diecézích.
a)
Vyjadřuje tato teze správně váš postoj?
b)
Je tato teze ve shodě s tradiční naukou Církve, jíž se chcete pevně držet?
ODPOVĚĎ:
Líčíte
na mě past!
K a)
Ne. Nejednal jsem tak, že bych začal dle takovéhoto principu. Jsou to
skutečnosti, okolnosti, v nichž se nacházím, které mě donutily zaujmout
jisté postoje a zvláště pak skutečnost, že mé dílo v Bratrstvu sv. Pia X.
již bylo právně zřízeno a já jsem v něm musel pokračovat.
K b)
Myslím si, že dějiny mohu poskytnout příklady podobného jednání za jistých
okolností, nikoliv proti ale stranou vůle papeže. Tato otázka je však
příliš vážná a příliš důležitá, než aby se dala zodpovědět okamžitě.
Upřednostňuji proto odložit svou odpověď.
Písemná odpověď Msgr. Lefebvra
z následujícího dne 13. ledna 1979
V případě,
kdy Římská kurie rozesílá dokumenty nebo koná činy inspirované liberálním a
modernistickým duchem, je povinností biskupů veřejně protestovat a vznášet
námitky.
Podobně,
jsou-li katolické univerzity a semináře zamořeny liberalismem a modernismem, je
povinností biskupů založit semináře, v nichž se bude vyučovat katolická
nauka.
Jestliže
celé země upadají do modernismu, liberalismu a marxismu a věřící, kteří si jsou
vědomi nebezpečí pro svou víru, žádají věrné kněze, aby sloužili jim a jejich
dětem, je povinností biskupů, kteří zůstali katoličtí, reagovat na jejich
naléhavou žádost.
Sv.
Atanáš, sv. Eusebius ze Samosaty a sv. Epifanius uplatňovali tytéž principy a
jednali podle nich, což dá rozum, když je stav Církve katastrofální. Je také
zřejmé, že tito biskupové by měli vyvinout veškeré úsilí, aby pomohli papeži
poskytnout nápravné prostředky pro tuto situaci.
Je pozoruhodné, že tato
teze o stavu nouze byla tolik let
před biskupskými svěceními, které ji daly takovou důležitost, prezentována
s takovou jasností. Je také velmi důležité, že arcibiskup již v roce
1978 předkládal příklad sv. Eusebia ze Samosaty jako odůvodnění pro své kroky.
Tento historický případ, který byl tak detailně prostudován ctěným Domem Gréou
v jeho díle o hierarchii Církve, jistě ospravedlňuje nejen udělení
svátostí v jiné diecézi, ale dokonce i svěcení biskupů bez papežského
mandátu.
Základní principy,
které Dom Gréa identifikoval a na základě nichž arcibiskup Lefebvre výslovně
jednal, bylo opuštění věřících ze strany jejich zákonných pastýřů a nemožnost
se odvolávat na římského pontifika. Za takových okolností, vysvětluje Dom Gréa,
jsou skuteční nástupci apoštolů oprávněni považovat tyto opuštěné diecéze za misionářské území a jednat k obnově
Církve právě tak, jako by ji zřizovali od počátku.
Pro arcibiskupa
Lefebvra byla Církev ve stavu nouze způsobeném odmítnutím biskupů hlásat víru a
pomoci věřícím s pravou naukou, nepochybně platnými svátostmi a mší všech
časů. Modernističtí biskupové nepřímo rezignovali na to být pastýři svých
věřících. V polovině 80. let 20. století si také vytvořil názor, že římský
pontifik je přinejmenším morálně
nedostupný.
Souvislost těchto
představ s tezí, že existují dvě entity, jedna katolická Církev,
v níž [arcibiskup] pokračuje a druhá nová církev, která ničí pravou
Církev, je zřejmá. Ti biskupové, kteří formálně lnuli k programu Druhého
vatikánského koncilu a jeho reforem, opustili Církev.
V případě, že se
tento výklad zdá jakkoliv nucený, nechť čtenář zváží dopis, který arcibiskup
v roce 1990 napsal biskupovi de Castro Mayerovi ke konci obou jejich
životů a v němž na něj naléhal, aby souhlasil s vysvěcením nástupce.
V tomto důležitém dopise rozlišoval mezi pravou Církví a novou církví a
bylo to základem pro radikální krok, který doporučoval:
[K]oncilní
církev, která nyní dosáhla všude, šíří omyly v rozporu s katolickou
Vírou a jako výsledek těchto omylů zkazila zdroje milosti, kterými jsou Svatá
mešní oběť a svátosti. Tato falešná církev je ve stále hlubším stavu rozkolu
s katolickou Církví. Z těchto principů a skutečností vyvstává
naprostá potřeba udržet katolický episkopát, aby katolická Církev pokračovala.
...
Takto
docházelo k nástupnictví biskupů v raných stoletích Církve,
v jednotě s Římem, stejně jako jsme my v jednotě
s katolickým Římem a nikoliv modernistickým Římem. (12)
Překlad: D. Grof
