(351)
5. dubna
2014
ILUZORNÍ SVATOŘEČENÍ
Na poslední
neděli tohoto měsíce je plánováno „svatořečení“ dvou koncilních papežů, Jana
XXIII. a Jana Pavla II., a mnoho věřících katolíků je k smrti vyděšených.
Vědí, že koncilní papeži byli (objektivně) ničiteli Církve. Vědí, že Církev
považuje svatořečení za neomylné. Budou přinuceni věřit, že Jan XXIII. a Jan
Pavel II. jsou světci? Nad tím zůstává rozum stát. Není to však potřeba.
V srpnu
minulého roku tyto „Komentáře“ uvedly fakt, že „svatořečení“ Novocírkve jsou
natolik odlišnou realitou od předkoncilních svatořečení, že žádný
katolík nemusí věřit, že pokoncilní svatořečení jsou neomylná. Nemýlil jsem se,
ale zatímco jsem uvedl fakt, že tomu tak je, neuvedl jsem důvod proč, což je
lepším způsobem, jak něco vědět. Naopak arcibiskup Lefebvre na přednášce na
exerciciích, snad v roce 1989, podal hluboký důvod proč. Tento důvod –
modernistická degenerace myšlení – je klíčový k správnému pochopení celé
koncilní revoluce.
Arcibiskup
řekl, že stejně jako masa moderních lidí, i koncilní papeži nevěří ve stálost
jakékoliv pravdy. Například formování Jana Pavla II. bylo založeno na tom, že
se pravda vyvíjí, posouvá se v čase, rozvíjí se s postupem vědy atd..
To, že pravda není nikdy stálá, je důvodem, proč Jan Pavel II. v roce 1988
odsoudil biskupská svěcení FSSPX, protože vzešla ze stálé a nikoliv živoucí či
pohyblivé ideje katolické Tradice. Protože katolíci například skutečně věří, že
každé slovo ve Vyznání víry je neměnné, protože slova byla formulována během
věků, aby vyjadřovala co nejdokonaleji neměnné pravdy Víry, a tato slova byla
neomylně definována papeži a koncily Církve.
Pravá svatořečení
jsou dalším příkladem: (1) papež prohlašuje jako papež, (2) že ta a ta osoba je
vzorem víry a mravů, (3) jednou provždy (nikdo nebýval zbaven svatořečení), (4)
pro celou Církev přijatá za takový vzor. Svatořečení jako taková naplňovala
tyto čtyři podmínky neomylného církevního učení a byla pokládána za neomylná.
Avšak tato katolická idea neměnné pravdy je pro nestálé moderní myšlení, jako
je myšlení koncilních papežů, nepředstavitelná. Pro ně je pravda životem,
životem rozvíjejícím se, vyvíjejícím se, rostoucím k dokonalosti. Jak pak
může koncilní papež provést, natožpak uložit [k věření], neomylné svatořečení?
Arcibiskup
si představuje, jak by mohl koncilní papež reagovat na ideu, že by měl něco
takového učinit: „Ach ne! Jestliže se někdy v budoucnu ukáže, že osoba,
kterou jsem svatořečil, neměla všechny požadované vlastnosti, nu, pak nějaký
můj nástupce může stejně dobře vyhlásit, že jsem učinil deklaraci na základě
ctnosti této osoby, nikoliv však definici jednou provždy o její svatosti.“ Mezitím
tato papežova „deklarace“ o „svatořečení“ učinila prezidenta místní republiky a
místní křesťany šťastnými a on jim všem dal záminku udělat si na oslavu
večírek.
Když o tom
člověk přemýšlí, vztahuje se toto Arcibiskupovo vysvětlení na celou Novocírkev.
To, co se událo na Druhém vatikánském koncilu, je nahrazení náročné krásy Boží
neměnné pravdy, která vede do nebe, nenáročnou ošklivostí nestálé lidské iluze,
která může vést do pekla, umožňuje však člověku, jak si myslí, zaujmout Boží místo.
Klíčovým krokem v tomto procesu je odpoutání myšlení od reality. Když se
tento proces aplikuje na dnešní Církev jako modernismus, jsou výsledky tak
zcela odlišné od toho, co bylo předtím, že tyto nové reality naprosto volají po
nových jménech: Novocírkev, novosvatořečení, novosvětci atd.. Koneckonců,
cožpak nejsou konciliaristé hrdí na to, že vše činí novým?
Kyrie
Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
