Jedna
hierarchie pro dvě Církve (2006)
Převzato
z Le Sel de la Terre č. 59, zimní vydání z roku 2006-2007.
V dopise napsaném
monsignorem Giovannim Benellim v zastoupení papeže monsignoru Lefebvrovi
datovaném 25. července 1976 monsignor Benelli poprvé používá slovní spojení,
které se stalo proslulým – „koncilní Církev“:
„Jestliže mají
(seminaristi) dobrou vůli a jsou doopravdy připraveni na kněžskou službu
v pravé věrnosti koncilní Církvi,
nalezneme pro ně nejlepší řešení.“
Často jsme v Le
Sel de la Terre hovořili o koncilní Církvi, ale není neužitečné se k této
otázce vrátit, protože je tak důležitá.
Otázka, kterou zde
chceme pojednat, je následující: „Má katolická Církev a koncilní Církev tutéž
hierarchii?“
STAV
OTÁZKY:
Začněme tím, kde je náš
výchozí bod? Budeme postupovat dle čtyř příčin, které obecně rozlišuje
scholastická filozofie.
Společnost je mravní
jsoucno (v případě Církve neexistuje jen mravní jednota. Existuje také duchovní
jednota kvůli společné účasti na nadpřirozených dobrech (například „víře“): Je
to jednota osob, které jsou sjednoceny za týmž cílem (týmž obecným dobrem),
v němž může člověk rozlišit:
-
Materiální příčinou jsou osoby, které
jsou ve společnosti sjednocené. V případě katolické Církve stejně jakož i
koncilní Církve jsou to ti, kteří jsou pokřtěni (platným křtem).
-
Účinnou příčinou je zakladatel
společnosti: Náš Pán Ježíš Kristus v případě katolické Církve; koncilní
papeži v případě koncilní Církve. Po Nanebevstoupení svého zakladatele
autorita (Jím ustavená), která dále plní roli účinné příčiny a zachovává
jednotu společnosti. V současnosti je to stejná hierarchie, která plní
tuto roli účinné příčiny pro katolickou Církev i koncilní Církev.
-
Finální příčinou je obecné dobro, o nějž
členové společnosti usilují: v případě katolické Církve dobrem, o nějž se
usiluje, je spása; v případě koncilní Církve dobrem, o nějž se usiluje, je
– více či méně vědomě – jednota lidstva (ekumenismus ve svém nejširším
smyslu). „To, co nejlépe definuje celou tuto krizi Církve, je skutečně tento
ekumenicko-liberální duch.“ (Msgr. Lefebvre, přednáška 4. dubna 1978)
-
Formální příčinou je jednota vůle a
ducha členů při dosahování tohoto obecného dobra. V katolické Církvi
existuje jednota ducha při hlásání téže víry a jednota vůle při užívání týchž
svátostí a poslušnost týmž pastýřům (tudíž poslušnost týmž zákonům, které oni
ustanovují, jinak řečeno, témuž kodexu kanonického práva). V koncilní
Církvi člověk nalézá stejnou jednotu ducha při přijímání téže nauky (oné
koncilní) a jednotu vůle v praktikování nové liturgie a v poslušnosti
novým nařízením pokoncilní hierarchie (jako v novém kodexu kanonického
práva). Tato jednota není tak přísná v koncilní Církvi, jak je tomu
v katolické Církvi (pokud „přijímají koncil“, pak si mohou dělat, co
chtějí)
Katolickou Církev můžeme
definovat jako společnost pokřtěných, kteří usilují o spásu svých duší,
vyznávají katolickou víru, praktikují tutéž katolickou bohoslužbu a jsou
poslušní týchž duchovních, nástupců apoštolů. Pokud jde o koncilní Církev, je
společností pokřtěných, kteří poslouchají nařízení papežů a současných biskupů
v jejich odhodlání prosazovat koncilní ekumenismus v důsledku čehož
přijímají všechny nauky koncilu, účastní se nové liturgie a přijímají nový
kodex kanonického práva.
Je za těchto podmínek
možné, že by stejná hierarchie řídila obě společnosti?
Argument
autority
Nejsme první, kteří
tvrdí, že obě Církve mají tutéž hierarchii. Toto tvrzení lze nalézt u většiny
těch, kteří tuto otázku pojednávali před námi.
„Tím, že zde v současnosti
existují dvě církve s jedním a týmž papežem, Pavlem VI. v čele jedné
i druhé, neříkáme nic nového, to jsme si nevymysleli, jen potvrzujeme, že jde o
tento případ.“
Gustavo Corcao
v časopisu Itinéraires, listopad
1974; zesnulý P. Bruckberger v L´Aurore
z 18. března 1976 také veřejně tvrdil totéž: „Náboženská krize není
podobná krizi z 15. století v tom, že by jedna Církev měla dva nebo
tři [vzdoro]papeže současně; nyní máme jednoho papeže pro dvě Církve,
katolickou a pokoncilní [...]
Tato moderní doba nám
skýtá opačnou podívanou na „Velké západní schizma“: Dvě Církve s jedním
papežem.
Nejzajímavějším textem
je text P. Julia Meinviella z roku 1970: jde o první text, u nějž víme, že
pojednává stejný předmět. Tento argentinský kněz v závěru své mistrovské
knihy „De la Cabala al progresismo“ [Od Kabaly k progresivismu] napsal:
„Tentýž papež by
vládnul oběma Církvím, které by zevnějškem a zjevně ale nebyly jedna. Papež by
svými dvojznačnými kroky dovolil, aby tato nejednoznačnost zachovala toto
zmatení. Protože na jedné straně když by nadále učil bezvadnou nauku, byl by
hlavou Církve přislíbené. Na druhou stranu by se svými dvojznačnými kroky,
třebaže bezvadnými, jevil jako, že povzbuzuje podvracení a podporuje gnostickou
církev přítomnou.
Eklesiologie nemá
v dostatečné míře možnost hypotézy jako je ta, kterou jsme zde předložili.
Ale když člověk uvažuje správně, příslib pomoci Církvi je zredukován na pomoc,
která by bránila tomu, aby omyl vstoupil na Římský stolec a do samotné Církve a
na to, aby Církev nezmizela či nebyla zničena svými nepřáteli.
TEOLOGICKÁ
ÚVAHA
Náš Pán slíbil, že brány pekelné – pekelné
mocnosti – Jeho Církev nikdy nepřemůžou. Proto je nepomíjející: Musí trvat do
konce světa s cílem poskytovat duším dobré vůle prostředky spásy, kterými
jsou: neporušená nauka, platné svátosti, svatá mešní oběť a autentický duchovní
život. To vše předpokládá, že katolická hierarchie vydrží do konce světa a bude
schopná – přinejmenším pro ty, kteří opravdu chtějí – plnit roli vedení duší do
nebe.
Nicméně Náš Pán také
předpověděl, že Jeho druhému příchodu bude předcházet velké soužení: „Bude
totiž tehdy veliké soužení, jakého až dosud nebylo od počátku světa a nikdy
nebude.“ (Mat 24, 21) Toto soužení zapříčiní takovou ztrátu víry, že Náš Pán se
táže, zda až se vrátí na zemi při Svém druhém příchodu, nalezne ještě víru.
(Luk 18,8) Tuto apostazi předpověděl sv. Pavel (II Sol. 3, 4). Když sv. Tomáš
komentuje tento verš, vysvětluje, že křesťanské národy se vymaní z víry
římské Církve. Zdá se, že to naznačuje, že velká část hierarchie bude nevěrná
svému poslání.
Během té doby, která
bude předcházet příchodu Našeho Pána, se slunce zatmí (Mat 24, 28), což
v symbolickém smyslu znamená, že Církev a křesťanská společnost ztratí
svůj vliv.
(...)
Zdroj:
Le Sel de la Terre
Překlad:
D. Grof
