pondělí 28. dubna 2014

Jedna hierarchie pro dvě Církve (2006)

 
Jedna hierarchie pro dvě Církve (2006)
Převzato z Le Sel de la Terre č. 59, zimní vydání z roku 2006-2007.

V dopise napsaném monsignorem Giovannim Benellim v zastoupení papeže monsignoru Lefebvrovi datovaném 25. července 1976 monsignor Benelli poprvé používá slovní spojení, které se stalo proslulým – „koncilní Církev“:
„Jestliže mají (seminaristi) dobrou vůli a jsou doopravdy připraveni na kněžskou službu v pravé věrnosti koncilní Církvi, nalezneme pro ně nejlepší řešení.“
Často jsme v Le Sel de la Terre hovořili o koncilní Církvi, ale není neužitečné se k této otázce vrátit, protože je tak důležitá.
Otázka, kterou zde chceme pojednat, je následující: „Má katolická Církev a koncilní Církev tutéž hierarchii?“
STAV OTÁZKY:
Začněme tím, kde je náš výchozí bod? Budeme postupovat dle čtyř příčin, které obecně rozlišuje scholastická filozofie.
Společnost je mravní jsoucno (v případě Církve neexistuje jen mravní jednota. Existuje také duchovní jednota kvůli společné účasti na nadpřirozených dobrech (například „víře“): Je to jednota osob, které jsou sjednoceny za týmž cílem (týmž obecným dobrem), v němž může člověk rozlišit:
-          Materiální příčinou jsou osoby, které jsou ve společnosti sjednocené. V případě katolické Církve stejně jakož i koncilní Církve jsou to ti, kteří jsou pokřtěni (platným křtem).
-          Účinnou příčinou je zakladatel společnosti: Náš Pán Ježíš Kristus v případě katolické Církve; koncilní papeži v případě koncilní Církve. Po Nanebevstoupení svého zakladatele autorita (Jím ustavená), která dále plní roli účinné příčiny a zachovává jednotu společnosti. V současnosti je to stejná hierarchie, která plní tuto roli účinné příčiny pro katolickou Církev i koncilní Církev.
-          Finální příčinou je obecné dobro, o nějž členové společnosti usilují: v případě katolické Církve dobrem, o nějž se usiluje, je spása; v případě koncilní Církve dobrem, o nějž se usiluje, je – více či méně vědomě – jednota lidstva (ekumenismus ve svém nejširším smyslu). „To, co nejlépe definuje celou tuto krizi Církve, je skutečně tento ekumenicko-liberální duch.“ (Msgr. Lefebvre, přednáška 4. dubna 1978)
-          Formální příčinou je jednota vůle a ducha členů při dosahování tohoto obecného dobra. V katolické Církvi existuje jednota ducha při hlásání téže víry a jednota vůle při užívání týchž svátostí a poslušnost týmž pastýřům (tudíž poslušnost týmž zákonům, které oni ustanovují, jinak řečeno, témuž kodexu kanonického práva). V koncilní Církvi člověk nalézá stejnou jednotu ducha při přijímání téže nauky (oné koncilní) a jednotu vůle v praktikování nové liturgie a v poslušnosti novým nařízením pokoncilní hierarchie (jako v novém kodexu kanonického práva). Tato jednota není tak přísná v koncilní Církvi, jak je tomu v katolické Církvi (pokud „přijímají koncil“, pak si mohou dělat, co chtějí)
Katolickou Církev můžeme definovat jako společnost pokřtěných, kteří usilují o spásu svých duší, vyznávají katolickou víru, praktikují tutéž katolickou bohoslužbu a jsou poslušní týchž duchovních, nástupců apoštolů. Pokud jde o koncilní Církev, je společností pokřtěných, kteří poslouchají nařízení papežů a současných biskupů v jejich odhodlání prosazovat koncilní ekumenismus v důsledku čehož přijímají všechny nauky koncilu, účastní se nové liturgie a přijímají nový kodex kanonického práva.
Je za těchto podmínek možné, že by stejná hierarchie řídila obě společnosti?
Argument autority
Nejsme první, kteří tvrdí, že obě Církve mají tutéž hierarchii. Toto tvrzení lze nalézt u většiny těch, kteří tuto otázku pojednávali před námi.
„Tím, že zde v současnosti existují dvě církve s jedním a týmž papežem, Pavlem VI. v čele jedné i druhé, neříkáme nic nového, to jsme si nevymysleli, jen potvrzujeme, že jde o tento případ.“
Gustavo Corcao v časopisu Itinéraires, listopad 1974; zesnulý P. Bruckberger v L´Aurore z 18. března 1976 také veřejně tvrdil totéž: „Náboženská krize není podobná krizi z 15. století v tom, že by jedna Církev měla dva nebo tři [vzdoro]papeže současně; nyní máme jednoho papeže pro dvě Církve, katolickou a pokoncilní [...]
Tato moderní doba nám skýtá opačnou podívanou na „Velké západní schizma“: Dvě Církve s jedním papežem.
Nejzajímavějším textem je text P. Julia Meinviella z roku 1970: jde o první text, u nějž víme, že pojednává stejný předmět. Tento argentinský kněz v závěru své mistrovské knihy „De la Cabala al progresismo“ [Od Kabaly k progresivismu] napsal:
„Tentýž papež by vládnul oběma Církvím, které by zevnějškem a zjevně ale nebyly jedna. Papež by svými dvojznačnými kroky dovolil, aby tato nejednoznačnost zachovala toto zmatení. Protože na jedné straně když by nadále učil bezvadnou nauku, byl by hlavou Církve přislíbené. Na druhou stranu by se svými dvojznačnými kroky, třebaže bezvadnými, jevil jako, že povzbuzuje podvracení a podporuje gnostickou církev přítomnou.
Eklesiologie nemá v dostatečné míře možnost hypotézy jako je ta, kterou jsme zde předložili. Ale když člověk uvažuje správně, příslib pomoci Církvi je zredukován na pomoc, která by bránila tomu, aby omyl vstoupil na Římský stolec a do samotné Církve a na to, aby Církev nezmizela či nebyla zničena svými nepřáteli.
TEOLOGICKÁ ÚVAHA  
 Náš Pán slíbil, že brány pekelné – pekelné mocnosti – Jeho Církev nikdy nepřemůžou. Proto je nepomíjející: Musí trvat do konce světa s cílem poskytovat duším dobré vůle prostředky spásy, kterými jsou: neporušená nauka, platné svátosti, svatá mešní oběť a autentický duchovní život. To vše předpokládá, že katolická hierarchie vydrží do konce světa a bude schopná – přinejmenším pro ty, kteří opravdu chtějí – plnit roli vedení duší do nebe.
Nicméně Náš Pán také předpověděl, že Jeho druhému příchodu bude předcházet velké soužení: „Bude totiž tehdy veliké soužení, jakého až dosud nebylo od počátku světa a nikdy nebude.“ (Mat 24, 21) Toto soužení zapříčiní takovou ztrátu víry, že Náš Pán se táže, zda až se vrátí na zemi při Svém druhém příchodu, nalezne ještě víru. (Luk 18,8) Tuto apostazi předpověděl sv. Pavel (II Sol. 3, 4). Když sv. Tomáš komentuje tento verš, vysvětluje, že křesťanské národy se vymaní z víry římské Církve. Zdá se, že to naznačuje, že velká část hierarchie bude nevěrná svému poslání.
Během té doby, která bude předcházet příchodu Našeho Pána, se slunce zatmí (Mat 24, 28), což v symbolickém smyslu znamená, že Církev a křesťanská společnost ztratí svůj vliv.
(...)
Zdroj: Le Sel de la Terre
Překlad: D. Grof