Pár slov o „indultu“, svátostech a stavu nouze (2013)
D. Grof
Motto: „Anebo, jak to že říkáš svému bratru: ´Dovol, ať vyjmu třísku
z tvého oka´; a hle, v tvém oku je trám?“ (Mt 7:4)
Úvod
V nedávné době jsem
opakovaně četl úvahy o „indultních společnostech“, „indultních kruzích“ a
„indultní mentalitě“. Na toto téma jsem byl také dotazován a spolu s tím i
na stav nouze v Církvi a věci související. Sluší se tedy odpovědět. Sám
jsem se v minulosti čtenářům v několika překladech snažil obě témata
přiblížit a zaplnit tak informační mezeru. Za jeden ze stěžejních překladů
týkajících se velice závažného tématu stavu nouze považuji například článek s
názvem Suplovaná
jurisdikce a tradiční kněží. Dnes si proto dovolím jen pár
drobných poznámek k výše zmíněnému.
Indult
Ačkoliv se s pojmem
„indult“ mezi tradičními katolíky operuje docela často, poměrně mnoho lidí
neví, co skutečně znamená nebo jej užívají jen ve velmi omezeném smyslu. Ve své
podstatě je indult „dovolením“ či „výsadou“ v oblasti kanonického práva.
Uděluje jej papež, případně příslušný ordinář. Toto „dovolení“ či „výsada“
spočívá zejména v úlevě od dodržení určité povinnosti, jíž ukládá Kodex
kanonického práva.
Quattuor Abhinc Annos
Asi nejznámějším indultem
mezi katolickými laiky minimálně za posledních třicet let je „indult“,
poskytnutý papežem Janem Pavlem II v roce 1984. Nesl název Quattuor Abhinc Annos, což latinsky
znamená „před čtyřmi lety“ a odvozuje se od počátečních slov tohoto oběžného
dopisu, který Kongregace pro Boží kult a disciplínu svátostí zaslala 3. října
1984 předsedům biskupských konferencí, a který se týká slavení tradiční
latinské mše svaté.
Kongregace takto zaručila
diecézním biskupům „indult“ pro povolování slavení tridentské mše dle misálu
z roku 1962 určeným kněžím a skupinám věřících, kteří o ní žádali. Aby
bylo takové žádosti možné vyhovět, byla stanovena podmínka, že „musí být beze vší nejednoznačnosti veřejně
zaručené, že takoví kněží a jejich příslušní věřící žádným způsobem nesdílejí
postoje těch, kteří zpochybňují legitimitu a věroučnou přesnost římského misálu
promulgovaného papežem Pavlem VI. v roce 1970.“
Právě tato podmínka se stala
zástupným důvodem, na základě něhož diecézní biskupové odmítli mnoho žádostí o
sloužení tradiční mše. Nicméně diecézní biskupové nebo přímo Svatý stolec
takový „indult“ vydali mnoha kněžím, farnostem a kněžským společenstvím, kteří
tak mohli tradiční mši sloužit výlučně nebo příležitostně. Mezi taková indultní
společenství patřily např. Kněžské bratrstvo sv. Petra, Institut Krista Krále
aj.
Je také pro přesnost třeba
říci, že již předtím, na přelomu let 1969-70, takovéto „povolení“ sloužit
tradiční mši svatou také dostali mnozí staří kněží i celé skupiny. Například po
petici anglických a waleských katolíků, kteří žádali zachování tradiční mše,
takové „povolení“ pro Anglii a Wales vydal Pavel VI. v listopadu 1971.
Čistě pro zajímavost, někdy je přezdíváno „indult Agathy Christie“, neboť
petici podepsaly i mnohé nekatolické osobnosti kulturního života, mezi nimi i
proslulá spisovatelka detektivek.
Jiná společenství jako např.
Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX), která správně trvala na tom, že žádné
povolení sloužit tradiční mši nepotřebují, tento dokument odsuzovala a tradiční
mše sloužené na základě „indultu“ nazývala „indultními mšemi“, kněze, kteří je
sloužili, „indultními kněžími“ a věřící, kteří je navštěvovali, „indultisty“.
Obecně vzato se tak za „indultního katolíka“ považoval kdokoliv, kdo
navštěvoval tradiční mši, která však byla sloužena s explicitním schválením
církevních autorit. Tento termín byl vnímán jako pejorativní a užívali jej
tradiční katolíci, kteří správně chápali, že pro tradiční mši z hlediska
církevně-právního nepotřebují žádné zvláštní „povolení“.
Byl indult nutný?
Samozřejmě, že nikoliv.
Tradiční katolíci vždy zakládali své právo přidržet se tradiční mše svaté na
dvou věcech. Za prvé, na základě posvátného statutu liturgie dle odvěkého
obyčeje, a za druhé, na základě papežské buly Quo Primum (zde)
papeže sv. Pia V. Ta jednoznačně prohlásila, že latinská tridentská mše nemůže
být nikdy zakázána, a že všichni kněží a věřící budou mít navždy právo tuto
liturgii užívat. Sama bula končí slovy:
„Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení,
ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a
zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže
by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího
Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“
Dobře to věděl i papež Jan
Pavel II., ačkoliv mu to nebylo po chuti. V roce 1986 totiž jmenoval
komisi devíti kardinálů ve složení Ratzinger, Mayer, Oddi, Stickler, Casaroli,
Ganti, Innocenti, Palazzini, Tomko s jasným úkolem prozkoumat dvě základní
otázky:
1)
Zmocnil papež Pavel VI. biskupy, aby zakázali slavení tradiční mše?
2)
Má kněz právo veřejně a soukromě slavit tradiční mši bez omezení, třebas i
proti vůli biskupa?
Závěry byly jednoznačné.
Komise prakticky jednomyslně konstatovala, že papež Pavel VI. nikdy nedal
biskupům zmocnění, aby kněžím zakázali slavení tradiční mše. U druhé otázky
komise konstatovala, že kněží nemohou být povinni slavit nový mešní obřad a
biskupové nemohou zakázat nebo omezit slavení tradičního ritu mše, ať veřejně
či v soukromí.
Jan Pavel II. tedy věděl, že
tradiční mši nemůže zakázat, ale přesto chtěl, aby se sloužila mše nová, proto
nikdy nevydal veřejný výnos, který by na základě závěrů komise oznamoval
skutečnost, že každý kněz může kdykoliv a bez jakéhokoliv zvláštního povolení
svobodně sloužit tradiční mši. Na místo toho ponechal v „platnosti“ Quattuor Abhinc Annos.
Motu Proprio Ecclesia Dei
Dne 2. července 1988 vydal Jan Pavel II. motu proprio Ecclesia Dei (motu proprio je dekret, který vydává papež z vlastní iniciativy).
Papež v něm ostře odsoudil krok arcibiskupa Lefebvra, který dva dny předtím
vysvětil bez svolení papeže spolu se spolusvětitelem biskupem de Castro Mayerem
čtyři biskupy FSSPX. V tomto dokumentu také papež oznámil údajné exkomunikace světitele i
čtyř nově vysvěcených biskupů. Ti však exkomunikace právě na základě stavu
nouze, o němž ještě bude řeč, nikdy nepovažovali za platné.
Jan Pavel II. se v tomto dokumentu také vyslovuje za „široké a velkorysé užití“ směrnic z Quattor Abhinc Annos.
Motu proprio sestává ze 7
bodů. V prvním a druhém bodě hovoří o „bolestné
zprávě o nelegitimním biskupském svěcení“ a zármutku, který „pociťuje zvláště Petrův nástupce“. Ve
třetím bodě hovoří o neposlušnosti vůči Svatému Otci, svěcení hodnotí jako
schizmatický akt a deklaruje trest exkomunikace pro výše zmíněné. Bod čtvrtý
hovoří o tom, že „nikdo nemůže být věrný
tradici, jestliže rozbíjí svazky a pouta s tím, komu sám Kristus
v osobě apoštola Petra svěřil službu jednoty své církve“. Bod
pátý obsáhle zdůvodňuje pojetí tradice, povinnosti biskupů, dovolává se Druhého
vatikánského koncilu a ve svém závěru říká:
„Všem katolickým věřícím, kteří se cítí být připojeni k některým
z předcházejících liturgických a disciplinárních forem latinské tradice,
chceme také vyjádřit vůli – ke které prosím, aby se připojili biskupové a
všichni, kdo v Církvi konají službu – usnadnit jim návrat k církevní
jednotně skrze patřičná opatření, aby byla zajištěna úcta k jejich
spravedlivým touhám.“
Proto ustanovuje komisi
Ecclesia Dei a dodává, že „citlivost
všech těch, kteří se cítí spojeni s latinskou tradicí, se bude všude
respektovat skrze široké a velkorysé uplatňování norem daných před časem
apoštolským stolcem pro použití římského misálu podle typického vydání
z roku 1962.“
Za zmínku také stojí, že lví
podíl na tomto neblaze proslulém dokumentu měl kardinál Ratzinger, tehdejší
hlava Kongregace pro nauku Víry. Dokument také ustavil Papežskou komisi
Ecclesia Dei a upravil podmínky pro slavení tradiční mše svaté.
Motu proprio Summorum Pontificum a Universae Ecclesiae
I již zmiňovaný kardinál
Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., ačkoliv byl umírněným progresivistou,
dobře věděl, že tradiční mše svatá nikdy nemohla být a nikdy nebyla zakázána a
že ani není potřeba žádné „povolení“ k jejímu sloužení či účasti na ní.
Konec konců byl sám členem komise, která věc v roce 1986 zkoumala. Jistě i
proto „diplomaticky“ směrnice Jana Pavla II. dne 7. července 2007
revidoval a nahradil je normami, které formuloval ve svém motu propriu Summorum
Pontificum. Taktéž „sňal“ exkomunikace z biskupů FSSPX, na nichž měl
v minulosti jako hlava Kongregace pro nauku Víry zásadní negativní podíl.
Proč exkomunikace prostě a správně neprohlásil za neplatné? Důvod je nasnadě,
musel by tak veřejně přiznat, že skutečně v Církvi existuje stav nouze,
který arcibiskupa Lefebvra opravňoval ke krokům, které dříve učinil. Otázkou,
nikoliv nepodstatnou s ohledem na pozdější vývoj je, proč biskup Fellay
jako generální představený FSSPX zásadně neprotestoval proti „snětí“ a mnohem
vehementněji se nedožadoval zrušení exkomunikací.
Samotný oběžný list je
obvyklou ratzingerovskou dialektickou směsí: zmiňuje se na jedné straně papež
sv. Pius V. a Tridentský koncil, na druhé straně se zmiňuje Druhý vatikánský
koncil a Pavel VI., hovoří se o jakési „řádné“ a „mimořádné“ formě latinské
liturgie. (Cílem v budoucnu nejspíš bude dialektická syntéza a hybridní
mše, jak jsem popisoval v článku zde.)
V každém případě oběžný
list výslovně uvádí, že římský misál vydaný v roce 1962 nikdy nebyl zrušen
a výslovně také uvádí, že toto motu proprio nahrazuje podmínky stanovené Janem Pavlem II. V čl. 2 dále říká, že kněz
nepotřebuje „žádné povolení, ani Apoštolského
stolce, ani svého ordináře“ k slavení mše dle tohoto misálu. Pro naši
věc je vcelku nepodstatné, jak Benedikt XVI. věc zdůvodňuje a omlouvá. Faktem
je, že po vydání tohoto dokumentu neexistuje žádná „indultní“ mše v pravém
smyslu slova. Tudíž mluvit o „indultu“ a „indultistech“ je nesmysl.
Motu proprio Summorum
Pontificum následně doplnila instrukce papežské komise Ecclesia Dei
s názvem Universae Ecclesiae vydaná 13. května 2011, která na
základě sesbíraných připomínek stanovuje jednotlivé změny a pravidla slavení
„mimořádné“ formy římského ritu. Instrukce znovu opakuje zdůvodnění pro slavení
tradiční mše, jež zazněla již v samotném Summoru Pontificu, a stanovuje
praktické pokyny pro kněze, ordináře a skupiny věřících. Pro potřeby našeho
článku jsou jednotlivé detaily této instrukce irelevantní. Podotýkám ale, že
Instrukce obsahuje mnohé problematické či přímo nepřijatelné články, jejichž
rozbor by však překračoval rámec tohoto článku.
Nicméně přes všechno výše
řečené platí, že Summorum Pontificum není žádným klasickým indultem.
Motu Proprio Ecclesiae unitatem
Pro pořádek dodávám, že
Benedikt XVI. vydal 8. července ještě další dokument pod názvem Ecclesia
unitatem (Jednota Církve). Ten měl za cíl restrukturalizovat již existující
Papežskou komisi Ecclesia Dei. Papež to zdůvodnil tím, že tak projevuje „otcovskou péči směrem k FSSPX a usiluje
o znovunalezení jednoty Církve“, protože právě tato komise má na starosti
dialog s FSSPX. Komise byla v rámci reorganizace převedena pod
Kongregaci pro nauku Víry.
A co na to biskup Fellay?
Vícekrát jsem opakoval, že
biskup Fellay, současný generální představený FSSPX, se odchýlil od „linie“
arcibiskupa Lefebvra (který ovšem učil a zastával jen to, co Církev vždy učila
a zastávala). Nejen to, postoje biskupa Fellayho (a mnohých dalších) jsou za
poslední roky značně nekonzistentní, mnohokrát se jeví jako značně pragmatické
a směřující k dohodě s neomodernistickým Římem, aniž by se ten
nejprve obrátil. Tento názor sdílí nejenom kněží „Odporu“, ale zatím také velké
množství kněží současného FSSPX.
V současnosti biskup
Fellay, alespoň rétoricky, opět zastává „tvrdou linii“, nicméně
6 ostudných podmínek generální kapituly z roku 2012 platí dál a
představují zásadní posun ve vždy zastávaném postoji FSSPX: „žádná kanonická
dohoda před věroučnou dohodou“. Přesto nebude od věci ocitovat jeho slova
k Summoru Pontificu. Pro dokreslení toho, jak se dnes pod vedením biskupa
Fellayho v FSSPX pracuje, dodávám, že citace pocházejí z článku SSPX Bp. Fellay
about Summorum Pontificum, kam byly původně převzaty ze stránek
Amerického distriktu FSSPX, kde však již rozhovor nenajdete. Už jen takovéto
„glajchšaltování“ samo o sobě je výmluvné.
A jak se tedy tehdy biskup
Fellay vyjadřoval? Na otázku, zda si myslí, že motu proprio Summorum Pontificum
je navzdory všem nedostatkům krokem vpřed k obnově Tradice, odpověděl: „Je to krok zásadního významu: dokonce by se
to dalo nazvat nevyhnutelným krokem... ...v
právní rovině motu proprio uznalo, že starý zákon, ten, který se týkal tradiční
mše, nebyl nikdy anulován...“
Když byl tázán, jakou radu
by dal katolíkům, kteří díky motu proprio nyní mají tradiční mši blíže než je
kaple FSSPX, odpověděl: „Mojí radou je,
aby požádali nejprve o radu kněze Bratrstva...“ A i když ve zbytku odpovědi
popisuje, proč a z jakých důvodů nelze bez rozmyslu jít na jakoukoliv
tradiční mši, takovou návštěvu tradiční mše nevylučuje za předpokladu, že je
duše uchráněna před nebezpečími současné krize. Jako „indultní“ tuto mši
nenazývá. Stejně tak zbývající biskupové FSSPX v tomto případě nemluví o
„indultní mši“, ani pohrdlivě nenazývají věřící, kteří je navštěvují,
„indultisty“.
Průběžné zhodnocení
Z výše popsaného je
poměrně jasné následující. Tradiční katolíci zastávají názor, že není potřeba
žádné povolení (indult) ke sloužení resp. účasti na tradiční mši svaté a to na
základě posvátného statutu liturgie dle odvěkého obyčeje a na základě papežské
buly Quo Primum. Přesto se
v rozporu s tím v Církvi postupovalo tak, jako by takový indult
potřeba byl a Jan Pavel II. takový „indult“ pod názvem Quattuor Abhinc Annos v roce 1984 vydal. Již v roce 1986
jím samotným ustanovená komise kardinálů potvrdila, že papež Pavel VI. nikdy
nedal biskupům zmocnění, aby kněžím zakázali slavení tradiční mše, a dále
konstatovala, že biskupové nemohou zakázat nebo omezit slavení tradičního ritu
mše. Z těchto zjištění však Jan Pavel II. nevyvodil žádné závěry.
Papež Benedikt XVI. následně
v roce 2007 vydal své motu proprio Summorum Pontificum, kde přes množství
problematických tvrzení a požadavků nahrazuje indult Jana Pavla II. Technicky
vzato tedy žádná „indultní“ mše v pravém smyslu slova v současnosti
neexistuje. Takto věc konec konců vnímal i biskup Fellay (a ostatní biskupové
FSSPX), který o indultu nemluví a účast na tradiční mši slavené na základě
Summora Pontifica nevylučuje. Psát proto o indultních mších je
v současnosti zavádějící, stejně jako mluvit o společenstvích vedených pod
Papežskou komisí Ecclesia Dei jako o indultních společenstvích, neboť ani ona
žádný indult nepotřebují. Tím se zajisté neříká, že bojují za plnost Víry a
Tradice a že si mohou naplno dovolit kritizovat Druhý vatikánský koncil a jeho
tragické reformy. Nikoliv. Říká se tím, že mluvit o nich jako o indultních je
prostě laciné a manipulativní, na což upozorňuji navzdory tomu, že osobně tato
společenství považuji za společenství kompromisu.
V české realitě, pokud
vím, společenství vedená pod Papežskou komisí Ecclesia Dei v současnosti
nastálo nepůsobí. Je tu pouze několik kněží, kteří nejsou členy těchto
společenství a slouží tradiční mši svatou, přičemž samo FSSPX s některými
z nich tu více, tu méně spolupracuje. Chci proto věřit, že na ně se hanlivé
označení „indultisti“ nevztahuje.
Píše-li dnes FSSPX ve své
tiskovině, že prvním pokušením je „pokušení ke kompromisu s falešnými naukami, zamlčování pravd víry z
diplomatických ohledů tak, že to navenek působí jako jejich nevyznávání nebo zapírání“ (Informační
leták FSSPX č. 133 srpen/září 2013), nelze s tím než souhlasit,
bohužel však lze uvést celou řadu citátů generálního představeného FSSPX
biskupa Fellayho, na něž se přesně tato slova hodí. Známý je výrok: „Papež říká, že ... koncil musí být
začleněn do rámce velké tradice Církve, musí být chápan v souladu
s ní. S těmito výroky plně souhlasíme, naprosto, úplně, absolutně.“
V odpovědi na další otázku, zda Druhý vatikánský koncil patří do katolické
tradice, řekl: „V to doufám..“
Pokračovat lze třeba u výroku o „legitimně
promulgované“ nové mši a skončit lze u obsahu obojakého soukromého dopisu
adresovaného Benediktu XVI. 17. června 2012.
Pokud se ovšem v citovaném Informačním letáku mluví o „diplomatických ohledech“ a o „zapírání“, je potřeba říci, že taková
výtka může být stejně dobře vznesena i proti FSSPX, například pokud jde o stav
nouze a řádné poučování věřících.
Svátosti a stav nouze
Na začátku tohoto článku
jsem se zmínil o stavu nouze a citoval jsem jeden z článků, který danou
tematiku přibližoval. Je slušné říci, že 9. 9. 2013 byl spolu se zmiňovaným
Informačním letákem č. 134 na stránkách FSSPX zveřejněn také fundovaný článek
s názvem „Otázka jurisdikce biskupů
a kněží FSSPX v dnešní Církvi“, který přehledně shrnuje problematiku
stavu nouze a suplované jurisdikce.
Není mým cílem opakovat jeho
obsah, nicméně pro potřeby toho, co chci říci, použiji dva citáty z něj.
Biskupové a kněží FSSPX nemají řádnou jurisdikci k tomu, aby mohli
vysluhovat svátosti a konat „všechny
ostatní církevní úkony moci učitelské, posvěcující i pastýřské ve prospěch
věřících“. (Proto se mimo jiné při rozhovorech FSSPX-Řím jednalo o
regularizaci, které mělo být dosaženo například udělením statutu osobní
prelatury.) FSSPX a spolu s ním například také množství nezávislých kněží
vychází z toho, že existuje-li stav nouze v Církvi, pak mají
jurisdikci mimořádnou, protože platí zásada Ecclesia
supplet, tj. Církev tuto jurisdikci doplňuje. Tato mimořádná jurisdikce „není trvalá, ale je Církví poskytována ad
hoc, tedy pro každý jednotlivý případ, a také vykonávaná v každém
jednotlivém případě (per modum actus) sloužení mše svaté, udělení kněžského
svěcení či jiné svátosti nebo výkonu ostatních biskupských a kněžských
funkcí....je závislá na potřebách věřících s ohledem na nouzový stav.“
V první řadě jde tedy o to, aby věřící měli možnost přijímat bezpochyby
platné svátosti. Zde ovšem článek končí.
Na jedné straně se mluví
takřka posměšně o „indultistech“, na druhé straně již zmíněný
informační leták sice správně říká: „Kdo
není přesvědčen o plné legitimitě vysvěcení našich biskupů, musí uznat platnost
církevních trestů a na naší činnosti se nesmí dle tradiční nauky Církve
podílet.“, ovšem
bez hlubšího poučení nechává, co to s sebou nese v rovině praktické.
Z pohledu jurisdikce
jsou problematické především dvě svátosti a to svátost manželství a svátost
pokání. Nemá-li kněz jurisdikci, jsou tyto svátosti udělovány neplatně. Jak
jsme si řekli, ve stavu nouze je tato jurisdikce doplněna Církví jako mimořádná
a kněz uděluje rozhřešení platně, obrací-li se na něj kajícník ve stavu nouze.
(Svátost manželství nyní ponechávám stranou.). Je to totiž „stav nouze věřících, který mezi knězem a
věřícími vytváří vztah pravomoci neboli suplované jurisdikce“, jak
vysvětluje biskup Tissier de Mallerais.
A teď konečně k jádru
problému, který je důležitější než to, kdo je „indultista“. Jestliže věřící
pravidelně navštěvuje Novus Ordo mši ve své domovské farnosti, jsou mu zde
pravidelně poskytovány svátosti a to včetně svátosti pokání, pak tím nepřímo
říká, že stav nouze neexistuje a tudíž jen stěží může následující neděli žádat
o svátost pokání u kněze FSSPX, protože ten má jurisdikci jen a právě pro stav
nouze. A naopak.
Nebo řečeno jinak:
s přihlédnutím k principu bezrozpornosti stav nouze buď existuje nebo
neexistuje (pomíjím nyní zda objektivně nebo subjektivně, protože je to
v tuto chvíli irelevantní). Není možné, aby stav nouze zároveň existoval a
zároveň neexistoval resp. aby byl věřící zároveň vnitřně přesvědčen, že stav
nouze existuje a zároveň jej popíral. A o tom by měl být detailně a zevrubně
poučován včetně zdůvodnění a závažných důsledků, které to s sebou nese.
Není možné tyto zásadní otázky z pragmatických či jakýchkoliv jiných
důvodů částečně či úplně zamlčovat před věřícími.
Mimoto, když je řeč o stavu
nouze a suplované jurisdikci, nabízí se úvaha týkající se biskupa Fellayho,
která by ovšem také dalece přesáhla rámec tohoto článku. Vedla by však asi
tímto směrem: Církev poskytuje nezbytné fakulty (suplovanou jurisdikci) ve
stavu nouze. Biskup Fellay ve svém dopisu tehdejšímu papeži Benediktu XVI. dne
17. června 2012 mimo jiné skoro omluvně a lítostivě napsal: „Bohužel, v současném kontextu
Bratrstva, nebude nová dohoda přijata.“ A dále: „Věřil jsem, že jste připraven ponechat na později rozhodnutí ohledně
nedořešených neshod u jistých bodů koncilu a liturgické reformy [...] aby byla dosažena jednota, za čímž jsem
pevně stál navzdory dosti silné opozici v řadách Bratrstva...“
Byl-li biskup Fellay
připraven takřka za každou cenu podepsat dohodu s Římem, což se nakonec
právě kvůli velké vnitřní opozici v FSSPX nepodařilo, je ještě osobně
přesvědčen o trvání stavu nouze?
Závěr
Shrnu-li to, FSSPX ve svém
nedávném letáku s despektem mluví o „indultistech“ a „indultních
společnostech“. Ačkoliv nemám k takto v minulosti označovaným
společenstvím žádné sympatie, je poctivé říci, že technicky vzato žádný
„indult“ pro sloužení tradiční mše svaté v současnosti není potřeba,
protože byl „nahrazen“ Summorem Pontificem, které mimo jiné přivítal biskup
Fellay. (Pomíjím při tom fakt, že poučení tradiční katolíci jsou si jistí, že
tak či tak není potřeba žádné povolení ke sloužení resp. účasti na tradiční mše
svaté a to na základě posvátného statutu liturgie dle odvěkého obyčeje a na
základě papežské buly Quo Primum.)
Důležitější než výše zmíněné
se mi kvůli otázce stavu nouze a všem důsledkům z toho vyplývajícím jeví
podrobné a názorné poučování věřících, kteří střídavě navštěvují kaple FSSPX a
kostely ve svých Novus Ordo farnostech, protože to je věc daleko závažnější.
Stav nouze totiž nemůže zároveň existovat a neexistovat. Taktéž je nutné
věřící, i kdyby to měli být členové vlastní rodiny, trvale poučovat o
škodlivosti Novus Ordo mše. Nebudou-li totiž věřící poučováni o pravdě, budou
ji hledat na špatném místě.
Jinou otázkou a na jiný článek by bylo to, co se nazývá „indultní“
mentalitou. Ta by se jistě dala popsat a rozebrat. V každém případě,
vezmeme-li citát z Informačního letáku FSSPX č. 133 srpen/září 2013: „První je pokušení ke kompromisu s falešnými
naukami, zamlčování pravd víry z diplomatických ohledů tak, že to navenek
působí jako jejich nevyznávání nebo zapírání. Tento typ „dobře utajené
pravověrnosti“ v současnosti velmi často provází indultní kruhy, je tím, co
nazýváme indultní mentalitou.“, ocitáme se rázem před otázkou, zda náhodou
nemá indultní mentalitu současný generální představený FSSPX biskup Fellay,
případně někteří další členové FSSPX. O tom ale třeba až jindy...
S využitím materiálů
Informační leták FSSPX č. 133 srpen/září 2013
Tradiční mše nebyla nikdy zakázána
