Hledání katolického státu – 1. část
(2004)
Charles
A. Coulombe
Po
Francouzské revoluci hrabě Joseph de Maistre, asi největší
z kontrarevolučních myslitelů, vyslovil toto varování: „Naučte se, jak být
monarchistou: v minulosti to byl instinkt, dnes je to věda“. Byl si plně
vědom, že tradiční královský majestát a instituce byly zpochybněny revoluční
vřavou; zvláště racionalismus a osvícenství zaútočily na Trůn a Oltář a
usilovaly o strategii laicizace státu a odkřesťanštění společnosti. Bojovaly
proti posvátným monarchiím, protože popíraly, že jsou tyto odvozeny od Boha a
odmítaly myšlenku, že společnost je přirozeným rozvinutím rodiny, je založena
na tradicích, je organickou entitou; k tomu předkládaly představu domnělé
smlouvy. De Maistre věděl velmi dobře, že politické bitvy se musí prvně vyhrát
na poli idejí, což je nauka, kterou měl zdůraznit další velký francouzský
monarchista Charles Maurras, a že revoluce, i když je poražená na bitevním
poli, stále vyčkává. (Massimo de Leonardis, „Monarchism in Italy“, Royal Sturat Review, sv. 8, č. 1, 1990, str.
5).
Až
do roku 1848 katoličtí sociální teoretici a stejnou měrou politici do velké
míry prostě ignorovali průmyslový proletariát. Zatímco dále bojovali za
katolickou monarchii, místní svobody a tradice a přednost venkova před městem,
ignorovali vzrůst proletariátu a toho, co se nazývalo „sociální otázkou“ –
zredukováním průmyslových dělníků k takřka trvalé bídě. Výsledkem byla
ztráta Víry mezi masami a odpovídající nárůst socialismu a komunismu. Revoluce
z roku 1848 a následující léta tak znamenaly uvědomění si dvou důležitých
faktů: Církev musela čelit průmyslovému věku a právě tak, jak byla revolucí
donucena přejít od toho, co bylo předtím instinktivním přijímáním přirozeného
řádu, k vědomé ideologii, tak také musela nyní nalézt cestu k aplikování
této ideologie – původně vyvinutou na obranu tradičních a venkovských institucí
– na moderní život.
Stejně
jako v první polovině 19. století povstali lidé jako De Maistre, De
Bonald, von Baader a Műller, aby propracovali a popularizovali sociální učení
Církve, tak také povstali v druhé polovině století. Již v roce 1869
německý biskup Wilhelm von Kettler tvrdil, že pracující třídy vyžadují šest
věcí:
1)zvýšení
mzdy odpovídající skutečně hodnotě práce;
2)zkrácení
pracovní doby;
3)dny
volna;
4)zrušení
dětské práce v továrnách;
5)zákaz
toho, aby ženy, zvláště matky, pracovaly v továrnách;
6)mladé
dívky by se neměly zaměstnávat v továrnách (aby se snad poslední dvě věci
nezdály příšerně sexistické, mělo by se pamatovat na to, že tehdy stejně jako
nyní, byl život rodiny rozvrácen, když matky musely pracovat a mladé dívky
mohly být zaměstnávány za zlomek nebo dokonce almužnu toho, co muži).
Skutečnost,
že se tyto návrhy tehdy zdály radikální, vypovídá mnohé o podmínkách v té
době. Brzy se muži jako on pokoušeli po celé Evropě sjednotit staré prvky
katolického sociálního myšlení s novými podmínkami. Vždy jim však
překážela skutečnost, že v té době byla ve většině Evropy vláda
v liberálních rukách.
Svět
však již poznal jednu vládu v přinejmenším integrálně katolických rukách,
která ukazovala, co by Církevní učení mohlo dát národu a vládci, který se snaží
ho aplikovat. Takto požehnanou zemí byl Ekvádor a oním vládcem byl Gabriel
García Moreno.
Příchod
nezávislosti do Latinské Ameriky znamenal ve všech zemích zformování dvou
stran: liberální a konzervativní. Posledně zmíněná hleděla pro sociální a
politickou inspiraci ke Španělsku a Evropě obecně. Oni chtěli udržet katolickou
Církev v pozici, kterou měla od prvního osídlení, a dále chtěli, aby velká
pozemková vlastnictví zůstala jako v Evropě – soběstačnými komunitami,
které, aniž svým majitelům vydělaly mnoho peněz, vybudovaly sociální stabilitu.
Liberálové hleděli pro radu ke Spojeným státům, chtěli odluku Církve a státu a
přáli si změnit velká pozemková vlastnictví na vydělávající podniky jako
továrny. Tyto dvě skupiny se od nezávislosti střetávaly. Konzervativci skutečně
stvořili některé velké vůdce jako byli Augustin I. v Mexiku a Rafael
Carrera v Guatemale. Proti těm se však nevyhnutelně stavěly síly
podporované USA. V každém případě, jak se 19. století vyvíjelo, obě strany
ve svých zemích čelily dopadu takových vynálezů jako železnice.
García
Moreno se narodil v roce 1821 do aristokratické rodiny z ekvadorského
hlavního města a studoval zde na univerzitě teologii. Myslel si, že má povolání
ke kněžství, získal nižší svěcení a tonzuru; jeho nejbližší přátelé a jeho
vlastní zájmy jej však přesvědčily věnovat se světštější kariéře. Absolvoval
v roce 1844 a svou kariéru začal jako právník a novinář (v opozici
vůči liberální vládě) a pokročil jen málo. V roce 1849 odjel na dvouletou
návštěvu Evropy, aby na vlastní oči viděl účinky revoluce z roku 1848.
Druhou cestu podnikl v letech 1854-56. Louis Veulliot (sám velký zastánce
Víry v tisku) popsal, co pro Garcíu Morena tyto cesty učinily:
V cizí
zemi, osamělý a neznámý, se García Moreno stal způsobilým vládnout. Naučil se
vše, co potřeboval nutně vědět, aby mohl vládnout národu dříve křesťanskému,
nyní však upadajícímu do takřka divošských podmínek. Paříž, která je zároveň
křesťanským i pohanským městem, je přesně tím místem, kde poučení, které
potřeboval, mohl získat, protože tyto dva protikladné prvky zde lze vidět
v neustálém střetu. Paříž je školou výcviku pro kněze a mučedníky, je také
výrobnou antikristů a atentátníků. Budoucnost prezidenta Ekvádoru se měla
odvíjet od dobra a zla, a když se měl vrátit do vzdáleného domova, zvolil si.
Vrátil
se domů v roce 1856 a nalezl svou zemi v sevření ostrých
antiklerikálů; byl zvolen senátorem a přidal se k opozici. Ačkoliv sám byl
monarchistou (býval by rád na trůnu viděl španělského prince), sklonil se před
okolnostmi a svolil, aby se po občanské válce rok po svém návratu stal
prezidentem – tak velkou reputaci si získalo jeho působení v senátu této
země. V roce 1861 byla [tato reputace] potvrzena v lidové volbě na
čtyřleté volební období. Bohužel byl jeho nástupce svržen v roce 1867
liberály. O dva roky později však byl znovu zvolen a pak znovu v roce
1875. Během svého působení v úřadě hnal svůj národ vpřed a po celou dobu
jej sjednocoval stále více ve Víře.
Osobně
byl zbožný (navštěvoval denně mši a stejně tak i vystavenou Svátost oltářní, ke
Sv. přijímání chodil každou neděli – což byla před Piem X. řídká praxe – a
patřil do dělnické sekce náboženského sdružení, v níž byl dosti aktivní),
věřil, že první povinností státu je prosazování a podpora katolicismu. Církev a
stát byly sjednoceny, ale dle podmínek nového konkordátu byla zrušena státní
moc nad jmenováním biskupů, která byla španělským dědictvím – na čemž trval
García Moreno. Ústava z roku 1869 učinila z katolicismu státní
náboženství a vyžadovala, aby kandidáti i voliči do [veřejných] úřadů byli
katolíky. Byl jediným vládcem na světě, který protestoval proti papežově ztrátě
papežských států a o dva roky později vydal zákony pro zasvěcení Ekvádoru
Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu.
Pokud
jde o světštější věci, nastoupil do úřadu s prázdnou pokladnou a ohromným
dluhem. Aby toto překonal, ustavil vládu na přísné hospodárnosti a zrušil
zbytečné posty a stejně tak omezil korupci, která vysávala daně. Výsledkem
bylo, že mohl Ekvádorcům za méně poskytnout více. Otroctví bylo zrušeno, ale
vlastníci dostali plnou kompenzaci; (proto ani bývalí otroci, ani páni
ekonomicky neutrpěli). Byla reformována armáda, důstojníci byli posláni na
studia do Pruska, negramotné nováčky naučili základní dovednosti. Byly uzavřeny
nevěstince, a ve všech velkých městech byly otevřeny nemocnice. Stavěly se
železnice a celostátní dálkové silnice, rozšířil se telegraf a zdokonalil se
poštovní a vodovodní systém. Vydláždily se ulice a byli potlačeni místní
bandité. García Moreno dále reformoval univerzity, založil polytechnické a
zemědělské školy a vojenskou školu a zvýšil počet základních škol z 200 na
500. Počet žáků v nich vzrostl z 8 tisíc na 32 tisíc.
K zajištění personálu v nesmírně se rozšiřující zdravotní péči a
vzdělávacích zařízeních, přivedl zahraniční řeholníky. To vše bylo učiněno při
rozšiřování koncesí a zaručení rovných práv každého Ekvádorce před zákonem.
Ale
liberálové (nikoliv bez kontaktů a podpory na americké ambasádě) nenáviděli
Garcíu Morena. Když byl v roce 1875 potřetí zvolen, bylo to považováno za
rozsudek smrti. Ihned napsal Piu IX. a požádal jej o požehnání před dnem své
inaugurace 30. srpna:
Chtěl bych získat požehnání před
tímto dnem, abych měl sílu a světlo, které potřebuji, abych byl do konce věrným
synem našeho Vykupitele a věrným a poslušným služebníkem Jeho neomylného
náměstka. Nyní, když proti mně zednářské lóže sousedních zemí, podněcované
Německem, vyvrhují všechny druhy příšerných urážek a strašlivých pomluv, nyní,
kdy lóže tajně zařizují mé zavraždění, potřebuji více než kdy dříve Boží
ochranu, abych mohl žít a umřít při obraně našeho svatého náboženství a
milované republiky, jíž mám opět vládnout.
Předpověď
Garcií Morena byla správná, byl zavražděn, když vycházel z katedrály
v Quitu, zabit noži a revolvery. Tak ze scény odešel největší katolický
státník, jakého kdy svět viděl. Ukázal, že když se z katolicismu učiní
základ veřejné politiky, neodsoudí to zemi k chudobě, ale právě naopak;
všichni katoličtí latinskoameričtí politici, kteří následovali, mu dluží velký
dluh.
V Evropě
bylo jen pár skutečně katolických vlád. Dokonce i v Rakouskou-Uhersku měli
liberálové často navrch. Když nemohli zcela zničit to, čím katolicismus zůstal
ve veřejném životě, byli schopní zabránit mu, aby šířil opravdová řešení
sociální otázky.
Přesto,
když následovali vedení biskupa Kettelera a Garcíii Morena, pokračovali
společenští teoretici v tomto díle. Ve Francii byl jedním takovým Charles,
markýz de La Tour du Pin (1834-1924). Tento aristokrat vlastnil a provozoval
velké pozemkové vlastnictví, které jeho starobylý rod úspěšně ubránil během
revoluce. Jeho prvním poznáním praktického sociálního katolicismu bylo
napomenutí jeho otce: „Nikdy nezapomeň, že budeš pouze správcem této půdy pro
její obyvatele.“ Po úspěšné vojenské kariéře (která skončila v roce 1882),
se vrhnul do boje za vybudování spravedlivého národa z francouzské třetí
republiky. Zděšen chudobou pařížských dělníků a jejich hlubokým odcizením od
Církve a národa, spolupracoval s Albertem, hrabětem de Mun, na zformování
dělnických kroužků. Ty poskytovaly centra, kde průmysloví dělníci mohli nalézt
zábavu, kamarádství, vzdělání a vzájemnou pomoc – pod katolickou záštitou – a
mohli tak být povzneseni a stát se imunními vůči komunistické propagandě. To
byla pro La Tour du Pina cenná zkušenost; spolu s jeho přesvědčením, že
katolicismus musí znovu získat své právoplatné místo v životě Francie a že
Francie musí mít opět krále, to bylo původcem jeho jedinečné sociální a
politické vize. Kvůli vlivu učení La
Tour du Pina na budoucí události, si ocitujeme jejich detailní popis:
Lidé
musí mít jistá osobní práva a také jistá společná práva kvůli společenské
organizaci, kterou má vláda za povinnost uznat. Tato práva jsou součástí
národní ústavy. Ať již je kodifikována nebo ne, skutečnou ústavou země je to,
co je tradiční, stálé a podstatné principům jejích politických institucí. Je to
výtvorem dějin; souhrnem řešení daných věčnému problému smíření autority
s touhou po svobodě. V minulosti byl tento problém méně naléhavý,
protože lidé měli jiný koncept svobody. Pro nás je dnes svoboda individualistická
a znamená absenci omezení; pro ně, protože byli mnohem opravdověji křesťanští,
byla společenská a znamenala svobodné působení institucí, které zajišťují
společenskou spravedlnost, tj., spravedlivé rozdělování zátěže a výhod
společnosti. Pravým základem takových institucí je spojení lidí dle jejich funkcí.
Jen tak se rozvíjí smysl společenské solidarity. Aby byl zastupitelský systém
ryzí, musí učinit prostor pro všechny společenské kolektivy. Jak feudální, tak
korporativní režimy byly právě takovými organizacemi lidí, nikoliv dle tříd,
ale dle funkcí. Politický orgán by měl reprezentovat nikoliv jednotlivce, ale
společenské orgány, organické prvky jako jsou biskupství, léna, města, komuny,
korporace. Mají-li být zákony propracované, jen od takto organizovaných orgánů
může člověk očekávat kompetentnost, nezávislost a prozíravost. Jsou-li
reprezentovány třídy a zájmy, existuje ustavičný tok a neobjevují se žádná
násilná hnutí, ale když je parlament založen na neorganizovaném všeobecném
volebním právu, je reprezentován jen názor a vše je prchavé – je to pouhá
demagogie.
La
Tour du Pin byl příznivě nakloněn vytvoření aristokracie. Poukazoval, že
v křesťanských zemích nikdy neexistovaly uzavřené kasty, ale jen třídy. Ty
budou existovat vždy, protože společnost nutně vytváří aristokracii, která je
hnací sílou civilizace. Nemá-li být společnost chaosem, musí být dovolen
přirozený výběr rodin na základě dědičnosti. Dědičné vlastnictví půdy je
nejopravdovějším zdrojem pocty a autority; ono samo o sobě může vytvořit ryzí
šlechtu. Když parlament reprezentuje stálé síly, jak činí v zemích jako je
Anglie [nebo tak činil do změny ústavy v roce 1911] (kam absolutismus
starého režimu neproniknul), když je šlechta skutečnou Sněmovnou lordů, tj.,
těch, kteří vlastní velká léna a reprezentují rody, které vždy měly podíl na
suverenitě, je výsledek dobrý. Ve Francii však šlechta za starého režimu
přestala být politickým stavem a stala se pouhou společenskou třídou. To byl
jeden z důvodů, proč bylo při restauraci tak obtížné znovu vybudovat
zastupitelský systém. Navíc ke šlechtě, která již reprezentuje třídu vlastníků
půdy, a profesi vojáků, existují tři typy zájmů, které by měly být
reprezentovány. Jsou to (1) daňoví poplatníci, (2) orgány ve státu ustavené, a
(3) profesní organizace. Pokud se týká první kategorie, rodina je prapůvodní
jednotkou reprezentace, protože je společenská. Každá hlava rodiny má právo
vybrat držitele mandátu, který bude dávat souhlas se zdaněním. Vdovy a
neprovdané ženy by zde v tomto ohledu měly mít rovná práva s otci,
protože reprezentují rodinu. Volená shromáždění mohou být utvořena
z těchto hlav rodin. Měla by být rozdělena do tří tříd dle výše daní,
které platí, a zátěž by měla být mezi tyto tři skupiny rozdělována rovně. Co se
týče druhé kategorie, musí mít zastoupení církve, univerzity a právnické osoby
a stejně tak profesní korporace. Nemůže však být regulována jako v případě
daňových poplatníků; musí být založena na hierarchickém principu, který je
samotnou stavbou těchto orgánů. Nejdůležitější ze všech je profesní zastoupení.
Korporativní režim musí být zaveden do všech povolání a stát se základem
ekonomického, sociálního a politického života. Všechna povolání vytvářejí
společná práva a zájmy a sdružení, která od nich pocházejí, by měla být
organizována a stát se politickými a stejně tak hospodářskými jednotkami.
Zastupitelé daňových poplatníků by vytvořily administrativní orgány, které by
byly autonomní v samosprávě a ve státě by uplatňovaly kontrolu nad
využíváním veřejných finančních prostředků skrze poslaneckou komoru, která by
hlasovala o rozpočtu. O rozpočtu by se však obyčejně hlasovalo na několik let
dopředu, pokud by zde nebyl nějaký neobvyklý výdaj, který by se musel uhradit.
Měla by existovat další komora, tvořená zástupci společenských orgánů, která by
měla právo být konzultována ve všech technických a hospodářských záležitostech.
To by zabezpečilo rovnováhu mezi momentálním míněním, reprezentovaným delegáty
daňových poplatníků, a trvalými zájmy země, reprezentovanými delegáty
organizovaných orgánů. Souhlas obou komor by byl nutný pro [přijetí] opatření,
která se týkají všech. Komory však nemají mít nejvyšší pravomoc, ani
v zákonodárství, ani při správě. Král ve své radě je tím, kdo vládne, a
regionální nebo všeobecné stavy [zákonodárné sbory] mají pouze právo na svolení
a kontrolu. Nemají zasedat nastálo, nebo být pravidelně svolávány, protože by
to vedlo k rozdělené svrchovanosti a neustálému boji. Tato politická
stavba, jak ji představil La Tour du Pin, se zakládala na korporativní organizaci
průmyslu, profesí a země. Jeho ideje ohledně korporativního režimu jsou přesné.
Co by kolektivní smlouva poskytla dělníkovi, vlastníkovi a společnosti?, ptal
se. Tato smlouva je směnou služeb. Jak kapitalista, tak dělník si z ní musí
zajistit obživu, každý dle svých podmínek, a živobytí zahrnuje domov a
prostředky pro zajištění rodiny. Korporativní režim není socialistický, uznává,
že nerovnosti společenských podmínek musí být respektovány. Jeho základem je
skutečnost, že práce a kapitál jsou vzájemně závislé. Jeho principem je
přijímání práva a povinnosti pro každého člena sdružení a vzájemné povinnosti
mezi sdružením a státem. Korporace je jako samospráva, stát ve státě,
společenská instituce s pevným místem ve společenství a závazky
k němu. Ve středověku byla půda pro rolníka a nástroje pro řemeslníka.
Práce dnes nemá žádná skutečná práva, žádnou záruku stálé práce, žádný bezpečný
zítřek. Socialismus naopak nedává žádná práva kapitálu. Korporativní režim dává
práva oběma. Korporace by měla zahrnovat všechny, kteří jsou zapojeni
v daném průmyslovém odvětví jakýmkoliv objemem, protože jsou všichni
vzájemně závislí a výdělek nebo zisk každého dle jeho postavení bude společně
záviset na zisku tohoto průmyslového odvětví. Základní funkce korporace jsou:
za prvé, utvoření korporačního bohatství, tj. pojistného fondu, na nějž by se
vybíralo částečně ze zisků kapitálu a částečně ze mzdy práce, a měl by sloužit
jako ochrana dělníků ve stáří a v nemoci a jako rezerva pro průmyslové
odvětví samotné, aby mu umožnila přežít v době napětí; a za druhé, ověřování
profesní způsobilosti dělníků i vedoucích pracovníků a dozor nad kvalitou
výroby. To omezí, ale neodstraní, konkurenci a přístup k obchodu a
povoláním. Bude to chránit veřejnost a zajišťovat dovednosti, které jsou kapitálem
dělníků. Třetí funkcí by bylo zastoupení každého prvku v korporativní
vládě. To umožní urovnání sporů ohledně mezd a pracovních podmínek těmi, kteří
jsou skutečně zainteresováni v daném průmyslovém odvětví, buď jako
dělníci, nebo vlastníci. Půda, stejně jako nástroje průmyslu, musí vynášet
základní obživu těm, kteří ji obdělávají. Patří chudým, stejně jako bohatým.
Společnost v ní má svá práva a jednotlivec pouze držbu. V každém
případě by měly být zdůrazněny povinnosti, ne práva majetkových vlastníků.
Majetek je základem společnosti jen, když je rozumně dostupný všem. Aby se masy
staly konzervativními, musí mít ve společenství hmotný zájem. Liberalismus
zničil staré korporace, v nichž každý měl nějaké zájmy, a volná soutěž
snížila životní standard a nerespektovala potřeby rodinného života. Stát
existuje jen, aby chránil společnost, a jestliže se bída stane tak velkou, že
velký počet členů nechce, aby byla společnost zachována, stát nebude schopen
jednat. La Tour du Pin viděl potřebu decentralizace. Myslel si, že nejlépe by
mohla být realizována prostředky nepřímého profesního zastoupení. Všechna
profesní sdružení by měla vyslat delegáty do místní syndikální komory,
v níž by byli rovně zastoupeni vlastníci i dělníci. Tyto místní komory by
vyslaly delegáty do orgánu, který by měl své místo setkávání v hlavním
městě této územně správní jednotky. Ty by následně vysílaly delegáty do
provinčních komor. Tak by zemědělství i průmysl, výrobci i prodejci a stejně
tak i svobodná povolání, každý měl provinční komoru a tyto komory by se mohly
sjednotit, když by to bylo nutné, aby prodiskutovaly své obecné zájmy. Pak by
utvořily orgán velmi podobný starým provinčním stavům. Těmto komorám by
předsedal stálý představitel, vyslanec ústřední moci, a také by v každé provincii
byla ústřední kancelář, která by vládě umožňovala být ve styku s místními
korporacemi. La Tour du Pin byl nepřátelský liberální koncepci svobodné Církve
ve svobodném státě. V praxi, říkal, se to prokázalo jako pro náboženství
nepříznivé. Církev kdysi měla právo na duchovní úřad, vyučovat a vykonávat
spravedlnost, když se to týkalo jejích zájmů nebo zájmů jejich členů. Dnes zbyl
jen první, protože soudní moc Církve zmizela a její právo vyučovat je silně
napadáno. Jak idea, že víra je osobní záležitostí, tak přesvědčení, že Církev
by měla podléhat kontrole státu, jsou mylné. „Člověk,“ říkal, „je tvor
náboženský a společenský řád vždy více či méně odpovídá náboženské ideji.“
Věřící společnost je nejlepší společností a zásady Víry se musí praktikovat.
Nesmí být dovolen žádný útok na ni. Vše, co v duchu a obyčejích společnosti
není křesťanské, musí být vypuzeno. Opozičníci mohou být tolerováni, ale mělo
by se s nimi zacházet nikoliv jako se členy společnosti, ale jako
s cizinci.
Překlad:
D. Grof
