pátek 1. listopadu 2013

Hledání katolického státu – 1. část (2004)


Hledání katolického státu – 1. část (2004)
Charles A. Coulombe
Po Francouzské revoluci hrabě Joseph de Maistre, asi největší z kontrarevolučních myslitelů, vyslovil toto varování: „Naučte se, jak být monarchistou: v minulosti to byl instinkt, dnes je to věda“. Byl si plně vědom, že tradiční královský majestát a instituce byly zpochybněny revoluční vřavou; zvláště racionalismus a osvícenství zaútočily na Trůn a Oltář a usilovaly o strategii laicizace státu a odkřesťanštění společnosti. Bojovaly proti posvátným monarchiím, protože popíraly, že jsou tyto odvozeny od Boha a odmítaly myšlenku, že společnost je přirozeným rozvinutím rodiny, je založena na tradicích, je organickou entitou; k tomu předkládaly představu domnělé smlouvy. De Maistre věděl velmi dobře, že politické bitvy se musí prvně vyhrát na poli idejí, což je nauka, kterou měl zdůraznit další velký francouzský monarchista Charles Maurras, a že revoluce, i když je poražená na bitevním poli, stále vyčkává. (Massimo de Leonardis, „Monarchism in Italy“, Royal Sturat Review, sv. 8, č. 1, 1990, str. 5).
Až do roku 1848 katoličtí sociální teoretici a stejnou měrou politici do velké míry prostě ignorovali průmyslový proletariát. Zatímco dále bojovali za katolickou monarchii, místní svobody a tradice a přednost venkova před městem, ignorovali vzrůst proletariátu a toho, co se nazývalo „sociální otázkou“ – zredukováním průmyslových dělníků k takřka trvalé bídě. Výsledkem byla ztráta Víry mezi masami a odpovídající nárůst socialismu a komunismu. Revoluce z roku 1848 a následující léta tak znamenaly uvědomění si dvou důležitých faktů: Církev musela čelit průmyslovému věku a právě tak, jak byla revolucí donucena přejít od toho, co bylo předtím instinktivním přijímáním přirozeného řádu, k vědomé ideologii, tak také musela nyní nalézt cestu k aplikování této ideologie – původně vyvinutou na obranu tradičních a venkovských institucí – na moderní život.
Stejně jako v první polovině 19. století povstali lidé jako De Maistre, De Bonald, von Baader a Műller, aby propracovali a popularizovali sociální učení Církve, tak také povstali v druhé polovině století. Již v roce 1869 německý biskup Wilhelm von Kettler tvrdil, že pracující třídy vyžadují šest věcí:
1)zvýšení mzdy odpovídající skutečně hodnotě práce;
2)zkrácení pracovní doby;
3)dny volna;
4)zrušení dětské práce v továrnách;
5)zákaz toho, aby ženy, zvláště matky, pracovaly v továrnách;
6)mladé dívky by se neměly zaměstnávat v továrnách (aby se snad poslední dvě věci nezdály příšerně sexistické, mělo by se pamatovat na to, že tehdy stejně jako nyní, byl život rodiny rozvrácen, když matky musely pracovat a mladé dívky mohly být zaměstnávány za zlomek nebo dokonce almužnu toho, co muži).
Skutečnost, že se tyto návrhy tehdy zdály radikální, vypovídá mnohé o podmínkách v té době. Brzy se muži jako on pokoušeli po celé Evropě sjednotit staré prvky katolického sociálního myšlení s novými podmínkami. Vždy jim však překážela skutečnost, že v té době byla ve většině Evropy vláda v liberálních rukách.
Svět však již poznal jednu vládu v přinejmenším integrálně katolických rukách, která ukazovala, co by Církevní učení mohlo dát národu a vládci, který se snaží ho aplikovat. Takto požehnanou zemí byl Ekvádor a oním vládcem byl Gabriel García Moreno.
Příchod nezávislosti do Latinské Ameriky znamenal ve všech zemích zformování dvou stran: liberální a konzervativní. Posledně zmíněná hleděla pro sociální a politickou inspiraci ke Španělsku a Evropě obecně. Oni chtěli udržet katolickou Církev v pozici, kterou měla od prvního osídlení, a dále chtěli, aby velká pozemková vlastnictví zůstala jako v Evropě – soběstačnými komunitami, které, aniž svým majitelům vydělaly mnoho peněz, vybudovaly sociální stabilitu. Liberálové hleděli pro radu ke Spojeným státům, chtěli odluku Církve a státu a přáli si změnit velká pozemková vlastnictví na vydělávající podniky jako továrny. Tyto dvě skupiny se od nezávislosti střetávaly. Konzervativci skutečně stvořili některé velké vůdce jako byli Augustin I. v Mexiku a Rafael Carrera v Guatemale. Proti těm se však nevyhnutelně stavěly síly podporované USA. V každém případě, jak se 19. století vyvíjelo, obě strany ve svých zemích čelily dopadu takových vynálezů jako železnice.
García Moreno se narodil v roce 1821 do aristokratické rodiny z ekvadorského hlavního města a studoval zde na univerzitě teologii. Myslel si, že má povolání ke kněžství, získal nižší svěcení a tonzuru; jeho nejbližší přátelé a jeho vlastní zájmy jej však přesvědčily věnovat se světštější kariéře. Absolvoval v roce 1844 a svou kariéru začal jako právník a novinář (v opozici vůči liberální vládě) a pokročil jen málo. V roce 1849 odjel na dvouletou návštěvu Evropy, aby na vlastní oči viděl účinky revoluce z roku 1848. Druhou cestu podnikl v letech 1854-56. Louis Veulliot (sám velký zastánce Víry v tisku) popsal, co pro Garcíu Morena tyto cesty učinily:
V cizí zemi, osamělý a neznámý, se García Moreno stal způsobilým vládnout. Naučil se vše, co potřeboval nutně vědět, aby mohl vládnout národu dříve křesťanskému, nyní však upadajícímu do takřka divošských podmínek. Paříž, která je zároveň křesťanským i pohanským městem, je přesně tím místem, kde poučení, které potřeboval, mohl získat, protože tyto dva protikladné prvky zde lze vidět v neustálém střetu. Paříž je školou výcviku pro kněze a mučedníky, je také výrobnou antikristů a atentátníků. Budoucnost prezidenta Ekvádoru se měla odvíjet od dobra a zla, a když se měl vrátit do vzdáleného domova, zvolil si.
Vrátil se domů v roce 1856 a nalezl svou zemi v sevření ostrých antiklerikálů; byl zvolen senátorem a přidal se k opozici. Ačkoliv sám byl monarchistou (býval by rád na trůnu viděl španělského prince), sklonil se před okolnostmi a svolil, aby se po občanské válce rok po svém návratu stal prezidentem – tak velkou reputaci si získalo jeho působení v senátu této země. V roce 1861 byla [tato reputace] potvrzena v lidové volbě na čtyřleté volební období. Bohužel byl jeho nástupce svržen v roce 1867 liberály. O dva roky později však byl znovu zvolen a pak znovu v roce 1875. Během svého působení v úřadě hnal svůj národ vpřed a po celou dobu jej sjednocoval stále více ve Víře.
Osobně byl zbožný (navštěvoval denně mši a stejně tak i vystavenou Svátost oltářní, ke Sv. přijímání chodil každou neděli – což byla před Piem X. řídká praxe – a patřil do dělnické sekce náboženského sdružení, v níž byl dosti aktivní), věřil, že první povinností státu je prosazování a podpora katolicismu. Církev a stát byly sjednoceny, ale dle podmínek nového konkordátu byla zrušena státní moc nad jmenováním biskupů, která byla španělským dědictvím – na čemž trval García Moreno. Ústava z roku 1869 učinila z katolicismu státní náboženství a vyžadovala, aby kandidáti i voliči do [veřejných] úřadů byli katolíky. Byl jediným vládcem na světě, který protestoval proti papežově ztrátě papežských států a o dva roky později vydal zákony pro zasvěcení Ekvádoru Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu.
Pokud jde o světštější věci, nastoupil do úřadu s prázdnou pokladnou a ohromným dluhem. Aby toto překonal, ustavil vládu na přísné hospodárnosti a zrušil zbytečné posty a stejně tak omezil korupci, která vysávala daně. Výsledkem bylo, že mohl Ekvádorcům za méně poskytnout více. Otroctví bylo zrušeno, ale vlastníci dostali plnou kompenzaci; (proto ani bývalí otroci, ani páni ekonomicky neutrpěli). Byla reformována armáda, důstojníci byli posláni na studia do Pruska, negramotné nováčky naučili základní dovednosti. Byly uzavřeny nevěstince, a ve všech velkých městech byly otevřeny nemocnice. Stavěly se železnice a celostátní dálkové silnice, rozšířil se telegraf a zdokonalil se poštovní a vodovodní systém. Vydláždily se ulice a byli potlačeni místní bandité. García Moreno dále reformoval univerzity, založil polytechnické a zemědělské školy a vojenskou školu a zvýšil počet základních škol z 200 na 500. Počet žáků v nich vzrostl z 8 tisíc na 32 tisíc. K zajištění personálu v nesmírně se rozšiřující zdravotní péči a vzdělávacích zařízeních, přivedl zahraniční řeholníky. To vše bylo učiněno při rozšiřování koncesí a zaručení rovných práv každého Ekvádorce před zákonem.
Ale liberálové (nikoliv bez kontaktů a podpory na americké ambasádě) nenáviděli Garcíu Morena. Když byl v roce 1875 potřetí zvolen, bylo to považováno za rozsudek smrti. Ihned napsal Piu IX. a požádal jej o požehnání před dnem své inaugurace 30. srpna:
Chtěl bych získat požehnání před tímto dnem, abych měl sílu a světlo, které potřebuji, abych byl do konce věrným synem našeho Vykupitele a věrným a poslušným služebníkem Jeho neomylného náměstka. Nyní, když proti mně zednářské lóže sousedních zemí, podněcované Německem, vyvrhují všechny druhy příšerných urážek a strašlivých pomluv, nyní, kdy lóže tajně zařizují mé zavraždění, potřebuji více než kdy dříve Boží ochranu, abych mohl žít a umřít při obraně našeho svatého náboženství a milované republiky, jíž mám opět vládnout.
Předpověď Garcií Morena byla správná, byl zavražděn, když vycházel z katedrály v Quitu, zabit noži a revolvery. Tak ze scény odešel největší katolický státník, jakého kdy svět viděl. Ukázal, že když se z katolicismu učiní základ veřejné politiky, neodsoudí to zemi k chudobě, ale právě naopak; všichni katoličtí latinskoameričtí politici, kteří následovali, mu dluží velký dluh.
V Evropě bylo jen pár skutečně katolických vlád. Dokonce i v Rakouskou-Uhersku měli liberálové často navrch. Když nemohli zcela zničit to, čím katolicismus zůstal ve veřejném životě, byli schopní zabránit mu, aby šířil opravdová řešení sociální otázky.
Přesto, když následovali vedení biskupa Kettelera a Garcíii Morena, pokračovali společenští teoretici v tomto díle. Ve Francii byl jedním takovým Charles, markýz de La Tour du Pin (1834-1924). Tento aristokrat vlastnil a provozoval velké pozemkové vlastnictví, které jeho starobylý rod úspěšně ubránil během revoluce. Jeho prvním poznáním praktického sociálního katolicismu bylo napomenutí jeho otce: „Nikdy nezapomeň, že budeš pouze správcem této půdy pro její obyvatele.“ Po úspěšné vojenské kariéře (která skončila v roce 1882), se vrhnul do boje za vybudování spravedlivého národa z francouzské třetí republiky. Zděšen chudobou pařížských dělníků a jejich hlubokým odcizením od Církve a národa, spolupracoval s Albertem, hrabětem de Mun, na zformování dělnických kroužků. Ty poskytovaly centra, kde průmysloví dělníci mohli nalézt zábavu, kamarádství, vzdělání a vzájemnou pomoc – pod katolickou záštitou – a mohli tak být povzneseni a stát se imunními vůči komunistické propagandě. To byla pro La Tour du Pina cenná zkušenost; spolu s jeho přesvědčením, že katolicismus musí znovu získat své právoplatné místo v životě Francie a že Francie musí mít opět krále, to bylo původcem jeho jedinečné sociální a politické vize.  Kvůli vlivu učení La Tour du Pina na budoucí události, si ocitujeme jejich detailní popis:
Lidé musí mít jistá osobní práva a také jistá společná práva kvůli společenské organizaci, kterou má vláda za povinnost uznat. Tato práva jsou součástí národní ústavy. Ať již je kodifikována nebo ne, skutečnou ústavou země je to, co je tradiční, stálé a podstatné principům jejích politických institucí. Je to výtvorem dějin; souhrnem řešení daných věčnému problému smíření autority s touhou po svobodě. V minulosti byl tento problém méně naléhavý, protože lidé měli jiný koncept svobody. Pro nás je dnes svoboda individualistická a znamená absenci omezení; pro ně, protože byli mnohem opravdověji křesťanští, byla společenská a znamenala svobodné působení institucí, které zajišťují společenskou spravedlnost, tj., spravedlivé rozdělování zátěže a výhod společnosti. Pravým základem takových institucí je spojení lidí dle jejich funkcí. Jen tak se rozvíjí smysl společenské solidarity. Aby byl zastupitelský systém ryzí, musí učinit prostor pro všechny společenské kolektivy. Jak feudální, tak korporativní režimy byly právě takovými organizacemi lidí, nikoliv dle tříd, ale dle funkcí. Politický orgán by měl reprezentovat nikoliv jednotlivce, ale společenské orgány, organické prvky jako jsou biskupství, léna, města, komuny, korporace. Mají-li být zákony propracované, jen od takto organizovaných orgánů může člověk očekávat kompetentnost, nezávislost a prozíravost. Jsou-li reprezentovány třídy a zájmy, existuje ustavičný tok a neobjevují se žádná násilná hnutí, ale když je parlament založen na neorganizovaném všeobecném volebním právu, je reprezentován jen názor a vše je prchavé – je to pouhá demagogie.
La Tour du Pin byl příznivě nakloněn vytvoření aristokracie. Poukazoval, že v křesťanských zemích nikdy neexistovaly uzavřené kasty, ale jen třídy. Ty budou existovat vždy, protože společnost nutně vytváří aristokracii, která je hnací sílou civilizace. Nemá-li být společnost chaosem, musí být dovolen přirozený výběr rodin na základě dědičnosti. Dědičné vlastnictví půdy je nejopravdovějším zdrojem pocty a autority; ono samo o sobě může vytvořit ryzí šlechtu. Když parlament reprezentuje stálé síly, jak činí v zemích jako je Anglie [nebo tak činil do změny ústavy v roce 1911] (kam absolutismus starého režimu neproniknul), když je šlechta skutečnou Sněmovnou lordů, tj., těch, kteří vlastní velká léna a reprezentují rody, které vždy měly podíl na suverenitě, je výsledek dobrý. Ve Francii však šlechta za starého režimu přestala být politickým stavem a stala se pouhou společenskou třídou. To byl jeden z důvodů, proč bylo při restauraci tak obtížné znovu vybudovat zastupitelský systém. Navíc ke šlechtě, která již reprezentuje třídu vlastníků půdy, a profesi vojáků, existují tři typy zájmů, které by měly být reprezentovány. Jsou to (1) daňoví poplatníci, (2) orgány ve státu ustavené, a (3) profesní organizace. Pokud se týká první kategorie, rodina je prapůvodní jednotkou reprezentace, protože je společenská. Každá hlava rodiny má právo vybrat držitele mandátu, který bude dávat souhlas se zdaněním. Vdovy a neprovdané ženy by zde v tomto ohledu měly mít rovná práva s otci, protože reprezentují rodinu. Volená shromáždění mohou být utvořena z těchto hlav rodin. Měla by být rozdělena do tří tříd dle výše daní, které platí, a zátěž by měla být mezi tyto tři skupiny rozdělována rovně. Co se týče druhé kategorie, musí mít zastoupení církve, univerzity a právnické osoby a stejně tak profesní korporace. Nemůže však být regulována jako v případě daňových poplatníků; musí být založena na hierarchickém principu, který je samotnou stavbou těchto orgánů. Nejdůležitější ze všech je profesní zastoupení. Korporativní režim musí být zaveden do všech povolání a stát se základem ekonomického, sociálního a politického života. Všechna povolání vytvářejí společná práva a zájmy a sdružení, která od nich pocházejí, by měla být organizována a stát se politickými a stejně tak hospodářskými jednotkami. Zastupitelé daňových poplatníků by vytvořily administrativní orgány, které by byly autonomní v samosprávě a ve státě by uplatňovaly kontrolu nad využíváním veřejných finančních prostředků skrze poslaneckou komoru, která by hlasovala o rozpočtu. O rozpočtu by se však obyčejně hlasovalo na několik let dopředu, pokud by zde nebyl nějaký neobvyklý výdaj, který by se musel uhradit. Měla by existovat další komora, tvořená zástupci společenských orgánů, která by měla právo být konzultována ve všech technických a hospodářských záležitostech. To by zabezpečilo rovnováhu mezi momentálním míněním, reprezentovaným delegáty daňových poplatníků, a trvalými zájmy země, reprezentovanými delegáty organizovaných orgánů. Souhlas obou komor by byl nutný pro [přijetí] opatření, která se týkají všech. Komory však nemají mít nejvyšší pravomoc, ani v zákonodárství, ani při správě. Král ve své radě je tím, kdo vládne, a regionální nebo všeobecné stavy [zákonodárné sbory] mají pouze právo na svolení a kontrolu. Nemají zasedat nastálo, nebo být pravidelně svolávány, protože by to vedlo k rozdělené svrchovanosti a neustálému boji. Tato politická stavba, jak ji představil La Tour du Pin, se zakládala na korporativní organizaci průmyslu, profesí a země. Jeho ideje ohledně korporativního režimu jsou přesné. Co by kolektivní smlouva poskytla dělníkovi, vlastníkovi a společnosti?, ptal se. Tato smlouva je směnou služeb. Jak kapitalista, tak dělník si z ní musí zajistit obživu, každý dle svých podmínek, a živobytí zahrnuje domov a prostředky pro zajištění rodiny. Korporativní režim není socialistický, uznává, že nerovnosti společenských podmínek musí být respektovány. Jeho základem je skutečnost, že práce a kapitál jsou vzájemně závislé. Jeho principem je přijímání práva a povinnosti pro každého člena sdružení a vzájemné povinnosti mezi sdružením a státem. Korporace je jako samospráva, stát ve státě, společenská instituce s pevným místem ve společenství a závazky k němu. Ve středověku byla půda pro rolníka a nástroje pro řemeslníka. Práce dnes nemá žádná skutečná práva, žádnou záruku stálé práce, žádný bezpečný zítřek. Socialismus naopak nedává žádná práva kapitálu. Korporativní režim dává práva oběma. Korporace by měla zahrnovat všechny, kteří jsou zapojeni v daném průmyslovém odvětví jakýmkoliv objemem, protože jsou všichni vzájemně závislí a výdělek nebo zisk každého dle jeho postavení bude společně záviset na zisku tohoto průmyslového odvětví. Základní funkce korporace jsou: za prvé, utvoření korporačního bohatství, tj. pojistného fondu, na nějž by se vybíralo částečně ze zisků kapitálu a částečně ze mzdy práce, a měl by sloužit jako ochrana dělníků ve stáří a v nemoci a jako rezerva pro průmyslové odvětví samotné, aby mu umožnila přežít v době napětí; a za druhé, ověřování profesní způsobilosti dělníků i vedoucích pracovníků a dozor nad kvalitou výroby. To omezí, ale neodstraní, konkurenci a přístup k obchodu a povoláním. Bude to chránit veřejnost a zajišťovat dovednosti, které jsou kapitálem dělníků. Třetí funkcí by bylo zastoupení každého prvku v korporativní vládě. To umožní urovnání sporů ohledně mezd a pracovních podmínek těmi, kteří jsou skutečně zainteresováni v daném průmyslovém odvětví, buď jako dělníci, nebo vlastníci. Půda, stejně jako nástroje průmyslu, musí vynášet základní obživu těm, kteří ji obdělávají. Patří chudým, stejně jako bohatým. Společnost v ní má svá práva a jednotlivec pouze držbu. V každém případě by měly být zdůrazněny povinnosti, ne práva majetkových vlastníků. Majetek je základem společnosti jen, když je rozumně dostupný všem. Aby se masy staly konzervativními, musí mít ve společenství hmotný zájem. Liberalismus zničil staré korporace, v nichž každý měl nějaké zájmy, a volná soutěž snížila životní standard a nerespektovala potřeby rodinného života. Stát existuje jen, aby chránil společnost, a jestliže se bída stane tak velkou, že velký počet členů nechce, aby byla společnost zachována, stát nebude schopen jednat. La Tour du Pin viděl potřebu decentralizace. Myslel si, že nejlépe by mohla být realizována prostředky nepřímého profesního zastoupení. Všechna profesní sdružení by měla vyslat delegáty do místní syndikální komory, v níž by byli rovně zastoupeni vlastníci i dělníci. Tyto místní komory by vyslaly delegáty do orgánu, který by měl své místo setkávání v hlavním městě této územně správní jednotky. Ty by následně vysílaly delegáty do provinčních komor. Tak by zemědělství i průmysl, výrobci i prodejci a stejně tak i svobodná povolání, každý měl provinční komoru a tyto komory by se mohly sjednotit, když by to bylo nutné, aby prodiskutovaly své obecné zájmy. Pak by utvořily orgán velmi podobný starým provinčním stavům. Těmto komorám by předsedal stálý představitel, vyslanec ústřední moci, a také by v každé provincii byla ústřední kancelář, která by vládě umožňovala být ve styku s místními korporacemi. La Tour du Pin byl nepřátelský liberální koncepci svobodné Církve ve svobodném státě. V praxi, říkal, se to prokázalo jako pro náboženství nepříznivé. Církev kdysi měla právo na duchovní úřad, vyučovat a vykonávat spravedlnost, když se to týkalo jejích zájmů nebo zájmů jejich členů. Dnes zbyl jen první, protože soudní moc Církve zmizela a její právo vyučovat je silně napadáno. Jak idea, že víra je osobní záležitostí, tak přesvědčení, že Církev by měla podléhat kontrole státu, jsou mylné. „Člověk,“ říkal, „je tvor náboženský a společenský řád vždy více či méně odpovídá náboženské ideji.“ Věřící společnost je nejlepší společností a zásady Víry se musí praktikovat. Nesmí být dovolen žádný útok na ni. Vše, co v duchu a obyčejích společnosti není křesťanské, musí být vypuzeno. Opozičníci mohou být tolerováni, ale mělo by se s nimi zacházet nikoliv jako se členy společnosti, ale jako s cizinci.

Překlad: D. Grof