Monolitická neomylnost a neshody mezi antiprogresivisty (2013)
Arnaldo Xavier da Silveira
1. Katolický svět mnohé dluží prostým lidem, kteří zachovávají pravou víru a také antiprogresivistickým spisovatelům a mužům činu, kteří v posledních desetiletích více než dostatečně rozvinuli nauky a kroky na obranu posvátného pokladu Tradice. Prohloubení tradičních principů je značné v mnoha oblastech teologie, zvláště v eklesiologii a liturgii. Antiprogresivisté také s heroickým úsilím bojovali v praktické oblasti katolického života, což, jak doufám, budoucí dějiny Církve uznají s náležitou spravedlností.
Neshody v antiprogresivistických kruzích
2. V teorii i praxi však vyvstaly mnohé neshody mezi antiprogresivisty. Někteří bezpodmínečně přijímají Druhý vatikánský koncil, jiní ne. Někteří se nazývají konzervativci, jiní tradicionalisty, jiní kontrarevolucionáři. (1) Někteří říkají, že papež Honorius byl heretikem, jiní to popírají. Obdobné rozdíly existují, co se týče mnohých události v dějinách Církve. Mnozí přijímají některé modernistické naukové teorie v rozsahu, že směřují pryč od pravověrnosti, přičemž sami sebe stále nazývají tradicionalisty. Máme tu tedy tyto odlišné způsoby nazírání věcí, které mají často za následek vážné osobní nevraživosti.
3. V tuto chvíli se nezdá možné smířit postoje tak odlišné a dokonce navzájem protikladné. Lze očekávat, že časem s vyzráváním idejí a vlitím milosti, které nemůže Církev opustit, se praví katolíci pohnou k solidnímu přesvědčení; antiprogersivisté tedy skončí tím, že lépe sladí své postoje a vždy budou ctít starou zásadu: in necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas [v nutném jednota, v nerozhodnutém svoboda, ve všem láska].
Monolitická neomylnost?
4. Existuje základní bod věrouky, u nějž, jak věříme, mnozí přední antiprogresivističtí učenci a jejich stoupenci selhávají v tom, aby mu dali náležitý význam. Je to zásada, že mohou existovat omyly a hereze v dokumentech papežského a koncilního Magisteria, které nejsou zaručeny neomylností. (2) A skutečně je tento princip všeobecně nepřítomen v konzervativních a tradicionalistických argumentech, které v posledních desetiletích vyživovaly a udržovaly katolický svět zdravou naukou.
5. Absolutně popřít možnost omylu nebo dokonce hereze v papežských nebo koncilních dokumentech nezaručených neomylností, znamená přiřadit jim monolitickou povahu, což Náš Pán nezamýšlel, když je ustavil. Tyto předobrazy v Novém zákoně jsou jasné: Petrova bárka, která se takřka převrátila a zachránil ji pouze zázrak. Petr zapřel Ježíše Krista a nebyl u paty Kříže. Pokud jde o epizodu, kdy sv. Pavel vzdoroval sv. Petrovi ohledně židovských obřadů, navzdory nejdůmyslnějším vysvětlením, je nesporné, že sv. Petr „zasluhoval domluvy“ (Gal 2:11).
Nauky, které nejsou neomylné
6. Bohužel v historii papežské neomylnosti často až do dnešního dne převládá zjednodušené a dichotomní rozdělení, dokonce i mezi známými tradicionalistickými autory. Podle něj může papež ve věroučných věcech hovořit pouze: 1. jako soukromý učitel, nebo 2. jako ten, kdo tvoří neomylnou definici mimořádného Magisteria, Pro tyto autory „non datur tertium“, tj. neexistuje žádný jiný způsob, jak může papež hovořit – existují zde jen tyto dvě varianty.“
Tento postoj ponechává stranou třetí možnost, kterou je ta, že existuje veřejné, ale nikoliv neomylné prohlášení Magisteria. A skutečně teprve od 19. století se pojem řádného Magisteria, které je neomylné, stal explicitnějším a byl stanoven. Papežové a velcí učitelé také prohloubili vzácnou a nesmírně bohatou nauku, která vysvětluje, že řádné Magisterium se může těšit neomylnosti, když je univerzální v čase a prostoru a když také naplňuje další podmínky neomylnosti.
7. Známí novoscholastičtí autoři, kteří bojovali proti liberalismu, modernismu a příbuzným herezím, zdůrazňovali papežskou učitelskou autoritu a zdálo se, že nepřímo mluví o monolitické neomylnosti, která by podle všeho byla absolutní při splnění všech podmínek, jako by nezávisela na jistých podmínkách, třeba i na těch výslovně deklarovaných Prvním vatikánským koncilem. Když však člověk analyzuje tyto novoscholastické autory, zjišťuje, že zatímco mohou vyjadřovat tyto koncepty velice přesně, objasňují také, že papežská prohlášení nemusí vyjadřovat pravdu v dobách krize nebo za mimořádných okolností. V tomto ohledu to, co se vztahuje na papeže, platí také, mutatis mutandis, na koncil. (3)
8. Někteří tvrdí, že ačkoliv papežským či koncilním prohlášením není vždy zaručena neomylnost, nemohou obsahovat omyly. Tento postoj je lépe vyjádřen následovně: „ Říkat, že nauka není neomylná, neznamená, že může obsahovat omyl, ale pouze to, že jí není formálně zaručeno charisma neomylnosti. Avšak i když není podpořena neomylnost, má tato nauka stále podporu Ducha Svatého, a proto platí zásada, že nemůže obsahovat omyl.“
Správné učení je však úplně odlišné. Tato podpora přislíbená Církvi nemůže být absolutní, zajišťující pravdu nauky, tak tomu je, když jsou splněny podmínky neomylnosti. Když však tyto podmínky splněny nejsou, je možné, aby člověk odmítnul milost. Pak se aplikuje pravidlo zformulované sv. Tomášem: „To, co může být a nemusí být, někdy není (quod potest esse et non esse, quandoqe non est).“ Ve zdravé logice není možné přijmout tuto přemrštěnou a monolitickou představu neomylnosti, která by vedla k absurditě „neomylného omylného.“ (4)
Rozlišování mezi heretickým a „heretizujícím“
9. Může-li existovat omyl nebo dokonce hereze v papežských koncilních dokumentech, a fortiori [tím spíše – pozn. překl.] mohou obsahovat tvrzení, která si zasluhují méně přísné odsouzení. Když tento princip vztáhneme na Druhý vatikánský koncil, vidíme, že problémem není jen to, zda obsahuje nebo neobsahuje formální hereze, ale také to, zda jeho finální dokumenty s ohledem na Tradici obsahují nebo neobsahují tvrzení, která jsou příznivě nakloněna omylu nebo herezi; která jsou pro zbožné uši urážlivá, nebo která jsou pohoršlivá či si zasluhují jiné teologické odsouzení.
Jedním slovem, není to jen o tom, zda víme, jestli ve Druhém vatikánském koncilu existují nebo neexistují omyly či hereze, ale také o tom dopátrat se, zda obsahuje nebo neobsahuje „heretizující“ tvrzení [tvrzení vedoucí k herezi]. (5)
10. Zjevně není mylné, heretické nebo heretizující koncilní tvrzení začleněno do dědictví pravd Víry, protože nenaplňuje podmínky neomylnosti řádného Magisteria. Takové tvrzení by bylo neúspěšnou koncilní deklarací, která nepožívá monolitickou neomylnost. Mimoto, jestliže se rozličná heretizující tvrzení vyskytnou spojená ve stejném systému, také by nemohla být začleněna do církevní nauky.
Závěr
11. Chápu, že argumenty z Písma svatého a Tradice, které podporují nauku o možnosti omylu a hereze v papežských a koncilních dokumentech, které nejsou neomylné, jsou naprosto nepochybné. Na druhou stranu, představa monolitické neomylnosti inspiruje většinu sedesvakantistů, stejně jako neokoncilních příznivců, kteří Druhému vatikánskému koncilu přikládají dogmatickou autoritu. Tato představa je také v jádru pochyb, zmatků a potíží, které souží mnohé katolíky. Domnívám se, že úplné vyjasnění této věci by bylo faktorem sblížení, který by pomohl odstranit nepochopení a snížit existující věroučné a praktické rozdíly mezi antiprogresivistickými mysliteli a hnutími.
Poznámky:
(1) K těmto rozdílům viz zde.
(2) Viz Arnaldo Xavier da Silveira, La Nouvelle Messe de Paul VI: Qu´en Penser?, Chiré-en-Montreuil: 1975, Difussion de la Pensée Francaise, část II, kapitola IX a X a tam citovaná díla.
(3) „V případě papeže a ekumenického koncilu se kritérium neomylnosti podstatně neliší. V obou případech ve skutečnosti úmysl uplatnit svou autoritu může být vyjádřen buď částečně, nebo nezvratně. Pouze posledně jmenovaný úmysl zakládá bezpečné kriterium neomylnosti.“ (Charles Journet, L´Eglise du Verbe Incarné, Desclée de Brouwer, 3. vydání, 1962, sv. I, str. 578, č. 1)
(4) Vyjádření Jeana Madirana v „Le faillible infaillible: l´analyse de Jean Madiran,“ v La Riposte Catholique, 27. 11. 2012.
(5) Člověk se může ptát, zda to, co píšu, je ve střetu s výzvou Benedikta XVI. v proslovu k Římské kurii 22. prosince 2005 vykládat koncil dle „hermeneutiky reformy v kontinuitě“. Při stejné příležitosti také prohlásil, že přijetí Druhého vatikánského koncilu „velkou částí Církve“, tj. antiprogresivisty, závisí na „správném klíči k výkladu a aplikování“.
V duchu zbožné a synovské poslušnosti k živoucímu Magisteriu v nejplnějším rozsahu katolické věrouky říkám, že pochyby a polemiky ohledně Druhého vatikánského koncilu, které po desetiletí naplňovaly katolíky zmatkem, by jistě byly zmenšeny nebo by třeba dokonce vymizely, kdyby Jeho Svatost deklarovala konkrétnějším způsobem, než jak to doposud činila a naprosto přesným způsobem, co je tímto „klíčem“ pro výklad koncilu jakožto „reformy v kontinuitě“. Ze své podstaty musí toto prohlášení vyjasnit, zda je či není teologicky možné, aby mylná, heretická nebo heretizující tvrzení existovala v koncilním učení věroučné povahy, která nenaplňují požadavky neomylnosti.
Původně publikováno na webu Bonum Certamen.
Překlad: D. Grof
