D. Grof
(Poznámka: Článek byl napsán ještě před odstoupením papeže Benedikta XVI.)
Motto: „...s nadějí očekáváme, že nové kanonické zákonodárství bude účinným nástrojem, s jehož pomocí bude Církev schopna zdokonalovat se v duchu Druhého vatikánského koncilu...“
(Jan Pavel II. z promulgace nového Kodexu kanonického práva, 25. ledna 1983)
Úvod
V roce 2011 byl blahořečen papež Jan Pavel II. a vše se zdá směřovat k jeho svatořečení. Příznivci tohoto svatořečení shrnuli své přání hned po smrti Jan Pavla II. do krátkého sloganu „Santo Subito“ (svatý ihned). Již to samo je příznačné pro dnešní dobu i stav nouze v jakém se Církev nachází, doby příznačné tím, že rozhoduje „hlas lidu“ a vše by mělo být v souladu s hektičností doby pokud možno „ihned“. Demokracie je prý tím nejlepším způsobem vlády a docela dobře se tedy hodí i pro Církev, která už své hierarchické uspořádání sice značně oslabila zhoubným pincipem kolegiality, ale ještě neopustila. Doba je uspěchaná, dynamická, střih dějů je rychlý. A je přece jasné, že byl tento papež světcem, svět ho měl rád a on měl rád svět. Svatý ihned!
K napsání článku mě ovšem přiměla jiná informace. Dalším z papežů, v jehož případě byl otevřen proces blahořečení, je Pavel VI. Zpráva o tom se objevila nedávno a v podstatě ani ta nemohla překvapit. Přesto si zběžně připomeňme několik prostých faktů.
Blahořečení se tedy dnes bude týkat již tří ze čtyř nežijících (po)koncilních papežů. Vezmeme-li v potaz skutečnost, že v období překlenujícím několik staletí bylo blahořečeno nebo svatořečeno jen velmi málo papežů a mnozí se toho dočkali až po několika staletích, je podobná rychlost zarážející. Například sv. Řehoř VII., který zemřel v roce 1085, čekal na své blahořečení takřka 500 let a svatořečen byl až v 18. století. Vynikající papež svatý Pius V. zemřel v roce 1572 a jen na své blahořečení čekal 100 let. Blahoslavený Viktor III. byl blahořečen v roce 1887, přičemž zemřel v roce 1087. Blahoslavený Urban V. čekal na své blahořečení 500 let (zemřel roku 1370, blahořečen byl roku 1870). Blahoslavený Inocenc zemřel v roce 1689 a byl blahořečen až Piem XII. v roce 1956. Posledním příkladem, který uvedu, je Giuseppe Sarto – velký Pius X. – který zemřel v roce 1914 a blahořečen byl v roce 1951 a svatořečen o tři roky později, tj. po 37 letech.
Jak kdosi spočetl, za posledních 400 let byli svatořečeni pouze tři papežové (Řehoř VII., Pius V., Pius X.), přičemž na své svatořečení čekali v průměru 261 let. Za stejné obodobí bylo blahořečeno 6 papežů (včetně oněch tří svatořečených), kteří na své blahořečení čekali v průměru 284 let. Už jen z tohoto pohledu se jeví jako neuvěřitelné, že jen za krátké období od roku 1958 do nynějška byli ze čtyř již nežijících (po)koncilních papežů blahořečeni již dva a blahořečení třetího se chystá. Z těchto čtyř má být Jan Pavel II. v dohledné době svatořečen. Je jasné, že revoluce proběhla a probíhá i v této církevní oblasti.
Historie procesu svatořečení
Dle některých autorů má blahořečení a svatořečení v katolické Církvi původ v dávné pohanské apotéoze. Tento názor jasně vyvrací již papež Benedikt XIV. ve svém klasickém díle De Servorum Dei Beatificatione et Beatorum Canonizatione, v němž ukazuje zásadní rozdíly, které zde však nebudu podrobně rozebírat.
Blahořečení neboli beatifikace je druhým stupněm v procesu svatořečení. Předpokladem je ukončené beatifikační řízení a jeden doložený zázrak na přímluvu dané osoby. Blahoslavenému může být prokazována úcta, není to však výslovně předepsáno jako u světců, a platí výhradně lokálně, nikoliv univerzálně pro celou Církev.
Pokud jde o proces svatořečení neboli kanonizace, ten v rané Církvi nebyl nijak stanoven a oficální podmínky neexistovaly. Kult světce závisel na veřejné úctě k dané osobě resp. mohl být určitým způsobem regulován diecézním biskupem. Lidová úcta byla v té době někdy velmi spontánní a okamžitá. Až do 10. století tak bylo obdobou dnešní kanonizace přenesení ostatků mučedníka nebo světce do kostela, o čemž rozhodovala a prováděla ji veřejná moc církevní nebo světská, případně obě. Také některá tato svatořečení byla velmi rychlá. O další dvě století si právo kanonizace začali papeži vyhrazovat pro Svatý stolec a do církevního práva se tato praxe dostala za papeže Řehoře IX. (1227-1241).
Zde poznamenávám, že je zřejmé, že zatímco osobní mravní jistota o něčí svatosti může dostačovat pro osobní uctívání světců, nemůže být postačující pro veřejné a obecné akty tohoto druhu. Žádný člen Církve nemůže takové veřejné akty úcty vykonávat nezávisle na její autoritě. Z toho logicky vyplývá, že pro veřejné uctívání světců byla vždy vyžadována církevní autorita pastýřů Církve.
Za papeže Sixta V. byla na konci 16. století pověřena povinností vést proces blahořečení a svatořečení Kongregace pro bohoslužbu. Později byl papežem Urbanem VIII. zakázán veřejný kult osob, které nebyly Církví prohlášeny za blahoslavené či svaté s výjimkou úcty k osobám, která „je nepamětná“, což znamenalo, že trvala více než 100 let. To vše obohaceno o další úpravy se dostalo do Kodexu kanonického práva z roku 1917. Podstatné pro nás však je především to, že celý proces byl poměrně dramaticky změněn Kodexem kanonického práva z roku 1983. Ne snad, že by papež nemohl tento proces změnit. Problémem je spíše motiv takové změny.
Srovnání procesu kanonizace dle dřívějšího a současného kodexu
Dle Kodexu kanonického práva z roku 1917 se kanonizace dělila na formální a mimořádnou. Mimořádná kanonizace spočívala v tom, že papež potvrdil, že daný člověk je svatý a týkala se pouze osob, jejichž úcta byla v době Urbana VIII. „nepamětná“ (viz výše). Formální beatifikace či kanonizace se skládala ze čtyř etap:
- informativní zkoumání – příslušelo biskupu dané diecéze
- představení kauzy – příslušelo spolu s dalšími Kongregaci pro bohoslužbu a papeži
- apoštolské zkoumání
- definitivní soud
V 60. letech 20. století papež Pavel VI. zřídil zváštní Kongregaci pro svatořečení a celý proces zjednodušil, což je s ohledem na jeho nynější proces blahořečení lehce pikantní. U prvních dvou kroků došlo de facto ke spojení a zkoumání diecézního biskupa probíhá ve spolupráci s Vatikánem. Biskup zároveň stanovuje postulátora, tj. člověka, který má celou kauzu na starost. Původně také existoval promotor víry (promotor Fidei) neboli lidově řečeno ďáblův advokát (advocatus diaboli), který měl za úkol prověřit a přednést vše, co by mohlo svědčit proti zkoumané osobě. Proti němu se stavěl Boží či andělský advokát (advocatus Dei či advocatus angeli), který měl naopak argumentovat pro prohlášení dané osoby za svatou. Aby byl proces kanonizace úspěšně dovršen, musí se v době po blahořečení dané osoby udát alespoň dva autentické zázraky na přímluvu dané osoby. Kanonizace pak končí papežovým slavnostním prohlášením osoby za svatou.
Bohužel neblahé změny, které následovaly po Druhém vatikánském koncilu, se dotkly i kodexu kanonického práva, který byl změněn v roce 1983 a změn se tak dočkal i proces svatořečení. Například dvě výše zmíněné oddělené funkce nahradil tzv. promotor spravedlnosti (promotor iustitiae).
Proces začíná na diecézní úrovni a schvaluje jej místní biskup, přičemž zkoumání schvaluje také Vatikán. Podmínkou je, že samotný proces nesmí být zahájen dříve než pět let po smrti dané osoby, nicméně i z toho existuje výjimka, protože papež má v současnosti pravomoc tuto dobu zkrátit, což již využil např. Jan Pavel II. v případě Matky Terezy, která zemřela v roce 1997, v roce 1999 byl zahájen proces blahořečení a v roce 2003 byla prohlášena za blahoslavenou. Taktéž Benedikt XVI. tohoto práva na uspíšení procesu využil v případě zesnulého Jana Pavla II. Ten zemřel v dubnu 2005 a již v květnu téhož roku bylo vzhledem k „výjimečným okolnostem“ oznámeno, že proces blahořečení bude zahájen ihned bez ohledu na předepsanou lhůtu mezi smrtí kandidáta a zahájením procesu. V květnu 2011 byl Jan Pavel II. blahoslaven. Kvalita takového „rychloprocesu“ je sama o sobě nasnadě, ale nepředbíhejme.
Poté, co byla osoba prohlášena za služebníka Božího, končí tento první krok a zkoumání se přesouvá na Kongregaci pro svatořečení, která určí postulátora a ten shromažďuje nutné informace o zkoumané osobě. Jestliže celý proces proběhne zdárně, kongregace může navrhnout papeži, aby služebníka Božího označil za ctihodného.
Blahořečena může být daná osoba dvojím způsobem. Byla-li mučedníkem, papež jen vydá prohlášení o mučednictví, které umožňuje blahořečení, a osoba se stává blahoslavenou. Pokud daná osoba nebyla mučedníkem, je zapotřebí jednoho autentického zázraku na její přímluvu, který lze objektivně prokázat. Dnes se často jedná o zázračné uzdravení, které lze medicínsky prokázat. Pro svatořečení je pak potřeba ještě jednoho dalšího zázraku.
Pro poměrné srovnání je ještě dobře zmínit, že všichni papeži, kteří vládli Církvi v průběhu 20. století a předcházeli Janu Pavlu II., svatořečili dohromady celkem 98 lidí. Jan Pavel II. díky drastickému zjednodušení, které zavedl novým Kodexem kanonického práva z roku 1983, jen během svého pontifikátu svatořečil 500 osob a 1300 prohlásil za blahoslavené!
Ve světle papežské neomylnosti
Svatořečení je na rozdíl od prohlášení o blahoslaveném a ctihodném v současnosti považováno za neomylné. Je papež skutečně neomylný při vydání prohlášení o svatořečení? Většina teologických autorit se domnívá, že ano. Patří mezi ně sv. Antonín Florentský, Melchior Cano, Suarez, Bellarmin, Vasquez a mezi jinými odborníky na kanonické právo např. Gonzales Tellez, Fagnanus, Barbosa, Covarruvias, Albitius, Petra, Del Bene a mnozí další. Svatý Tomáš Akvinský k tomu říká, že protože úcta, kterou vzdáváme světcům je svého druhu vyznáním víry, tj. víry ve slávu světců (quâ sanctorum gloriam credimus), musíme zbožně věřit, že v této věci úsudek Církve nemůže podléhat omylu.
Tato slova sv. Tomáše byla interpretována ve prospěch papežské neomylnosti ve věci svatořečení. Takováto neomylnost je však tvrzením zbožné víry. Teologové všeobecně souhlasí ohledně skutečnosti papežské neomylnosti ve věci týkající se svatořečení, ale neshodují se ohledně míry jistoty papežského prohlášení v této věci. Podle názoru některých jde o záležitost víry (Arriaga, De fide, disp. 9, str. 5, č. 27), jiní jako například Suaréz (De fide, disp. 5, str. 8, č. 8) zastávají názor, že odmítnout souhlas s takovým prohlášením Svatého stolce by bylo rouhavé a neuvážené. Mnozí další, a to je všeobecným názorem, zastávají názor, že takové prohlášení je teologicky jisté, ale nejedná se o Božskou víru, protože nebyla přímo zjevena, ani o víru Církve, protože jí jako takovou nebyla definována.
Formule svatořečení dnes zní takto:
„Ke cti Svaté a Nerozdílné Trojice, pro povznesení katolické víry a povzbuzení křesťanského života, mocí našeho Pána Ježíše Krista, blažených apoštolů Petra a Pavla a Naší, po zralém uvážení a vzývání božské pomoci i poradě s našimi četnými bratry, potvrzujeme a prohlašujeme blahoslaveného (blahoslavenou) .... svatým (svatou) a zapisujeme ho (ji) do seznamu svatých; a ustanovujeme, že mu (jí) má být v celé Církvi vzdávána zbožná úcta.“
Vzhledem k výše napsanému tedy víme dvě zásadní věci. Za prvé, proces svatořečení se významně zjednodušil a za druhé, první fáze tohoto procesu, tj. blahořečení neboli prohlášení o blahoslaveném resp. ctihodném není neomylné. Pokud tedy byla nějaká osoba blahořečena, nevylučuje to automaticky omyl. Podívejme se tedy proto na samotné svatořečení, které je považováno za neomylné.
Problém svatořečení a neomylnosti dnes
Liberálům i sedesvakantistům je společné, že říkají, že svatořečení zahrnuje absolutní papežskou neomylnost. Bude-li tedy Jan Pavel II. prohlášen za svatého, znamená to pro liberály to, že měl ve všem pravdu a kdokoliv svatořečení odporuje, odporuje katolické Pravdě, Bohu i Církvi, protože se jedná o neomylný akt. Sedesvakantisté dovozují něco podobného jen s opačným znaménkem. Zjednodušeně řečeno, protože Jan Pavel II. byl nejen materiální, ale i formální heretik, nemůže být světcem, protože není ani katolíkem. Prohlásí-li ho Benedikt XVI. (nebo nějaký jeho nástupce) za světce, přičemž svatořečení je nezpochybnitelně neomylný akt, pak to logicky znamená, že ani Benedikt XVI. není legitimním papežem a je tento jeho akt neplatný, protože by nemohl za světce prohlásit heretika. Nebo jinak, je-li svatořečení vždy neomylné a někdo prohlásí heretika za světce, nemůže být legitimním papežem, protože by jinak takový neomylný akt vůči heretikovi nikdy nemohl uplatnit.
Toto jsou ovšem krajní pozice postrádající sensus Catholicus. Svatý Tomáš Akvinský vysvětluje, že konkrétní případ svatořečení je kdesi mezi obecnou pravdou, tj. dogmatem, a soudy o konkrétních případech, protože Církev se může mýlit na základě falešného svědectví. „Protože je úcta vzdávaná světcům jistým vyznáním víry, kterým věříme ve slávu světců, musíme zbožně věřit, že i v tomto se úsudek Církve nemůže mýlit.“ (Quodlibetales IX, poslední článek). Jinak řečeno, když vzdáváme úctu nějakému světci, je to z naší strany určité vyznání víry, vyznání, že věříme ve slávu daného světce a věříme tedy zároveň, že se Církev ve svém úsudku nemůže mýlit. Ačkoliv je tedy tento úsudek příznivě nakloněn neomylnosti, jen stěží jej lze intepretovat jako prosté a jednoduché ano.
V době sv. Tomáše se již u svatořečení jednalo o komplexní proces a v rámci zkoumání byly posuzovány tři aspekty:
1) pravověrnost spisů (jak soukromých, tak veřejných),
2) heroismus ctností,
3) autentičnost zázraků.
Protože je v podstatě nemožné potvrdit Boží původ zázraku, jeho autenticita závisí na heroismu ctností. Ale posoudit heroismus ctností může být také velmi obtížné, protože jej posuzujeme pouze podle vnejších skutků prozrazujících jeho vnitřní úmysl, což je velmi omylné. Posouzení nás tedy odkazuje na první aspekt, kterým je věroučná pravověrnost. Veškerá svatost tudíž závisí na zdravé nauce kandidáta, kterou lze poměrně snadno určit. Proto když teologové mluví o „neomylných kanonizacích“, mají tím na mysli přesně to, že kanonizace se primárně spoléhají na věroučnou zkoušku. (srovnej Jean Bois, „Canonisation dans l’Eglise romaine,” D.T.C., sv. II, sl. 1647. Jakékoliv věroučné podezření by proces pohřbilo navždy.)
Je patrné, jak je současný status „svatořečení“ podstatně odlišný od dřívějších dob a vzniká zásadní pochybnost o jeho neomylném charakteru. Nebo lépe řečeno, vzniká pochybnost o tom, že je vždy a ve všech případech neomylný. (Pro detailní informace odkazuji na článek P. Lorbera a P. Gleizeho v The Angelus, leden 2007, pod názvem „On canonization of John Paul II“)
V posledních desetiletích se totiž příliš nedbá na podezření z nepravověrnosti. Svědčí o tom např. blahořečení Jana XXIII., který místo toho, aby rozhodně bránil papežskou neomylnost, spíše mlčel, nebo kardinála Ferrary, který v době sv. Pia X. napomáhal modernismu. Taktéž způsob připisování zázraků Matce Tereze či Janu Pavlu II. vyvolal bouři kontroverze, protože osoby, kterých se zázraky týkaly, zkoumali lékaři a nic neprokázalo Boží původ uzdravení. V případě zázračného uzdravení na přímluvu Jana Pavla II. se jednalo o „uzdravení“ osoby, která předtím nebyla ani řádně diagnostikována a následně obdržela léky, což zamlžuje možný Boží původ tohoto uzdravení. Na místě je tedy otázka, zda se jednalo o skutečné zázraky.
V Tarnovských horách se navzdory všemu Jan Pavel II. již světcem stal a jeho obraz překryl plastiku sv. Barbory.
Zásadním problémem je, že proces svatořečení, jak jsme viděli výše, byl zvláště za Jana Pavla II. zásadně zjednodušen a došlo k do té doby neobvyklému nárůstu svatořečení. Už to samo o sobě stačí na to, abychom přemýšleli nad devalvací tohoto procesu oproti dřívější praxi, kdy existovali specializovaní porotci a nesmírně pečlivě přezkoumávali vše potřebné, a dalo se předpokládat, že se výsledná deklarace těsně blíží neomylné definici, která náleží všeobecným dogmatům.
Dále je potřeba říci, že na to, aby cokoliv bylo vyhlášeno za neomylné, je potřeba jasné a nezpochybnitelné formulace, která zjevně vyjadřuje intenci něco neomylně vyhlásit. I tento aspekt však byl i vzhledem k revolučnímu principu kolegiality, který se uplatnil po Druhém vatikánském koncilu, silně omezen. Poslední papežové se tak v podstatě zdráhali dát jakýmkoliv dokumentům vycházejícím z Vatikánu pečeť autority, tj. jednoznančně definovat neomylnost skrze precizní vyjádření, jehož úmysl je patrný.
Jinak řečeno, pokud jde o to, zda můžeme odmítat nové světce, které papež svatořečil, pak jednoznačně nemůžeme. Otázkou ovšem je, zda v současných prohlášeních o svatořečení papež užívá pojmy, kterými opravdu vyjadřuje úmysl dovolávat se neomylnosti. Nejen sám proces, ale i formulace pro obřad svatořečení byly změněny a oproti dřívějšku oslabeny.
Závěr
Revoluce, která Církev zasáhla, ji zasáhla celoplošně. A tak stejně, jako revoluční změny proběhly v nauce, ve mši svaté, tak proběhly i v procesu svatořečení. Stejně jako Novus Ordo mše nedostatečně vyjadřuje pravdy Víry, tak je nedostatečný i celý proces svatořečení po odstranění mnoha dřívějších omezení, při devalvaci uznávání zázraků, nedostatečného zkoumání naukové pravověrnosti dané osoby a nakonec i nejednoznačného formulování prohlášení za světce.
V roce 2000 Jan Pavel II. blahořečil Jana XXIII., následně jsme viděli neuvěřitelně rychlé blahořečení Jana Pavla II. Benediktem XVI. a nyní má být tímtéž papežem blahořečen i Pavel VI. Přestože je Benedikt XVI. chápán jako „konzervativnější“ než Jan Pavel II., pokračuje ve stejné linii. Otázkou je proč. Dle mého názoru je důvod jednoznačný. Jsou-li blahořečeni (po)koncilní papeži, kteří plně stáli za koncilem a jeho důsledky, dává to obyčejnému katolíkovi jasnou podvědomou informaci: principy Druhého vatikánského koncilu jsou správné a aktem blahořečení resp. přímo svatořečení je to nezpochybitelně a definitivně zpečetěno. Blahořečení samo se tak stává implicitním argumentem pro správnost Benediktovy „hermenutiky kontinuity“.
Benedikt XVI. to koneckonců jasně, byť nepřímo, potvrdil v rozhovoru s polskou televizí dne 16. října 2005:
„Myslím, že mým základním a osobním posláním není uveřejňovat nové a početné dokumenty, ale dosáhnout toho, že tyto dokumenty [Jana Pavla II.] budou přijaty, protože vytvářejí dosti bohatý poklad. Jsou autentickým výkladem Druhého vatikánského koncilu. Víme, že papež byl mužem koncilu, že přijal ducha a literu koncilu a těmito texty nám dal pochopit, co koncil chce a co nechce.“
Pokdu jde tedy o mě, nijak mě nevzrušuje fakt, že by měl být blahořečen Pavel VI., protože blahořečení samo o sobě není neomylné. Nijak zvlášť mě nevzrušuje ani fakt, že je velmi pravděpodobné, že bude svatořečen Jan Pavel II., protože jsme si stručně ukázali, že v současnosti při daném nastavení celého procesu svatořečení a zvláště po drastické změně v něm po nabytí platnosti Kodexu kanonického práva z roku 1983 vůbec není jisté, že každé konkrétní svatořečení je neomylné. Daleko víc mě vzrušuje devalvace tohoto aktu, ať už s ohledem na počet svatořečení, na zredukované požadavky na sám proces či přímo nerespektování ještě onoho minima, které je k prohlášení za svatého potřebné.
S využitím materiálů
Laciné tituly svatosti
54 odpovědí biskupa Fellaye – část 4. Blahořečení Jana Pavla II.
