Otevřený dopis biskupa Williamsona kněžím FSSPX (2013)
28. března 2013
Velební a drazí otcové,
nedávné zveřejnění
Věroučné preambule (česky zde)
adresované 15. dubna minulého roku Generální radou Bratrstva sv. Pia X.
církevním autoritám v Římě, potvrzuje naše nejhorší obavy. Čekali jsme
takřka rok, abychom se dozvěděli, co obsahuje. Nezvratně prokazuje, že současné
vedení Bratrstva sv. Pia X. jej zamýšlí vést pryč od směřování, které mu
vytyčil arcibiskup Lefebvre, a [to] směrem k idejím a ideálům Druhého
vatikánského koncilu.
Jakkoliv zaneprázdnění
můžete být každodenní duchovní službou, musí vás to zajímat, protože to
znamená, že duše ve vaší péči skrze vás přicházejí pod představené, kteří je i
vás samotné zamýšlejí vést směrem k velké apostazi moderní doby a dokonce i do
ní. Připomínáme, že představení formují své podřízené a nikoliv naopak – cožpak
jsme nepozorovali mnoho dobrých kněží Bratrstva jednoho po druhém vzdávat boj
za Víru, jak víme, že jej vedl arcibiskup Lefebvre, a na místo toho jít
s proudem, se silným a velmi odlišným proudem plynoucím teď po několik let
z vrcholku Bratrstva dolů?
Podrobný rozbor potvrdí
toto nebezpečí každého z deseti odstavců Deklarace, jak je jen stručně
nastíněno níže:
I Věrnost slíbená
„katolické Církvi“ a „Římskému veleknězi“ může být dnes špatně nasměrována ke
koncilní Církvi jako takové a ke koncilním papežům. Je potřeba rozlišovat,
abychom se vyhnuli zmatení.
II Přijetí nauk
učitelského úřadu Církve v souladu s Lumen Gentium č. 25 může být
snadno chápáno, zvláště v souvislosti s Vyznáním víry Říma z roku
1989, které je zmiňováno v poznámce k Deklaraci, jako že vyžaduje
přijetí nauk Druhého vatikánského koncilu.
III,1 Přijetí nauky
Druhého vatikánského koncilu o kolegiu biskupů, jak je obsaženo v Lumen
Gentium, kapitola III, je navzdory „Nota Praevia“ významným krokem
k přijetí koncilní kolegiality a k demokratizaci Církve.
III, 2 Uznání
učitelského úřadu Církve jakožto výhradního autentického vykladače Zjevení
znamená vážné riziko, že se Tradice podrobí koncilu, zvláště když výklad
jakéhokoliv rozkolu mezi nimi je automaticky odmítán (srovnej III, 5 níže).
III, 3 Definice Tradice
jako „živoucího předávání Zjevení“ je vysoce dvojznačná a její dvojznačnost je
jen potvrzena neurčitými slovy o Církvi a citací ze stejně dvojznačné Dei
Verbum č. 8, která následují.
III, 4 Tvrzení, že
Druhý vatikánský koncil by měl „vrhnout světlo“ na Tradici tím, že ji
„prohloubí“ a že ji „učiní explicitnější“, je naprosto hegeliánské (protože
odkdy se protiklady vzájemně vysvětlují a nikoliv vylučují?), a riskuje
falšování Tradice tím, že ji překroutí, aby vyhovovala mnohočetným klamům
koncilu.
III, 5 Výrok, že novoty
Druhého vatikánského koncilu musí být vykládány ve světle Tradice, že však
žádný výklad naznačující jakýkoliv rozkol mezi těmito dvěma není přijatelný, je
šílenstvím (Všechny košile mají být modré, ale jakákoliv košile, která není
modrá, musí být považována za modrou!). Toto šílenství není ničím jiným, než
šílenstvím „hermeneutiky kontinuity“ Benedikta XVI.
III., 6 Připisovat
novotám Druhého vatikánského koncilu, že jsou legitimní záležitostí teologické
debaty, znamená vážně podceňovat jejich škodlivost. Hodí se jen k tomu,
aby byly zavrženy.
III, 7 Úsudek, že nové
svátostné obřady byly legitimně promulgované, je vážně zavádějící. Zvláště nový
mešní řád je mnohem škodlivější vůči obecnému dobru Církve, než aby byl
skutečným zákonem.
III, 8 „Slib uznávat“
za církevní zákon nový Kodex kanonického práva, znamená uznávat množství
údajných zákonů přímo protichůdných nauce Církve.
Velební otcové,
kdokoliv zkoumá těchto deset odstavců v původním textu, může jen dojít
k závěru, že jejich autor vzdal arcibiskupův boj za Tradici a ve svém
myšlení přešel k Druhému vatikánskému koncilu. Chcete vy a vaše stádo být
formováni takovými představenými?
Ať se ani neříká, že
první dva a poslední tři z těchto deseti odstavců jsou široce převzaty z
arcibiskupova vlastního Protokolu z 5. května 1988, takže je k němu Deklarace
loajální. Je dobře známé, že 6. května se tohoto Protokolu zřekl, protože on
sám uznal, že znamenal pro Bratrstvo příliš mnoho ústupků, než aby bylo schopné
pokračovat v obraně Tradice.
Dalším omylem je říkat,
že nebezpečí pominulo, protože generální představený od Deklarace „ustoupil“. Deklarace
je otráveným ovocem toho, co se stalo liberálním způsobem uvažování na vrcholku
Bratrstva a tento způsob uvažování nebyl rozpoznán, natožpak že by se od něj
ustoupilo.
Třetí mylnou představou
je říkat, že jelikož nebyla podepsána žádná dohoda s římskými apostaty,
neexistuje již žádný další problém. Problémem není ani tak dohoda, jako touha
po jakékoliv dohodě, která zaručí Bratrstvu oficiální uznání. A tato touha je tu
stále velmi přítomná. Když vedení Bratrstva následuje celý moderní svět a
koncilní Církev, zdá se, že ztratilo chápání prvořadosti pravdy, zvláště
katolické Pravdy.
Velební otcové, „Co se
nedá vyléčit, musí se přetrpět“. Slepí vůdcové jsou trestem od Boha. Avšak to
nejmenší, co můžete udělat ohledně této katastrofální Deklarace, je sami si ji
prostudovat spolu se vším, co k ní vedlo, jinak ztratíte své Bratrstvo,
aniž byste si to uvědomili, stejně jako spousta katolíků ztratila svou Církev
s Druhým vatikánským koncilem a neuvědomila si to. Až si pak tuto pohromu
ve svém myšlení ujasníte, musíte říci pravdu svému stádu Bratrstva, jmenovitě
nebezpečí, do nějž vaši představení uvádějí svou víru a s tím svou věčnou
spásu.
Nám všem v tomto
Bratrstvu, z nějž arcibiskup Lefebvre učinil celosvětovou pevnost Víry,
nyní Náš Pán klade Janovu otázku, VI, 67: „Chcete i vy odejíti?“
Vám všem
s potěšením uděluji biskupské požehnání vašeho služebníka v Kristu.
+ Richard Williamson,
Nova Friburgo, Zelený čtvrtek, 2013.
Překlad: D. Grof
