Otevřený dopis arcibiskupu Gerhardu Műllerovi (2012)
Mohou existovat omyly a dokonce i bludy v papežských a koncilních dokumentech?
Arnaldo Xavier da Silveira
Poznámka vydavatele: Nedávno jsme obdrželi z kruhů blízkých autorovi následující otevřený dopis arcibiskupu Gerhardu Műllerovi z Kongregace pro nauku víry s žádostí o jeho publikování na webu Tradition In Action. Jsme rádi, že v této věci můžeme pomoci. Text již přišel přeložený z portugalštiny do angličtiny a my jsme jej mírně upravili. Nadpis je náš, podnadpis a doplňkové titulky v textu a číslování odpovídají originálu; vysvětlivky v závorkách jsou naše.
Poznámka překladatele: Další vynikající studie renomovaného teologa Arnalda Xaviera da Silveiry na blogu REX! zde.
(Publikováno 28. ledna 2013)
Prefekt kongregace pro nauku víry vydává překvapivé odsouzení
1. Nejsem, ani jsem nikdy nebyl sedesvakantista, i když někteří nepozorní komentátoři se pokoušeli nalézt rysy sedesvakantismu ve studii o teologické možnosti heretického papeže, která byla částí mé knihy La Nouvelle Messe de Paul VI, Qu´en Penser? (1) [Autor v ní vysvětlil, jak se nová mše odchýlila od tradiční nauky Církve, a poté provedl důkladný rozbor teologických hypotéz ohledně heretického papeže. Tato studie byla pro svou objektivitu vysoce ceněna také arcibiskupem Lefebvrem. – pozn. překl.] Pokud jde o papeže posledních desetiletí, na základě neporušené dogmatické teologie nechápu, jak by v kterékoliv chvíli bylo teologicky možné deklarovat, že je Petrův stolec neobsazený. (2) Dá-li mi Boží Prozřetelnost sílu, brzy publikuji studii o teologických omylech současných sedesvakantistických teorií.
2. Pro každého katolíka, který dbá o svou víru, je papež „sladkým Kristem na zemi“, pilířem a základem pravdy. Velcí světci, učitelé a papežové však připouštějí možnost, že by papež mohl upadnout do omylu a dokonce i bludu. A člověk nemůže vyloučit teologickou možnost, že se takové selhání nemůže objevit i v oficiálních dokumentech papeže a u koncilů s papežem. (3)
Prohlášení arcibiskupa Műllera
3. Loňského 29. listopadu publikoval L´Osservatore Romano text arcibiskupa Gerharda Ludwiga Műllera, prefekta Kongregace pro nauku víry, dřívějšího Svatého officia, pod titulem „Obraz Církve Ježíše Krista, který objímá celý svět“. Arcibiskup Műller v něm komentoval proslov Benedikta XVI. k Římské kurii ze dne 22. prosince, v němž Benedikt XVI. prohlásil, že Druhý vatikánský koncil by měl být předmětem „hermeneutiky reformy v kontinuitě“ čelící „hermeneutice diskontinuity a rozkolu“. Arcibiskup Műller píše, že to, co papež Benedikt XVI. nazval „hermeneutikou reformy, nebo obnovy v kontinuitě“ je „jediným možným výkladem podle zásad katolické teologie“.
Arcibiskup Műller tvrdí, že tradicionalisté in genere zastávají heretické pozice
Dodává, že „mimo tento jediný pravověrný výklad bohužel existuje i heretický výklad, tj. hermeneutika rozkolu [nalézající se] na progresivistické straně i na tradicionalistické straně“. To, co mají oba tábory společné, řekl, je jejich odmítání koncilu: „Progresivisté ve své touze opustit jej, jako by byl jednou fází, které se vzdáme, aby se došlo k jiné Církvi, a tradicionalisté v jejich touze nedojít k němu,“ když vnímají koncil jako úpadkové období katolické Církve.
4. Nebudu se zde hlouběji zabývat jistými body tohoto prohlášení, jako je otázka „hermeneutiky reformy v kontinuitě“ a „hermeneutiky diskontinuity a rozkolu“. Nebudu ani rozebírat formulaci, v níž Jeho Excelence tvrdí, že progresivisté a tradicionalisté „sdílejí stejné odmítání koncilu“. Ani nebudu komentovat titulek textu arcibiskupa Műllera s dvojznačným a podezřelým vyjádřením „Církev Ježíše Krista, který objímá celý svět“.
Nebudu ani mluvit o skutečnosti, že nakonec po mnoha desetiletích přišlo odsouzení progresivismu, které by bylo slibné, kdyby jen mělo kanonickou sílu, kdyby bylo v katolickém životě a nauce v seminářích věroučně vynucováno a užíváno jako kritérium pro služební postup v Církvi atd. Bylo by slibné a bylo by znamením lepších časů, protože pak by prefekt Kongregace pro nauku víry skutečně stavěl progresivismus mimo zákon jako heretický.
5. V tuto chvíli chci jen komentovat pasáž, v níž arcibiskup Műller tvrdí, že tradicionalisté podávají „heretický výklad“ Druhého vatikánského koncilu. Vím, že se nejedná o výnos Kongregace pro nauku víry. Také vím, že nespecifikuje tzv. „tradicionalistické“ proudy, které odsuzuje, čímž výslovně naznačuje, že jde o všechny ty, kteří nepřijímají Druhý vatikánský koncil.
Nakonec vím, že orientace, kterou přijal arcibiskup Műller vůči tradicionalistům a progresivistům, není tatáž jako u Benedikta XVI. To vše však neumenšuje ohromnou důležitost jeho tvrzení.
Mimořádná závažnost tohoto odsouzení
Jsou všichni tito tradicionalisté odsouzeni jako heretici, jak naznačuje Műller?
6. Síla tohoto odsouzení by se skutečně neměla podceňovat. Logicky se samo nabízí: kdokoliv, kdo hereticky vykládá ekumenický koncil, je heretik. Nikdo nemůže tvrdit, že je toto prohlášení od věci, jelikož se nejedná o formální kanonické odsouzení. Je vážnou věcí, když prefekt Kongregace pro nauku víry řekne to, co řekl. Je vážnou věcí, že se při svém pokusu uvalit první klatbu na tradicionalisty skrývá pod zástěrkou doctor privatus [tj., že hovoří jako soukromý učitel].
Protože jak by Církev tváří v tvář tak velikému zlu jako je heretický výklad koncilu neučinila o tom oficiální prohlášení? Není to povinností každého custos Fidei [strážce Víry]? Mimoto napříště existuje obava, že takovými způsoby myšlení a jednání bude poznamenáno chování Kongregace pro nauku víry.
7. Jak učí sv. Tomáš Akvinský: „blud svou podstatou odporuje Víře,“ (4) a „bludaři jsou ti, kteří vyznávají Kristovu Víru, ale kazí její dogmata.“ (5) „Víra je první mezi ctnostmi“; (6) „protože je mnohem závažnější věcí kazit Víru, která rozněcuje duši, než falšovat peníze, které zaopatřují život pozemský.“ (7)
8. Rozsah odsouzení – Současný svět ztratil pojem Víry i závažnosti hereze. Integrita Víry je počátečním bodem katolického života. Formální heretik nemá teologickou ctnost víry a jako takový se vylučuje z Církve. Odsouzení ze strany arcibiskupa Műllera bylo provedeno obecnými, strohými slovy. Vezmeme-li v potaz závažnost této věci, mají ti, kteří jsou tímto odsouzením postiženi, právo žádat jej, aby vyjasnil rozsah a teologické, kanonické a praktické důsledky – i kdyby jen sede theoretica [teoreticky řečeno], pro případ, že je odsouzení platné.
Základní teologická odchylka arcibiskupa Műllera
9. Text Msgr. Műllera týkající se Magisteria – V tomtéž prohlášení arcibiskup Műller tvrdí, že „nerozlučitelná jednota mezi Písmem svatým, plnou a úplnou Tradicí a Magisteriem“ je principem katolické teologie, „jejímž nejvyšším vyjádřením je koncil, jemuž předsedá nástupce svatého Petra, jako hlava viditelné Církve.“
10. Proto je dle arcibiskupa Műllera předpokladem pro odsouzení tradicionalistů to, že v dokumentu Magisteria nemůže existovat omyl nebo hereze, ať již jde o dokument papežský nebo koncilní, a to dokonce i tehdy, když nenaplňuje podmínky pro neomylnost. Prohlášením o nerozlučitelnosti Písma svatého, Tradice a Magisteria vskutku názorně ukazuje, že posledně jmenované chápe jako zabezpečené přede všemi omyly a herezemi. Navíc tím, že Arcibiskup prostě jen nezmiňuje Tradici, ale nazývá jí „plnou a úplnou“ nepřímo říká, že Tradice zahrnuje koncilní nauky dokonce i tehdy, když takové nauky nejsou zabezpečeny charismatem neomylnosti a tudíž obsahují „novoty věroučné povahy“ (viz č. 13) Druhého vatikánského koncilu, které by v důsledku toho pravděpodobně měly sílu dogmatu a pouze heretici by je mohli odmítnout nebo zpochybnit.
Druhý vatikánský koncil a neomylnost Církve
11. Mimořádné Magisterium? – Dle Prvního vatikánského koncilu je papež neomylný, když poučuje univerzální Církev ve zjevených věcech dogmatu nebo mravů a slavnostně definuje danou pravdu jako takovou, že jí věřící musí věřit. Dle nauky stanovené teology se tyto podmínky papežské neomylnosti vztahují, mutatis mutandi [po nezbytných úpravách], na ekumenické koncily, jejichž neomylné definice proto věřícím ukládají striktní povinnost vyznávat předkládané nauky.
Plody Druhého vatikánského koncilu: farníci koncelebrují při bohoslužbě se svým knězem
Pavel VI. opakovaně deklaroval, že Druhý vatikánský koncil nevyhlásil jakékoliv nové dogma mimořádného Magisteria. To také věroučně spolehliví teologové úplně potvrdili. Proto je pro jednoho z obyčejných věřících velmi znepokojivé – a pro katolického myslitele nepřijatelné – aby arcibiskup Műller tvrdil, že Druhý vatikánský koncil nemůže obsahovat žádnou věroučnou odchylku. Jaké je vnitřní smýšlení prefekta Kongregace pro nauku víry v této věci?
12. Neomylné řádné Magisterium? – Dle Prvního vatikánského koncilu je „řádné a univerzální Magisterium“ také neomylné. Aby takové bylo, musí Církev ve svém každodenním učení ukládat pravdu, které svět musí nejen věřit, ale také musí tato pravda být v kontinuitě v čase, aby bylo každému věřícímu zjevné, že tato pravda byla zjevena a musí být vyznávána pod hrozbou opuštění Víry.
V tomto kontextu není koncept „univerzality“ vždy správně vykládán, když jej někteří chápou pouze jako univerzalitu v prostoru, tj. [že je platná] v celém světě. Dle tohoto názoru jsou všechny nauky Druhého vatikánského koncilu neomylné, protože byly slavnostně přijaty papežem s morálním souhlasem biskupů. Ve skutečnosti jednotlivé akty učitelského úřadu papeže a koncilu, jak se udály na Druhém vatikánském koncilu, nemohou definovat dogmata řádného Magisteria, protože postrádají kontinuitu v čase a z toho plynoucí závazný charakter, kterým by byly svědomí věřících absolutně uloženy.
13. Koncilní „novoty věroučné povahy“ – Msgr. Fernando Ocáriz, generální vikář Opus Dei a profesor teologie, publikoval 2. prosince 2011 v L´Osservatore Romano článek pod názvem „O závaznosti druhého vatikánského koncilu“ (česky zde). Píše se v něm: „V dokumentech Druhého vatikánského koncilu je mnoho novot ... byly a dosud jsou předmětem kontroverzí, pokud jde o jejich kontinuitu s předešlým církevním Magisteriem anebo o jejich slučitelnost s Tradicí...“
Msgr. Ocáriz dále uznává „těžkosti, které se mohou vyskytnout při chápání kontinuity některých koncilních nauk s Tradicí. ... Přesto však zbývá legitimní prostor pro teologickou svobodu, aby tím či oním způsobem vysvětlila, že určité formulace vyskytující se v koncilních textech neprotiřečí Tradici a tak vysvětlila správný význam některých vyjádření obsažených v oněch pasážích.“
Msgr. Ocáriz zpochybňuje kontinuitu některých dokumentů Druhého vatikánského koncilu
Všimněte si odlišného tónu mezi tímto textem a odsouzením ze strany arcibiskupa Műllera, třebaže Msgr. Ocáriz dále tvrdí, že „podstatnou charakteristikou Magisteria je jeho časová kontinuita a stejnorodost v dějinách“. 28. prosince 2011 jsem na svých webových stránkách publikoval článek „Vážná teologická mýlka Msgr. Ocárize“ (česky zde), v němž jsem stejně jako v dřívějších dílech zastával, že: „Ježíš Kristus samozřejmě mohl sv. Petrovi a jeho nástupcům svěřit charisma absolutní neomylnosti...
„Problémem není, zdali by v zásadě byla možná tato pomoc Ducha Svatého, která by měla takovouto absolutní a všeobecnou povahu. Samozřejmě, že byla. Ve skutečnosti ale Náš Pán nechtěl sv. Petra, kolegium biskupů s papežem a konečně ani Církev obdařit takovouto absolutní pomocí. Cesty Páně nejsou vždy cestami našimi. Petrova bárka má být vystavena bouřím.
„Krátce řečeno, tradiční teologie prohlašuje, že nebyla Boží pomoc Ducha Svatého přislíbena jako součást Zjevení, a tudíž není takovýmto neomezeným způsobem ve všech případech a za všech okolností zajištěna. Pomoc zaručená Naším Pánem bez omezení se vztahuje na papežské a koncilní mimořádné definice. Ale význačná teologická díla, zvláště z úpadkového historického období Církve, ukazují, že se mohou objevit omyly a dokonce i hereze v papežských a koncilních vyhlášeních, která nemají záruku neomylnosti.“ Toto znovu potvrzuji.
Tři uctivé požadavky na arcibiskupa Műllera
14. Katolické vyznání víry – Se zřetelem na výše zmíněný text prefekta Kongregace pro nauku víry tímto žádám, aby přijal vyznání víry, které nyní činím u všeho, co Svatá Církev původně učí; v jejích dogmatech, mimořádného papežského a konciliárního Magisteria i dogmat řádného a univerzálního Magisteria. Také stvrzuji, že cele přijímám všechny ostatní pravdy katolické věrouky, každou s takovým teologickým předpokladem, jaký ji tradiční učitelé přisuzují. A odmítám jako teologicky neopodstatněné a tendenční obvinění, že jsem upadl do hereze tím, že se přidržuji Tradice.
15. Význam a rozsah odsouzení – Vzhledem k potřebě přesnosti u prohlášení s takovým teologickým rozsahem jako je odsouzení, ačkoliv striktně věroučné, velmi významného proudu myšlení v celém katolickém světě, žádám arcibiskupa Műllera, aby dále vysvětlil teoretický a praktický záběr svého anathematu s ohledem na postřehy v oddíle 8. Když vznáším tento požadavek, mám také na zřeteli spásu prostých duší, které se věrně přidržují dogmat transsubstanciace a Panenství Panny Marie před, během i po porodu, a všech ostatních katolíků, kteří nemají možnost rozlišit subtilní teologické rozdíly, a jejichž víra by mohla být otřesena zprávami, že prefekt dřívějšího Svatého officia prohlásil všechny tradicionalisty bez rozdílu za heretiky.
16. K možnosti omylu v dokumentech Magisteria – Jako věrný katolík uvědomující si autoritu vatikánských dikastérií a také jako autor spisů, které mají mnoho čtenářů, za něž se před Naším Pánem cítím odpovědný, věřím, že mám oprávnění vznést synovský požadavek vůči prefektovi Kongregace pro nauku víry, aby uvedl formálním, jasným a konkrétním způsobem, zda teze zastávané v mnou zmíněných dílech jsou mylné; na totéž se tážu, i pokud se týče teze, kterou nyní zastávám, tj. že je teologicky možná existence omylů a dokonce i herezí v papežských a koncilních dokumentech, které nesplňují podmínky nutné pro neomylnost.
17. V tento Štědrý večer [2012] se dovolávám Dítěte Ježíše, Jeho Nejsvětější Matky a sv. Josefa, patrona univerzální Církve a veřejně předkládám tyto úvahy a vznáším tyto požadavky při legitimní sebeobraně, cum moderamine inculpatae tutelae [mírné a nevinné obraně], vzhledem k tomu, že utrpěný útok byl veřejný.
Sao Paulo, 30. prosince 2012
Poznámky:
1. Arnaldo Xavier da Silveira, La Nouvelle Messe de Paul VI, Qu’en Penser, Chiré-en-Montreuil, France,: La Pensée Française, 1975;
2. Viz Paul Laymann, SJ +1635, “Th. Mor.”, Venice, 1700, str. 145-146; a Pietro Ballerini, “De Pot. Eccl.”, Rome, 1850, str. 104-105;
3. Viz La Nouvelle Messe, část II., kap. IX a X, a má dřívější díla tam citovaná;
4. S.Th., II-II, 39, 1, ad 3;
5. S.Th., II-II, 11, 2, c;
6. S.Th., II-II, ot. 4, a.7, c;
7. S.Th., II-II, ot.11, a. 3, c.
Překlad: D. Grof
