Tento text byl původně otištěn v roce 1998 v lednovém čísle Si Si No No č. 24.
PŘIJÍMÁNÍ BEZ ZPOVĚDI A KODEX KANONICKÉHO PRÁVA Z ROKU 1983
27. října 1996 Osservatore Romano publikoval projev Josefa kardinála Ratzingera přednesený „předsedům Komise pro nauku víry latinskoamerických biskupských konferencí“ (Guadalajara, Mexiko, květen 1996). Název projevu zněl „Relativismus se stal hlavním problémem dneška, pokud se týká Víry a teologie“. Tento projev bezpochyby vyjasnil, že prefekt Kongregace pro nauku víry má velmi široké pojetí „teologie“ a také „víry“. Vlastně tak široké, že zahrnuje vše: omyly, hereze spolu s otevřeným odpadlictvím.
Sledujme jej nyní bod po bodu alespoň v nejdůležitějších pasážích jeho proslovu.
PAPEŽ SV. PIUS X. MĚL NAPROSTOU PRAVDU
V první části svého vystoupení mluví kardinál Ratzinger o „teologii osvobození“ a o „teologii relativismu“, zvláště té, kterou představuje „americký presbyterián J. Hick“ a „P. Knitter, bývalý katolický kněz,“ jakož i hnutí „New Age“.
Jak je jeho zvykem, ukazuje kardinál prefekt svou značnou schopnost syntézy a v jisté míře i kritiky. A tak například píše, že v „teologii osvobození“, kterou již považuje za přežitou, se „vykoupení stalo politickým procesem [a tudíž – dodáváme – procesem světským a pozemským], jemuž všeobecné směřování nebo základní orientaci poskytla marxistická filozofie“.
Pokud jde o „teologický relativismus“, začíná Kantovým rozlišením mezi jevy (fenomény) a věcmi o sobě (noumeny): nejsme schopni proniknout do konečné reality sama v sobě, protože ji můžeme vidět pouze různými „čočkami“ svým vlastním způsobem vnímání. „Ztotožnění mimořádné historické osoby Ježíše z Nazareta s ´realitou´ samotnou, tj. s živým Bohem, je proto odmítána jako sklouznutí k mýtu: Ježíš je výslovně relativizován jen jako jeden další náboženský velikán mezi mnoha jinými. To, co je absolutní, nebo jinak, On, který je absolutní se nemůže vyskytnout v dějinách, v nichž se nacházejí jenom vzory, jenom ideální postavy, které nás odkazují na naprosto něco odlišného, na to, co nemůžeme chápat nebo jako takové v dějinách poznat. Z toho je jasné, že také (katolická) Církev, její dogmata a svátosti nemohou mít žádnou hodnotu absolutní nutnosti“.
Pokud jde o „nadřazenost ortopraxe nad ortodoxií“ u P. Knittera (bývalého katolického kněze), píše kardinál Ratzinger, že taková nadřazenost přichází jako „logický důsledek, když člověk opustí metafyziku: když se poznání stane nemožným [přesněji, je mylně považováno za nemožné], vše, co zbývá, jsou lidské činy (nebo chování).“ Pak následuje Ratzingerova kritika: „Je však toto nepodložené tvrzení pravdivé? Odkud mohu získat dojem, že je jednání správné, pokud nemám žádnou ideu toho, co je správné... Samotná praxe není žádným světlem...Knitter...tvrdí, že kritériem umožňujícím mu rozlišovat mezi ortopraxí a pseudopraxí je lidská svoboda. Ještě však musí vysvětlit praktickým a přesvědčivým způsobem, co je to ta svoboda a co je tím, co vede člověka k jeho opravdovému osvobození.“
Závěr: „V poslední analýze se Hickův relativismus zakládá na racionalismu [tj. omylu těch, kteří odmítají veškeré zjevení a neschvalují nic, čeho se nelze dobrat přirozenou silou svého vlastního rozumu], který v Kantově stylu prohlašuje, že metafyzika [tj. obor filozofie, který pojednává o prvním principu věcí] nemůže být poznána nebo uchopena lidským rozumem.“ Kardinál Ratzinger tak jasně naznačuje kořen těchto úchylek, které později upřednostňuje pod termínem „současná teologie“, onen shnilý kořen všeho modernismu odhalený již papežem sv. Piem X. v jeho encyklice Pascendi: agnostický a imanentní racionalismus Kanta, „filozofa protestantismu“ (Paulsen).
NÁVRAT POHANSTVÍ NEBOLI „NEW AGE“
Kardinál Ratzinger také pozoruhodně dobře popsal novopohanství „New Age“, které „ se pokouší předložit zcela antiracionalistický model náboženství – moderní ´mystiku´: Člověk nemůže věřit v absolutno, ale může zakoušet zkušenost. Bůh není Osoba...ale skládá se z duchovní energie, která se šíří v Celku...
Vykoupení člověka spočívá v tom, že se zbaví svého Já...a navrátí se do Celku. Pohanští ´bohové´ jsou zpátky. Vypadají nyní uvěřitelnější než Bůh. Musíme aktualizovat ony prehistorické [předkřesťanské] obřady, jimiž je Já iniciováno do mystéria Celku a osvobozeno od sebe sama.“ Krátce řečeno, New Age říká: „Vzdejme se nyní dobrodružství křesťanství, které se ukázalo být nezdarem, vraťme se tedy teď ke svým pohanským bohům.“ Dále si kardinál Ratzinger všímá vlivu, jaký má „New Age“ na některé katolické „liturgie“: „V dnešní době jsme unavení mnohomluvnými liturgiemi [jak však člověk může katolickou liturgii prostě redukovat na slova?] přibližujícími se směřování New Age: lidé nyní hledají hlučné a extatické zkušenosti.“
Když kardinál Ratzinger pronesl tyto poznámky, obrací svou pozornost na „úkoly, před kterými stojí současná teologie“. A tady se věci začínají kazit!
„KLASICKÁ TEOLOGIE“: VĚZEŇ NA LAVICI OBŽALOVANÝCH!
Jaký je v tomto bodě sensus fidei nebo dokonce jen prostý zdravý rozum, který se oprávněně očekává od kardinála prefekta přímo odpovědného za věrouku a ochranu Víry? Tím nejmenším, co by mohl učinit, je odmítnutí všech těch mylných „teologií“. Ve skutečnosti je teologie „vědou, která ve světle rozumu a stejně tak Božího zjevení pojednává o Bohu a Jeho stvořeních v jejich vztahu k Němu. Zahrnuje proto Zjevení na straně Boha a Víru na straně lidí... Jako taková musí být odlišována od „teodiceje“ [neboli přirozené teologie], čistě racionální vědy o Bohu. Teologie je zakořeněna v základních principech bez pochyby odvozených od zdrojů Zjevení.“ (Parente-Piolanti-Garofalo, Dizionario di Teologia dogmatica).
Je proto docela nemožné vůbec považovat toto heretické blouznění tzv. „teologů“ za „teologie“: evidentně postrádají ony podstatné kvality požadované Vírou. Na místo, aby se pozitivně odvozovaly od základních principů Božího Zjevení, začínají tím, že zpochybňují samu skutečnost tohoto zjevení tím, že popírají Božství Našeho Pána Ježíše Krista a vcelku logicky i každé další dogma katolické Víry. Věci však jsou, jak jsou: a zdá se, že pro kardinála Ratzingera je „teologií“ jakýkoliv druh diskurzu, vyřčený a šířený dokonce i bez víry a proti Víře.
Mimo to kardinál prefekt Kongregace pro nauku víry, který je dalek toho, aby odsoudil tyto mylné „teologie“, zašel ve skutečnosti tak daleko, že svědčí proti katolické teologii. Vlastně uvažuje o tom:
Jak to, že se klasická teologie ukázala tak málo připravená čelit těmto (modernistickým) událostem a okolnostem? A kde jsou její slabá místa, která ji obrala o její sílu a účinnost?
Povšimněte si, prosím, dobře: „klasická teologie“ a nikoliv katolická teologie. Kardinál prefekt se i při výběru slov vyhýbá jakékoliv diskriminaci mezi pravou teologií a mylnými teologiemi. Proč se vlastně „klasická teologie“ ukázala tak špatně připravená na to, aby čelila oněm událostem a okolnostem? Nebyla tato „klasická“ teologie spolu s „klasickou“ filozofií prostě odmítnuta oněmi „novými teology“, strůjci Druhého vatikánského koncilu? Nebyly tyto „události“, jež nejsou ničím než starými herezemi již odsouzenými v různých obdobích dějin Církve, dříve neustále vyvraceny „klasickou teologií“?
Nebo to máme chápat tak, že se kardinál Ratzinger neseznámil dostatečně s katolickou teologií?
Pokud jde o „neúčinnost“ „klasické teologie“, musíme si uvědomit, že teologie sama o sobě může být účinná pouze z teoretického úhlu pohledu. Její praktická účinnost nezávisí na teologické spekulaci, ale na upřímnosti těch, kteří jsou v omylu a při absenci takové upřímnosti skutečně závisí na vhodně načasované a také účinné intervenci katolické autority, zvláště pak intervenci dikastéria odpovědného za obranu Víry, jemuž po papeži předsedá kardinál Ratzinger. Když sv. Tomáš Akvinský komentuje pokyn sv. Pavla Timoteovi, aby „...nikomu nedovolil učit odchylným naukám“ (I Tm 1:3), poukazuje na skutečnost, že povinnost těch, kteří mají pravomoc, je dvojí: (1) zabránit komukoliv, aby učil omyl; (2) zamezit věřícím, aby následovali kohokoliv, kdo učí omyl.
Přisuzovat „klasické teologii“ neúčinnost chybné nebo vadné (a ještě horší) pravomoci, znamená, že kardinál prefekt Kongregace pro nauku víry v reakci na vítězství hereze momentálně přítomné v katolickém světě přenáší na katolickou teologii odpovědnost svého dikastéria.
„MODERNISTICKÁ EXEGEZE“ JE PODSTATOU „TEOLOGIE DNEŠKA“
Ve snaze nalézt odpověď na své vlastní otázky: „Jak to, že se klasická teologie ukázala tak málo připravená čelit těmto ´událostem´ a okolnostem? Kde jsou její slabá místa, která ji obrala o její sílu a účinnost?“, převádí kardinál Ratzinger diskuzi k exegezi a znovu ke Kantově „filozofii“. Hick (co má však „presbyterián“ společného s katolickou teologií?) a Knitter (a co má s katolickou teologií společného laicizovaný kněz?) „se odvolávají,“ říká Ratzinger:
...k exegezi, aby zdůvodnili své ničení kristologie: dle těchto dvou exegeze údajně prokázala, že se Ježíš sám nikdy nepovažoval za Syna Božího, Vtěleného Boha, ale že to bylo teprve o něco později, kdy Mu Jeho učedníci začali nárokovat Božství a prvně se na ně odvolávali [to je argument, který si modernisti vypůjčili a stále půjčují od svých racionalistických „odloučených bratří“]. Mimo to, oba tvrdí, že se inspirovali filozofickým důkazem. Hick nás ujišťuje, že Kant nesporně demonstroval, že absolutno, nebo Ten, který je Absolutnem [neboť pro některé tyto heretiky není Bůh dokonce ani Osobou] není v dějinách poznatelný a jako takového jej v nich nelze objevit.
Z tohoto důvodu v základech „teologie dneška “ a stejně tak i v teologii neomodernismu nalézáme exegezi, nebo lépe řečeno pseudoexegezi, která má svůj původ v Kantově agnostickém racionalismu, jemuž „teologové dneška“ přisoudili ono charisma neomylnosti, které jinak odepírají i Církvi. Ani zde to není nic nového: V základu modernismu byla Loisyho „exegeze“ vytvořená podle vzoru protestantské racionalistické exegeze a v jádru neomodernismu teď máme „novou exegezi“, pramenící však opět z protestantského racionalismu a z tohoto důvodu věnujeme tolik svého úsilí problému exegeze.
Nakonec kardinál Ratzinger v závěru své promluvy dochází k následujícímu závěru:
Věřím, že problém exegeze a stejně tak i omezení a možnosti našeho rozumu, tj. filozofické premisy Víry, vlastně zakládají bolestný a tragický slabý bod teologie dneška, skrze nějž se Víra – stejně jako čím dál více obyčejných věřících – dále stává obětí současné krize.
Nyní chápeme, že „teologie osvobození“, „relativistické teologie“ se svým „odstraněním kristologie“, „New Age“ atd. nejsou pro kardinála prefekta herezemi, ani apostazemi, ale... „teologií dneška“, odlišnou ale nikoliv neslučitelnou s „klasickou teologií“. Zdá se, že všechny omyly považuje za normální variantní alternativy pravé katolické teologie.
O kousek dále vidíme, jak se kardinál Ratzinger vypořádává s „problémem exegeze i omezeními a možnostmi našeho rozumu,“ které jsou v samém základu současné krize Víry.
V tuto chvíli prostě jen chceme zdůraznit, že kardinál Ratzinger si je skutečně vědom faktu, že „teologie dneška“, bez víry nebo v krizi víry, nejen „ničí kristologii“, ale ve skutečnosti je v procesu zničení – opět je to on, kdo to připouští – „stejně jako [je v tomto procesu zničení i] víra čím dál více obyčejných katolíků“. A co s tímto katastrofálním stavem zamýšlí učinit kardinál prefekt pro Víru?
„ÚKOL“, PŘED NÍMŽ AUTORITY STOJÍ
„Rád bych se zde jednoduše pokusil nastínit úkol, před nímž stojíme,“ prohlašuje Ratzinger a logicky jej vztahuje ke Kongregaci pro nauku víry a také k předsedovi Komise pro nauku víry při biskupské konferenci, jíž je tento proslov určen.
Právě tady se kardinál Ratzinger věnuje teoretickým úvahám o „současné exegezi“. Začíná tvrzením, že Hick a Knitter, aby podpořili své tvrzení, že...:
...exegeze prokázala, že Ježíš se nikdy nepovažoval za Syna Božího, Vtěleného Boha, ale že to bylo teprve o něco později, kdy Mu Jeho učedníci začali nárokovat Božství a prvně se na ně odvolávali, se naprosto nijak nemůže v celkovém souhrnu dovolávat exegeze, jako by všechny jejich domněnky představovaly nezpochybnitelný výsledek všeobecně uznaný všemi exegety.... Je však pravda, že když se podíváme na současnou exegezi jako celek, můžeme si odnést dojem podobný dojmu Hicka a Knittera.
I v tomto bodě tedy pro kardinála Ratzingera existuje „současná exegeze“, samozřejmě odlišná, ale ne neslučitelná s „exegezí v celkovém souhrnu“ (kterýž to souhrn, doufáme a předpokládáme, zahrnuje také /jedinou/ pravou a autentickou exegezi, tj. katolickou exegezi). Tato tzv. „současná exegeze“ radikálně popírající samotné Božství Našeho Pána Ježíše Krista evidentně „pohřbila“ katolickou exegezi. To ale, jak se zdá, nepředstavuje problém pro kardinála Ratzingera, který hodlá najít základní kámen této „současné exegeze“, pro nějž stejně jako v případě starší současné exegeze není Ježíš Bohem a ani si to nikdy nenárokoval (srovnej sv. Pius X. Pascendi).
„Moje tvrzení,“ vysvětluje, „je takovéto“:
Jestliže mnozí exegetové myslí jako Hick a Knitter a stejným způsobem „přebudovávají“ zaznamenanou historii Ježíše Krista [tj. tím, že popírají Božství Ježíše Krista], je to kvůli skutečnosti, že sdílejí jejich filozofii. Nejde o exegezi, která potvrzuje filozofii, ale spíše jde o filozofii, která navozuje exegezi.“
Vskutku nefalšovaný objev! Kdo si není vědom toho, že je to racionalismus, který popírá nadpřirozené, který dal vzejít blouzněním protestantských systémů [Formgeschichte, Redaktiongeschichte atd.] a který se nyní snaží vydávat za „exegezi“? A kdo neví, že „současná exegeze“, katolická kopie protestantské racionalistické „exegeze“, zastává její předem danou filozofii, tj. že se racionalismus sklonil před popíráním nadpřirozeného? To nám vždy bylo dobře známé. Mimo to až do Druhého vatikánského koncilu Řím nikdy neocenil blouznivé bloudění protestantského racionalismu důstojným [titulem] „exegeze“ a proti takovým omylům nikdy neužíval tvrzení, ale trvale a jednoznačně je zavrhoval těmi nejrozhodnějšími a nejjasnějšími termíny. Takto papež Lev XIII. definoval racionalisty jako „syny a dědice“ luteránské „reformace“, kteří naprosto odmítli i poslední špetky Víry, které dříve přijali od svých otců.“ Zvláště varoval biskupy, přičemž jim připomínal, že tyto omyly musí dát vzejít jejich obecné pastorační starostlivosti a dotýkat se jí, aby této nové „vědě, která si ani nezaslouží takový titul (I Tim, 6:20), vzdorovali onou starobylou pravdou, jíž Církev přijala od Ježíše Krista skrze apoštoly“ (Lev XIII., Providentissimus). V dnešní době byla tato „pastorační starostlivost“ naopak zašlapána pod nohama „pastoračního“ Druhého vatikánského koncilu, již není dotčena, nemůže se již prokazovat a nemůže se dát pocítit, dokonce ani tváří v tvář pohoršení, jemuž jsou „obyčejní katolíci“ vystaveni. Vlastně ani prefekt Kongregace pro nauku víry se „současné exegezi“ s výjimkou svých tvrzení nestaví na odpor . A co je horší, jasně prohlásil, že jelikož...:
...předpoklady vyvěrající z kantovské teorie mravní etiky jsou...pociťovány...jako spontánní klíč k hermeneutice doprovázející vývoj a pokrok kritiky,...duchovní nebo církevní autorita nemůže prostě uložit to, že musíme v Písmu svatém nalézt kristologii Božího původu.
Tak to je! Jenom heretici nyní mohou diktovat své názory a zákony Církvi, nikoliv naopak. A vůči takovým lidem nemá Církev činit, co vždy z Božího práva dělala od samého počátku tím, že stanovovala „pravidlo Víry“ a exkomunikovala ty, které ho zatvrzele popíraly:
A všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista, a jsme připraveni potrestat každou neposlušnost, dokud vaše poslušnost nebude úplná. (II Kor 10:5-6; srovnej také II Kor 13:2; I Kor 4:18-21; II Kor 5:1-5, I Tim 1:20, Skutky 5:1-10).
O které Církvi kardinál Ratzinger vlastně mluví? Zcela jistě se zde neodvolává na nepomíjející, neměnnou katolickou Církev založenou Naším Pánem Ježíšem Kristem před takřka dvěma tisíc lety. Ne, kardinál Ratzinger mluví o „koncilní Církvi“, která přejala mylné pojetí autority naprosto příznačné pro liberalismus a slavnostně zavržené papežem Lvem XIII. v jeho encyklice Libertas:
Druzí nepopírají existenci Církve: to se jim zdá být nemožné, ale upírají jí charakter dokonalé společnosti, kteréžto, jako takové, od počátku náleží právo. Tvrdí, že Církvi nepřísluší vydávat zákony, vynášet rozsudky, postihovat tresty, nýbrž má prý dávat jen napomenutí, rady a směrnice, kterým se máme podrobovat jen z vlastního popudu a dobrovolně. (viz také „konec“ autority po Druhém vatikánském koncilu v díle Romana Ameria Iota Unum)
Podle kardinála Ratzingera když:
... duchovní nebo církevní autorita nemůže prostě uložit to, že musíme v Písmu svatém nalézt kristologii Božího původu [tj. že Ježíš Kristus je také Synem Božím], může a musí vydat apel [v tom slově je vše! laskavě „apelovat“], že je třeba kriticky zhodnotit filozofii, která spočívá pod povrchem metody, kterou jsme se rozhodli přijmout.
Kardinál prefekt Kongregace pro nauku víry manifestoval, že nevěří, že Náš Pán Ježíš Kristus v rámci Své Církve zavedl skutečnou a autentickou moc vlády nad všemi věřícími. Ne, on navzdory Písmu svatému a církevní tradici uvažuje, že Náš Pán pouze zavedl bratrské napomenutí. Dvojí úkol svěřený církevním autoritám, že mají „bránit těm, kteří učí a šíří omyl“ a „zamezit věřícím, aby následovali takové falešné učitele“ byl „nyní obětován [mylnému] principu svobody,“ napsal Romano Amerio ve svém pozoruhodném díle Iota Unum (kap. 34, str. 546).
PAPEŽ PIUS XII. MĚL TAKÉ PRAVDU
Kardinál Ratzinger uzavírá:
Problém exegeze se do velké míry překrývá s problémem filozofie. Filozofické obtíže – to jest takové obtíže, s nimiž se lidský rozum orientovaný v pozitivním smyslu potýká – se nyní staly obtížemi naší Víry.
Lepší pozdě než nikdy. Kardinál Ratzinger začíná vidět nejen to, že pravda, na níž tak jasně poukázal sv. Pius X. v Pascendi, a jak poukázal jeho předchůdce papež Lev XIII. v Providentissimus, ale také to, co papež Pius XII. podobně jasně odsoudil v Humani Generis, když zavrhnul neopodstatněné tvrzení, že je možné vyjádřit katolická dogmata s využitím kategorií moderní filozofie „pojmy jak imanentismu, tak idealismu, existencialismu či jakýchkoliv jiných systémů“.
Teologie (a totéž se dá říci ve vztahu k exegezi, která používá tato pravidla založená na rozumu a teologii známá jako „hermeneutika“) ve skutečnosti nezávisí na jakémkoliv filozofickém „systému“. Co potřebuje, je víra spolu se zdravým rozumem, a jestliže Církev souhlasí s „filozofií Otců Církve“ a osvojila si její výrazy pro formulování své věrouky, je to proto, že tato filozofie je vyjádřením zdravého rozumu a stejně tak i „pravého poznání stvořených věcí“ (papež Pius XII, Humani Generis) a proto, že jejími objekty jsou „stálé lidské pojmy“ (P. Garrigou-Lagrange, O.P., La nouvelle théologie oú va-t-elle?). Předstírat, že se Bohem zjevená pravda zakládá na nemocné a nevyvážené filozofii, která se čím dál více vzdaluje od zdravého rozumu jako v kantismu, to může skončit pouze zničením Víry (tj. osobní a nikoliv objektivní, jak to, zdá se, chápe Ratzinger, přestože je do tohoto zničení vtaženo mnoho a mnoho duší). K odvrácení takové pohromy by docela postačovala pokorná poslušnost nejvyšších velekněží k magisteriu:
Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil si je maličkým. (Mt 11:25)
Co nabízí kardinál Ratzinger jako nápravné opatření k vyléčení exegeze i teologie, když dokončil svou diagnózu? Že by třeba návrat k oné „trvale dobré a platné filozofii“ a ke zdravému křesťanskému realismu? Taková myšlenka mu naprosto nepřijde na mysl. I když se diagnóza stanovená kardinálem Ratzingerem shoduje s diagnózou papeže Pia XII. nedá se totéž říci ve vztahu k léčbě. Proti mylné moderní filozofii staví sv. Pius X. a Pius XII. [další papeže nezmiňujeme] tradiční filozofii a zvláště tomismus, který „je založen na víře ve schopnosti lidského rozumu a odmítá skepticismus částečný i celkový“ (R. Amerio, citované dílo, str. 537). Kardinál Ratzinger naopak, aby osvobodil lidský rozum, argumentuje ve prospěch „nového dialogu mezi vírou a filozofií,“ ale přesně proto, že se pokouší o takový „nový“ dialog, urychluje zablokování jakékoliv možné cesty nebo stezky k jakémukoliv pokusu o „obnovu“ „tradiční filozofie“. Prohlašuje:
Věřím, že novoscholastický racionalismus [rozumný a zdravý, který nezmizí tváří v tvář Víře, ale naopak jí slouží] neuspěl ve své snaze pokusit se obnovit „preambula fidei“ skrze čistě racionální jistotu.
A nejen to, kardinál Ratzinger nás ujišťuje: „všechny ostatní pokusy jdoucí stejnou cestou, skončí s totožnými výsledky“. To vše znamená, že jinak řečeno, pro kardinála Ratzingera je nemožné prokázat argumenty založenými na čistém rozumu dvě základní skutečnosti křesťanství: (1) existenci Boha a (2) to, že Bůh k nám skutečně promluvil. Přemýšlíme ale, proč vlastně by „čistě racionální jistota preambula fidei“ měla být nedosažitelná nebo mimo náš dosah? Není to totéž jako říci, že je pro nás nemožné získat metafyzické poznání? A není to přesně tentýž kantovský postulát nebo předpoklad, který předtím kardinál až doteď ve svém proslovu kritizoval? Tak nejen vidíme kardinála Ratzingera stavět jeden agnosticismus proti jinému, ale také prohlašovat, že je celá katolická Církev v omylu. Tatáž katolická Církev, která skoro dva tisíce let naopak obhajovala a učila možnost racionálně odůvodnit svůj akt Víry, počínaje svým Zakladatelem, který se také dovolával našeho rozumu (Jn 10:38): „Jestliže však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům..“ A pokračujeme-li ve stejném tónu dále, máme výroky apoštolů (viz I Pt. 3:15, Řím. 12:1 atd.) spolu s apologety, kteří obhajovali věrohodnost křesťanství argumenty pevně zakotvenými v čistém rozumu a stejně tak v církevních Otcích (Sv. Augustin: Ratio antecedit fidem – Rozum předchází víře). Dogmatický [tj. neomylný] První vatikánský koncil (1869-70) také učil, že „zdravý rozum dokazuje základy víry“ (DB 1799). Neměli bychom zapomínat, že papež Pius XII., který – a to bychom měli zmínit – v předvečer Druhého vatikánského koncilu odporoval neomodernistům své doby kvůli jejich tvrdošíjnému odmítání připustit racionální povahu „věrohodnosti“ křesťanské víry (rationali indoli „credibilitate“ fidei Christianae iniuriam inferunt) a rezolutně znovu potvrdil, že je skutečně možné...:
„...i pouhým světlem přirozeného rozumu si božský původ křesťanského náboženství...ověřit“ (Humani Generis).
Z toho tedy vyplývá, že je pro katolíka věcí Víry, že věrohodnost zjevení se dá prokázat argumenty založenými na čistém rozumu. Mimo to, pokud se Církev skutečně takřka dva tisíce let mýlila, co se týče racionálního opodstatnění svého aktu Víry, a je-li cesta „preambula fidei“ skutečně předem odsouzena k selhání, pak jediným, co se dá dělat, je pokračovat na této osudové „stezce skepticismu, chvilkového vrtochu a hereze“, která se prostě a osudově otevře v tentýž modernismus, který slavnostně zavrhnul papež sv. Pius X. v encyklice Pascendi (Garrigou-Lagrange, O.P., citovaný článek). Pokud jde o tento modernismus, sv. Pius X. napsal:
[Z Kantova agnosticismu] usuzují, že Bůh nikterak nemůže býti přímým předmětem vědy; co pak dějin se týče, dlužno prý míti za to, že Bůh není naprosto podmětem historickým. — Každý snadno nahlédne, co by se při takovémto předpokladu stalo s přirozenou, bohovědou, s důvody věrohodnosti a se vnějším zjevením. Modernisté totiž tyto věci naprosto zavrhují... (Pascendi)
A pravda je taková, že i když se zdá, že se kardinál Ratzinger poněkud distancuje od „premis“ nebo „tezí“ modernismu, tj. kantovského agnosticismu, pokračuje nicméně v tom, že sdílí tytéž výsledky, jaké modernisti pochopitelně vyvodili a stále konzistentně vyvozují z toho, že odsouvají stranou „preambula fidei“: přirozenou teologii a pohnutky a základy pro věrohodnost. Kupodivu Ratzinger přijímá princip, že „víra chrání a osvobozuje lidské bytosti od omylů“ (První vatikánský koncil, DB 1799). Přesto nepřijímá další důležitý princip, který také uznal a přijal První vatikánský koncil, totiž to, že „základy Víry mohou být skutečně dokázány zdravým lidským rozumem“ (tamtéž). Proto pro něj Víra nespočívá na jakémkoliv racionálním základu. Pak však přemýšlíme nad tím, jak může být lidský rozum „uzdraven vírou“, která naprosto postrádá jakýkoliv argument pro odůvodnění sebe sama před vězením lidského rozumu?
OD AGNOSTICISMU K LATITUDINARISMU: „NÁHRAŽKOVÉ FORMY“ ZA VÍRU
Až do samého konce promluvy kardinál Ratzinger rezolutně pokračuje po této cestě agnosticismu a logicky nyní dochází k nejkatastrofálnějším závěrům. Píše:
Závěrem, když uvažujeme o současné náboženské situaci, u které jsem se pokusil vnést trochu světla na některé její části, můžeme se dosti podivovat skutečnosti, že konec konců ještě lidé dále věří křesťanským způsobem, nejen dle Hickových, Knitterových či jiných náhražkových způsobů nebo forem, ale také dle oné plné a radostné Víry, která se nachází v Novém zákoně Církve všech časů.
Tak tady to je: Dle kardinála Ratzingera „Hick, Knitter a jiní“, kteří popírají Božství Našeho Pána Ježíše Krista, Jeho Církev, Jeho svátosti a krátce řečeno celé křesťanství, nadále „navzdory všemu věří křesťanským způsobem“, i když tak činí za použití „náhražkových forem víry“! Zde tedy hluboce dumáme nad tím, co kardinál prefekt Kongregace pro nauku víry myslí oním „věřením křesťanským způsobem“.
Mimo to, když byla „preambula fidei“ odstraněna, ona „plná a radostná Víra Církve všech časů“, která se, jak se [kardinálu Ratzingerovi] zdá, neliší od současných apostazí jinak než způsobem a celkovou povahou, zcela postrádá jakoukoliv racionální věrohodnost ve srovnání s a ve vztahu k tomu, o čem se nám zmiňuje jako o „náhražkových způsobech a formách“ víry. „Čím to vlastně je,“ přemítá kardinál Ratzinger, „že má Víra [všech časů] ještě šanci na úspěch?“ Odpověď:
Řekl bych, že je to proto, že nalézá podobnost v lidské přirozenosti... V člověku existuje neukojitelná touha po nekonečnosti. Žádná z odpovědí, kterých jsme se domáhali, není dostatečná. Sám Bůh [u Nějž však dle kardinála Ratzingera lidský rozum nemůže prokázat, že je skutečně Bohem], který sám Sebe učinil konečným, aby setřásl naše okovy konečnosti a přivedl nás do rozměru Jeho nekonečnosti [... a nikoliv, aby nás vykoupil z otroctví hříchu?], je schopen naplnit všechny potřeby naší lidské existence.
Nyní můžeme lépe pochopit proč má kardinál Ratzinger tak široce otevřený koncept „teologie“ a „víry“, že zahrnuje vše: teologii i hereze, víru i apostazi. Na cestě popření schopnosti lidského rozumu nabýt metafyzického poznání, na cestě, po které dále pokračuje, postrádá „prostředky rozlišení rozdílů mezi vírou a nevírou“ (R. Amerio, citované dílo str. 340) a v důsledku toho mezi teologií a pseudoteologií, mezi pravdou a bludem:
Všechny teologie se [pak] kompenzují, protože jsou všechny považovány za rovnocenné; jádro nebo podstata náboženství se nalézá v pocitech nebo zkušenostech, jak to zastávali modernisti na počátku tohoto století (Amerio, citované dílo str. 542).
Nechápeme, jak by tento postoj kardinála Ratzingera mohl uniknout onomu slavnostnímu odsudku, který vyhlásil První vatikánský koncil: „Jestliže někdo říká...že lidé musí být přivedeni k Víře výhradně svou vlastní vnitřní zkušeností...budiž proklet“ (DB 1812).
Romualdus
Překlad: D. Grof
