Debata o DVK: P. Gleize reaguje na Msgr. Ocarize
V posledním vydání Courrier de Rome (č. 350, prosinec 2011) reaguje P. Jean-Michel Gleize, profesor teologie v Ecône, na článek Msgr. Fernanda Ocarize (generálního vikáře Opus Dei – pozn. překl.), který se objevil v L´Osservatore Romano 2. prosince 2011. Oba muži se účastnili věroučných rozhovorů o Druhém vatikánském koncilu mezi říjnem 2009 a dubnem 2011. S laskavým svolením Courriere de Rome máme to potěšení, že můžeme naším čtenářům přinést podstatné výňatky z této pozoruhodné studie, která má název „Klíčová otázka“.
(...) Nepochybně bychom si mohli gratulovat, že nakonec vidíme teologa Svatého stolce, jak uvádí všechny tyto drobné rozdíly, čímž docela oficiálně, třebaže nepřímo, popírá všechna ta jednostranná podání, která Druhý vatikánský koncil doteď představoval v maximalistické perspektivě jako naprosto nedotknutelné dogma, které je „dokonce důležitější než to nicejské“. Jakkoliv lákavá může tato analýza být v jemných rozdílech a rozlišeních, které nabízí, rozhodně vyjadřuje postulát, který je vzdálen tomu, aby byl naprosto nezpochybnitelný. Studie Msgr. Ocarize se vyhýbá odpovědi na klíčovou otázku, která mezi Bratrstvem sv. Pia X. a Svatým stolcem zůstává neprojednána. Lépe řečeno, odpověď na tuto otázku byla dle náhledu tohoto preláta Opus Dei zodpovězena, aniž by byla vyřčena, a to do té míry, že vše vypadá jako by nebylo třeba se jí zabývat. Nebo jako by se debata nikdy ani nemusela konat.
Přesto je tato debata víc než kdy jindy životně důležitá. Ve skutečnosti jsme vzdáleni toho, aby bylo zcela zjevné, že poslední koncil mohl katolíkům ve všem a pro všechny účely vnutit svou autoritu v rámci uplatnění pravého Magisteria a požadovat po nich, aby ho dodržovali na všech úrovních, které jsou zmíněny. A vskutku, pokud si vybavíme tradiční definici Magisteria, jsme nuceni poznamenat, že jí průběh Druhého vatikánského koncilu jen stěží vyhovuje. Tím méně zvážíme-li, že 21. ekumenický koncil, tato velká novota, sám sebe detailně vykládá z pohledu naprosto neslýchaných postulátů. (...)
Realita Druhého vatikánského koncilu: nové nauky v rozporu s tradicí
Nejméně ve čtyřech bodech je učení Druhého vatikánského koncilu ve zřejmém logickém rozporu s výroky předešlého tradičního Magisteria, takže je nemožné je vykládat v souladu s jiným učením obsaženým již v dřívějších dokumentech církevního Magisteria. Druhý vatikánský koncil tudíž přerušil jednotu Magisteria do té míry, do jaké přerušil jednotu svého objektu.
Těmito čtyřmi body jsou: Nauka o náboženské svobodě, jak je vyjádřena v čl. 2 Deklarace Dignitatis humanae, která odporuje učení Řehoře XVI. v Mirari vos a Pia IX. v Quanta cura, a také učení papeže Lva XIII. v Immortale Dei a papeže Pia IX. v Quas primas. Nauka o Církvi, jak je vyjádřena v čl. 8 konstituce Lumen gentium, která odporuje učení papeže Pia XII. v Mystici corporis a Humani generis. Nauka o ekumenismu, jak je vyjádřena v čl. 8 Lumen gentium a čl. 3 dekretu Unitatis redintegratio, která odporuje učení papeže Pia IX. ve větách 16 a 17 Syllabu, učení Lva XIII. v Satis cognitum a učení papeže Pia XI. v Mortalium animos. Princip kolegiality, jak je vyjádřen v čl. 22 konstituce Lumen gentium včetně čl. 3 Nota praevia [Vysvětlující poznámky], který odporuje učení Prvního vatikánského koncilu o jedinečnosti subjektu nejvyšší moci v Církvi v konstituci Pastor aeternus. (...)
Nová řada problémů
V souladu s proslovem [papeže Benedikta XVI. k Římské kurii] z [prosince] roku 2005 (viz též článek zde), předpokládá Msgr. Ocariz princip „jednotného výkladu“, podle nějž by se dokumenty Druhého vatikánského koncilu a předešlého Magisteria měly vzájemně osvětlovat. Interpretace novot, které učil Druhý vatikánský koncil, proto musí, jak to říká Benedikt XVI., ve vztahu k tradici odmítat „hermeneutiku diskontinuity“, přičemž musí potvrzovat „hermeneutiku reformy, obnovy v kontinuitě“. Jde o nový slovník, který jasně vyjadřuje novou řadu problémů. Posledně zmíněná věc inspiruje celý komentář Msgr. Ocarize: „Jednou podstatnou charakteristikou Magisteria,“ píše, „je jeho kontinuita a jeho homogenita v čase“.
Jestliže hovoříme o „kontinuitě“ nebo „roztržce“, měli bychom je chápat v tradičním smyslu, který znamená kontinuitu nebo roztržku, která je objektivní. Jinak řečeno taková, která se vztahuje k objektu církevní nauky. To jest taková, kdy hovoříme o souboru zjevených pravd tak, jak je církevní Magisterium zachovává, vykládá a dává jím tutéž hodnotu, aniž by došlo k rozporu mezi současnou a minulou naukou. Roztržka by spočívala v tom, že by došlo k útoku na neměnný charakter objektivní tradice a byla by tedy synonymem pro logický rozpor mezi dvěma tvrzeními, jejichž významy nemohou být pravdivé zároveň.
Je však nutné uznat prostou pravdu a pochopit, že slovo „kontinuita“ v diskurzu těchto teologů vůbec nemá takovýto tradiční význam. Hovoří o kontinuitě jako o subjektu, který se v průběhu času vyvíjí. Nejde o kontinuitu objektu, dogmatu nebo nauky, kterou dnes církevní Magisterium předkládá a dává mu týž význam jako předtím. Jde o otázku kontinuity specificikého subjektu „Církev“. Mimo to Benedikt XVI. nemluví přesně o kontinuitě, ale o „obnově v kontinuitě jednoho subjektu-Církve, kterou nám Pán dal. Ona je subjektem, který roste v čase a rozvíjí se, přesto zůstává vždy stejný, jediný subjekt putujícího Božího lidu.“ A hned poté k jejímu opaku dodává: „Hermeneutika roztržky riskuje, že skončí rozdělením na předkoncilní a pokoncilní Církev.“ To znamená, že roztržka by se musela nacházet na stejné úrovni: šlo by o roztržku mezi dvěma subjekty, což znamená, že Církev, jeden objekt [sestávající z] Božího lidu, by již nebyl týmž před a po koncilu. (...)
Jádro dilematu
V logice Druhého vatikánského koncilu a proslovu [k Římské kurii] z roku 2005, má objekt sám o sobě vztah k subjektu. V logice Prvního vatikánského koncilu a vší tradiční nauky Církve, má subjekt sám o sobě vztah k objektu. Tyto dvě logiky jsou neslučitelné.
Magisterium, v jakékoliv epoše, musí zůstat hlasem pokladu víry. Odchyluje se do té míry, do jaké tento poklad změní. Je mylné říkat, že Bohem zjevené principy, které byly vyjádřeny předešlým Magisteriem, nutně nezavazují, pod záminkou, že subjekt-Církev je zakouší odlišným způsobem v odlišných podmínkách dějin, nebo pod záminkou, že Boží lid si uvědomuje nutnost nastolit nový vztah mezi svou vírou a současným světem. Některé principy, které jsou užity v podmíněných záležitostech (například ty, které formují základ celé sociální nauky Církve) nejsou podmíněné. Není pochyb, že zásadní neměnnost zjevené pravdy není absolutní, protože pojmové a verbální vyjádření této pravdy může nabýt větší preciznosti. Ale takový vývoj v sobě nezahrnuje žádné zpochybnění významu této pravdy, která se pouze stává explicitnější ve své formulaci. Principy jsou stále nutnými principy, ať na sebe berou jakékoliv různé konkrétní formy, když jsou aplikovány. Toto rozlišování mezi principy a konkrétními formami se, pokud jde o sociální nauku Církve, ukazuje jako umělé. Když se k ní Benedikt XVI. uchyluje ve svém proslovu [k Římské kurii] z roku 2005, aby legitimizoval deklaraci Dignitatis humanae, činí tak zbytečně.
Vraťme se však k Druhému vatikánskému koncilu: zásadní otázkou je určit prvotní princip, který musí sloužit jako základní pravidlo pro činnost Magisteria. Jsou jím objektivní hodnoty Božího zjevení, jak jsou vyjádřeny ve své definitivní podstatě učitelskou autoritou Krista a apoštolů, jejichž je církevní Magisterium pouze následovníkem? Nebo je jím komunitní zkušenost Božího lidu, správce (a nikoliv jen příjemce) daru Pravdy jakožto nositele významu víry? V prvním případě je církevní Magisterium hlasem tradice a závisí na Boží-apoštolské učitelské autoritě jakožto na své objektivní zásadě; pak je otázkou, zda objektivní učení Druhého vatikánského koncilu je učením neměnného Magisteria a nezměnitelné tradice. V druhém případě je církevní Magisterium společným mluvčím komunitního vědomí Božího lidu, pověřeným nastolováním prostorové a časové soudržnosti sensus fidei. Pro subjekt-Církev je pak Druhý vatikánský koncil prostředkem vyjádření sensus fidei za pomoci pojmového jazyka, jak je zakoušen a aktualizován s ohledem na eventuality současné epochy.
Hermeneutika a reinterpretace
Dle názoru Msgr. Ocarize je učení Druhého vatikánského koncilu novotou „v tom smyslu, že přímo vyjadřuje některé nové aspekty, které ještě nebyly Magisteriem formulovány, ale které na věroučné úrovni neodporují předešlým dokumentům Magisteria“. Přesná exegeze [tj. kritický výklad] koncilních dokumentů by tedy zjevně předpokládala princip bezrozpornosti. Ale všechna zdání klamou, protože bezrozpornost již vůbec nemá stejný význam, jako měla do nynějška.
Církevní Magisterium tento princip vždy chápalo tak, že znamenal absenci logického rozporu mezi dvěma objektivními tvrzeními. Logický rozpor je protiklad, který se nachází mezi dvěma tvrzeními, z nichž jedno potvrzuje a druhé popírá tutéž věc, která se přisuzuje témuž subjektu. Princip bezrozpornosti si nárokuje to, že pokud se takový rozpor vyskytne, nemohou být obě tvrzení pravdivá zároveň. Tento princip je zákonem rozumu a pouze vyjadřuje jednotu jeho objektu. Protože víra se definuje jako rozumové přilnutí k Bohem předkládané pravdě, potvrzuje tento princip. Objektivní jednota víry také odpovídá absenci rozporu v jejích dogmatických výrocích.
Hermeneutika Benedikta XVI. tento princip nyní chápe ve smyslu, který již není objektivní, ale subjektivní, není již rozumový ale voluntaristický. „Absence rozporu“ je synonymem pro kontinuitu na úrovni subjektu. Princip kontinuity nevyžaduje především a jako nejdůležitější věc jednotu pravdy. Vyžaduje především a jako nejdůležitější věc jednotu subjektu, který se vyvíjí a roste v průběhu doby. Jde o jednotu Božího lidu, jak ji zažívá v současné chvíli, ve světě této doby, abychom citovali Pastorální konstituci [o Církvi v dnešním světě], Gaudium et spes. Tato jednota je vyjádřena výhradně skrze autorizované výroky současného Magisteria v té míře, jak je právě aktuální. Msgr. Ocariz zdůrazňuje toto: „Autentický výklad koncilních dokumentů může být podán pouze samotným církevním Magisteriem. Proto teologické dílo interpretující pasáže koncilních dokumentů, které vyvolávají otázky, nebo představují těžkosti, musí brát v potaz především smysl, v jakém postupné intervence Magisteria tyto pasáže chápaly.“ Nemylme se: tímto Magisteriem, které má sloužit jako směrnice pro interpretaci, má být nové Magisterium této doby, to, které vyplynulo z Druhého vatikánského koncilu. Není to Magisterium všech časů. Jak bylo správně poznamenáno, Druhý vatikánský koncil musí být chápán ve světle Druhého vatikánského koncilu, který svou vlastní logikou subjektivní živé kontinuity nově interpretuje všechno učení neměnného Magisteria.
Do nynějška církevní Magisterium nikdy nečinilo ústupek samo sobě nastolováním otázky tímto způsobem. Vždy chtělo být věrné svému poslání zachovávání pokladu [víry]. Jeho základním odůvodněním vždy bylo odkazovat se na svědectví objektivní tradice, která je jednomyslná a stálá. Jeho vyjádřením vždy bylo vyjádření jednoty pravdy. (...)
Proto dnes nikdo nemůže být spokojen s tzv. „prostorem pro teologickou svobodu“ v samém jádru rozporu, který zavedl Druhý vatikánský koncil. Hlubokou touhou každého katolíka, který je věrný svým křestním slibům, je přilnout s naprostou synovskou poslušností k učení věčného Magisteria. Stejná zbožnost také se vzrůstající naléhavostí vyžaduje nápravná opatření za vážné nedostatky, které od posledního koncilu ochromily uplatňování tohoto Magisteria. Kvůli tomuto cíli Bratrstvo sv. Pia X. stále touží, nyní víc než kdy jindy, po autentické reformě, čímž myslí, že má Církev zůstat věrná sama sobě, zůstat tím, čím je v jednotě se svou vírou a uchovat tak svou původní formu, ve věrnosti svému poslání, které obdržela od Krista. Intus reformari. [Vnitřně reformovaná.]
Překlad: D. Grof
