Pohled na některé základní myšlenky sedesvakantismu
Atila S. Guimarăes
Obvykle mi chodí námitky, protesty, nebo dokonce „exkomunikace“ od sedesvakantistů kvůli postoji, který Tradition in Action v rámci odporu [proti Druhému vatikánskému koncilu a následnému vývoji] zastává. Místo, abych odpovídal na každou takovou korespondenci jednotlivě, hromadil jsem ji pro nějakou příležitost, kdy ji budu moci zodpovědět najednou. Dopis brazilského čtenáře (viz níže) mi dává příležitost k analýze základních argumentů a dokumentů sedesvakantismu. Věřím, že tato analýza upevní náš postoj odporu. Vybízím své čtenáře k přečtení následující korespondence.
Drahý pane Guimarăesi,
jsem brazilským čtenářem „Tradition in Action“ a tak mě těší, když jsem zjistil, že máme stejnou národnost. Protože mám po několika letech studia katolické víry také mnoho pochyb o skutečnostech, které se týkají naší Svaté církve, obracím se teď na vás s některými otázkami.
Při tomto prvním kontaktu bych se rád představil jako obdivovatel díla abbého Georgese de Nantese a P. Basilia Méramo. V minulosti jsem byl krajním sedesvakantistou a vstoupil jsem do kontaktu se společenstvím sedesvakantistů v USA.
Díky Bohu jsem si uvědomil svůj omyl a pochopil jsem, že je možné, že je papežská hereze realitou, ale tvrzení, že je papežský stolec neobsazený, není podporovatelné. Bula Cum ex Apostolatus Officio a její aplikace na naší dobu je však pro mě obtížným dokumentem, protože se zdá, že deklaruje ipso facto neobsazenost Petrova stolce. Buď musíme odmítnout aplikaci této buly v dnešní době, nebo se jako k řešení musíme uchýlit k sedesvakantismu. Bylo mi řečeno, že papež Pius XII. omezil rozsah její účinnosti.
Dnes se považuji za katolíka, který odmítá Druhý vatikánský koncil nebo jeho velkou část, katolíka, který je nedůvěřivý ohledně platnosti mše papeže Pavla VI., katolíka, kterému se oškliví beatifikace papeže Jana Pavla II... Krátce řečeno, jsem člověkem, který cítí škodliviny páchnoucí sírou ve větru, který vane Církví a pokouší se ji otrávit.
Budete-li mít čas, prosím vás o odpověď – krátkou nebo dlouhou – tomuto pokornému hříšníkovi, který miluje Svatou církev Kristovu.
Bůh budiž veleben a kéž vás chrání blahoslavená Panna Maria.
R.U.
Drahý pane R.U.,
omlouvám se za pozdější odpověď, ale váš dopis přišel právě, když jsem dokončoval práci na další části svých spisů o koncilu. Po velkém úsilí byly vytištěny před dvěma týdny.
Díky za vaše posouzení smutné situace Svaté matky církve. Vaše komentáře ohledně sedesvakantismu a buly Cum ex apostolatus mi dávají příležitost rozvinout pro vás a další pisatele dopisů některá témata, u nichž jsem po nějakou dobu žádán, abych se k nim vyjádřil. Proto zjistíte, že jsou v této odpovědi místy body, které neobsahuje váš dopis. Jsou to reakce na otázky jiných.
Zmiňujete své obavy, které máte ohledně situace Církve svaté. Je pravdou, že když máme pět papežů, kteří v řadě za sebou opustili integritu víry, což učinili například tím, že hlásali univerzální spásu, není překvapivé, že jste vyveden z míry. Všude mezi katolíky dnes existuje obrovská dezorientace, zvláště pak v lepší části Kristova stáda.
Zdá se mi, že mám-li reagovat na teorii, že Petrův stolec je neobsazený kvůli herezi těchto papežů, je nutné nejprve rozlišit mezi dvěma perspektivami v Církvi – tím, co je v ní Božské a co lidské.
Po pěti progresivistických papežích je mnoho katolíků zmateno.
I. Církev, Božská společnost
Vezmeme-li první a nejvznešenější perspektivu, pokusíme se analyzovat, pochopit a posoudit současnou situaci založenou na Božských prvcích: slovech Písma svatého, neomylných papežských a koncilních dokumentech z minulosti, a také na jednotné nauce biskupů, světců a učitelů Církve. Věřím, že diskuze v těchto bodech je nezbytná, ale velmi často zrádná, protože jelikož každý vzdělanec ví, že se heretik svým upadnutím do hereze odděluje od Církve, vede to člověka k tomu, aby toto aplikoval i na koncilní papeže a vyvozoval z této skutečnosti právní důsledky: Současní papežové již nejsou papeži, ztratili jurisdikci, jejich svátosti jsou neplatné, jimi vysvěcení biskupové nejsou biskupy, kněží nejsou kněžími atd.
Z povzdálí jsem tyto studie sledoval a také vím, že heretik nemůže být členem Církve. Když však tento princip aplikuji na koncilní papeže, končím u ujištění, že jsou heretiky. Nevstupuji do jurisdikčních důsledků této skutečnosti. Naléhavý a nutný důvod je prostý: papež Bonifác VIII. v bule Unam Sanctam jasně vykládá slova Písma svatého „Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.“ (1 Kor. 2:15) tak, že je lze aplikovat na papeže. A dochází k závěru, kdy s konečnou platností říká, že nikdo nemůže „soudit“ papeže. „Soudit“ dle Bonifáce VIII. neznamená dogmaticky nebo mravně hodnotit myšlení nebo chování papeže, ale spíše si osobovat moc jej sesadit. Bonifác VIII. nepřímo pojednává o případu francouzského krále Filipa Sličného, který si dělal nárok na to, že může sesazovat a ustanovovat papeže.
Když dnes někdo tvrdí, že koncilní papežové nejsou papeži, pak si takový člověk nepřímo osobuje takovouto moc. A to i tehdy, když se chce takové domýšlivosti vyhnout a říká, že papež přestává být papežem automaticky a papežský stolec je tedy uprázdněný. Zdá se mi, že nemá právo dojít k závěru, že „papežský stolec je tedy uprázdněný“, protože zde přímo vstupuje do zakázané oblasti.
1. Nový zákon
Sv. Pavel nám řekl, abychom nepřijímali jiné evangelium, i kdyby jej přinášel anděl z nebe. V souladu s touto naukou odporoval sv. Petrovi, když sv. Petr pohoršoval věřící. Takový precedens nás učí, že můžeme soudit kohokoliv, kdo není ve shodě s evangeliem, i kdyby to byla vysoká autorita, anděl z nebe. Proto můžeme kritizovat papeže a vzdorovat mu, když pohoršuje věřící. Ani sv. Pavel, ani žádný jiný apoštol však nevyhlásil, že je papežský stolec neobsazený. Ani v Písmu svatém nenalézáme žádný takový příklad.
2. Dějiny
Když zkoumáme dějiny, vidíme, že papež sv. Lev II. prohlásil svého předchůdce papeže Honoria několik desítek let po jeho smrti za heretika, neanuloval však žádný jeho právní nebo svátostný akt.
Dva ekumenické koncily, které si nárokovaly, že mají moc sesadit papeže – Kostnický koncil (1414-1418) a Basilejský koncil (1431-1445) - nebyly později právě v této věci autorizovány. Papežové Martin V. a Sixtus IV. anulovali kánony ekumenického Kostnického koncilu, který si takovou pravomoc připisoval a papež Evžen IV. učinil totéž u ekumenického Basilejského koncilu.
3. Učení tří „neomylných“ papežských bul
Dvě papežské buly, které jsou nejčastěji používány v sedesvakantistické argumentaci – Quo primum a Cum ex apostolatus officio – si zasluhují zvláštní rozbor. Jsou velmi kategorické a někteří je považují dokonce za neomylné. Nechci probírat tuto způsobilost, raději chci prostudovat jejich obsah.
A. Quo primum a Quod a nobis
Když čteme Quo primum sv. Pia V. o formě tridentské mše, vidíme v závěru přísná odsouzení těch, kdo by se odvážili změnit tuto formu. Na první pohled bychom si mysleli, že nikdo – dokonce ani papež – by nemohl změnit mši, a pokud by tak učinil, byl by automaticky exkomunikován a „přestal by tedy být papežem“.
Tentýž sv. Pius V. však sepsal i bulu Quod a nobis o formách breviáře a Božského oficia, kde jsou analogická odsouzení proti komukoliv, kdo by je změnil. Navzdory těmto sankcím se sv. Pius X. rozhodl změnit breviář i Božské oficium a učinil tak s naprosto klidným svědomím, když vydal konstituci Divino afflautu. Vůbec nikdy nebylo řečeno, že by toto opatření narušilo proces jeho svatořečení, a to ještě v době, kdy jistota procesů svatořečení byla odrazem neomylnosti Církve. Analýza těchto dvou bul sv. Pia V. a jejich „porušení“ Piem X. nás vede k prvnímu závěru: Sankce sv. Pia V. nejsou aplikovatelné na papeže.
Navzdory zákazu Pius X. klidně změnil Božské oficium a breviář.
Zdá se mi, že z tohoto závěru plynou některé další nauky: Papežové jsou svrchované duchovní autority na zemi, ale navzájem jsou si spolu rovni. Kdyby jeden papež v dané chvíli historie vydal právní, liturgický nebo svátostný pokyn, který by měli poslouchat všichni budoucí papežové, narušil by tuto základní rovnost a vyhlásil by se za nadřazeného budoucím papežům: zdá se mi, že by se tím prohlásil za superpapeže. Ze skutečnosti, že sv. Pius X. nebral v potaz anatémy buly Quod a nobis lze logicky vyvodit druhý závěr: Pokud by papež schválil zákon i pro budoucí papeže [bez možnosti jeho změny], uzurpoval by si pravomoc, která patří jen Našemu Pánu.
B. Cum ex apostolatus officio
Pokud je toto pravda, dá se komplikovaný případ buly Cum ex apostolatus papeže Pavla IV. pochopit snadněji. Měli bychom v ní odlišit učení a normy vydané, když papež přijímá právní úpravu, která se týká jemu podřízených, od norem vydaných tehdy, když přijímá právní úpravu týkající se budoucích papežů.
V prvním případě ustanovuje normy pro duchovní a občanské autority. Když vydává právní normu týkající se katolických občanských autorit – císařů, králů, vévodů, markýzů atd. – automaticky exkomunikuje a zbavuje funkcí ty, kteří lnou k herezi, a to bez potřeby přijetí dalších opatření. Tato právní rozhodnutí jistě ukazují, že papeže inspirovala obdivuhodná horlivost. Ale zdá se, že papež nebere v potaz realitu, jestliže si představuje, že prostá slova z jeho buly budou mít žádoucí účinek. Kdo by mohl objektivně prokázat, že tyto osoby jsou heretiky, jestliže nepodstoupily soudní proces? Je možné, aby exkomunikace latae sententiae – normálně v Církvi rezervovaná pro utajené činy – měla veřejný účinek a zbavila autoritu její občanské funkce, aniž by se s tím ztotožňoval stát? Ne, to možné není. Proto přinejmenším, když papež Pavel IV. vydává právní úpravu týkající se katolických občanských autorit takovýmto obecným způsobem a nebere v potaz všechny nezbytné soudní procedury, odsuzuje svou bulu k tomu, že zůstane mrtvým zákonem, slepou municí.
Ve druhém případě je nutné další rozlišení: Když Pavel IV. deklaruje, že žádný kandidát papežství nebo zvolený papež nemůže být heretikem, je to věroučně správné. Ale když Pavel IV. zamýšlí zbavit úřadu platně zvoleného papeže, pokud by se stal heretikem, a anulovat všechny jeho právní a svátostné kroky, pak tím vydává právní normu týkající se budoucích papežů. To nás s ohledem na výše zmíněný druhý závěr vede k tomuto důsledku: Zdá se, že Pavel IV. v Cum ex opouští oblast papežské pravomoci a ustavuje se superpapežem.
Papež Pavel IV. vydává statut.
Argumentandi gratia
Bez ohledu na tento nedostatek, argumentandi gratia, jestliže by člověk připustil, že papež může vydávat právní normu nad ostatními papeži, vidí, že Pavel IV. něco opomněl, protože neustanovil církevní orgán, který by byl schopen prohlásit za neplatný pontifikát platně zvoleného papeže, jehož volba byla zneplatněna herezí. U hypotézy volby heretického papeže pak mohou nastat dva hlavní případy: případ papeže, který by byl veřejným heretikem, nebo papeže, který by byl skrytým heretikem.
V prvním případě, jestliže již papež byl veřejným heretikem, musí se obvinění z hereze rozšířit i na kolegium kardinálů, kteří jej zvolili. Pak bula Cum ex měla předpokládat takový případ a uvést jiný církevní orgán, který by soudil a zbavil funkce papeže. Tento orgán by musel mít větší moc než platně zvolený papež a kolegium kardinálů, které jej zvolilo. Někdo by mohl říci: takovým orgánem by byl ekumenický koncil. Ale, jak jsme řekli výše, platí pravidlo, že ekumenické koncily k tomu nemají oprávnění. Z toho vidíme, že orgán, který by zbavil funkce papeže, v Církvi neexistuje. Pavel IV., ani žádný jiný papež, jeho existenci nenaznačil. Navíc, i kdyby takový orgán existoval, věroučně by mu bylo zabráněno zbavit funkce platně zvoleného papeže.
Ve druhém případě, kdy je papež tajným heretikem, je řešení nejspíš ještě složitější, protože by tento předpokládaný orgán musel mít rozsáhlejší pravomoc, aby mohl anulovat a zrušit všechny právní a svátostné akty, jež papež vykonal, než se jeho hereze stala zřejmou, což by mohlo být krátké nebo dlouhé časové období. Ale jestliže by tento orgán měl uplatňovat takovouto moc, uvedlo by to Církev do zmatku.
Papež Štěpán VI. soudí mrtvolu Formose a zbavuje jej funkce.
Patnáct let, které následovaly po pontifikátu papeže Formosa (891-896) nám podává příklad zmatku, který může anulování svátostí udělených papežem, mít. (1) Pokud jsem si mohl ověřit, Církev uzavřela toto zmatené období tím, že pozastavila diskuzi o platnosti papežských svátostí, aniž by se přidala na stranu kterékoliv frakce a od té doby se vyvarovala toho, aby vstupovala do právních a svátostných sporů tohoto typu.
Zdá se mi, že tento historický precedens anulování právních a svátostných aktů papežů mohl Pavlovi IV. ukázat nerozumnost toho, kdyby chtěl předat pokyny k tomu, jak zbavit funkce papeže a anulovat jeho svátostné akty, protože takové kroky by Církev zavedly do chaosu.
Analýza těchto dvou případů vede ke třetímu závěru: v Církvi neexistuje orgán, který by zbavil papeže funkce; kdyby takový orgán existoval, byl by v naukovém řádu zavržen a v praktickém řádu by Církev zavedl do chaosu.
Z toho by mohl vzejít obecný závěr: Právní a svátostné postihy uvedené v Cum ex, které se týkají papežů, nejsou použitelné.
Historické potvrzení
Současné dějiny potvrzují nemožnost uplatnit Cum ex. Kardinál Mastai Ferratti byl předtím než usedl na papežský trůn naprostým liberálem – někteří dodávají, že byl také svobodným zednářem. Poté, co si zvolil jméno Pius IX. a obrátil se, prohlásil katolický liberalismus v podstatě za herezi. Člověk by tudíž mohl říci, že deklaroval, že byl před svým zvolením heretikem. Kdyby byla bula Pavla IV. aplikována na tento případ, nemohl by být kardinál Mastai Ferratti nikdy papežem. Jeho volba by musela být anulována a všechny právní a svátostné akty jeho pontifikátu by pozbyly platnost.
To je absurdní, protože dvě dogmata vyhlášená Piem IX. by nebyla platná a ekumenický První vatikánský koncil by byl také neplatný. Opakuji, to je absurdní. Nikdo s minimem katolického cítění nezpochybňuje, že Pius IX. byl po svém obrácení vzorovým papežem. Pokud by bylo třeba dalšího potvrzení, přidal bych některá proroctví Naší Paní, jako jsou proroctví Naší Paní Dobrého pořízení v Quitu v Ekvádoru, která zmiňují Pia IX. jako legitimního papeže. Naše Paní Dobrého pořízení vlastně předpověděla papeže, který v 19. století vyhlásí dogma o Neposkvrněném početí. Naše Paní nám tedy nepřímo předpověděla, že Pius IX. byl legitimním papežem.
Pius IX. na Prvním vatikánském koncilu, který by byl anulován, pokud by se aplikovala bula Cum ex..
Pokud by se aplikovala bula Cum ex, platnost volby arciliberálního kardinála Pecciho, budoucího papeže Lva XIII., a na půl modernistického kardinála della Chiesy, buducího Benedikta XV., by také musela být prohlášena za neplatnou. Taková hypotéza se také jeví jako absurdní. V praktickém řádu by uvedla Církev do zmatku a vážně by přispěla k jejímu ničení.
Zdá se mi proto, že odsouzení uvedená v těchto třech papežských bulách jsou, pokud jde o jurisdikci a svěcení, na papeže neaplikovatelné. Proto bych řekl, že aplikace těchto papežských bul takovýmto způsobem není průkazná natolik, aby byl Stolec prohlášen za uprázdněný.
4. Řádné Magisterium
Když se obrátíme k řádnému Magisteriu Církve, které, jak si možná vzpomenete, je neomylné, jestliže jednomyslně potvrzuje nauku, která je stejná po staletí, nenalézáme v něm jednotnou nauku týkající se heretického papeže.
Nalézáme teologickou rozpravu, která zkoumá otázku heretického papeže, a spočívá na úrovni quaestio disputata [otázky určené k diskuzi], to jest, každý teolog o ní může vyjádřit svůj názor, jak je mu libo. Sv. Robert Bellarmin již tyto studie kategorizoval do pěti základních názorů. Mezi tématy, která se prodiskutovávají, jsou následující: Může být papež heretikem? Ztrácí papež pontifikát, když se stane heretikem? Co kdyby byl tajným heretikem? Co kdyby byl veřejným heretikem? Je nutné, aby jej nějaký církevní orgán prohlásil za heretika, pokud by měl ztratit pontifikát, nebo jej ztrácí automaticky? Pokud by byla taková deklarace vydána, nebyl by takový církevní orgán nadřazený papeži? Jestliže je zbaven funkce automaticky, v jaký moment k tomu dochází? Co se stane s papežovou jurisdikční pravomocí a svěceními, je-li považován za heretika?
Bellarmin pouze vyjadřuje svůj názor k otázce, která je nadále otevřená diskuzi.
To, co mě v tuto chvíli zajímá, není sestavení seznamu odpovědí na tyto otázky, ale spíše zdůraznění toho, že v této věci neexistuje žádné definitivní učení. Názory různých teologů jsou vyjádřeny silně, ale s pokorou a s vědomím, že dokud Církev nepromluví, neexistuje žádná definitivní odpověď.
Důležitým závěrem je, že mezi teology neexistuje jednomyslná názorová shoda ohledně toho, co se stane, pokud by papež upadl do hereze. A i kdyby existovala jednomyslná shoda, neměl by takový názor pečeť neomylnosti. Neomylnost spočívá pouze v mimořádném papežském učení nebo v řádném papežském učení, když ohledně něj panuje jednomyslná shoda. I kdyby byl názor teologů jednomyslný, neměl by definitivní váhu. V této fázi diskuze ale ani takovou váhu nemá.
Zdá se mi, že vzhledem k této diskuzi by příznivci sedesvakantismu měli být ke svým stoupencům čestnější. Na místo toho, aby prezentovali dílčí názory toho či onoho světce nebo učitele Církve, jako by šlo o definitivní jistotu, měli by svým stoupencům ukázat, že jde o téma, které se vyvíjí a bude uzavřeno teprve tehdy, až Církev vyjde ze současné krize a dobrý papež v této věci řekne konečné slovo.
Máme-li zakončit tuto první část, vidíme, že pokud považujeme Církev za Božskou, musíme se omezit pouze na to, že řekneme, že koncilní papežové jsou heretiky bez toho, že bychom činili definitivní závěry ohledně ztráty jejich jurisdikční pravomoci a svěcení.
Abychom vnesli více světla do této smutné situace všeobecné apostaze, změníme perspektivu a budeme pokračovat tím, že se na Církev podíváme jako na lidskou společnost, což bude mnohem jednodušší a kratší.
II. Církev, lidská společnost
V lidském ohledu je katolická Církev societas perfecta, viditelná, autonomní a svrchovaná společnost, která si dostačuje sama v sobě a nezávisí na žádné vnější autoritě duchovní, ani světské. Vztahují se na ni tytéž zákony, které řídí jiné viditelné společnosti. Tento princip potvrzuje sv. Robert Bellarmin, když ve své proslulé definici Církve říká, že „katolická Církev je tak viditelná, jako království Francie nebo Benátská republika.“
Ve shodě se zákony viditelných společností byli koncilní papeži vybráni určeným volebním orgánem, kolegiem kardinálů, a byli uznáni sborem katolické hierarchie a sborem věřících a celým světem za platné papeže. Člověk by proto řekl, že tito papeži jsou de facto papeži.
Jsou také papeži de iure? Stejně jako světský vládce, kterého jako takového všichni uznali, má jurisdikční právo svého úřadu, tak jej má také koncilní papež. Řekl bych tedy, že navzdory herezi si podrželi právo vydávat nařízení ve všem, co není přímo hereze.
Petrův stolec oslavený Berninim.
Zdá se mi, že si také zachovali světící moc, protože ta je nepřímo svázána s mocí jurisdikční a přímo svázána pouze s apoštolskou posloupností. Církev vždy byla velice opatrná, nežli potvrdila, že platně vysvěcený biskup ztratil světící moc poté, co se stal heretikem. Od doby protestantismu (1521) Církev ještě stále nedeklarovala, že svátosti luteránských biskupů jsou neplatné a teprve po 300 letech Lev XIII. vyhlásil, že jsou neplatná svěcení anglikánů. Podobná kritéria by jistě měla být uplatněna na světící moc koncilních papežů. Je přinejmenším příliš brzy zpochybňovat platnost jimi udělovaných svátostí.
Kdy přestane být špatný papež papežem? Stejným způsobem jako přestane být špatný král de facto králem. A kdy se to stane? Když mu značná část jeho poddaných odmítne poslušnost. V případě koncilních papežů tehdy, když budou katolíci přesvědčeni, že tito papeži jsou heretici, budou vzdorovat jejich příkazům a budou šířit postoj odporu, dokud se vláda takových papežů stane neudržitelnou.
Zdá se mi, že na tuto podmínku obecné veřejné notoriety se odkazovali někteří teologové, když říkali, že heretický papež by zůstával papežem, dokud by se jeho hereze nestala „notorickou a veřejně známou“.
Toto jsou plody, které můžeme sklidit s ohledem na to, že je Církev lidskou společností.
III. Závěr
Když to uzavřu a zkombinuji tato dvě hlediska – Božské a lidské – můj závěr je tento:
1. Heretický papež ztrácí před Bohem, který zná jeho nejniternější myšlenky a činy, pontifikát automaticky ve chvíli, kdy upadne do hereze nebo, je-li už heretikem, ve chvíli, kdy svou herezi potvrdí po svém zvolení [za papeže].
2. Je ve viditelné Církvi dále papežem, dokud uctivý odpor věřících neznemožní jeho vládu.
3. Katolíci mají povinnost mu vzdorovat ve všem, co podporuje herezi.
4. Mají také povinnost šířit postoj odporu nakolik je to možné.
5. Měli by se také hodně modlit a přinášet oběti a prosit Našeho Pána Ježíše Krista, skutečnou Hlavu Církve, jejímž je papež pouhým náměstkem, aby zasáhnul a ukončil tuto velkou zkoušku Církve a věřících.
Toto jsou úvahy, které mě v tuto chvíli napadají a které mi vnuknul váš milý dopis a otázky jiných pisatelů dopisů a čtenářů našeho webu.
In Jesu et Maria
Atila S. Guimarăes
Poznámky:
1) Po smrti papeže Formosa, a krátkém patnáctidenním pontifikátu jeho nástupce Bonifáce VI. (896), byl zvolen Štěpán VI. (896-897). Devět měsíců po svém zvolení napadl pod tlakem stoupenců frakce stojící proti Formosovi jeho volbu, exhumoval jeho tělo a pak jej soudil, zbavil funkce a exkomunikoval při tzv. synodě mrtvých (897). Anuloval také všechny právní a svátostné akty jeho pontifikátu. Při veřejné revoltě proti synodě mrtvých byl však Štěpán VI. zbaven funkce a vsazen do vězení, kde byl uškrcen.
Tatáž strana příznivě nakloněná Formosovi dosadila na trůn dalšího papeže Romana (897), který zemřel o čtyři měsíce později. Jeho nástupce Theodor II. měl dokonce ještě kratší pontifikát, ale stihnul svolat synodu, která anulovala všechna rozhodnutí Evžena VI. Nástupcem Theodora byl Sergius z frakce stojící proti Formosovi, který seděl na papežském stolci jen několik měsíců, dokud nebyl revolucí zbaven funkce v roce 898. Byl zvolen Jan IX. (898-900). Tento papež příznivě nakloněný Formosovi potvrdil všechny jeho právní a svátostné akty. Benedikt IV. (900-903) pokračoval v linii Jana IX. Po jeho smrti byl zvolen Lev V., který seděl na papežském stolci dva měsíce a pak by svržen palácovou revolucí. Kryštof (Christophorus), později považovaný za vzdoropapeže, zaujal místo Lva V. a uvrhnul jej do vězení. Po několika měsících byl Kryštof zbaven funkce a uvězněn Sergiem, který byl předtím zapuzen v roce 898. Po nějaké době ve vězení byli dva papežové, kteří byli zbaveni funkce, Lev V. a Kryštof, popraveni.
Papež, který usedl na trůn pod jménem Sergius III. (904-911) prohlásil pontifikáty Jana IX., Lva V. a Kryštofa za neplatné. Sergius III. svolal synodu v Římě, která anulovala rozhodnutí, jež stála proti synodě mrtvých, a opět je ustanovil v plné platnosti. Tímto rozhodnutím, později historiky zpochybňovaným, se již diskuze o platnosti právních a svátostných aktů papeže Formosa neobjevily. Začala nová éra intrikování v papežství, která nemá přímou souvislost s touto studií.
Lze si dobře představit nepřehledné svátostné důsledky pro Církev v Římě díky této diskuzi v rámci papežství: s každým novým anulováním nebo rehabilitací předešlých papežských aktů členové hierarchie a duchovní ztratili nebo znovu získali svá biskupská nebo kněžská svěcení.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
