Kam se poděli všichni katolíci?
Nebe v mé duši
Susan Claire Potts
Kam se poděly všechny řádové sestry? Katolické školy? Katolické děti? Katolická identita?
V době před změnami nikdo nepoužíval slova jako liturgie nebo eucharistie nebo smíření. Šlo o mši a Svátost oltářní a zpověď. Jednoduchá, jasná slova. Každý věděl, co znamenají. Nehovořili jsme o rubrikách a většina laiků neřešila kazatelny a kropenky a kadidelnice. To byla knězova starost. Stejně jako lékař, měl i kněz svůj pracovní lexikon, a po tom nám skutečně nic nebylo. My jsme jej prostě následovali a důvěřovali mu, že nás vede do nebe.
O tom jsme mluvívali, o nebi a očistci, a o tom, co musíme udělat, abychom dosáhli toho prvního a zkrátili to druhé. Chvěli jsme se při pomyšlení na peklo a tak jsme o něm příliš nemluvili. Prostě jsme pracovali na své spáse s bázní a chvěním, jak nám to říká sv. Pavel. Vše pro lásku Ježíšovu, slávu Boží a spásu duší, říkávali jsme.
Dnes již jen zřídkakdy slýcháte o spáse. Nestává se to. Neudivuje vás proč? Jsou si katolíci tak jistí nebem nebo je v tom něco jiného?
Myslím si, že je v tom něco jiného. Katolíci mají hluboce zakořeněnou neochotu otevírat toto téma. Něco je zadržuje. Není to tím, že by mlčeli. O té věci existuje spousta nezáživného povídání. Ale když se prokoušete prázdnými slovy a podíváte se pod povrch té omáčky, která je považována za teologii, naleznete překážku.
Je to duševní blok, který má tři části.
Za prvé, lidé už nevědí, co je nebe. Za druhé, nevědí, co je hřích a co ne. A za třetí, nevědí, co si počít s tou obtížnou naukou Extra Ecclesiam Nulla Salus [mimo Církev není spásy]. Tyto tři věci takřka znemožňují hovořit o spáse.
Zamysleme se nad první překážkou. Příliš mnoho let nám agnostičtí kněží a profesoři říkali, že o nebi vlastně nic nevíme, což zeslabilo nadpřirozenou víru a naději. Zdá se, že nic není jasné. Na otázky se neodpovídá; pochyby se nerozptylují. Duchovní cvičení, náboženské přednášky a diskuze ve třídě často probíhají takto:
„Je nebe místem?“, ptá se student.
Učitel potřásá hlavou, ale nic neříká. Mne si bradu a přivírá víčka, rozvažuje nad otázkou. Všichni čekají.
Je to stav bytí,“ říká nakonec opatrně, jako by sděloval hlubokou pravdu.
Student pokračuje. „Ale co to znamená?“
„Tím si skutečně nejsme jistí.“
Student si povzdechne. Otočí hlavu, podívá se z okna a nikdy se na totéž znovu nezeptá.
O něčem podobném jsem slyšela mnohokrát. Raději se o tom nemluví, slova se vytratí jako tenký cigaretový dým. V mysli nezůstane nic; nic nepronikne do duše.
Dost tohoto nesmyslu. Samozřejmě, že nebe je místo, a odpovědní činitelé by to měli říci jasně a zřetelně. Jak toto nadpřirozené místo vypadá, si neumíme představit, ale to neznamená, že není skutečné. Je nad přírodou, věčné; jeho podstata přetrvává na věky.
Chci tím říct, dobře, jestliže nebe není místem, kde je pak Náš Pán? Co vidí Svýma nádhernýma očima a čeho se dotýká Svýma zjizvenýma rukama? A kde je Naše Paní, Neposkvrněné početí, ona, která byla na nebe vzata s tělem i duší?
Nevznášejí se v nějakém nadpozemském oparu. Mluvíme o fyzické přítomnosti. Jednoho dne až spatříme svého Krále a Královnu slavně vládnoucí v nebi, uvidíme skutečné tváře a uslyšíme skutečné hlasy.
Odmítání podstatné reality nebe rozbíjí jednu nauku za druhou. Jestliže nebe není místem, co se vzkříšením těla? Cožpak nemáme dostat svá těla nazpět v soudný den? Z masa a krve? Od hlavy k patě? To učí Církev. Tomu věříme. Ale kam tato oslavená těla půjdou?
Ach tak, ani to tedy není tak jisté.
Vtělení, Nanebevstoupení, druhý příchod Krista jsou zpochybňovány. Končíme u jakéhosi esoterického tlachání o příštím životě. Říkají nám, že máme mít víru, že život po smrti pokračuje, jen si nejsme jisti jak. Možná je to duchovní nesmrtelnost, nezatížená tělesností. Kdož ví?
Druhou překážkou, která otevírá diskuzi o spasení, je problém hříchu a jeho následky. Kristus umřel za naše hříchy. Všichni tuto formuli opakují, ale dochází nám ta slova doopravdy? Uvědomuje si někdo proč?
Aby nás zachránil před peklem. Proto. To je spása. Aby nás zachránil před zatracením. Kdyby nás nespasil, byli bychom zatraceni. Přesně takhle jednoduché to je.
Obávám se, že lidé už se pekla nebojí. Odmítají celou ideu pekla. Pro současný rozum je příliš absurdní; taková představa se nehodí. Plameny a temnota a pach síry – kdo by tomu věřil?
Ale peklo existuje. Je skutečné. A je věčné.
Představte si úplně nejhorší bolest, nejhorší žal, nejhorší lítost, které jste kdy zažili. Znovu zkuste pocítit to utrpení, hořkost, největší samotu, která proniká duší, jaké jste kdy cítili. To je jen slabý záblesk toho, co je peklo. A tam hřích člověka směruje.
Přesto nemůžeme mluvit o hříchu. Nesmíme být unáhleně kritičtí. Nemáme zmiňovat Desatero. Je to, jako by hřích neexistoval. Člověk by si pomyslel, že všichni kněží se stali rogeriánskými psychoterapeuty. Praktikováním bezpodmínečně pozitivního přijetí se negativita rozplývá a z hlubin dokonalého lidského srdce vyrůstají nádherné květy – podobá se to moderní verzi Rosseauova ušlechtilého divocha. Žádná poskvrna prvotního hříchu. Vše je dobré.
A co je důsledkem popírání zla? Věčné zatracení.
Pomyslete na všechny věci, které dnes lidé přijímají. Věci, které jsme nazývali smrtelným hříchem – smrtelným, protože nás mohly zabít. Církev nás před nimi varovala, abychom nebyli zatraceni, ale dnes se o nich mlčí.
Největším takovým hříchem je antikoncepce. Nikdy nezapomenu, co se stalo v neděli poté, co byla publikována encyklika Humanae Vitae. Encyklika se stala titulní zprávou místních novin. Dlouhý článek citoval celou řádku teologů, kteří se zdánlivou autoritou tvrdili, že toto učení není neomylné. Lidé se mohou sami rozhodnout. Jsou přece odpovědnými dospělými.
Zajímavé, pomyslela jsem si, když jsme šli na mši a očekávali, že uslyšíme pravou církevní nauku. Ale kněz encykliku dokonce ani nezmínil, a nezmínil ji ani následující týden, ani ten další. Později jsme se dozvěděli, že encykliku odmítli dokonce i biskupové, a Řím nic neudělal. Povstal odpor. Nikdo o tom nemluvil. Plánování rodičovství bylo konec konců soukromou věcí. Co vědí celibátní kněží o manželství?
A tak lidé dělali to, co se jim v jejich očích jevilo jako správné. Nepřišla žádná odezva. Po všechna ta léta jsem neslyšela kněze říkat z kazatelny, že žena, která bere antikoncepční pilulky, nemůže přistoupit ke Svatému přijímání, nebo jsem neslyšela kněze mluvit o špatnosti sterilizace, smrtelném zásahu do těla, o neblaze známém mrzačení organismu.
Kněží se zdráhají hovořit o homosexuální zvrácenosti dokonce, i když Církev čelí všem těm skandálům. Nehovoří o cizoložství, smilstvu, chamtivosti nebo krádežích. O lhaní? Ne, ani slovo.
Zřídkakdy hovoří o kráse nebe, očistcovém utrpení nebo spalující bolesti pekla. Představte si to. Nikdo nezmiňuje, že možná všichni neskončíme na stejném místě. Neexistují žádná varovná znamení. Připadá mi to, že není před čím varovat.
Budou všichni spaseni? Nebude nikdo zatracen?
Učitel znovu promlouvá:
„Ježíš je tak milosrdný,“ říká s mávnutím rukou. „Nestrpěl by, aby byl kdokoliv poslán do pekla.“
„Cožpak není potřeba nic udělat, abyste se dostali do nebe?,“ ptá se nevinný student. „Nemusíte si nebe zasloužit?“
Učitel koulí očima.
Student nepolevuje. „Musíte být pokřtěn, že? Musíte být katolíkem.“
Ozve se jiný student. „Když je Církev mystickým Tělem Kristovým, neproměňují nás svátosti? Nečiní nás způsobilými pro nebe?“
Učitel zvedá bradu. Jeho šedé oči hledí do dálky, jako by se díval až za učebnu a viděl to, co nikdo jiný vidět nemůže. Dýchá hluboce nosem.
„Člověk nesmí vyhledávat rozbroje,“ říká a pak obsáhle objasňuje nové chápání možnosti univerzálního spasení. Koneckonců existuje nezaviněná nevědomost a celý koncept anonymního křesťanství. A pak jsou tu všechny ty zážitky při klinické smrti, které, jak se zdá, ukazují na to, že je pro každého připraven příjemný život po životě. Nemá smysl o tom mluvit, uzavírá.
Ale já říkám, že o tom mluvit musíme.
Proč učitelský úřad Církve nevyjasní tuto nejistotu: Proč kněží a biskupové prostě neřeknou: Mimo katolickou Církev není spásy. Bojí se? Mají strach, že urazí nevěřící? Nebo ještě hůř, ztratili víru?
Bez ohledu na to je tato nauka skutečná.
Řeknu vám, co pro mě toto učení kdysi dávno znamenalo, když jsem byla ještě malá holka. Nebylo ničím méně, než pozvánkou do nebe.
Nenarodila jsem se jako katolička, ačkoliv jsem tomu tak úplně nerozuměla. Koneckonců, znala jsem nicejské vyznání víry zpaměti a svědomitě jsem jej odříkávala v Kristově episkopální církvi a hrdě jsem vyznávala svou víru v jednu, svatou, apoštolskou, katolickou Církev. Nebyla jsem žádná protestantka, to bylo jasné. Ale byla potřeba pomoc od mých katolických přátel ze čtvrtého ročníku, kteří mě pevně navedli na cestu ke spáse.
O přestávce jsme na Southwestern school stávali v kroužku a doufali, že si toho učitel nevšimne a nepřinutí nás hrát kickball nebo Red Rover [americké venkovní hry, které nemají český ekvivalent – pozn. překl.] nebo nějakou jinou nudnou hru. Existovaly důležité věci, které jsme chtěli prohovořit. Bylo nás pět – Dolores, Mary Kay, Anne, Barbara a já.
Někdy bylo opravdu chladno. Sníh pokrýval naše polobotky a my jsme se k sobě choulily, přitahovaly si kabáty a třásly se jak o život. Ale toho jsem si skoro nevšímala. Tato děvčata mi říkala nejpodivuhodnější věci. Věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela. Věci o posmrtném životě. Poslouchala bych je stále. Měla legrační slova jako očistec a předpeklí a neřesti. Skutečně věřila v peklo. Ďábel je skutečný, říkala.
Mé kamarádky věděly o nebi kde co. Bylo to úžasné. Bylo to, jako by měly nějaké tajné poznání. V jejich mysli nebylo nejmenších pochyb o tom, že nebe je místo a mluvily o tom, jako by tam byly. Chtěla jsem se dozvědět víc.
Podívaly se na sebe, potřásly hlavou a pak se na mě smutně podívaly.
„Ale ty nemůžeš přijít do nebe,“ řekly.
„Proč ne?“
„Protože nejsi katolička.“
„Co musím udělat, abych byla katolička?“
„Musíš chodit na katechismus.“
„Ta slova mi pronikla srdcem jako šíp. Ve skutečnosti jsem nebyla schopná „chodit na katechismus“, dokud jsem nebyla ve druhém ročníku na vysoké škole. Právě tehdy jsem se rozhodla. Budu katoličkou. Skutečnou, ne jen takovou, která odříkává nicejské vyznání víry v episkopální rádoby církvi, a která se diví, jak mohla věřit v jednu, svatou, apoštolskou, katolickou Církev a nebýt v ní.
Tato devítiletá děvčata byla držitelkami pravdy a neváhala mi to sdělit. Řekla mi to, co bylo potřebné pro spásu, protože jsem byla jejich kamarádkou. Neoslabovala onu nauku. Nepotřebovala jsem vědět nic o výjimkách z ní. Prostě jsem jen potřebovala být katoličkou.
Ušetřete mě, prosím, vyjmenovávání drobných výjimek. Existují, to chápu. V nebi mohou být lidé, o kterých jsme si nemysleli, že tam budou. To je dobře. Nemám ponětí o tom, jak Ježíš v poslední minutě zachraňuje lidi, kteří za celý život nevstoupili do Církve. Nepředstírám, že vím, jak milost vypaluje nevíru z jejich mysli před tím, než jejich duše opustí tento svět, ale ani nepotřebuji znát tyto mimořádné věci. To je Boží věc.
Vše, co vím je, že každá lidská bytost na tomto světě potřebuje záchranu před peklem. Náš Pán zemřel, aby nám zajistil místo v nebi. Založil Církev, jednu pravou Církev, která je potřebná pro spásu duší.
Pokud to není pravda, pak vše, co děláme, je ztráta času. Proč bychom měli tolik bojovat? Proč bychom se měli tak přidržovat tradice? Proč bychom se měli snažit postavit proti záplavě nemravnosti a beznaděje, které pohlcují svět? Co na tom záleží? Jaká je pointa? Jestliže existuje spása mimo katolickou Církev, pak nemusíme dělat nic. Prostě jen skočit zpět do Moře nevědomosti.
Pokud jde o mě, já budu radši jako mé dávné kamarádky, ta statečná děvčata, která mi první řekla, co musím udělat, abych spasila svou duši.
Zdroj: The Remnant
Překlad: D. Grof
