Veřejné prohlášení arcibiskupa Marcela Lefebvra proti falešnému ekumenismu
pronesené při příležitosti svěcení několika kněží Bratrstva sv. Pia X.
(Albano, 19. října 1983; nezveřejněno do roku 1988)
Ve dvacáté kapitole knihy Exodus čteme, že když Bůh Svému lidu zakázal uctívat cizí bohy, dodal tato slova: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí.” Ve 34. kapitole knihy Exodus čteme: „Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující“.
Je spravedlivé a prospěšné, aby byl Bůh žárlivý na to, co náleží od věčnosti jen Jemu; žárlivý na Své nekonečné, věčné a všemohoucí bytí; žárlivý na Svou slávu, na Svou pravdu, žárlivý na to, že je jediným Stvořitelem a Vykupitelem a tudíž cílem všech věcí, jedinou cestou spásy a štěstí pro všechny anděly a lidi; žárlivý na to, že je alfou a omegou.
Jím založená katolická Církev, které svěřil všechny poklady spásy, je také žárlivá na výsady svého jediného Mistra a Pána a všechny lidi učí, že se k ní musí obrátit a nechat se pokřtít, pokud chtějí být spaseni a podílet se na slávě Boží ve šťastné věčnosti. Proto je Církev svou podstatou misijní. Je vskutku jedna, svatá, všeobecná, apoštolská a římská.
Církev proto nemůže připustit, že by existovalo nějaké další pravé náboženství, nemůže připustit, že by někdo mohl nějakým způsobem nalézt spásu mimo ni, protože ona se ztotožňuje se svým Pánem a Bohem, který říká: „Já jsem Cesta, Pravda a Život“.
Proto má Církev hrůzu z jakéhokoliv spojení nebo jednoty s falešnými náboženstvími, s herezemi a s omyly, které vzdalují duše od jejího Boha, který je Bohem jediným. Zná jednotu pouze v rámci svého ovčince, stejně jako její Bůh. Za to prolévá krev svých mučedníků, dává život svých misionářů, svých kněží, oběť svých řeholníků a sester, nabízí denní kajícnou Oběť.
Ale s duchem Druhého vatikánského koncilu vane Církví duch, který v Deklaraci o náboženské svobodě umožňuje princip náboženské svobody svědomí ve vnitřních i vnějších aktech bez povinnosti k jakékoliv autoritě. Je to princip Deklarace práv člověka proti Bohu. Autority Církve, státu a rodiny se podílejí na autoritě Boží a proto mají povinnost přispívat k šíření Pravdy, uplatňovat Boží desatero a chránit ty, kteří těmto autoritám podléhají, před omylem a nemravností.
Tato Deklarace podnítila laicizaci katolických států, což je urážkou Boha a Jeho Církve, a postavení Církve zredukovala do postavení rovnocenného s falešnými náboženstvími. To je přesně ten druh nevěry, pro který byl lid Izraele tak často kárán (viz poznámka 1, deklarace papeže Pavla VI., L´Osservatore Romano, 24. dubna 1969). Tento duch nevěry je také zřetelný v ekumenismu zaváděném Sekretariátem pro jednotu křesťanů. Tento úchylný ekumenismus s sebou přinesl všechny reformy liturgie, Bible, kanonického práva spolu s kolegialitou, která ničí osobní autoritu papeže, biskupů a farních kněží (viz poznámka 2).
Tento duch není katolický, je plodem modernismu zavrženého sv. papežem Piem X. Podvrací všechny instituce Církve a zvláště semináře a duchovenstvo takovým způsobem, že se člověk může ptát, kdo je ještě integrálně katolický mezi duchovními, kteří se podřizují tomuto koncilnímu duchu nevěry! Proto není v Církvi nic tak naléhavého jako formování duchovních, kteří se zřeknou tohoto ducha modernismu a nevěry a zachrání slávu Církve a jejího Božského zakladatele tím, že uchovají víru a prostředky ustanovené Naším Pánem a tradicí Církve pro uchovávání této víry, a budou předávat život milosti a plody Vykoupení.
Brzy to bude dvacet let, co se trpělivě a neochvějně snažíme přimět římské autority pochopit tuto potřebu návratu ke zdravé nauce a tradici kvůli obnově Církve, kvůli spáse duší a slávě Boží.
Naše naléhavé prosby zůstávají nevyslyšeny – dokonce jsme žádáni, abychom uznali moudrost celého koncilu a reforem, které ničí Církev. Nikdo nechce věnovat pozornost naší současné zkušenosti, kdy s milostí Boží zachováváme tradici, která nese pravé plody svatosti a přitahuje mnohá povolání.
Abychom zabezpečili katolické kněžství, které udržuje katolickou Církev a nikoliv nevěrnou Církev, potřebujeme katolické biskupy. Jsme nuceni kvůli duchu modernismu, který proniká do současného duchovenstva a proniká dokonce i do nejvyšších pater Církve, převzít na sebe zodpovědnost za vysvěcení biskupů. Princip tohoto svěcení byl dle dopisu kardinála Razingera z 30. května papežem přijat. Tato biskupská svěcení budou nejen platná, ale vzhledem k dějinným okolnostem pravděpodobně i dovolená. Ať však budou dovolená nebo ne, někdy je nutné opustit literu zákona, abychom naplnili duch zákona.
Papež si jen může přát, aby katolické kněžství pokračovalo. Když konáme tato biskupská svěcení, v žádném případě to není v duchu rozkolu nebo schizmatu, ale je to proto, abychom pomohli Církvi, která se bezpochyby nalézá v nejžalostnější situaci celé své historie. Kdybychom žili v době sv. Františka z Assisi, papež by s námi souhlasil. Ve svých šťastnějších dnech nebyl Vatikán okupován zednáři.
Deklarujeme naší příslušnost a naší podřízenost Svatému stolci a papeži. Když konáme tento akt svěcení, jsme si vědomi, že pokračujeme v naší službě Církvi a papežství přesně jako jsme to činili od prvního dne našeho kněžství.
V den, kdy bude Vatikán osvobozen z této okupace ze strany modernistů, a vrátí se zpět na cestu, kterou Církev šla před Druhým vatikánským koncilem, dají se naši biskupové zcela k dispozici našemu papeži a to až potud, že přestanou vykonávat své biskupské funkce, bude-li si to papež přát.
Nakonec se obracíme k Panně Marii, která je také žárlivá na výsady svého Božského Syna, žárlivá na Jeho slávu, na Jeho Království, jak v nebi, tak i na zemi. Kolikrát již zasáhla na obranu, dokonce i ozbrojenou obranu, křesťanstva proti nepřátelům Království Našeho Pána! Snažně ji prosíme, aby dnes zasáhla a vyhnala z Církve nepřátele, kteří se Církev snaží zničit radikálněji než její nepřátelé z vnějšku. Kéž se milostivě uráčí zachovat v integritě víry, v lásce k Církvi, v oddanosti Petrovu nástupci všechny členy Bratrstva sv. Pia X. a všechny kněze a věřící, kteří pracují společně s Bratrstvem, a uchránit nás před schizmatem a herezí.
Kéž nás sv. Michael Archanděl inspiruje svým zápalem pro Boží slávu a svou silou bojovat s démony.
Kéž s námi sv. Pius X. sdílí alespoň část své moudrosti, své učenosti, své svatosti, abychom v této době zmatení a lží rozlišili pravé od falešného a dobré od zlého.
† Marcel Lefebvre
PS: [Tato poznámka je z červnového čísla časopisu The Angelus z roku 1988, kdy byl tento text poprvé publikován.] Toto prohlášení sepsané v roce 1983 je dnes stále platné. Potřebovalo jen jednu opravu, která se týkala shody s Římem ohledně biskupských svěcení v dopise z 30. května 1988. Jestliže nebylo při rozhovorech z dubna a května dosaženo dohody, je to proto, že tyto rozhovory prokázaly vůli modernistického Říma přinutit nás přijmout ducha a reformy Druhého vatikánského koncilu.
Poznámky:
(1) Deklarace Pavla VI., L´Osservatore Romano, 24. srpna 1969: „Nový postoj, který Církev přijala s ohledem na realitu tohoto světa je od nynějška každému dobře známý... zde je nejdůležitější nový princip, který má být uveden do praxe... Církev uznává tento svět za „soběstačný“ a nechce jej učinit nástrojem svých náboženských cílů...“ Toto je deklarace, která je v rozporu s katolickou vírou, a proti níž jsem protestoval v dopise adresovaném tomu, co bývalo Svatým officiem. Odpověď, která přišla od státního sekretáře, to jest kardinála Villota, byla, že bych měl opustit okamžitě Řím, na což jsem odpověděl, že by musel poslat oddíl Švýcarské gardy, aby mě donutil Řím opustit. Odpovědí bylo mlčení. Toto se stalo s Vatikánem a stále je to i dnes takové, pokud jde o obránce katolické víry. Všichni papeži ve svých encyklikách tvrdili opak. Nejen víra, ale také zdravá filozofie se v protestu bouří proti této deklaraci, která laicizovala všechny katolické státy.
(2) Sekretariát pro jednotu křesťanů na koncilu. Je vhodné připomenout důležitou roli, kterou sehráli členové Sekretariátu pro jednotu křesťanů na koncilu. Kardinál Bea vstoupil do oficiálních vztahů se zednářskou židovskou lóží B´nai B´rith z New Yorku z USA. Byl to kardinál Bea, kdo vypracoval návrhy pro schémata o náboženské svobodě, Židech, nekřesťanských náboženstvích, ekumenismu, a to ve spolupráci s kardinálem Willebrandsem, tajemníkem sekretariátu, a biskupem De Smedtem, viceprezidentem sekretariátu a koncilním zpravodajem k Deklaraci o náboženské svobodě.
Kardinál Willebrands vytvořil část vatikánské Komise pro židovsko-křesťanské vztahy a komise, která udržuje vztahy s Ekumenickou radou církví, a komise, která má na starosti vztahy s Moskvou přes prostředníka, jímž je moskevská pravoslavná církev. K nim se připojují kardinál Etchegaray, Msgr. Maller, dominikánští otcové de Contenson, Bernad Dupuy a mnozí další. Také nesmíme opomenout vliv protestantů z Taizé, kteří mohli do Vatikánu přicházet a odcházet z něj, jak se jim zachtělo. Nesmíme zapomenout ani na šest protestantských pastorů v liturgické komisi. Škodlivost všech těchto komisí je značná. Tyto komise ochromují všechny normální aktivity Římské kurie. Současný Řím je Římem komisí – modernistický a zednářský. Papežové Pavel VI. a Jan Pavel II. tyto komise chtěli a stali se jejich otroky, stejně jako jsou otroky římských synod, plodů kolegiality oficiálně uznané novým Kodexem kanonického práva. Při odhalování ekumenického ducha, který řídí všechny reformy, je velmi poučné přečíst si dlouhý článek v Dictionary of Catholic Theology (Slovník katolické teologie) pod heslem „ekumenismus“, který napsal P. Charles Boyer, SJ, který byl tajemníkem Sekretariátu pro jednotu křesťanů po kardinálu Willebrandsovi.
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof
