John Vennari
Poznámka: Následující článek je upraveným přepisem části přednášky na téma: „Církev Kristova je jedna“ přednesené na konferenci Catholic Family News v listopadu 2000. Tato přednáška byla komentářem ke „Dni odpuštění“ z 12. března 2000, který obsahoval omluvu za údajné „hříchy, které poškodily jednotu Kristova Těla“. Tato přednáška poznamenávala, že takováto nejednoznačná „omluva“ skončila tím, že vyvolala více otázek, než kolik jich zodpověděla. Zde prezentuji dvě ze čtyř dotčených otázek. Odpovědi na tyto dvě otázky odhalují, že Druhý vatikánský koncil prosazoval „křesťanskou jednotu“, která je naprosto opačná Kristově vůli.
Ptáme se zde:
1) Jaká je Kristem chtěná jednota mezi křesťany?
2) Podpořil Druhý vatikánský koncil a jeho ekumenické směřování Kristem chtěnou jednotu nebo ji zbrzdil?
Odpověď na první otázku musíme hledat v Písmu svatém a v tradici a, což je nejdůležitější, v definovaných a neomylných dogmatech katolické Církve a také v nauce, která z těchto dogmat vyplývá.
Existují tři papežská prohlášení ex cathedra, že mimo Církev není spásy. Nejjasnějším a nejrozhodnějším prohlášením z těchto tří je prohlášení Evžena IV. (1431 – 1447), který na Florentském koncilu neomylně učil:
„Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, nejen pohanů, také Židů, heretiků a schizmatiků se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům´ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí... Nikdo, i kdyby prolil svou krev ve jménu Kristově, nemůže být spasen, pokud nepřijme náručí a jednotu katolické Církve.“ (1)
Nauka definuje, že spása a jednota existují pouze v katolické Církvi.
Stejně tak mluví Katechismus Tridentského koncilu o katolické Církvi jako o JEDNÉ (což je jednou ze čtyř známek pravé Církve: jedna, svatá, všeobecná, apoštolská). Tuto „jedinost“ popisuje citací sv. Pavla: „Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest.“ (Ef. 4:5) (2)
Sv. Robert Bellarmin, Učitel Církve, který rozpracoval toto učení Tridentského koncilu, podal nejlepší definici toho, co utváří povahu, členství a jednotu Kristovy Církve. Bellarminova formulace je do dnešního dne považována za nejpreciznější scholastickou definici Církve. (3) Svatý Robert vysvětluje, že Kristovou jedinou pravou Církví je katolická Církev a že tato Církev je dokonalým společenstvím:
„Církev je jedna, nikoliv dvojí, a tato jedna pravá [katolická] Církev je shromážděním lidí sjednocených ve vyznávání téže křesťanské víry a ve sdílení týchž svátostí pod vládou zákonných pastýřů a zvláště pak toho, který je náměstkem Kristovým na zemi, římským papežem.“ (4)
Bellarmin objasňuje, že jednota víry je pro pravou Církev nezbytná, a že je nemožné sdílet takovou představu „církve“, v níž někteří členové přijímají definované nauky (jako je papežský primát nebo transsubstanciace) a jiní nikoliv. Bellarminova definice dále názorně ukazuje, že katolická Církev je viditelná, hierarchická společnost, která kvůli ničemu nepotřebuje vystupovat mimo sebe sama. Je dokonalou společností sama v sobě a mimo tuto katolickou Církev neexistuje spása.
Katolická Církev tuto nauku trvale učila jako součást řádného a mimořádného Magisteria po 2000 let až do moderní doby.
Blahoslavený papež Pius IX. tuto nauku rozhodně opakoval, když bojoval proti rostoucímu liberalismu své doby:
„Musíme zmínit a odsoudit nejzhoubnější omyl, který je přijímán jistými katolíky, kteří jsou toho názoru, že ti lidé, kteří žijí v omylu a nemají pravou víru a jsou odděleni od katolické jednoty, mohou obdržet život věčný. Tento názor naprosto odporuje katolické víře, jak je zřejmé z prostých slov Našeho Pána (Matouš 18:17, Marek 16:16, Lukáš 10:16, Jan 3:18) a také ze slov sv. Pavla (2 Tit. 52:11) a sv. Petra (2 Pt 2:1). Přijímat názory v rozporu s touto katolickou vírou je bezbožná ničemnost.“ (5)
Modernisté se to pokusili obejít tvrzením, že Kristova Církev je vlastně větší než katolická Církev. Této heretické představě „Kristovy Církve“ větší než je katolická Církev odporoval papež Pius XII., když bez dvojznačnosti trval na tom, že Kristova Církev a katolická Církev jedno jsou. Ve skutečnosti tuto nauku v krátkém rozpětí 7 let vyhlásil dvakrát.
V roce 1943 v encyklice Mystici Corporis papež Pius XII. učil, že „pravou Církví Ježíše Krista... je jedna, svatá, všeobecná, apoštolská římská Církev.“ (6) To jasně znamená, že Kristova Církev se neskládá z katolické Církve a dalších „křesťanských“ denominací.
Papež Pius XII. tuto nauku zopakoval v roce 1950 ve své encyklice Humani Generis: „Mystické Tělo Krista a Římskokatolická Církev jsou jedna a táž věc.“ Ve stejném odstavci si Pius postěžoval na ty, kdo „nutnost patřit do pravé Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli.“ (7)
Ve stejné linii publikoval význačný teolog Msgr. Joseph Clifford Fenton v roce 1954 článek s názvem „The Meaning of the Word Church“ (Význam slova Církev), v němž vysvětlil, že katolická Církev je jediným náboženským tělesem, které se skutečně může nazývat církví, protože slovo „církev“ má velmi určitý význam – význam, který měl ve své době na mysli Náš Pán, význam, který pochopili apoštolové. Je to Království Boží na zemi, shromáždění lidu Boží úmluvy, pokračování (a nahrazení) starozákonního Izraele, jediná společenská jednota ustanovená Kristem, mimo níž není spásy. (8)
Ve světle toho, co bylo řečeno s ohledem na církevní jednotu, můžeme pochopit proč papež Pius XI. v Mortalium Animos učil:
„...jednota nemůže vzniknout jinak než z jednoho učitelského úřadu, jednoho pravidla víry a z jedné víry v Krista... Jednota křesťanů se totiž nedá uskutečňovat žádným jiným způsobem než usilováním o návrat disidentů k jediné pravé Církvi Kristově, od níž tito nešťastníci kdysi odpadli...“ (9)
Druhý vatikánský koncil
To nás tedy přivádí k další otázce:
Podpořil Druhý vatikánský koncil a jeho ekumenické směřování Kristem chtěnou jednotu nebo ji zbrzdil?
Odpovíme ocitováním jistých fascinujících materiálů z 60. let 20. století. Prvním je článek z roku 1963 z časopisu The Thomist a má název „Unity: Special Problems, Dogmatic, Moral“ od skvělého teologa Davida Greenstocka. The Thomist, odborný teologický časopis, publikoval v roce 1963 několik zvláštních vydání, která diskutovala Druhý vatikánský koncil.
Otec David Greenstock byl jasně uvažujícím tomistou, který již v roce 1950 rozpoznal hrozbu nepravověrnosti tzv. „Nové teologie“ Henriho de Lubaca a Hanse Urse von Balthasara. (10) Rozpoznal také nebezpečí nejednoznačného ekumenického jazyka, který od teologů na koncilu vycházel.
V úvodu článku z roku 1963 otec Greenstock cituje nejmenovaného biskupa z Darwinu, který si cestou domů z koncilu stěžoval, že „někteří současní teologové metají kotrmelce pozpátku ze strachu, aby se zavděčili nekatolíkům. Biskup úpěnlivě žádal pravověrné teology, aby se chopili pera a vykompenzovali takovéto spisy.“ (11)
Greenstock řekl, že se „příliš mnoho našich současných teologů snaží uvést do života novou „situační“ teologii, aby vyšli vstříc současným potřebám. Často se nám říká... že pravověrná teologie, zvláště má-li podobu scholastiky, je jednou z hlavních překážek opětné jednoty.“ Hovořil o tlacích, které jsou vyvíjeny, „abychom uzpůsobili naší teologii, co se pojetí i jazyka týče, ekumenickým potřebám...“
(Když mluvíme o „scholastice“, mluvíme o tomismu, což je systém filozofie a teologie sv. Tomáše Akvinského. Papež sv. Pius X. ve své encyklice odsuzující modernismus učil, že scholastika je nápravným prostředkem na modernismus. (12). To vysvětluje, proč si modernisté a progresivisté pěstují pozitivní odpor k tomismu, jak uvidíme.)
V celém tom článku z roku 1963 mluví otec Greenstock o tom, jaká by měla být pravá křesťanská jednota: „přivést zpět k jednotě pravé Církve ty, kteří jsou v současnosti mimo ní.“ Správně vypozoroval, že toto je jediným důvodem pro „ekumenický dialog“.
Zdůrazňuje, že sjednocení nemůže být „dosaženo bez úplné jednoty ve víře.“ Běduje nad tím, že je „znepokojivé pozorovat, že někteří katoličtí teologové si, jak se zdá, neuvědomují důležitost této věci.“
Greenstock (ve spolupráci s biskupem z Darwinu, který požádal pravověrné teology, „aby se chopili pera“ proti těmto novým trendům) ve snaze potřít ekumenické a progresivistické teology, kteří na koncilu nebrali žádné ohledy, představil šest základních principů, kterých se katolický teolog musí držet s ohledem na tzv. „ekumenismus“. Cílem je vždy opět prezentovat katolický postoj bez nejednoznačnosti co nejjasnějšími termíny, aby se usnadnilo obrácení nekatolíků k jedné pravé Kristově Církvi.
Šest základních principů
1) „Věrnost nařízením z Humani Generis... spolu s odmítáním pokušení používat ekumenickou výmluvu jako zbraň ke zničení scholastiky a k vytvoření nové „situační“ teologie.“
Jak si ukážeme, přesně tohle progresivističtí teologové učinili! Opustili scholastickou teologii kvůli nové „ekumenické“ teologii a opustili scholastický jazyk kvůli tomu, co nazývali „pastoračním jazykem“. (14) Tento jazyk je tak nejednoznačný a kalný, že říká stádu, aby šlo zároveň na sever i na jih a následně vydává nespočet „vyjasnění“, aby vysvětlil, co vlastně znamená. Konečné „vyjasnění“ nám obvykle říká, že jít na sever a na jih zároveň vlastně znamená jít stejným směrem – díky „novým náhledům na hlubiny kartografie jako tajemství.“
2) „Uvědomění si, že neexistuje žádný elementární rozpor mezi teologií a vírou.“ To je zajímavý a významný bod, který v této přednášce nemáme čas diskutovat. (15)
3) „V současnosti existuje dokonce ještě větší potřeba vrátit se k základním principům sv. Tomáše, totiž že rozum je nástrojem, jímž můžeme vyjádřit a vydedukovat faktický obsah zjevení. Bylo by nanejvýš závažným omylem opomíjet rozvoj novotomismu ve prospěch jakési vágní nové teologie.“ Otec Greenstock zdůraznil, že scholastika sv. Tomáše je „velkolepou součástí katolického dědictví“ a že je „naším nejlepším nástrojem přesného myšlení a pečlivého definování – což je obojí podstatou toho, jak přinést víru naším odloučeným bratrům“.
Porovnejte to s Josephem kardinálem Ratzingerem, který připouští, že měl vůči sv. Tomášovi averzi. Napsal: „Měl jsem těžkosti s tím, proniknout do myšlení Tomáše Akvinského, jehož křišťálově průzračná logika se zdála být příliš uzavřená sama v sobě, příliš neosobní a komplexní.“ (16) V době Ratzingerových studií v semináři byl spíše „poskytován velký prostor literatuře a současnému filozoficko-vědeckému myšlení.“ (17)
Ve světle těchto Ratzingerových prohlášení je zřejmé, že „současní“ teologové, které chtěl otec Greenstock potřít, byli Rahnerové, Ratzingerové, Wojtylové, (18) De Lubacové, celá liberální klika na Druhém vatikánském koncilu.
Greenstock před těmito progresivisty varoval: „Současní teologové nemají nic, co nabídnout, co by se dalo srovnat s tímhle [tomismem] a co by mělo sloužit jako vzor teologického psaní v dnešní době.“ Bohužel byla, jak bude názorně předvedeno, scholastická terminologie na Druhém vatikánském koncilu záměrně odmítnuta.
4) „V této souvislosti by každý teolog učinil dobře, kdyby si přečetl a vstřebal knihu Ortodoxie od G. K. Chestertona. Když hovoří o velkých teologických „bojích“ v minulosti a jejich důvodech, říká:
´Stačí si povšimnout, že pokud se učiní malá chyba v nauce, může dojít k ohromným chybám v lidském štěstí. Špatně formulovaná věta o povaze symboliky mohla zničit sochy v celé Evropě. Chybička v definicích mohla ukončit všechno tancování, nechat uschnout všechny vánoční stromky nebo rozbít všechna velikonoční vejce. Nauka musí být pečlivě definována v rámci přesných mezí, byť i jen proto, aby si lidé mohli užívat všeobecné lidské svobody. Církev musí být pečlivá, už jen proto, že svět může být lehkomyslný.´“ (19)
„Jsme dnes ve stejné pozici,“ varuje Greenstock, že „jedna chybička nyní nás může stát roky úsilí“. Otec Greenstock mluvil skutečně prorocky. Dále řekl: „Je nutné vysvětlit našim odloučeným bratrům jednoduchým jazykem nauku Církve, spolu s faktem, že Církev se od ní neodváží ani trochu vzdálit!“
5) „Nesmíme nekatolíkům poskytnout dojem, že velké koncilní dekrety z dřívějška mohou být pozměňovány nebo uvolňovány pro přijímání nových vyjádření těchto pravd v současnějším jazyce. To by nepřímo říkalo, že takové dekrety se mohou radikálně reformovat – což není pravda.“
Poté varoval před nebezpečím nového „ekumenického jazyka“ a citoval protestanta Dr. Visser’t Hoofta, který přiznal, že „jednoduchým základem ekumenismu“ je, že „neexistuje ekumenický jazyk, který je naprosto jednoznačný.“ (20)
„Na to je samozřejmě jediná skutečná odpověď,“ říká Greenstock, „ jasná definice pojmů! Nakonec se budeme muset vrátit k novotomismu.“
6) „Existuje potřeba jasného, určitého výkladu pravé katolické pozice beze strachu nebo zaujatosti, přesto se vší příslušnou křesťanskou láskou“ a nesmíme nekatolíkům „poskytovat dojem, že katolická Církev je připravená zradit své věroučné poslání.“
Greenstock zdůrazňuje věrnost katolické nauce a scholastické terminologii jakožto nejlepším prostředkům pro vyjádření této nauky s precizností, bez nejednoznačností nebo kompromisu. To vše, jak nám připomíná, má usnadnit návrat nekatolíků do jediné pravé Církve Ježíše Krista: „Sjednocení s katolictvím musí znamenat jednotu ve víře a bohoslužbě. Naznačovat opak znamená zničit pravdu a zradit Krista.“
Dále zdůrazňuje potřebu nekompromisní věrnosti dekretům Tridentského koncilu a dekretům Prvního vatikánského koncilu. „Především,“ říká, „by se neměly objevovat žádné pokusy vytvářet novou ekumenickou teologii, která by vyhovovala ekumenické situaci“.
V celém svém článku je otec Greenstock pevně věrný stálé katolické nauce o nezbytnosti toho, že nekatolíci musí kvůli jednotě a spáse opustit své falešné náboženství a stát se členy pravé katolické Kristovy Církve. V této věci otec Greenstock znovu opakuje učení neomylně vyjadřované po staletí papeži, a zvláště pak vyjádřené v encyklice Satis Cognitum Lva XIII., Mortalium Animos Pia XI. a v Instrukci o ekumenickém hnutí Pia XII. z roku 1949.
„Skutečné znovusjednocení může přijít pouze, když se opozičníci vrátí do jediné pravé Kristovy Církve“ (21) (tj. katolické Církve).
Nová „jednota“
Opět stejná otázka: Podpořil Druhý vatikánský koncil tuto Kristem chtěnou jednotu?
Odpověď nalezneme v článku, který se objevil v ekumenické publikaci Mezinárodní židovsko-křesťanské dokumentační služby (SIDIC), jež pochází od katolické asociace „založené v roce 1965 v Římě na žádost skupiny odborníků Druhého vatikánského koncilu po promulgaci deklarace Nostra Aetate,“ aby prosazovala katolicko-židovský „dialog“. (22)
V roce 1999 publikovala zvláštní vydání k tématu „Fundamentalismus a extremismus: výzvy pro 21. století“. Šlo o průzkum mezi těmi, kdo v rámci různých náboženských skupin odporují ekumenismu, a zahrnoval v to příslušníky judaismu, islámu, protestantismu a katolicismu.
Pod nadpisem „Integralismus a fundamentalismus: křesťané čelící ekumenismu“ se pozornost, jakožto na ústřední postavu katolicismu bojující proti ekumenismu, zaměřuje na arcibiskupa Marcela Lefebvra.
Když tento časopis vysvětloval důvod, proč arcibiskup Lefebvre odmítá přijmout ekumenismus, učinil ohromující přiznání:
„Lefebvrovo odmítání přijetí ekumenismu pochází z jasného učení Magisteria: encykliky Satis Cognitum Lva XIII. (1896), encykliky Mortalium Animos Pia XI. (1928), Instrukce Svatého officia týkající se ekumenismu z 20. prosince 1949. Jediný ekumenismus přijímaný Lefebvrem a jeho stoupenci je takový, který usiluje o bezpodmínečný návrat členů jiných konfesí do jediné Kristovy Církve, Římskokatolické církve. Toto zatvrzelé sektářství je přesně tím druhem logiky, kterou Druhý vatikánský koncil skrze hlubokou reflexi povahy Církve odmítl akceptovat. Ačkoliv byla tato koncilní reflexe zakořeněna v tradici (sic), byl její rozměr bezprecedentní v celých dějinách Církve. Pro integralisty je ekumenismus jedním ze základních aktů zrady na Druhém vatikánském koncilu.“ (23)
Časopis otevřeně připouští,
- že Lefebvre odmítl koncilní ekumenismus, protože ten odporoval jasnému učení Magisteria, jak platilo po staletí,
- že Druhý vatikánský koncil odmítl přijmout katolický postoj, že je nutné, aby se nekatolíci kvůli jednotě a spáse obrátili ke katolické Církvi a
- že to je bezprecedentní v dějinách Církve.
(Mělo by být zřejmé, že nové učení Druhého vatikánského koncilu není „zakořeněno“ v tradici, jak časopis mylně tvrdí.)
Progresivisté se vychloubají vítězstvím
To nás tedy vede k další otázce. „Překroutil“ tento ekumenický časopis koncilní učení?
Abychom na tuto otázku odpověděli, obraťme se na jednoho z progresivistických teologů Druhého vatikánského koncilu, který se podílel na přípravě dokumentů, a který nám může říci, co si mysleli ti, kdo dokumenty připravovali. Jaké byly skutečné záměry architektů Druhého vatikánského koncilu?
V roce 1966 publikovalo nakladatelství Paulist Press knížečku s názvem Theological Highlights of Vatican II (Teologické důrazy Druhého vatikánského koncilu), která mnohé odhaluje. Autorem knihy je progresivistický teologický peritus (poradce) z Druhého vatikánského koncilu otec Joseph Ratzinger (který je nyní papežem).
Ratzinger zde vysvětluje, že koncilní texty Lumen Gentium (což je koncilní dokument o Církvi) a Dekret o ekumenismu jsou zcela provázané. Základy ekumenismu byly položeny v Lumen Gentium tak, aby mohla následovat ekumenická iniciativa a orientace. (24)
Ratzinger píše:
„Text o Církvi byl příznivě nakloněn ekumenickému myšlení v tom, že jeho základní teologická linie byla ekumenická.“
Říká nám, jako někdo, kdo se podílel na přípravě dokumentů, že základní text Lumen Gentium je ekumenický. A pokračuje:
„Text se také pokoušel zbavit partikularismu pocházejícího z latinských a scholastických zdrojů a pokoušel se ponechat dveře otevřené ve všech legitimních teologických otázkách.“ (26)
Zde vidíme to, před čím otec Greenstock varoval ve svém článku z roku 1963. Cílem progresivistů bylo zbavit se scholastiky, protože preciznost scholastiky jim nedovolovala formulovat svou novou, nepřesnou, nepravověrnou ekumenologii. Nedovolovala jim rychle pracovat s terminologií a uvolnit ji.
Na téže straně Ratzinger říká:
„Název textu se již neodkazoval scholastickým způsobem na ´povahu Církve´, ale spíše hovořil o jejím ´tajemství´.“
To je další trend, který od Druhého vatikánského koncilu vidíme. Před koncilem jsme hovořili přesně o „povaze Církve“, která měla striktní definici. Nyní na místo toho hovoříme o „tajemství Církve“. Před koncilem jsme mluvili o neměnnosti posvátné tradice. Dnes však hovoříme o „tajemství živé tradice“. To je sémantická taktika, která má zavést nejasnosti. Progresivisté berou naše definované jistoty a překroutí je ve vágní „tajemství“. Když to učiní, mohou si s terminologií dělat, co se jim zachce. Přesně tohle se zde děje.
Ratzinger se pak zabývá otázkou, kdo je skutečně „členem“ Církve. Opět připouští, že on a jeho liberální klika si pohrála s jazykem:
„První schéma z roku 1962 se ještě drželo tradiční scholastické formule, která členství v Církvi chápala jako závislé na přítomnosti tří podmínek: křtu, vyznání stejné víry a přijímání hierarchie v čele s papežem (což je přesná definice sv. Roberta Bellarmina). Pouze ti, kdo splňují tyto požadavky, mohou být nazýváni členy Církve. To byla očividně velmi úzká formulace.“ (27)
Vidíme, jakou pravdu měl otec David Greenstock, který varoval, že liberálové chtějí opustit scholastiku, aby tak mohli stvořit novou situační (ekumenickou) teologii. Přesně to zde máme u Ratzingera a koncilu. Ratzinger pokračuje:
„...výsledkem bylo, že pojem ´člen Církve´ se dal aplikovat pouze na katolíky. S takovou odpovědí na otázku členství v Církvi se stalo velmi obtížným popisovat křesťanskou důstojnost nekatolických křesťanů... Proto byly provedeny změny v textu předloženém koncilním otcům v roce 1963.“ (28)
Pokud jde o „změny v textu“, původní návrh Lumen Gentium na Druhém vatikánském koncilu znovu opakoval učení papeže Pia XII., že „Kristovou Církví JE katolická Církev“. Progresivističtí teologové na Druhém vatikánském koncilu k potěšení protestantských pozorovatelů na koncilu změnili tuto větu na: „Církev subsistuje v katolické Církvi.“ Tato nová formulace byla oslavována jako velké vítězství ekumenismu. (29) Termín „subsistuje“ je úmyslně dvojznačný a připouští definici „Církve“ jako by byla větší než je katolická Církev, a že „jakýmsi tajemným způsobem“ zahrnuje nekatolíky.
Ratzinger dále rozvíjí jiné změny terminologie, které byly provedeny, aby vyhověly nové ekumenické orientaci:
„Nový text se vyvaroval vyjádření ´člen Církve´ posvěceného dlouhým užíváním v katolické teologii. Používání takového vyjádření by okamžitě navozovalo dojem scholastických teologů, kteří chápali tento pojem při naplnění výše uvedených podmínek za nezbytný. S ohledem na tyto těžkosti bylo rozhodnuto, že je třeba se tohoto kontroverzního termínu vyvarovat.“ (30)
Přesně před tím otec Greenstock varoval. Oni opustili scholastiku, aby mohli zavést nový ekumenický jazyk. A tak termín, který nám dával jistotu, je nyní náhle „kontroverzním termínem“, který musíme odhodit.
Ratzinger pokračuje:
„Nový text popisuje vztah mezi Církví a nekatolickými křesťany, aniž by hovořil o ´členství´. Zbavením se tohoto terminologického brnění získal text mnohem širší prostor.“ (31)
Zbavením se tohoto terminologického brnění?
Opět vidíme, že otec Greenstock byl skutečně prorokem!
Ratzinger pak zmiňuje, že nový text předložený koncilním otcům v roce 1963 hovořil o „četných vnitřních vazbách“ mezi křesťany jako jsou křest, víra v Krista jako Syna Božího a Spasitele a víra v Písmo svaté jako Boží Zjevení.
A toto právě objevili?
Je skutečností, že heretici vždy sdíleli mnohá společná přesvědčení s katolíky. O tom hereze je. Přijímá velkou část pravdy, ale odmítá nebo ničí její jistou část. Sv. Tomáš Akvinský definuje herezi jako „druh nevěry patřící těm, kteří vyznávají víru v Krista, avšak porušují jeho dogmata.“ (32)
Liberálové jako je Ratzinger se však pokusili tyto „četné vnitřní vazby“ obrátit z čehosi negativního v cosi „pozitivního“. To je čisté a prosté falšování.
Ratzinger pokračuje:
„Nový text nyní nepochybně a jasně říká, ačkoliv letmo, že tito křesťané neexistují pouze jako jednotlivci, ale jsou v křesťanských společenstvích, která mají pozitivní křesťanský status a církevní charakter.“ (33)
To je sugestivní prohlášení!
Katolická Církev s protestanty vždy jednala jako s jednotlivými heretiky. Nikdy je neuznávala jako oprávněné náboženské skupiny, protože jejich tzv. „církev“ nebo „církevní společenství“ je ve skutečnosti fikcí. Skupina protestantů je jednoduše shromážděním jednotlivců, kteří jsou vnitřně přesvědčeni o své spáse v Kristu. Ve skutečnosti však netvoří „církev“.
V září 1868 těsně před Prvním vatikánským koncilem vydal papež Pius IX. veřejný dopis s názvem Iam vos Omnes, který byl adresován „všem protestantům a nekatolíkům“. Nezval je na koncil, ale naléhal na ně, aby zvážili událost konání koncilu jako příležitost obrátit se k pravé Církvi. Pius nazval tento dopis „Všem protestantům...“ Tento název si vybral záměrně. Obrátil se na ně jako na jednotlivce, protože po právu odmítal uznat, že ve svých skupinách tvoří oprávněné „církve“ nebo „církevní společenství“. Když Msgr. Fenton v roce 1959 komentoval tento text, poukázal na to, že Pius IX. si tato slova vybral záměrně, protože protestantské skupiny „nejsou křesťanskými církvemi“, ale ve skutečnosti jsou „heretickými shromážděními“. (34)
To vysvětluje, proč se Ratzinger tak samolibě vychloubá, že „nový text nyní... jasně říká ... že tito křesťané neexistují pouze jako jednotlivci, ale jsou v křesťanských společenstvích, která mají pozitivní křesťanský status a církevní charakter.“ Toto je progresivistická revoluce, která ho rozechvívá do morku kostí.
Ratzinger následně vysvětluje, že Konstituce o Církvi a Dekret o ekumenismu tvoří jednu nauku a jednu novou ekumenickou orientaci.
„Text o Církvi byl ponechán otevřený primárně proto, že měl být doplněn textem o ekumenismu, který by rozvinul stanovisko pouze naznačené v textu o Církvi. Vezmeme-li v potaz oba texty, můžeme v pozitivním světle vidět nesporně ekumenický pohled, který schéma o Církvi přijímá.“ (35)
Později činí toto absurdní prohlášení:
„Ekumenické hnutí vyrostlo ze situace Novému Zákonu neznámé, pro niž tudíž Nový Zákon nenabízí žádné instrukce.“ (36)
Moment počkejte!
Myslel jsem si, že účelem koncilu byl návrat k „prapůvodní čistotě“ apoštolů. Zde však Ratzinger prohlašuje, že pokud se podíváme na prapůvodní čistotu apoštolů, je jedinou věcí, kterou nám mají s ohledem na ekumenické hnutí co říci je to, že nám nemají co říci.
To je v každém případě lež.
Apoštolové mají mnoho co říci ke katolické povinnosti stranit se družení s heretiky.
Sv. Petr ve svém druhém dopise varuje: „..i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky“. (2 Pt 2:1).
Sv. Jan: „Přijde─li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho." (2 J 1:10)
Sv. Pavel varoval před heretickými učiteli a říkal: „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo... Buďte proto bdělí...“ (Sk 20:28, 29, 31) V listu Filipským 3:2 Pavel říká: „Dejte si pozor na ty psy", a tito špatní psi jsou stejnými falešnými učiteli jako ti, které nazval „dravými vlky“.
Proto Ratzinger nemluví pravdu. (37) Co však připouští, aniž by to řekl otevřeně, je, že ekumenismus Druhého vatikánského koncilu nemá žádné opodstatnění v Písmu svatém.
Ratzinger pak shrnuje nové učení koncilu:
„...uznání plurality Církví v rámci Církve znamená dvě linie změny:
a) Katolíci musí uznat, že jejich vlastní Církev ještě není připravená přijmout fenomén mnohosti v jednotě, musejí se nasměrovat k této realitě. Musejí také uznat potřebu důkladné katolické obnovy (přeloženo: revoluce – pozn. autora článku), něčeho, co nebude hotové za jeden den. To vyžaduje proces otevření se, což zabere čas. V mezičase nemá katolická Církev žádné právo pohltit jiné Církve. Církev pro ně ještě nenachystala jejich vlastní místo, ale ony na toto místo mají právo.
b) Základní jednota – církví, které zůstávají Církvemi, přesto se stanou jednou Církví – musí nahradit ideu obrácení, dokonce i když obrácení neztrácí svůj význam pro ty, které svědomí motivuje, aby jej hledali.“ (38)
Tady to máte.
Ratzinger nám, jako jeden z těch, kdo připravovali Druhý vatikánský koncil a silně jej ovlivnili (on jakožto spolupracovník Karla Rahnera), říká, že Druhý vatikánský koncil učí, že obrácení je volbou. Nekatolík se nemusí kvůli spáse nebo jednotě obrátit k pravé Církvi.
A proto koncilní Dekret o ekumenismu na místo toho, aby dával přesnou definici, hovoří vágně o „tajemství jednoty Církve“. (39)
Nyní se ptejme, změnil kardinál Ratzinger od té doby své názory?
Během své návštěvy Brazílie v roce 1990 kardinál Ratzinger poskytl rozhovor novináři, který se jej zeptal: „Jaké jsou nejvýraznější rozdíly mezi Ratzingerem Druhého vatikánského koncilu a dnešním Ratzingerem? Jinými slovy, kdo se více změnil?“ Ratzinger odpověděl: „Nevidím reálný, pronikavý rozdíl mezi mou prací na Druhém vatikánském koncilu a mou současnou prací.“ (40)
Novináři Vittorio Messorimu Ratzinger v roce 1984 připustil, že se od Druhého vatikánského koncilu „nezměnil“. (41)
Vloni na podzim, když Ratzinger vydal Dominus Iesus, stále obhajoval užívání slova „susbsistuje“, když popisoval Církev.
V nedávném rozhovoru pro německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung kardinál Ratzinger vysvětlil:
„Druhý vatikánský koncil nepoužil vyjádření Pia XII. podle nějž ´Římskokatolická církev je jedinou Církví Kristovou.´ Místo toho dal koncil přednost vyjádření ´Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi...´, protože ´chtěl potvrdit, že bytí Církve jako takové je větší identitou než je Římskokatolická církev´.“ (42)
Vidíme, že je to stejný Ratzinger se stejným progresivistickým poselstvím. Možná není tak suverénní, jako byl v roce 1966, ale prosazuje totéž chybné učení. Říká, že Kristova Církev je širší než katolická Církev a nikoliv, že je s ní striktně identická.
A to je hlavní bod. Toto chybné učení o křesťanské jednotě je skutečným učením tohoto koncilu. Toto zamýšleli ti, kdo připravovali dokumenty a podle toho sestavili texty. (43) A toto je čelní srážka s tím, co katolická Církev o jednotě a spáse učila po 2000 let.
Tudíž odpovědí na naši otázku je: Druhý vatikánský koncil učí nauku o křesťanské jednotě, která je v rozporu s Písmem svatým a s posvátnou tradicí, v rozporu s vyslovenou a pozitivní vůlí Ježíše Krista.
Varování Msgr. Fentona
V říjnovém čísle časopisu American Ecclesiastical Review z roku 1962 publikoval uznávaný teolog Msgr. Fenton článek s názvem „The Virtue of Prudence and the Success of the Second Vatican Council“ (Ctnost prozíravosti a úspěch Druhého vatikánského koncilu). (44) Je to jediný článek z té doby, který jsem četl, a který vznesl střízlivé varování: Nemyslete si, že jen proto, že byl tento koncil svolán, bude automaticky úspěšný!
Fenton poznamenal, že oznámení o nadcházejícím koncilu vždy vybízela věřící k modlitbě za jeho úspěch. Obával se však, že výzva k modlitbě [při oznámení DVK – pozn. překl.] postrádala jakoukoliv známku naléhavosti. Zdálo se, jako by výzva k modlitbě nebyla ničím víc než formalitou.
Ne, namítal Fenton, věřící se musí pilně modlit za úspěch koncilu, protože existuje reálná možnost, že koncil může selhat.
Řekl, že mnozí „si představují, že koncil bude automaticky úspěšný, a že tudíž neexistuje žádná zvláštní potřeba modliteb za dosažení cílů, pro něž byl naplánován a svolán. Zdálo se, že mnozí si představují, že svolání ekumenického koncilu je jako stisknout kouzelný knoflík, který se automaticky a bezbolestně vypořádá se všemi těžkostmi, kterým pravá Církev Ježíše Krista ve 20. století čelí. A jak je zřejmé ze studia dějin předešlých všeobecných koncilů a s přihlédnutím k samotné povaze katolické Církve, je jasné, že nenastanou žádná vážná nedorozumění. Skutečností je, že úspěch ekumenického koncilu opravdu závisí na účinnosti a vroucnosti modliteb věřících.“
Pak vypočítává, čeho bude muset koncil docílit, aby byl považován za úspěšný:
„Aby byl ekumenický koncil úspěšný, aby dosáhnul cíle, pro který byl svolán, musí v čase koncilní práce efektivně a adekvátně vystoupit proti věroučným úchylkám, které ohrožují víru a tím i celý duchovní život věřících.
„Dále není v disciplinární oblasti možné, aby ekumenický koncil dosáhnul své cíle, pokud nenastaví směrnice a nařízení, které zajistí dosažení následujících cílů:
„Za prvé, tyto disciplinární výnosy musí být takové, že věřícím, kteří jsou v poměru přátelském k Bohu, usnadní pokročit v Jeho lásce.
„Za druhé, musí být tak naplánované, že usnadní členům Církve, kteří nežijí život v milosti, aby se vrátili k přátelství s Bohem.
„A nakonec, musí být takové, aby napomohly obrácení nekatolíků k jedné a jediné pravé Církvi Ježíše Krista.“
Ve stejném tónu dále rozváděl, že „ti, kdo neupřednostňují členství v Církvi, by měli být schopni vidět ještě jasněji, že v současnosti existující viditelná katolická Církev je skutečně jediným nadpřirozeným královstvím Božím na zemi.“
A opět varuje: „V žádném případě není automaticky jisté, že koncil bude úspěšný, hovoříme-li z pohledu nadpřirozeného úsudku.“
A jakoby Fenton předvídal budoucnost, uzavírá: „Je možné, že koncil může konat jinak než s plností nadpřirozeného úsudku. Je možné, že viděno z této perspektivy, může být neúspěšný.“
Bohužel koncil selhal přesně v těch bodech, které identifikoval Msgr. Fenton.
Koncil efektivně nevystoupil proti věroučným úchylkám své doby. Vlastně vše ještě o dost zhoršil kvůli tomu, že liberalizoval a protestantizoval nauku. V důsledku toho rozdělil vnitřní jednotu katolíků, kteří mezi sebou nebyli nikdy rozdělení více.
Pokud jde o disciplinární opatření:
1) Koncil neusnadnil věřícím, kteří jsou v poměru přátelském k Bohu, pokročit v Jeho lásce. Pokud něco, pak stovky tisíc katolíků od koncilu přestalo svou víru praktikovat kvůli progresivistické revoluci, kterou koncil vyvolal, zvlášť pokud jde o liturgii.
2) Koncil neusnadnil odpadlým katolíkům návrat do Církve. Ve skutečnosti, jak jsem poznamenal, liberální reformy koncilu vyvolaly masivní odpady katolíků od praktikování víry, a to ani nezmiňuji masová odpadnutí od víry ze strany kněží a řeholních osob od jejich povolání.
3) Koncil nepomohl obrácení nekatolíků k jedné a jediné pravé Církvi Ježíše Krista. Vidíme, že kardinál Ratzinger otevřeně přiznal, že koncil se zbavil toho pojetí, že je pro nekatolíky nutné, aby se kvůli jednotě a spáse obrátili k jedné pravé Kristově Církvi.
Proto koncil selhal. Jeho ekumenismus je pohromou.
Takže spíše než se omlouvat za naše slavné katolické předky, kteří správně chápali křesťanskou jednotu a podle toho jednali, by se naše katolické vůdčí osobnosti měli velice omlouvat za Druhý vatikánský koncil, spolu s tím, že by měli mít pevný úmysl nápravy svého učení, svých činů, své politiky a své liturgie tak, aby chránili a opět prosazovali tradiční a pravé učení Svaté Římskokatolické církve.
Poznámky:
1. Bula Cantate Domino vydaná papežem Evženem IV. 4. února 1442, Florentský koncil.
2. The Catechism of the Council of Trent, (Tan Books) strana 102. Stojí za to poznamenat, že nový katechismus z roku 1994 u hesla „jedinost“ neobsahuje tento citát sv. Pavla. Dále pak tento oddíl obsahuje jedny z nejhorších ekumenických popudů. Viz Nový katechismus č. 813-822.
3. Vynikající teologické pojednání, které toto názorně ukazuje viz „The Scholastic Definitions of the Church", Msgr. Joseph Clifford Fenton, (část I-III) publikováno v American Ecclesiastical Review (Washington, D.C.) červenec, srpen, září 1944.
4. De Controversiis Christianae Fidei adversus Huis Temporis Haereticos, sv. 1, (Ingolstadt, 1586). Quartae Controversia Generlist Liber Terisus, De Ecclesia Militante, kap. 2, sloupec 1263. Anglický překlad citován z „Scholastic Definitions of the Church", část II, Msgr. Joseph Clifford Fenton, American Ecclesiastical Review, srpen 1944.
5. Citováno z The Catholic Dogma, otec Michael Muller (Benzinger Brothers, 1888), str. XI. Zvýraznění vložil autor článku.
8. "The Meaning of the Word Church", Msgr. Joseph Clifford Fenton. Poprvé publikováno v American Ecclesiastical Review, říjen 1954. Znovu publikováno v úplnosti v Catholic Family News, listopad 2000.
9. Mortalium Animos, encyklika na podporu pravé křesťanské jednoty, papež Pius XI., Z The Popes Against Modern Errors, (Tan, 1999) str. 299-301. Zvýraznění vložil autor článku.
11. „Unity: Special Problems, Dogmatic and Moral", David Greenstock, The Thomist, 1963, str. 599. (Citace biskupa z Darwinu je uvedena v poznámce pod čarou v článku z Universe a Catholic Times, 25. ledna 1963). U všech citátů z tohoto článku zvýraznění vložil autor článku.
14. Pro hluboký vhled do složitého „Pastoračního jazyka“ viz Pope John Paul II’s Theological Journey to the Prayer Meeting in Assisi, část I, Otec Johannes Dormann (Angelus Press, 1994), str. 34-42.
15. Otec Greenstock rozpracovává vztah mezi vírou a teologií v článku „Thomism and the New Theology", The Thomist, 1950.
16. Citát z Milestons, kardinál Ratzinger (str. 44). Citováno ze Si Si No No, Anglicky publikováno v The Angelus, březen 1999.
18. P. Ludvik Nemek, „konzervativní“ katolík, pochvalně píše o Janu Pavlu II., že „biskup Wojtyla zaujal progresivistický postoj" na Druhém vatikánském koncilu, a že na koncilu „spolupracoval s progresivistickými teology“. Pope John Paul II, A Festive Profile, (Catholic Book Publishing, NY, 1979), str. 98.
21. Instructio, (Instrukce Svatého officia k ekumenickému hnutí, 20.prosince1949) Úplný anglický překlad publikován v The Tablet (Londýn) 4. března 1950.
22. V Římě sídlící SIDIC má místní zastoupení v následujících zemích: Austrálie, Belgie, Kanada, Anglie, Francie, Holandsko, Izrael, Itálie, Spojené státy.
23. Service Internatial de Documentatoin Judeo-Chretienne, Rome, [anglické vydání Washington, D.C.] sv. XXXII, č. 3, 1999, str. 22. (Zvýraznění vložil autor článku).
24. Theological Highlights of Vatican II, Joseph Ratzinger, (Paulist Press, New York, 1966), str. 61.
34. „The Ecumenical Council and Christian Reunion", Msgr. Joseph Clifford Fenton, American Ecclesiastical Review, červenec 1959.
37. Je možné argumentovat tím, že v době apoštolů neexistovalo žádné „ekumenické hnutí“ mezi heretickými sektami, které se snažily spolu vyjít. To však ponechává nedotčeno striktní nařízení apoštolů, aby se katolíci vyhnuli družení se s heretiky.
39. Unitatis Redintegratio. Také viz Catechism of the Catholic Church, Canadian Conference of Catholic Bishopss English edition (1994), str. 178.
40. J. Ratzinger, Rozhovor s Walterem Falcetem, „Ratzinger reafirma identidade catolica," v O Estado de St. Paulo, 29/7/1990.
41. J. Ratzinger, rozhovor s Vittoriem Messorim, „Ecco perche la fede e in crisi", v Jesus, listopad 1984, str. 69. Oba citáty jsou z rozhovorů s Ratzingerem (1990 a 1984) citováno z In the Murky Waters of Vatican II, Atila Sinke Guimaraes, (Meata, 1998), str. 121-122.
42. Frankfurter Allgemine Zeitung, Anglický překlad převzat ze zpravodaje otce Jeana Violetta, FSSPX, Toronto, říjen 2000.
43. Toto je stále pravda, i kdyby kardinál Ratzinger naprosto změnil své vlastní osobní přesvědčení na pravověrnější. Koncilní texty samy zůstávají nejednoznačné, nepřesné, chybné a orientované na nepravověrný ekumenismus.
44. „The virtue of Prudence and the Success of the Second Ecumenical Council", Msgr. Joseph Clifford Fenton, American Ecclesiastical Review, říjen 1962, str. 255-266.
Zdroj: Catholic Family News
Překlad: D. Grof
