Tuto přednášku pronesl arcibiskup Lefebvre v Montrealu v Kanadě v roce 1982. Názorně na vlastní zkušenosti ukazuje tragickou zkaženost modernismu již od doby papeže Pia XI. Arcibiskup popisuje mimořádný vliv monsignora Annibale Bugniniho při přípravě nové mše a to, jak jeho nebývalá troufalost zajistila „schválení“ této protestantizované liturgie. Tento výčet osobních zkušeností je velmi jasnou názornou ukázkou toho, proč musel arcibiskup Lefebvre neuposlechnout, aby se nepodílel na sebezničení Církve. Našim čtenářům jej představujeme, abychom jim umožnili sdílet osobnější pohled na arcibiskupův boj za Církev a víru.
STRUČNÁ HISTORIE
Jsem šťastný, že mohu říci, že všude ve světě, všude v katolickém světě se odvážní lidé sjednocují kolem kněží, kteří jsou věrní katolické víře a katolické Církvi kvůli udržení tradice, která je opevněním naší víry. Jestliže existuje takovéto hnutí, je to proto, že situace v Církvi je skutečně vážná.
Jestliže byli katolíci a dobří kněží, z nichž někteří slouží ve farnostech třicet let k velké spokojenosti svých farníků, schopni snést urážky i to, že se s nimi zachází jako s neposlušnými vzbouřenci a opozičníky, je to jen proto, že si chtějí udržet katolickou víru. Dělají to vědomě a navazují na ducha mučedníků.
Ať je člověk pronásledován vlastními bratry, nebo nepřáteli Církve, pořád je to mučednictví, pokud jde o zachování víry. Tito kněží a věřící jsou svědky katolické víry. Raději dávají přednost tomu, aby byli pokládáni za vzbouřence a opozičníky, než aby ztratili svou víru.
Po celém světě zažíváme tragickou a neslýchanou situaci, která jak se zdá v dějinách Církve nikdy předtím nenastala. Musíme se přinejmenším pokusit tento mimořádný fenomén vysvětlit. Jak se to stalo, že dobří věřící a kněží musí bojovat, aby si udrželi katolickou víru v katolickém světě, který je v procesu naprostého rozkladu?
Byl to papež Pavel VI., kdo hovořil o sebezničení Církve. Co jiného termín „sebezničení“ znamená, než že Církev ničí sebe sama, tj. skrze své vlastní členy. To už říkal papež sv. Pius X. ve své první encyklice, když napsal: „Od nynějška již nepřítel Církve není mimo Církev, ale nachází se v ní.“ A papež neváhal označit ta místa, kde se nepřítel nachází: „Nepřítel se nachází v seminářích.“ V důsledku toho již na počátku 20. století svatý papež sv. Pius X. odsuzoval přítomnost nepřátel Církve v seminářích.
Evidentně se tehdejší seminaristé, kteří byli prodchnuti modernismem, sillonismem a progresivismem, později stali kněžími. Někteří z nich se dokonce stali biskupy a mezi nimi bylo dokonce i několik kardinálů. Člověk by mohl citovat jména těch, kteří byli na počátku století seminaristy a nyní jsou po smrti, ale jejichž duch byl jasně modernistický a progresivistický.
Proto již papež sv. Pius X. odsoudil toto rozdělení v Církvi, které bylo počátkem naprosto reálného rozkolu v Církvi a mezi duchovními.
Já už nejsem mladý. Během celého svého života seminaristy, kněze a biskupa jsem viděl toto rozdělení. Viděl jsem ho již ve francouzském semináři v Římě, kde jsem měl díky milosti Boží možnost studovat. Musím přiznat, že jsem nebyl příliš nadšený, že mám studovat v Římě. Osobně bych dával přednost studiu se seminaristy z mé diecéze v semináři v Lille a tomu, abych se stal pomocníkem vikáře a nakonec farním knězem v malé venkovské farnosti.
Jednoduše jsem toužil po tom zachovávat víru ve farnosti. Sám sebe jsem vnímal jako jakéhosi duchovního otce obyvatel, ke kterým jsem byl poslán, abych učil katolickou víru a mravy. Ale stalo se něco jiného. Po první světové válce byl můj bratr již v Římě, jelikož byl okolnostmi války v severní Francii odloučen od rodiny. Moji rodiče následně trvali na tom, že já musím být s ním. „Protože je tvůj bratr již v Římě ve francouzském semináři, jdi a připoj se k němu a pokračuj ve studiích spolu s ním.“ A tak jsem odjel do Říma. Studoval jsem na Gregoriánské univerzitě od roku 1923 do roku 1930. Vysvěcen jsem byl v roce 1929 a jako kněz jsem jeden rok zůstal v semináři.
PRVNÍ OBĚTI MODERNISMU
Během mých seminárních let se staly tragické události, které mi nyní připomínají přesně to, co jsem prožil během koncilu. Jsem teď v prakticky stejné situaci jako rektor našeho semináře v té době, P. Le Floch. Když jsem tam byl, on už byl rektorem francouzského semináře v Římě třicet let. Byl původem z Bretaně a byl zcela mimořádným člověkem a ve víře byl tak pevný a silný jako bretaňská žula. Učil nás o papežských encyklikách a přesné povaze modernismu odsouzeného sv. Piem X., moderních omylech odsouzených Lvem XIII. a liberalismu odsouzeném Piem IX. Našeho P. Le Flocha jsme velice milovali. Velmi jsme k němu lnuli.
Ale jeho pevnost v nauce a v tradici očividně netěšila progresivistické křídlo. Již v té době existovali progresivističtí katolíci. Papeži je museli odsuzovat.
Nejenže P. Le Floch netěšil progresivisty, ale netěšil ani francouzskou vládu. Francouzská vláda se bála, že prostřednictvím P. Le Flocha a jeho formováním, které dával seminaristům ve francouzském semináři v Římě, by mohli do Francie přijít tradiční biskupové a mohli by dát Církvi ve Francii tradiční a zřetelně antiliberální směřování.
Protože francouzská vláda byla zednářská a v důsledku toho hluboce liberální, byla vystrašená z myšlenky, že neliberální biskupové by mohli převzít nejdůležitější posty. Následně byl na papeže vyvíjen nátlak, aby odstranil P. Le Flocha. Byl to Francisque Gay, budoucí vůdce M.R.P. (Mouvement Républicain Populaire, Lidové republikánské hnutí - francouzská politická strana křesťanskodemokratického typu – pozn. překl.) který byl za tuto operaci odpovědný. Přijel do Říma, aby tlačil na papeže Pia XI. a kritizoval P. Le Flocha, že je, jak to řekl, členem Action Francaise (francouzské politické nacionalistické a royalistické hnutí založené roku 1898 – pozn. překl.) a že je politikem, který učí své seminaristy, aby se také stali členy Action Francaise.
To byla naprostá lež. Tři roky mě P. Le Floch duchovně vedl. Nikdy před námi nemluvil o Action Francaise. A nyní mi lidé podobně tvrdí: „Byl jste dříve členem Action Francaise.“ Nikdy jsem členem Action Francaise nebyl.
Byli jsme otevřeně obviněni, že jsme členy Action Francaise. Dostali jsme nálepku nacistů a fašistů a všechny další pejorativní nálepky, protože jsme byli protirevoluční a antiliberální.
Proto proběhlo vyšetřování. Kardinál arcibiskup milánský (kardinál Schuster) byl vyslán do semináře. Nebyl žádným obyčejným kardinálem. Vlastně byl benediktýnem velké svatosti a inteligence. Papež Pius XI. jej vybral, aby provedl šetření ve francouzském semináři a určil, zda jsou obvinění ze strany Francsiqua Gaye pravdivá nebo ne. Vyšetřování začalo. Výsledek byl: francouzský seminář pod vedením P. Le Flocha funguje naprosto perfektně. Rektorovi semináře se nedá vůbec nic vytknout. Ale to nestačilo.
O tři měsíce později začalo nové vyšetřování, tentokrát s příkazem zbavit se P. Le Flocha. Nové vyšetřování prováděl člen římské kongregace. Uzavřel ho prakticky s tím, že P. Le Floch je přítelem Action Francaise a že je nebezpečím pro seminář a musí být požádán, aby rezignoval. Přesně tohle se stalo.
V roce 1926 Svatý stolec požádal P. Le Flocha, aby laskavě opustil svůj post rektora francouzského semináře. Byl přemožen žalem. P. Le Floch nikdy nebyl politikem. Byl tradičním katolíkem, lnul k nauce Církve a k papežům. Navíc byl velkým přítelem papeže sv. Pia X., který mu hluboce důvěřoval. Právě proto, že byl přítelem sv. Pia X., byl nepřítelem progresivistického křídla.
Ve stejné době, kdy jsem byl ve francouzském semináři, byl také napaden kardinál Billot. Byl v té době prvotřídním teologem a i dnes zůstává dobře známým a je probírán v našich seminářích. Msgr. Billot, kardinál Svaté Církve, byl zbaven funkce. Odebrali mu purpur (kardinálskou hodnost – pozn. překl.) a v rámci pokání byl poslán do Castelgandolfo poblíž Albana, kde mají dům jezuité. Pod záminkou, že má kontakty s Action Francaise, mu bylo zakázáno odjet.
Ve skutečnosti kardinál Billot nikdy nepatřil k Action Francaise. Vysoce si však považoval Maurrase (francouzský myslitel a vůdce Action Francaise – pozn. překl.) a ve svých teologických knihách jej citoval. Ve druhém svazku o Církvi (De Ecclesia) například kardinál Billot dokončil vynikající studii o liberalismu, v níž ve formě poznámek několikrát citoval z Maurrase. To byl smrtelný hřích! To bylo vše, co našli, aby mohli kardinála Billota zbavit hodnosti. Není to jen drobná tragédie, protože on byl jedním z velkých teologů své doby a přesto byl zbaven kardinálské hodnosti a degradován na prostého kněze, protože nebyl biskupem. (V té době ještě existovali někteří kardinálové diákoni). To už byla perzekuce.
PAPEŽ PIUS XI. SE PODROBIL VLIVU PROGRESIVISTICKÉHO KŘÍDLA
Sám papež Pius XI. upadl pod vliv progresivistů, kteří již byli v Římě přítomni. Proto vidíme zřetelnou odlišnost od papeže před ním a po něm. Nicméně ale ve stejné době papež Pius XI. napsal skvělé encykliky. Nebyl liberálem. „Divini Redemptoris“ – jeho encyklika proti komunismu byla vynikající. Taktéž jeho encyklika o Kristu Králi, která ustanovila svátek Krista Krále a vyhlásila Společenské království Našeho Pána Ježíše Krista. Jeho encyklika o křesťanské výchově je naprosto obdivuhodná a do dneška zůstává základním dokumentem pro obhájce katolického školství.
Jestliže byl papež Pius XI. obdivuhodným mužem v rovině nauky, byl slabý v řádu praktických činů. Nechal se snadno ovlivnit. Proto byl silně ovlivněn v době mexické občanské války a vydal příkaz, aby cristeros, kteří bránili katolické náboženství a bojovali za Krista Krále, důvěřovali vládě a složili zbraně. Jakmile složili zbraně, byli všichni zmasakrováni. Tento hrůzostrašný masakr je v Mexiku i dnes v paměti stále živý. Papež Pius XI. vložil důvěru ve vládu, která jej oklamala. Později byl viditelně velmi nešťastný. Neuměl si představit, jak vláda, která slíbila, že bude se ctí zacházet s těmi, kdo bránili svou víru, může pak jít a zmasakrovat je. Tak bylo pro svou víru zabito tisíce Mexičanů.
Již na počátku 20. století nacházíme jisté situace, které ohlašují rozdělení v Církvi. Došli jsme k nim pomalu, ale rozdělení byla velmi určitá právě před koncilem.
Papež Pius XII. byl skvělým papežem jak ve svých spisech, tak ve způsobu vlády nad Církví. Během vlády Pia XII. se víra pevně udržela. Přirozeně jej liberálové neměli rádi, protože opět připomněl základní principy teologie a pravdy.
Ale pak přišel Jan XXIII. Měl naprosto odlišný temperament, než Pius XII. Jan XXIII. byl velmi prostý a otevřený muž. Neviděl všude problémy.
Když se rozhodl uspořádat římskou synodu, řekli mu: „ Ale Svatý otče, synoda se musí připravit. Na přípravu takového setkání je potřeba rok, možná dva, aby se dosáhlo početných plodů a aby se reformy skutečně prostudovaly a pak aplikovaly a mohla z nich vaše římská diecéze mít prospěch. To vše se nedá učinit ihned a v rozmezí dvou nebo tří měsíců, které budou následovat po dvou týdnech jednání, a pak bude vše v pořádku. To není možné.“
„Ach ano, ano, já vím, já vím, ale bude to jen malá synoda. Můžeme ji připravit za pár měsíců a všechno bude v pořádku.“
Synoda tedy byla rychle připravena: několik komisí v Římě, všichni velmi zaneprázdnění a pak dva týdny jednání a bylo po všem. Papež Jan XXIII. byl šťastný, že měl svou malou synodu, ale výsledky byly nulové. V římské diecézi se nic nezměnilo. Situace byla přesně stejná jako předtím.
POSUN ZAČÍNÁ S KONCILEM
Přesně stejné to bylo s koncilem. „Zamýšlím uspořádat koncil.“ Již papež Pius XII. byl jistými kardinály požádán, aby svolal koncil. Ale odmítl to, protože věřil, že je to nemožné. V naší době nemůžeme pořádat koncil se 2 500 biskupy. Tlaky, které mohou být vyvolány ze strany médií, jsou příliš nebezpečné na to, abychom konali koncil. Můžeme podlehnout tomu, že nepůjdeme do hloubky. A tak se koncil nekonal.
Ale papež Jan XXIII. řekl: „Ale to je v pořádku: nesmíme být pesimističtí. Musíte na věci pohlížet s důvěrou. Sejdeme se na tři měsíce se všemi biskupy celého světa. Začneme 13. října. A mezi 8. prosincem a 25. lednem bude po všem. Všichni pojedou domů a bude po koncilu.“
A tak papež uspořádal koncil! Nicméně ten musel být přece jen připraven. Koncil se nemůže konat ze svého vlastního popudu jako synoda. Skutečně byl připravován dva roky předem. Osobně jsem byl jmenován členem Ústřední přípravné komise jakožto arcibiskup Dakaru a předseda Západoafrické biskupské konference. Proto jsem během dvou let přinejmenším desetkrát přijel do Říma, abych se zúčastnil schůzí Ústřední přípravné komise.
Bylo to velmi důležité, protože všechny dokumenty podružných komisí musely projít skrze ni, byly v ní prostudovány a postoupeny koncilu. V této komisi bylo sedmdesát kardinálů a asi dvacet arcibiskupů a biskupů a také expertů. Tito experti nebyli členy komise, ale byli pouze přítomní, aby mohli být členy komise případně konzultováni.
OBJEVUJE SE ROZDĚLENÍ
Během těchto dvou let následovalo jedno setkání za druhým a všem přítomným členům začalo být zcela zřejmé, že v samotné Církvi existuje hluboké rozdělení. Toto hluboké rozdělení nebylo náhodné nebo povrchní, ale bylo dokonce ještě hlubší mezi kardinály než arcibiskupy a biskupy. Při příležitosti hlasování volili nějakým způsobem konzervativní kardinálové a progresivističtí kardinálové volil jiným. A u všech hlasování to bylo více či méně stejné. Očividně mezi kardinály existovalo skutečné rozdělení.
Následující incident jsem popsal v jedné ze svých knih s názvem Biskup hovoří. Zmiňuji jej často, protože věrně vystihuje závěr Ústřední komise a počátek koncilu. Stalo se to během posledního setkání komise. Předem jsme obdrželi deset dokumentů ke stejnému tématu. Kardinál Bea připravil text „De Libertate Religiosa“ (O náboženské svobodě). Kardinál Ottaviani připravil jiný text „De Tolerantia Religiosa“ (O náboženské toleranci).
Prostý fakt, že existovaly dva různé dokumenty ke stejnému tématu, byl významný v tom, že existovaly dvě různé koncepce. Kardinál Bea hovořil o svobodě pro všechna náboženství a kardinál Ottaviani o svobodě pro katolické náboženství spolu s tolerancí k omylu a falešným náboženstvím. Jak mohla komise rozřešit takovou neshodu?
Na počátku ukázal kardinál Ottaviani prstem na kardinála Beu a řekl: „Vaše Eminence, nemáte právo prezentovat tento dokument.“
Kardinál Bea odpověděl: „Omluvte mě, ale jako předseda Komise za jednotu mám naprosté právo vytvořit takový dokument. Proto jsem vědomě takový dokument vytvořil. Navíc jsem v úplné opozici vůči vašemu názoru.“
A tak dva nejvýznačnější kardinálové – kardinál Ottaviani, prefekt Svatého officia, a kardinál Bea, bývalý zpovědník papeže Pia XII., jezuita s velkým vlivem na všechny kardinály, který byl dobře známý v Biblickém institutu a měl zodpovědnost za pokročilá biblická studia – byli v rozporu ohledně fundamentální teze Církve. Jednota všech náboženství je jedna věc, je to jako říci, že svoboda a omyl jsou na stejné úrovni; ale svoboda katolického náboženství spolu s tolerancí omylu je cosi zcela odlišného.
Církev tradičně sdílela názor kardinála Ottavianiho a nikoliv názor kardinála Bey, který je naprosto liberální.
Pak se vztyčil kardinál Ruffini z Palerma a řekl: „Jsme tu nyní v přítomnosti dvou kolegů, kteří jsou v neshodě v otázce, která je pro Církev velmi důležitá. V důsledku toho máme povinnost postoupit věc vyšší autoritě.“
Papež velmi často předsedal našim schůzkám. Ale při této poslední nebyl přítomen. Následně kardinálové požádali, aby se hlasovalo: „Nemůžeme čekat, než přijde Svatý otec. Budeme hlasovat.“ Hlasovali jsme. Skoro přesně jedna polovina kardinálů hlasovala pro názor kardinála Bey a druhá polovina pro názor kardinála Ottavianiho. Všichni ti, kdo hlasovali pro názor kardinála Bey, byli holandští, němečtí, francouzští a rakouští kardinálové a obecně všichni ti z Evropy a Severní Ameriky. Tradičními kardinály byli ti z římské Kurie, z Jižní Ameriky a obecně ti ze španělsky mluvících zemí.
Šlo o skutečný rozkol v Církvi. Od té chvíle jsem si kladl otázku, jak může koncil postupovat s takovouto opozicí v tak důležitých bodech. Kdo zvítězí? Bude to kardinál Ottaviani se španělsky nebo románsky mluvícími kardinály nebo to budou evropští kardinálové a kardinálové ze Severní Ameriky?
Důsledkem toho bylo, že bitva začala okamžitě od prvního dne koncilu. Kardinál Ottaviani představil seznam členů, kteří dříve patřili do přípravných komisí a nechal všem [koncilním otcům] na výběr zvolit si z nich, které chtěli. Je zřejmé, že jsme se všichni navzájem nemohli znát, protože každý přijel ze své diecéze. Jak by člověk vůbec mohl znát 2 500 biskupů světa? Byli jsme požádáni, abychom zvolili členy koncilních komisí. Ale koho jsme si měli vybrat? Neznali jsme biskupy z Jižní Ameriky, ani Jižní Afriky, nebo z Indie...
Kardinál Ottaviani si myslel, že by koncilním otcům mohlo pomoci, když budou vědět, koho Řím předtím vybral do přípravných komisí. Vlastně bylo docela normální to navrhnout.
Kardinál Liénart povstal a řekl: „Tento způsob, jak postupovat, neakceptujeme. Žádáme o 48 hodin na rozmyšlení, abychom mohli lépe poznat ty, kteří by mohli utvořit různé komise. Toto je nátlak na koncilní otce. Neakceptujeme to.“
Koncil začal teprve před dvěma dny a už tu byla prudká opozice mezi kardinály. Co se stalo?
Během těchto 48 hodin již liberální kardinálové připravili seznamy vytvořené ze všech zemí světa a distribuovali tyto seznamy do schránek všech koncilních otců. Obdrželi jsme tedy seznam navrhující členy té a té komise, tj. toho a toho biskupa atd. z různých zemí. Mnozí říkali: „Konec konců proč ne. Já je neznám. Když už je seznam hotový, tak ho prostě využijeme.“ O čtyřicet osm hodin později byl před námi seznam utvořený liberály. Ale nezískal dvě třetiny hlasů, které požadovala koncilní pravidla.
Co tedy udělá papež? Udělá papež Jan XXIII. výjimku z koncilních pravidel nebo je dodrží? Liberální kardinálové se samozřejmě obávali, že pravidla dodrží a tak šli za papežem a řekli mu: „Poslyšte, máme více než polovinu hlasů, takřka 60%. To nemůžete odmítnout. Nemůžeme pokračovat tímto způsobem a vyvolat další hlasování. Nikdy s tím pak neskončíme. Toto je jasná vůle většiny koncilu a my ji prostě musíme přijmout.“ A papež Jan XXIII. to přijal. Od tohoto počátku byli všichni členové koncilních komisí vybíráni liberálním křídlem. Je snadné si představit, jak ohromný vliv to na koncil mělo.
Jsem si jist, že papež Jan XXIII. zemřel předčasně kvůli tomu, co viděl na koncilu, ačkoliv si původně myslel, že během několika měsíců bude vše hotovo. Měl to být koncil na tři měsíce. Pak měli všichni říci sbohem a odjet domů šťastní, že se navzájem setkali v Římě a účastnili se krásného malého shromáždění.
Zjistil však, že koncil je světem sám pro sebe, světem neustálých střetů. Z prvního sezení koncilu nevzešel žádný text. Papež Jan XXIII. tím byl ohromen a já jsem přesvědčen, že to uspíšilo jeho smrt. Dokonce se tvrdilo, že na smrtelné posteli řekl: „Zastavte koncil, zastavte koncil.“
PAPEŽ PAVEL VI. PODPORUJE LIBERÁLY
Přišel papež Pavel VI. Je zřejmé, že podpořil liberální křídlo. Proč?
Od samého počátku svého pontifikátu, během druhého sezení koncilu, okamžitě jmenoval čtyři moderátory. Tito čtyři moderátoři měli řídit koncil namísto deseti předsedů, kteří jednání vedli při prvním sezení. Předsedové, z nichž jeden předsedal jedné schůzi, pak druhé a pak třetí, seděli nad ostatními u vyvýšeného stolu. Měli se stát čestnými předsedy. Tito čtyři moderátoři se stali skutečnými předsedy koncilu.
Kdo byli tito moderátoři? Kardinál Dőpfner z Mnichova byl jedním z nich. Byl skutečně velmi progresivistický a velmi ekumenický. Kardinál Suenens, kterého zná spolu s jeho charismatiky celý svět, a který pořádal konference ve prospěch ženění kněží, byl dalším. Kardinál Lercaro, který je známý svým filokomunismem a jehož generální vikář byl registrován jako čelen komunistické strany, byl třetím. Posledním byl kardinál Agagianian, který do jisté míry reprezentoval tradiční křídlo, dá-li se to tak říci.
Kardinál Agagianian byl velmi zdrženlivý a plachý člověk. V důsledku toho neměl na koncilu žádný skutečný vliv. Ale ti tři ostatní splnili svůj úkol a udávali rytmus. Stále sjednocovali liberální kardinály, kteří dávali liberálnímu křídlu na koncilu značnou pravomoc.
Přesně od této chvíle byli tradiční kardinálové a biskupové odsunuti stranou a pohlíželo se na ně spatra.
Když hovořil kardinál Ottaviani, který byl slepý, bylo slyšet nesouhlasné hučení mezi mladými biskupy, když neskončil po deseti minutách vymezeného času. Takto mu dali na srozuměnou, že už se ho naposlouchali dost. Musel skončit. Bylo to děsivé. Tento ctihodný kardinál, který byl v celém Římě oceňován a který měl ohromný vliv na Svatou Církev, který byl prefektem Svatého officia, což není bezvýznamná funkce, byl donucen skončit. Bylo skandální vidět, jak se zachází s tradicionalisty.
Monseigneur Staffa (mezitím byl jmenován kardinálem), který je velmi energický, byl umlčen moderátory. Byly to neuvěřitelné věci.
REVOLUCE V CÍRKVI
Toto se na koncilu událo. Je zřejmé, že všechny koncilní dokumenty a texty byly ovlivněny liberálními kardinály a komisemi. Neudivuje tedy, že máme takové rozporuplné texty, které upřednostňují tolik změn a dokonce i opravdovou revoluci v Církvi.
Mohli jsme my, kteří jsme představovali tradiční křídlo biskupů a kardinálů, udělat víc? Upřímně řečeno, mohli jsme toho udělat jen málo. Bylo nás 250, kteří jsme byli pro zachování tradice a kteří jsme byli v opozici vůči takovým velkým změnám v Církvi, jako je falešná obnova, falešný ekumenismus, falešná kolegialita. Byli jsme proti všem těmto věcem. Těchto 250 biskupů jistě mělo nějako váhu a při jistých příležitostech dosáhlo změny textů. Tak bylo zlo poněkud omezeno.
Ale nemohli jsme uspět v tom, abychom zabránili přijetí jistých mylných názorů, zvláště ve schématu o náboženské svobodě, jehož texty byly přepracovány pětkrát. Pětkrát bylo předneseno totéž stanovisko. Vždy bylo 250 hlasů proti. V důsledku toho papež Pavel VI. požádal, aby byly k textu připojeny dvě krátké věty, které říkaly, že v tomto textu není nic v rozporu s tradiční naukou Církve a že Církev vždy zůstává pravou a jedinou Kristovou Církví.
Pak konkrétně španělští biskupové řekli: „Protože papež vydal toto prohlášení, není s tím již problém. Není zde nic proti tradici.“ Jestliže jsou tyto věci v rozporu, pak tyto krátké věty rozporují vše, co je v těchto textech. Je to rozporné schéma. Nemohli jsme jej přijmout. Nakonec zůstalo proti, jestli si to dobře vybavuji, pouze 74 biskupů. Je to jediné schéma, které se setkalo s takovým odporem, ale 74 z 2 500 biskupů je vskutku málo!
Takto koncil skončil. Neměli bychom být ohromeni reformami, které se od té doby zavedly. Od té doby je všechno dějinami liberalismu. Liberálové v rámci koncilu zvítězili, a proto požadovali po Pavlu VI., aby jim zaručil místa v římských kongregacích. A důležitá místa byla skutečně předána progresivistickým duchovním. Jakmile zemřel nějaký kardinál nebo se sama naskytla příležitost, papež Pavel VI. odsunul stranou tradiční kardinály a ihned je nahradil liberálními.
Tak se stalo, že je Řím okupován liberály. To je fakt, který není možné popřít. Nelze ani popřít, že tyto koncilní reformy jsou plné ducha ekumenismu a jsou docela prostě protestantské - nic víc, nic méně.
LITURGICKÁ REFORMA
Nejzávažnějším důsledkem byla liturgická reforma. Byla, jak každý ví, uskutečněna známým knězem Bugninim, který ji připravil dávno dopředu. Již v roce 1955 požádal P. Bugnini Msgr. Pintonella, generálního kaplana italské armády, který během okupace strávil většinu času v Německu, aby mu přeložil protestantské liturgické texty, protože P. Bugnini neuměl německy. Byl to sám Msgr. Pintonello, kdo mi řekl, že pro P. Bugniniho, který byl v té době nevýznamným členem liturgické komise, přeložil protestantské liturgické knihy. Nebyl nikým. Poté se stal profesorem liturgiky na Lateránské univerzitě. Papež Jan XXIII. jej donutil odejít vzhledem k jeho modernismu a progresivismu. A najednou překvapení a je tu zpět jako předseda Komise pro liturgickou reformu. To je opět neuvěřitelné.
Měl jsem sám příležitost vidět, jaký vliv P. Bugnini měl. Člověk se diví, jak se takováto věc mohla udát v Římě. V době těsně po koncilu jsem byl generálním představeným Otců Sv. Ducha a měli jsme schůzi představených v Římě. Požádali jsme P. Bugniniho, aby nám tuto novou mši vysvětlil, protože vůbec nešlo o podružnou věc. Hned po koncilu se proslýchalo o normativní mši, nové mši, Novus Ordo. Co to vše znamenalo?
O tom se na koncilu nemluvilo. Co se stalo? A tak jsme požádali P. Bugniniho, aby přišel a sám podal vysvětlení 84 generálním představeným najednou, mezi nimiž jsem byl i já.
P. Bugnini s velkou sebedůvěrou vysvětlil, jaká má být normativní mše; toto se změní, tamto se změní a vložíme do ní nové Offertorium. Budeme moci zredukovat modlitby Communia. Budeme moci mít několik různých formátů pro začátek mše. Budeme moci říkat mši v národním jazyce. Dívali jsme se jeden na druhého a říkali jsme si: „Ale to není možné!“
Mluvil naprosto tak, jako by nikdy předtím v Církvi neexistovala mše. Mluvil o své normativní mši jako o novém vynálezu.
Já osobně jsem byl tak ohromen, že jsem zůstal němý, ačkoliv jinak obecně hovořím otevřeně, pokud je to otázka toho, že mám odporovat někomu, s kým nejsem ve shodě. Nebyl jsem schopen říci ani slovo. Jak bylo možné, že tomuto člověku zde přede mnou byla svěřena celá reforma katolické liturgie, celá reforma Oběti mše svaté, svátostí, breviáře a všech čtyř modliteb? Kam kráčíme? Kam Církev kráčí?
Dva generální představení měli odvahu promluvit. Jeden z nich se P. Bugniniho zeptal: „Je tato aktivní účast účastí tělesnou, to jest například účastí při hlasitých modlitbách, nebo jde o účast duchovní? V každém případě jste tolik hovořil o účasti věřících, že se zdá, že už nejste schopen odůvodnit mši bez věřících. My benediktýni slavíme naše mše bez přispění věřících. Znamená to, že máme přestat s našimi soukromými mšemi, protože nemám věřící, kteří by se na nich účastnili?“
Opakuji vám zde přesně to, co řekl P. Bugnini. Stále to slyším znít v uších; tolik mě to zasáhlo: „Popravdě, na to jsme nepomysleli,“ řekl!
Potom povstal další a řekl: „Vážený otče, řekl jste, že potlačíme toto a potlačíme tamto, že nahradíme tuto věc tamtou a pokaždé kratšími modlitbami. Mám dojem, že vaše nová mše by se dala odříkat za deset nebo dvanáct minut, nebo nanejvýš za čtvrt hodiny. To není rozumné. To je k takovému církevnímu aktu neuctivé.“ Odpověděl toto: „Vždycky můžeme něco přidat.“ Je toto pravda? Sám jsem to slyšel. Kdyby ten příběh někdo vyprávěl, asi bych měl pochyby, ale já sám jsem to slyšel.
Potom, v době, kdy se začala tato normativní mše uvádět do praxe, jsem byl tak znechucen, že jsme se s některými kněžími a teology setkali na malé schůzce. Z ní vzešel „Stručný kritický rozbor“ [nového mešního řádu – pozn. překl.], který jsme vzali kardinálu Ottavianimu. Předsedal jsem této malé schůzce. Řekli jsme si: „Musím jít a nalézt kardinály. Nemůžeme tohle nechat bez reakce.“
Osobně jsem tedy šel za státním sekretářem kardinálem Cicognanim a řekl jsem mu: „Vaše Eminence, nedovolíte, aby toto prošlo, viďte? To není možné. Co je tato nová mše? Je to revoluce v Církvi, revoluce v liturgii.“
Kardinál Cicognani, který byl státním sekretářem papeže Pavla VI., sklonil hlavu do dlaní a řekl mi: „Ach, monseigneure, dobře to vím. Naprosto s vámi souhlasím, ale co mohu dělat? P. Bugnini chodí přímo do pracovny Svatého otce a přiměje ho podepsat cokoliv, co chce.“ Byl to kardinál státní sekretář, kdo mi tohle řekl! Státní sekretář, číslo dvě v Církvi po samotném papeži, byl vzhledem k P. Bugninimu postaven do podřadné pozice. Ten mohl vstupovat do papežovy pracovny, kdykoliv chtěl, a přiměl ho podepsat, cokoliv chtěl.
To by vysvětlovalo, proč papež Pavel VI. podepsal texty, které nečetl. Kardinálu Journetovi řekl, že to tak učinil. Kardinál Journet byl hluboký myslitel, profesor na univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku a velký teolog. Když kardinál Journet uviděl definici mše v instrukci, která předchází Novus Ordo, řekl: „Tato definice mše je nepřijatelná, musím jet do Říma za papežem.“ Jel za ním a řekl mu: „Svatý otče, nemůžete připustit tuto definici. Je heretická. Nemůžete se podepsat pod takový dokument.“ Svatý otec mu odpověděl (což mi kardinál Jouret neřekl, ale řekl to někomu, kdo mi to opakoval): „Nu, popravdě řečeno jsem jej nečetl. Podepsal jsem jej bez čtení.“ Měl-li P. Bugnini na něj takový vliv, je to očividně možné. Musel Svatému otci říci: „Můžete to podepsat.“ „Ale prošel jste to pečlivě?“ „Ano, klidně to můžete podepsat.“ A on podepsal.
Ale tento dokument neprošel Svatým officiem. Vím to, protože sám kardinál Šeper mi říkal, že nebyl přítomen, když probíhaly korektury Novus Ordo, a že neprošel Svatým officiem. Proto to byl skutečně P. Bugnini, který získal papežův podpis a přiměl jej k němu. Nevíme, ale měl bezpochyby mimořádný vliv na Svatého otce.
Třetí skutečnost, jíž jsem byl svědkem a týká se P. Bugniniho, je také ohromující. Když mělo být vydáno povolení pro přijímání na ruku (což je strašná věc!), řekl jsem si, že nemohu sedět, aniž bych nic neřekl. Musím jet navštívit kardinála Guta – Švýcara – který byl prefektem Kongregace Božského kultu. Proto jsem jel do Říma, kde mě kardinál Gut velmi přátelsky přijal a ihned mi řekl: „Zavolám svého zástupce arcibiskupa Antoniniho, aby také mohl slyšet, co mi musíte říci.“
Jak jsme hovořili, řekl jsem: „Poslyšte, vy, který jste zodpovědný za Kongregaci Božského kultu, schválíte tento výnos, který schvaluje přijímání na ruku? Jen pomyslete na všechna znesvěcení, která tím budou zapříčiněna. Jen pomyslete na nedostatek úcty ke Svátosti oltářní, která se rozšíří v celé Církvi. Nemůžete snad dovolit, aby se taková věc stala. Někteří kněží už začínají tímto způsobem Svaté přijímání podávat. To se musí okamžitě zastavit. A u této nové mše si vždy vybírají nejkratší kánon, což je ten druhý, který je velmi stručný.“
Při tom kardinál Gut řekl arcibiskupovi Antoninimu: „Podívejte, říkal jsem vám, že se tohle stane a kněží si zvolí nejkratší kánon, aby mohli rychleji postupovat a rychleji ukončit mši.“
Poté mi kardinál Gut řekl: „Monseigneure, kdyby se mě někdo zeptal na můj názor (když řekl „někdo“, mluvil o papeži, protože kromě papeže nad ním nebyl nikdo s vyšším postavením), ale nejsem si jist, že se to po mě chce (nezapomeňte, že byl prefektem Kongregace Božského kultu a byl zodpovědný za vše, co mělo vztah k bohoslužbě a liturgii!), ale pokud by se mě na něj papež ptal, klekl bych si před papežem na kolena, monseigneure, a řekl bych mu: ´Svatý otče, nedělejte to, nepodepisujte tento výnos.´ Klekl bych si na kolena, monseigneure. Ale nevím, zda se mě na můj názor zeptá. Protože já nejsem ten, kdo zde velí.“
To jsem na vlastní uši slyšel. Narážel tím na Bugniniho, kdo byl třetím v Kongregaci Božského kultu. Byl zde především kardinál Gut, pak arcibiskup Antonini a pak P. Bugnini, předseda Liturgické komise. To jste měli slyšet! Nyní bohužel chápete můj postoj, když mi říkají, že jsem opozičníkem a neposlušným rebelem.
INFILTRÁTOŘI V CÍRKVI CHTĚJÍ JEJÍ ZNIČENÍ
Ano, jsem rebel. Ano, jsem opozičník. Ano, jsem neposlušný k lidem, jako jsou tihle Bugniniové. Protože oni infiltrovali Církev, aby ji zničili. Neexistuje žádné jiné vysvětlení.
Přispějeme tedy ke zničení Církve? Řekneme: „Ano, ano, amen.“, dokonce, i když je to nepřítel, kdo proniknul přímo ke Svatému otci, a který je schopen přimět Svatého otce podepsat, co chce? My skutečně nevíme, pod jaký tlakem to učinil. Existují skryté věci, které nám jistě unikají. Někteří říkají, že jde o zednářství. Nevím. V každém případě je to záhada.
Jak může kněz, který není kardinálem, dokonce není ani biskupem, a který byl v té době ještě velmi mladý a byl povýšen proti vůli papeže Jana XXIII. (který jej vyhnal z Lateránské univerzity), jak může takový kněz vystoupat až úplně na vrchol, aniž by bral ohled na kardinála státního sekretáře, ani na kardinála prefekta Kongregace Božského kultu? Jak může chodit přímo ke Svatému otci a přimět jej podepsat co chce? Taková věc byla vždy předtím ve Svaté Církvi nevídaná. Vše by mělo projít přes příslušné autority. Proto existují komise. Složky jsou v nich studovány. Ale tento člověk byl všemocný!
Byl to on, kdo přivedl protestantské pastory, aby změnili naši mši. Nebyl to kardinál Gut. Nebyl to kardinál státní sekretář. Dokonce to asi nebyl ani papež. Byl to on. Kdo je tento Bugnini? Jednoho dne mi bývalý opat v Bazilice svatého Pavla za hradbami, benediktýn, který byl předchůdcem P. Bugninho v čele Liturgické komise, řekl: „Monseigneur, nemluvte mi o P. Bugninim. Vím toho o něm příliš mnoho. Neptejte se mě na něj.“ Odpověděl jsem: „Řekněte mi to. Musím to vědět. Pravda musí být odkryta.“ Pravděpodobně to byl on, kdo požádal Jana XXIII., aby jej poslal pryč z Lateránské univerzity.
Všechny tyto věci nám ukazují, že nepřítel proniknul přímo do Církve, jak to říkal už Pius X. Je na nejvyšších místech, jak ohlásila Naše Paní z La Salette, a jak nám bezpochyby říká třetí fatimské tajemství.
Jestliže je nepřítel skutečně v Církvi, musíme ho poslouchat? „Ano, protože reprezentuje papeže,“ je častá odpověď. Za prvé tohle vůbec nevíme, protože přesně nevíme, co si papež myslí.
Mám však některé osobní důkazy, že papež Pavel VI. byl velmi ovlivněn kardinálem Villotem. Říkalo se, že kardinál Villot je zednářem. Nevím. Existují zvláštní skutečnosti. Byly ofoceny dopisy zednářů adresované kardinálu Villotovi. Nemám pro to důkaz. V každém případě měl kardinál Villot značný vliv na papeže. Soustředil všechnu moc v Římě ve svých rukách. Stal se mnohem větším vládcem než papež. Vím, že všechno muselo jít přes něj.
Jednoho dne jsem šel navštívit kardinála Wrighta kvůli kanadskému katechismu. Řekl jsem mu: „Podívejte se na tento katechismus. Víte o těch knížečkách? Je odporné, že se děti učí, že se musí odpoutat. Musí se odpoutat od rodiny, od společnosti, od tradice. ..toto je katechismus, který se děti v Kanadě učí, a má imprimatur Msgr. Couderca. Vy jste zodpovědný za katechismus na celém světě. Souhlasíte s tímto katechismem?“ „Ne, ne,“ řekl mi. „Tento katechismus není katolický.“ – „Není katolický! Řekněte to tedy okamžitě kanadské biskupské konferenci. Řekněte jim, aby zastavili tento katechismus a hodili ho do ohně a vzali si skutečný katechismus.“ Odpověděl mi: „Jak bych já mohl vzdorovat biskupské konferenci?“
Načež jsem řekl: „Pak je konec a odbyto. V Církvi už neexistuje autorita. Je konec a odbyto. Jestliže Řím už nemůže nic říci biskupské konferenci, dokonce i když jde o proces, který ničí víru dětí, pak je to konec Církve.“
Zde se teď nacházíme. Řím se bojí biskupských konferencí. Tyto konference jsou odporné. Ve Francii se biskupská konference angažovala v kampani ve prospěch antikoncepce. Myslím si, že je zapojila socialistická vláda, která v televizi neustále inzeruje slogan: „Berte pilulky, abyste předešli potratům.“ Nemají nic lepšího na práci, než prosazovat šílenou propagandu ve prospěch pilulek. Hradí pilulky teprve dvanáctiletým děvčatům, aby se předešlo potratům! A biskupové to schvalují! Oficiální dokument ve prospěch antikoncepce lze nalézt v tulleském diecézním zpravodaji, což je má bývalá diecéze, jejíž zpravodaj stále dostávám. Pochází to od biskupa Bruneaua, bývalého generálního představeného sulpiciánů. Je to údajně jeden z nejlepších biskupů Francie. Tak to je!
PROČ JSEM NEPOSLUŠNÝ?
Co je zákon? Co je výnos? Co zavazuje k poslušnosti? „Zákon“, říká Lev XIII., je příkazem rozumu konat správné, a zakazuje jednat zvráceně. To je tak zřejmé, že je-li nařízen příkaz směřující ke zlu, pak již nejde o zákon. Lev XIII. to řekl explicitně ve své encyklice „Libertas“. Zákon, který není pro obecné dobro, není zákonem. V důsledku toho jej člověk nemusí uposlechnout.
Mnozí římští odborníci na kanonické právo říkají, že Bugniniho mše není zákonem. Neexistoval žádný zákon pro novou mši. Jedná se prostě jen o dovolení nebo souhlas. Přijměme z argumentačních důvodů, že byl vydán takový zákon, který pochází z Říma a je příkazem rozumu konat správné a nikoliv zvrácené. Ale nová mše je procesem ničícím Církev, ničícím víru. To je zřejmé. Montrealský arcibiskup, arcibiskup Gregoire, byl v dopise, který byl publikován, velmi odvážný. Je jedním z nemnoha biskupů, který se odvážil napsat dopis, v němž odsoudil špatnosti, jimiž Církev v Montrealu trpí. „Jsme velice zarmouceni, když vidíme, že mnozí věřící opustili farnosti. Toto přisuzujeme z velké části liturgické reformě.“ Měl odvahu to říci.
V Církvi existuje skutečný komplot ze strany kardinálů, jako jsou kardinál Knox, který provedl onen proslulý celosvětový průzkum ohledně tridentské mše. Šlo o jasnou a očividnou lež, která měla ovlivnit papeže Jana Pavla II., který pak řekl: „Jestliže existuje jen tak malý počet věřících, kteří chtějí tradici, zanikne sama od sebe. Jeho průzkum neměl smysl.“ Přesto byl papež, když mě v listopadu 1978 přijal na audienci, připraven podepsat dohodu, podle níž by kněží mohli sloužit mši, kterou si vyberou. Byl připraven to podepsat.
Ale v Římě existuje skupina kardinálů ostře se stavějících proti tradici. Mezi nimi jsou kardinál Casaroli, kardinál prefekt Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, a kardinál Baggio, prefekt Kongregace pro biskupy, který má velmi významnou odpovědnost za nominace biskupů. Dále je to Virgilio Noe, který je zástupcem prefekta Kongregace Božského kultu a který je snad dokonce horší než Bugnini. A dále je to kardinál Hamer, belgický biskup, který je druhou nejvýše postavenou osobou ve Svatém officiu. Pochází z regionu kolem Lovaně a je prodchnutý všemi modernistickými myšlenkami Lovaně. Ti se ostře stavěli proti tradici. Neradi nás slyší o tom mluvit. Věřím, že kdyby mohli, tak by mě uškrtili.
PONECHEJTE NÁM ALESPOŇ SVOBODU
Spolčují se proti mně, jakmile zjistí, že vyvíjím úsilí, abych od Svatého otce získal svobodu pro tradici. Jen nás nechte na pokoji, jen nás nechte modlit se, jako se katolíci modlili po staletí, jen nás nechte pokračovat v tom, co vy sami jste se v semináři naučili, jen nás nechte pokračovat v tom, co jste se sami naučili, když jste byli mladí, to jest v tom nejlepším způsobu posvěcování sebe sama.
Toto nás učili v semináři. To jsem učil, když jsem byl knězem. Když jsem se stal biskupem, sám jsem tohle řekl svým kněžím, všem svým kněžím a všem svým seminaristům. Tohle musíte udělat, abyste se stali světcem. Milujte Svatou mešní Oběť, kterou nám Církev dává. Buďte věrní jejím svátostem a jejímu katechismu a zvláště nic neměňte. Držte se tradice. Držte se tradice, která trvala po dvacet století. To je to, co nás posvěcuje. To je to, co posvěcovalo světce. Ale nyní se vše změnilo. To nejde. Prostě nám ponechejte alespoň svobodu!
Samozřejmě, že když oni tohle slyší, okamžitě jdou za Svatým otcem a říkají mu: „Arcibiskupu Lefebvrovi nic nedovolujte, tradici nic neschvalujte. Zvláště pak neustupujte.“
Protože jsou to nejvýznamnější kardinálové, jako je kardinál Casaroli, státní sekretář, papež se toho nedováží. Existují kardinálové, kteří by byli spíše pro dohodu, jako je kardinál Ratzinger. On nahradil kardinála Šepera, který zemřel v roce 1981. Nicméně kardinál Ratzinger byl v době koncilu velmi liberální. Byl přítelem Rahnera, Hanse Künga a Schillebeeckxe. Ale jeho jmenování za arcibiskupa mnichovské diecéze mu, zdá se, poněkud otevřelo oči. Dnes si je jistě mnohem více vědom nebezpečí reforem a mnohem více chce návrat k tradičním pravidlům, spolu s kardinálem Palazzinim, který vede Kongregaci pro svatořečení, a kardinálem Oddim, který vede Kongregaci pro klérus. Tito tři kardinálové by byli nakloněni tomu, poskytnout nám volnost. Ale ti ostatní mají stále velký vliv na Svatého otce...
Před pěti týdny jsem byl v Římě, abych navštívil kardinála Ratzingera, který byl jmenován na místo kardinála Šepera jako osobní prostředník pro vztahy s Bratrstvem a se mnou. Kardinál Šeper byl jmenován při příležitosti audience, kterou mi poskytl papež Jan Pavel II. Papež povolal kardinála Šepera a řekl mu: „Vaše Eminence, budete mít za úkol udržovat vztahy mezi arcibiskupem Lefebvrem a mnou. Budete mým prostředníkem.“ Nyní jmenoval kardinála Ratzingera.
Jel jsem jej navštívit a hovořil jsem s ním hodinu a tři čtvrtě. Kardinál Ratzinger se jistě zdá mnohem pozitivnější a ochotnější dosáhnout dobrého řešení. Jedinou těžkostí, která zůstává dosti obtížnou, je mše. Konec konců vše to hned od počátku bylo vždy otázkou mše.
Oni totiž vědí, že nejsem proti koncilu jako celku. Existují ale jisté věci, které z koncilu nemohu přijmout. Nepodepsal jsem schéma o náboženské svobodě. Nepodepsal jsem schéma o Církvi v současném světě. Ale nedá se říci, že jsem proti koncilu jako celku. To jsou věci, které nemohou být přijaty, protože odporují tradici. To by je ale nemělo příliš znepokojovat, protože sám papež řekl: „Na koncil se musí nahlížet ve světle tradice.“ Má-li být koncil přijat ve světle tradice, pak se vůbec neznepokojuji.
Ochotně to podepíšu, protože vše, co odporuje tradici, se musí jasně odmítnout. Během audience, kterou mi papež poskytl (18. listopadu 1978 – pozn. editora), se mě zeptal: „Jste připraven podepsat tuto formulaci?“ Odpověděl jsem: „Vy sám jste ji použil a já jsem připraven ji podepsat.“ On pak řekl: „Pak tedy mezi námi neexistují věroučné rozdíly?“ Odpověděl jsem: „Doufám, že ne.“ – „Jaký problém zbývá? Uznáváte papeže?“ – „Samozřejmě, že uznáváme papeže a modlíme se v našich seminářích za papeže. Naše semináře jsou asi jediné na světě, kde se modlí za papeže. Chováme velkou úctu k papeži. Pokaždé, když mě papež požádal, abych přijel, vždy jsem přijel. Ale existuje potíž, která se týká liturgie,“ řekl jsem mu, „která je skutečně velmi důležitá. Nová liturgie postupně ničí Církev a semináře. Je to velmi důležitá otázka.“ – „Ale vůbec ne. Je to disciplinární otázka. Vůbec není důležitá. Jestli je toto jediný problém, pak věřím, že jej můžeme dát do pořádku.“
A papež zavolal kardinála Šepera, který okamžitě přišel. Kdyby býval nepřišel, věřím, že by byl papež připraven podepsat dohodu. Kardinál Šeper přišel a papež mu řekl: „Věřím, že by nemělo být tak obtížné uzavřít dohodu s arcibiskupem Lefebvrem. Myslím, že se můžeme dobrat shody. Je tu jen otázka liturgie, která je poněkud ožehavá.“ – „Ale nic arcibiskupu Lefebvrovi nepovolujte,“ zakřičel kardinál. „Z tridentské mše si dělají svůj prapor.“ – „Prapor?,“ řekl jsem. „Ale samozřejmě, že je mše naším praporem víry, mysteriem fidei. Je velkým tajemstvím naší víry. Je zřejmé, že je naším praporem, protože je vyjádřením naší víry.“
To na Svatého otce učinilo hluboký dojem a zdálo se, že se okamžitě proměnil. Podle mého názoru to ukázalo, že papež není silným mužem. Kdyby byl silným mužem, byl by řekl: „Jsem to já, kdo v této věci rozhoduje. Dáme věci do pořádku.“ Ale ne. Okamžitě to vypadalo jako by se bál. Stal se ustrašeným, a když opustil úřadovnu, řekl kardinálovi Šeperovi: „Můžete si teď hned promluvit. Můžete se pokusit uzavřít s arcibiskupem Lefebvrem dohodu. Můžete tu zůstat. Ale já musím jít za kardinálem Baggiem. Má spoustu složek týkajících se biskupů, které mi musí ukázat. Musím odejít.“ Když odcházel, řekl mi: „Dost, monseigneure, dost.“ Byl jako vyměněný. Během pár minut se zcela změnil.
Právě při této audienci jsem mu ukázal dopis, který jsem obdržel od jednoho polského biskupa. Rok předtím mi napsal, aby mi pogratuloval kvůli semináři, který jsem založil v Écône, a kvůli kněžím, které formuji. Přál si, abych zachoval starou mši se vší její tradicí. A doplnil, že není jediný. Je nás několik biskupů, kteří vás obdivujeme, kteří obdivujeme váš seminář, formování, které poskytujete vaším kněžím a tradici, kterou v Církvi zachováváte. Protože my jsme vázáni používat novou liturgii, která naše věřící připravuje o víru.
To řekl onen polský biskup. Vzal jsem ten dopis s sebou, když jsem jel navštívit Svatého otce, a říkal jsem si: „ Jistě se mnou bude mluvit o Polsku.“ Nemýlil jsem se. Řekl mi: „Ale víte, v Polsku jde vše dobře. Proč nepřijmete ty reformy? V Polsku nejsou žádné problémy. Lidé jednoduše litují, že přišli o latinu. My jsme na latině velmi lpěli, protože nás pojila s Římem a my jsme velmi římští. Je to škoda, ale co můžeme dělat? V seminářích, ani v breviáři, ani ve mši už není žádná latina. Je to celkem nešťastné, ale tak to prostě je. Vidíte, v Polsku byly tyto reformy zavedeny a nevyvolaly žádné těžkosti. Naše semináře jsou plné a naše kostely jsou také plné.“
Řekl jsem Svatému otci: „Dovolte mi, abych vám ukázal dopis, který jsem obdržel z Polska.“ Ukázal jsem mu jej. Když viděl jméno onoho biskupa, řekl: „Ach, toto je největší nepřítel komunistů.“ – „To je dobrá reference,“ řekl jsem. Papež si dopis pozorně četl. Pozoroval jsem jeho tvář, abych viděl, jak bude reagovat na slova, která byla v dopise dvakrát opakována: „My jsme vázáni používat liturgické reformy, které naše věřící připravují o víru.“ Tohle papež jistě nemůže přijmout. Nakonec mi řekl: „Obdržel jste tento dopis v této podobě?“ – „Ano, toto je fotokopie, kterou jsem vám přinesl.“ – „To musí být padělek,“ odpověděl.
Co jsem mohl říci? Už jsem neměl co říci. Papež mi řekl: „Víte, komunisté jsou velmi vychytralí ve svém úsilí vyprovokovat rozdělení mezi biskupy.“ Podle něj to tedy byl dopis vykonstruovaný komunisty a poté mi zaslaný. O tom velice pochybuji. Tento dopis byl odeslán z Rakouska, protože si umím představit, že autor se obával, že komunisté by jej mohli zadržet a pak by nedorazil. Proto jej poslal z Rakouska. Biskupovi jsem odepsal, ale už jsem od něj nikdy nic dalšího neobdržel.
Tím vším chci říci, že si myslím, že dokonce i v Polsku existují hluboká rozdělení. Navíc zde vždy existovala rozdělení mezi „mírovými“ kněžími a těmi, kteří se chtějí pevně držet tradice. To je za železnou oponou tragédie.
KOMUNISTICKÝ VLIV NA ŘÍM
Měli byste si přečíst knihu „Moskva a Vatikán“ od jezuity P. Lepidiho. Je výjimečná. Ukazuje vliv, který měli komunisté v Římě, a to, jak byli odpovědní za jmenování biskupů a dokonce i kardinálů: kardinála Lekaie a kardinála Tomáška. Kardinál Lekai byl nástupcem kardinála Mindszentyho, a kardinál Tomášek byl nástupcem kardinála Berana. Kardinál Mindszenty a kardinál Beran byli hrdiny a mučedníky víry. Byli nahrazeni „mírovými“ kněžími, kteří byli především odhodláni dojít shody s komunistickou vládou, která pronásledovala tradiční kněze. Tito tradiční kněží tajně křtili na venkově nebo tajně učili katechismus a pokračovali ve své práci pastýřů katolické Církve, a přesto byli pronásledováni svými biskupy, kteří jim říkali: „Nemáte právo nerespektovat nařízení komunistické vlády. Uvádíte nás v nemilost, když konáte proti jejím zákonům.“
Ale tito kněží byli připraveni dát svůj život, aby zachovali víru dětem, aby zachovali víru v rodinách, a aby podávali svátosti těm, kdo je potřebovali. Samozřejmě, že v těchto zemích se muselo vždy žádat o povolení, jestliže někdo chtěl přinášet Svátost oltářní do nemocnice nebo dělat cokoliv jiného. Jakmile tito kněží vyšli ze sakristie, měli povinnost požádat komunistickou stranu, zda jim dá povolení činit to nebo ono. To bylo nemožné. Lidé umírali bez svátostí. Děti již nebyly vychovávány křesťansky. A tak kněží museli konat tyto věci tajně. Jestliže byli chyceni, bylo to často proto, že je perzekuovali sami biskupové. To je děsivé.
Ani kardinál Wysziński, ani kardinál Slipyj, ani kardinál Mindszenty, ani kardinál Beran by nikdo takovou věc neudělali. Oni naopak povzbuzovali kněze a říkali jim: „Pokračujte, pokračujte. Jestliže vás zavřou do vězení, splnili jste vaši povinnost kněze. Jestliže máte umřít jako mučedníci, budou z vás mučedníci.“
To ukazuje, jaký měli komunisté vliv na Řím. Jen dost těžko si to můžeme představit. Nemůžeme tomu dokonce ani uvěřit.
Nikdy jsem nebyl proti papeži. Nikdy jsem neřekl, že papež není papežem. Jsem zcela za papeže, za nástupce Petrova. Nechci se oddělit od Říma. Ale jsem proti modernismu, progresivismu a všem špatným destruktivním vlivům, které protestantismus má skrze tyto reformy. Jsem proti všem těmto reformám, které nás otravují a otravují život věřících.
A proto mi říkají: „Vy jste proti papeži.“ Ne, já nejsem proti papeži. Naopak, přicházím, abych pomohl papeži. Papež totiž nemůže být modernistou, nemůže být progresivistou. Dokonce, i když sebou nechá vláčet, je to slabost. I to se může stát. Svatý Petr byl také slabý, pokud se týkalo Židů. A svatý Pavel mu to přísně vytýkal: „Nejdou přímo za pravdou evangelia,“ (Ga 2:14 –) řekl svatému Petrovi. Svatý Petr byl papežem a svatý Pavel mu vytýkal. A činil to důrazně: „nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi.“ Říct toto papeži byla vážná věc.
Sv. Kateřina Sienská také důrazně vytýkala několika papežům. My musíme zaujímat tentýž postoj. My říkáme: „Svatý otče, neplníte svou povinnost. Musíte se vrátit k tradici a nechat se pronásledovat od všech těch kardinálů a biskupů, kteří jsou modernisty a chtějí přivodit zkázu Církve.“
Jsem si jistý, že ve svém srdci má papež hlubokou starost a že hledá prostředky k obnově Církve. Doufám, že za pomoci našich modliteb a obětí a modliteb těch, kteří milují Svatou Církev a milují papeže, uspějeme.
Pokud jde o mě, nechci, aby mě lidé nutili říkat, že nová mše sice není dobrá, ale že je prostě jen méně dobrá než tradiční mše. To říci nemohu. Nemohu říci, že tyto moderní svátosti jsou dobré. Byly stvořeny protestanty. Byly stvořeny Bugninim. A Bugnini sám řekl 19. března 1965, jak se můžete dočíst v „L´Osservatore Romano“ a v „Documentation Catholique“, kteréžto časopisy publikovaly překlad Bugniniho proslovu, toto:
„Musíme z našich katolických modliteb a z katolické liturgie odstranit vše, co může být stínem překážky pro naše oddělené bratry, to jest pro protestanty.“
To bylo 19. března 1965, těsně před všemi reformami. Můžeme jít za protestanty a zeptat se jich na postoj ohledně Svaté mešní Oběti, ohledně katechismu? Nelíbí se vám to či ono? ... Nu, tak my to potlačíme. – To není možné. Asi by nebylo heretické to učinit, ale katolická víra by byla redukována. A tak už lidé nevěří v předpeklí, očistec a peklo. Už se nevěří v dědičný hřích, ani v existenci andělů. Nevěří se v milost. Lidé už nemluví o tom, co je nadpřirozené. Naše víra je ničena.
A tak my musíme v úplnosti zachovávat naši víru a modlit se k blahoslavené Panně Marii. Chceme se ujmout obřího úkolu a bez pomoci dobrého Pána jej nikdy nebudeme schopni uskutečnit. Jsem si zajisté vědom své slabosti a své izolace. Co mohu sám učinit ve srovnání s papežem nebo kardinály? Nevím. Jdu jako poutník se svým poutním procesím. Říkám: „držte se víry“. Držte se víry. Raději se staňte mučedníky, než byste opustili svou víru. Musíte se držet svátostí a Svaté mešní Oběti.
Nemůžete říkat: „Ale nyní je vše jiné. Nakonec to není až tak špatné. Pokud jde o mě, já mám pevnou víru a sotva ji ztratím.“ Je totiž jasné, že ten, kdo běžně navštěvuje novou mši a užívá nové svátosti, podstupuje postupnou změnu mentality. Po několika letech, když se zeptáte někoho, kdo pravidelně chodí na tuto novou ekumenickou mši, stane se zřejmým, že přijal jejího ekumenického ducha. To znamená, že skončí tím, že bude klást všechna náboženství na stejnou úroveň. Bude-li tázán, zda se někdo může spasit skrze protestantismus, skrze buddhismus nebo skrze islám, odpoví: „Ale jistě. Všechna náboženství jsou dobrá.“ A tady to máte. Stal se liberálem a protestantem a není už katolíkem.
Existuje pouze jediné náboženství. Neexistují dvě. Jestliže je Náš Pán Bohem a založil náboženství, katolické náboženství, nemůže existovat žádné jiné náboženství. To není možné. Jiná náboženství jsou falešná. Proto kardinál Ottaviani použil titul: „O náboženské toleranci“.
Omyly mohou být tolerovány, když se jim nedá předejít. Ale nemohou být postaveny na stejnou úroveň jako pravda. Pak by neexistoval žádný misijní duch. Misijní duch by pak nebyl možný. Jestliže všechna falešná náboženství spasí duše, proč pak chodit na misie? Co tam člověk bude dělat? Musíme lidi tam jen ponechat v jejich náboženství a oni se sami spasí. To není možné. Co to tedy Církev vykonávala po dvacet století? Proč všichni ti mučedníci? Proč byli všichni zmasakrováni na misiích? Plýtvali misionáři časem? Plýtvali mučedníci svou krví a svými životy? To nemůžeme přijmout.
Musíme zůstat katoličtí. Posun k ekumenismu je velice nebezpečný. Člověk snadno upadne do náboženství, které již není katolickým náboženstvím.
Já si zajisté přeji, aby všichni mohli být svědky Našeho Pána, katolické Církve, víry a katolicismu, dokonce i když budeme opovrhováni a uráženi v novinách, farnostech a kostelích. Co na tom sejde? Jsme svědky katolické Církve. Jsme pravými syny katolické Církve a pravými syny blahoslavené Panny Marie.
+Arcibiskup Marcel Lefebvre
