Může nás poslušnost zavazovat k neposlušnosti?
Prohlášení arcibiskupa Lefebvra
Prohlášení arcibiskupa Lefebvra
(Původně otištěno v časopise The Angelus z července 1988.)
29. března 1988
Když mě P. Lorans, rektor Semináře Bratrstva sv. Pia X. ve Švýcarsku, požádal, abych mu pomohl koncipovat toto vydání Dopisu z Ecône, zdálo se mi, že by za daných okolností nebylo bez užitku znovu vám předložit, co jsem napsal 20. ledna 1978, a co se týkalo určitých námitek vůči našemu postoji k problémům, jež vytváří současná situace v Církvi.
Jednou z těchto otázek bylo: „Jak chápete poslušnost vůči papeži?. Zde je odpověď, kterou jsem dal před deseti lety:
Principy, kterými se poslušnost řídí, jsou známé a jsou v souladu se zdravým rozumem, až se člověk diví, jak může někdo inteligentní pronést takovéto prohlášení: „Dávají přednost tomu, že se budou mýlit s papežem, než aby měli pravdu a byli proti papeži.“
Tohle ale přirozený zákon, ani Magisterium neučí. Poslušnost předpokládá autoritu, která vydává příkaz nebo vydává zákon. Lidské autority, dokonce ani ty, které ustanovil Bůh, nemají žádnou jinou pravomoc než pracovat k cíli, který jim Bůh uložil, a nesmějí se od něj odvrátit. Když autorita užívá moc v rozporu se zákonem, kvůli němuž ji obdržela, nemá taková autorita žádné právo na to, aby ji někdo poslouchal, a člověk jí uposlechnout nesmí.
Podobná nutnost neuposlechnout je uznávána v případě, kdy otec přesvědčuje dceru, aby se prostituovala, kdy světské autority nutí lékaře, aby vykonával potraty a vraždil nevinné duše. Jde-li však o papeže, jeho autoritu lidé uznávají ve všem a je pro ně jakoby vždy neomylný ve své vládě a ve všech svých slovních projevech. Takový postoj prokazuje smutnou neznalost dějin a skutečné podstaty papežské neomylnosti.
Je to už dávno, kdy sv. Pavel řekl sv. Petrovi, že „nejde přímo za pravdou evangelia“ (Gal. 2:14). Sv. Pavel povzbuzoval věřící, aby sv. Petra neposlouchali, jestliže bude kázat jiné evangelium než evangelium, které už jim zvěstoval. (Gal. 1:8).
Když sv. Tomáš mluví o bratrském napomínání, odkazuje na vzdor sv. Pavla vůči sv. Petru a říká následující: „´Do očí odpírat přede všemi´ přesahuje míru bratrského napomenutí; a proto by Pavel Petra tak nekáral, kdyby nebyl nějak rovný, co do obrany víry... Jest však věděti, že, kde by hrozilo nebezpečí víře, poddaní by měli obvinit představené též veřejně..“ Proto i Pavel, který byl poddaným Petrovým, pro hrozící nebezpečí pohoršení ve víře, veřejně Petrovi vytýkal. A jak praví Glossa Augustinova, Gal. 2, "sám Petr dal příklad vyšším, aby nepovrhli napomenutím od posledních, kdyby snad v něčem opustili správnou stezku". (Sv. Tomáš, Summa Teologická II-II ot. 33 čl. 4 k 2).
Případ, který připomíná sv. Tomáš, není jen pomyslný, protože se stal během života Jana XXII. Tento papež si myslel, že může jako svůj soukromý názor zastávat, že duše vyvolených se mohou těšit z blaženého vidění Boha až po Posledním soudu. Tento názor písemně zaznamenal v roce 1331 a v roce 1332 kázal podobný názor ve vztahu k utrpení zavržených. Měl v úmyslu tento svůj názor vyhlásit závazným výnosem.
Ale velice energická akce ze strany dominikánů (především v Paříži) a františkánů jej donutila zříci se tohoto názoru ve prospěch tradičního názoru, definovaného poté jeho nástupcem Benediktem XII. v roce 1336.
Toto řekl papež Lev XIII. ve své encyklice Libertas Praestantissimum 20. června 1888: „Kdyby proto mělo být nějakou mocí vydáno ustanovení, které by odporovalo zákonům zdravého rozumu a bylo na škodu společnosti, pak by nemělo žádnou zákonnou moc...“ A o kousek dál říká: „Když ale chybí právo k poroučení, nebo kde bylo porušeno něco, co je proti rozumu, proti věčnému zákonu a proti příkazu Boha, pak je právem neposlechnout, totiž člověka, aby byla prokázána poslušnost Bohu.“
Naše neposlušnost je motivována potřebou udržet katolickou víru. Příkazy, které nám jsou udělovány, jasně vyjadřují, že jsou nám dávány, aby nás přinutily bez výhrad se podvolit Druhému vatikánskému koncilu, pokoncilním reformám a preskripcím Svatého stolce, to jest činům a směřování, které podkopávají naši víru a ničí Církev. To je pro nás nemožné učinit. Spolupracovat na ničení Církve znamená zradit Církev a zradit Našeho Pána Ježíše Krista.
Všichni teologové hodní toho jména učí, že pokud papež svými činy ničí Církev, nemůžeme ho poslouchat (Vitoria: Obras, str. 486-487; Suarez: De fide, disp. X, s.VI, č.16; Sv. Robert Bellarmin: de Rom. Pont., Kniha 2, Kap.29; Cornelius a Lapide: ad Gal. 2,11, atd.) a musíme mu uctivě, ale veřejně, vytýkat.
Principy, kterými se řídí poslušnost papežské autoritě, jsou tytéž jako principy, jimiž se řídí vztahy mezi pověřenou autoritou a jejími podřízenými. Nevztahují se na Boží autoritu, která je vždy neomylná a nepomíjející a tudíž nemůže selhat. V rozsahu, v jakém Bůh svěřil Svou neomylnost papeži a v rozsahu, kdy papež zamýšlí užít tuto neomylnost, která zahrnuje čtyři velmi přesně dané podmínky pro její výkon, nemůže se mýlit.
Mimo tyto přesně stanovené podmínky je autorita papeže omylná a tak kritéria, která nás vážou k poslušnosti k papeži, platí s ohledem na jeho činy. Lze si tudíž představit, že může ve vztahu k papeži existovat i povinnost neposlušnosti.
Autorita, která mu byla svěřena, mu byla svěřena za přesně daným účelem a v posledku pro slávu Boží Trojice, Našeho Pána Ježíše Krista a pro spásu duší.
Cokoliv, co by papež vykonal v rozporu s tímto účelem, nemá zákonnou váhu a nemůže si to nárokovat poslušnost, ba dokonce to po nás může vyžadovat neposlušnost, abychom zůstali poslušní Boha a věrní Církvi.
To platí pro vše, co nařídili poslední papeži od koncilu jménem náboženské svobody nebo ekumenismu: všechny reformy provedené z tohoto titulu postrádají jakýkoliv zákonný statut nebo pravomoc zákona. V těchto případech užívají papeži svou autoritu v rozporu s cílem, kvůli němuž tuto autoritu obdrželi. Mají právo, abychom je neuposlechli. (sic)
Bratrstvo a jeho historie veřejně ukazují tuto nutnost zůstat věrní Bohu a Církvi. Roky 1974, 1975 a 1976 v nás zanechaly vzpomínku na tento neuvěřitelný střet mezi Ecônem a Vatikánem, mezi papežem a mnou.
Výsledkem bylo odsouzení, suspenze a divinis, naprosto neplatná a nulitní, protože papež despoticky zneužil svou autoritu kvůli obhajobě zákonů, jež jsou v rozporu s dobrem Církve a dobrem pro duše.
Tyto události jsou dějinnou aplikací principů, jež se týkají povinnosti neuposlechnout.
Tento střet se stal příležitostí pro odchod jistého počtu kněží, kteří byli přáteli nebo členy Bratrstva a kteří se polekali kvůli odsouzení a nepochopili povinnost za jistých okolností neuposlechnout. Od té doby uběhlo dvanáct let. Odsouzení oficiálně stále trvá, vztahy s papežem jsou stále napjaté zvlášť, když důsledky tohoto ekumenismu nás vedou k apostazi, což nás přinutilo jednat energicky. Ohlášení biskupských svěcení na červen však Řím pohnulo k akci: ten se nakonec rozhodl vyplnit naší žádost o apoštolskou vizitaci a 11. listopadu 1987 vyslal kardinála Gagnona a Msgr. Perla. Pokud jsme měli možnost soudit z hovoru a reflexí našich vizitátorů, byl jejich soud opravdu velmi příznivý a kardinál neváhal 8. prosince navštívit pontifikální mši v Ecônu celebrovanou biskupem suspendovaným a divinis.
Jaký závěr z toho všeho můžeme vyvodit, kromě toho, že naše neposlušnost nese dobré ovoce, které rozpoznali vyslanci autority, kterou neposloucháme? Zde jsme nyní konfrontováni s novými rozhodnutími, která musíme učinit. Jsme víc než kdy jindy rozhodnuti dát Bratrstvu prostředky, které potřebuje pro pokračování svého důležitého díla, formování kněží svaté, katolické a římské Církve. To jest, zajistit mé biskupské nástupce.
Řím tuto potřebu chápe, ale bude papež akceptovat tyto biskupy z řad tradice? Z našeho pohledu nelze jinak. Jakékoliv jiné řešení by bylo znamením, že nás chtějí sblížit s koncilní revolucí a zde se naše povinnost neposlušnosti okamžitě obnovuje. Oni rozhodnou o budoucnosti. My musíme pokračovat v modlitbě a dávat pozor. Kéž nás skrze přímluvu Naší Paní z Fatimy vede Duch Svatý!
† Marcel Lefebvre
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof
