Dva roky po svěceních
Nesmíme zaváhat, nemůžeme činit kompromis.
Proslov arcibiskupa Lefèbvra ke svým kněžím, Econe, Švýcarsko, 6. září 1990.
PROBLÉM
Co se týče budoucnosti, rád bych vám řekl pár slov k otázkám, které vám mohou položit laici, k otázkám, které často dostávám od lidí, kteří mnoho nevědí o tom, co se děje v Bratrstvu, jako např. „Jsou vztahy s Římem přetrhány? Je po všem?“
LEHKÉ ŘEŠENÍ
Měl jsem před pár týdny, asi před třemi týdny, ještě další telefonát od kardinála Oddiho: „Nu, Excelence, není žádný způsob, jak věci uspořádat, žádný způsob?“ Odpověděl jsem: „Musíte se změnit, vrátit se k tradici. Není to otázka liturgie, je to otázka víry.“ Kardinál protestoval: „Ne, ne, není to otázka víry, ne, ne. Papež je připravený a ochotný vás přijmout. Jen malé gesto z vaší strany, malá žádost o odpuštění a všechno bude urovnáno.“ To je přesně kardinál Oddi.
Ale tím se nedostane nikam. Nikam. Nerozumí ničemu nebo nechce ničemu rozumět. Ničemu. Bohužel, totéž platí pro naše čtyři více méně tradicionalistické kardinály, kardinály Palazziniho, Sticklera, Gagnona a Oddiho. Nemají žádnou váhu, žádný vliv v Římě, ztratili všechen vliv, všechno k čemu jsou dobří, je svěcení pro Kněžské bratrstvo sv. Petra, atd. Nedojdou nikam. Nikam.
TĚŽKÝ PROBLÉM
Na druhou stranu zůstává ten problém vážný, velmi velmi vážný. Naprosto ho nesmíme snižovat. Tak musíme odpovědět laickému lidu, který se ptá na otázky jako „Kdy krize skončí? Pokročíme někam? Existuje způsob, jak získat povolení pro naši liturgii, naše svátosti?“
Jistěže je otázka liturgie a svátostí důležitá, ale není nejdůležitější. Nejdůležitější otázkou je otázka víry. Tato otázka je v Římě nerozřešená. Pro nás je nerozřešená. My máme víru všech časů, víru katechismu Tridentského koncilu, katechismu sv. Pia X., tedy víru Církve, všech církevních koncilů, všech papežů předcházejících Druhému vatikánskému koncilu. Nyní oficiální Církev setrvává, můžeme říct tvrdošíjně, v mylných ideách a vážných omylech Druhého vatikánského koncilu, tolik je jasné.
Otec Tam nám z Mexika posílá množství kopií práce, kterou dělá, nanejvýš zajímavé práce, protože skládá výstřižky z „Osservatore Romano“, tedy výstřižky z oficiálních římských novin s projevy papeže, kardinála Casaroliho a kardinála Ratzingera, oficiální texty Církve atd. Je to zajímavé, protože takové veřejně zaznamenané dokumenty jsou nesporné, když je otiskne „Osservatore Romano“, takže nelze zpochybnit jejich autenticitu.
JDE O ODVĚKÝ BOJ
Tedy tyto texty jsou šokující, celkem šokující! Krátce vám ocituji pár textů. Je to neuvěřitelné. Několik posledních týdnů (jelikož jsem teď nezaměstnaný!) trávím trochu času opětným pročítáním knihy „Liberální katolicismus“ od Emmanuela Barbiera. A je ohromující vidět, jak náš nynější boj je přesně stejný boj, který bojovali velcí katolíci 19. století v důsledku Velké francouzské revoluce, a papeži Pius VI., Pius VII., Pius VIII., Řehoř XVI., Pius IX., Lev XIII. atd., Pius X. až po Pia XII. Jejich boj je shrnutý v encyklice „Quanta Cura“ se „Syllabem“ Pia IX., a „Pascendi Dominici Gregis“ Pia X. Jsou to dva dokumenty senzační a šokující v jejich době, detailně osvětlující učení Církve tváří tvář moderním omylům, omylům, které se objevily v průběhu Revoluce, zvláště v Deklaraci práv člověka. To je boj, v němž dnes jsme. Naprosto stejný boj.
Existují ti, co jsou pro „Syllabus“ a „Pascendi“ a existují ti, co jsou proti. Je to jednoduché. Je to jasné. Ti, co jsou proti, přijímají principy Francouzské revoluce, moderní omyly. Ti, co jsou pro „Syllabus“ a „Pascendi“, zůstávají v pravé víře v rámci katolické věrouky. Víte velmi dobře, že kardinál Ratzinger řekl, že co se jeho týče, Druhý vatikánský koncil je „anti - Syllabem“. Tím kardinál sám sebe jasně zařadil mezi ty, kdo jsou proti Syllabu. Jestliže je tedy proti Syllabu, přijímá principy Revoluce. Kromě toho pokračuje a docela jasně říká: „Skutečně jsme nyní do Církve vstřebali učení a Církev jsme otevřeli principům, které nejsou její, ale které pocházejí z moderní společnosti,“ tj., jak každý chápe, principy roku 1789, Práva člověka.
Stojíme přesně tam, kde stál kardinál Pie, Msgr. Freppel, Louis Vueillot a poslanec Keller v Alsasku, kardinál Mermillod ve Švýcarsku, kteří bojovali dobrý boj spolu s velkou většinou tehdejších biskupů. V té době měli štěstí, že měli na své straně velkou většinu biskupů. Msgr. Dupanloup a několik biskupů ve Francii, kteří následovali Msgr. Dupanloupa byli výjimky. Několik biskupů v Německu, několik v Itálii, kteří byli otevřeně proti „Syllabu“, a tím v podstatě proti Piovi IX., byli spíš výjimkou z pravidla. Ale zjevně existovaly síly Revoluce, dědicové Revoluce, a existovala natažená ruka Dupanloupa, Montalemberta, Lamennaise a jiných, kteří nabídli svou ruku revoluci, a kteří nikdy nechtěli uplatňovat práva Boží proti právům člověka – „Požadujeme pouze práva každého člověka, práva sdílená všemi, sdílená každým člověkem, sdílená všemi náboženstvími, nikoliv práva Boží“, řekli tito liberálové.
NESMÍME ZAVÁHAT
Nalézáme se ve stejné situaci. Nesmíme mít žádné iluze. Následkem toho jsme uprostřed velkého boje, velkého boje. Bojujeme boj se zárukou celé linie papežů. Proto bychom neměli váhat nebo mít strach, váhat stylem „Proč bychom měli pokračovat sami? Koneckonců, proč se nepřidat k Římu, proč se nepřidat k papeži?“ Ano, kdyby Řím a papež byli v souladu s tradicí, kdyby pokračovali v práci všech papežů 19. a první poloviny 20. století, tak samozřejmě. Ale oni sami připouští, že se vydali na novou cestu. Oni sami připouští, že Druhým vatikánským koncilem započala nová éra. Připouští, že je to nová etapa v životě Církve, docela nová, založená na nových principech. O to se nemusíme přít. Oni sami to říkají. To je jasné. Myslím si, že tohle musíme dát jasně na srozuměnou našim lidem, takovým způsobem, aby si uvědomili svou jednotu s celou historií Církve až do časů před Revolucí. Samozřejmě. Je to boj Satanova města proti Božímu městu. Jistě. Takže se nemusíme bát. Musíme přece věřit v milost Boží.
„Co se bude dít? Jak to vše skončí?“ To je Boží tajemství. Záhada. Ale je jasné, že musíme bojovat proti myšlenkám v současnosti módním v Římě, přicházejícím z papežových vlastních úst, z úst kardinála Ratzingera, z úst kardinála Casaroliho, kardinála Willebranda a jim podobných, je to jasné, jasné, protože vše, co stále opakují je v protikladu k tomu, co říkali papežové a slavnostně to vyhlašovali po 150 let. Musíme si vybrat, jak jsem řekl papeži Pavlu VI.: „Musíme si vybrat mezi vámi a koncilem na jedné straně a vašimi předchůdci na druhé; buď s vašimi předchůdci, kteří vyhlásili církevní učení, nebo s novotami Druhého vatikánského koncilu.“ Odpověď: „Ach, teď není čas zabývat se teologií, teď se nebudeme zabývat teologií.“ Je to jasné. Proto nesmíme váhat ani na chvíli.
FALEŠNÁ KŘESŤANSKÁ LÁSKA
A ani nesmíme váhat, ani na chvíli být s těmi, kdo nás zrazují. Někteří lidé vždycky obdivují sousedův trávník. Místo aby se dívali na své přátelé, na obránce Církve, na ty, kteří bojují na bitevním poli, dívají se na nepřátele na druhé straně. „Nakonec musíme být laskaví, musíme být vlídní, nesmíme vyvolávat rozkol, konec konců, vždyť /i/ oni slouží tridentskou mši, nejsou tak špatní, jak každý říká“ – ale ONI NÁS ZRAZUJÍ – zrazují nás! Třesou si rukama s ničiteli Církve. Třesou si rukama s lidmi přidržujícími se modernistických a liberálních idejí zavržených Církví. Takže dělají ďáblovu práci. /Jde o narážku na Bratrstvo sv. Petra. – pozn. překl./
Proto ti, co byli s námi a pracovali s námi pro práva Našeho Pána, pro spásu duší, teď říkají: „Dokud nám zaručí starou mši, můžeme si s Římem potřásat rukou, žádný problém.“ Ale my vidíme, jak to funguje. Jsou v nemožné situaci. Nemožné. Člověk nemůže dělat obojí, potřásat si rukou s modernisty a následovat tradici. To není možné. To není možné. Podívejte, zůstaňte s nimi v kontaktu, abyste je přivedli zpět, abyste je obrátili k tradici, ano, jestli chcete, to je správný druh ekumenismu! Ale působit dojmem, že člověk skoro lituje roztržku, že s nimi člověk rád hovoří? Ani náhodou! Jsou to lidé, kteří nás nazývají tradicionalisty podobnými mrtvole, říkají, že jsem tak ztuhlí jako mrtvola, to naše není živá tradice, máme zasmušilé tváře, naše tradice je zasmušilá! Neuvěřitelné! Nepředstavitelné! Jaké vztahy můžete mít s takovými lidmi?
Tohle je to, co nám činí problém s některými laiky, kteří jsou velmi milí, velmi dobří lidé, zcela pro Bratrstvo; kteří souhlasili se svěceními /biskupů v roce 1988 – pozn. překl./, ale kteří hluboce litují, že již nejsou s lidmi, se kterými bývali, s lidmi, kteří nesouhlasili se svěceními, a kteří jsou teď proti nám. „To je škoda, že jsme rozděleni“, říkají, „proč se s nimi nesetkávat? Pojďme a dáme si spolu drink, podáme jim ruce“ – to je zrada! Ti, co tohle říkají, působí dojmem, že by bez váhání přešli a přidali se k těm, co nás opustili. Musí se /ale/ rozhodnout.
NEMŮŽEME ČINIT KOMPROMIS
To je to, co zabilo křesťanství v celé Evropě nejen Církev ve Francii, ale Církev v Německu, Švýcarsku – to je to, co umožnilo Revoluci se etablovat. Byli to liberálové, byli to ti, kdo natáhli ruku k lidem, kteří nesdílejí jejich katolické principy. My se musíme rozhodnout, jestli také chceme spolupracovat při ničení Církve a na boření Království Našeho Pána Ježíše Krista? Všichni, kteří si přejí připojit se k nám a pracovat s námi, Deo Gratias, vítáme je, odkudkoliv přicházejí, to není problém, ale ať jdou s námi, ať neříkají, že jdou jinou cestou, aby udrželi společenství s liberály, kteří nás opustili, a aby s nimi pracovali. Nemožné.
Katolíci v 19. století byli rozpolcení, doslova rozpolcení nad „Syllabem“: pro, proti, pro, proti. A vy si zvláště pamatujete, co se stalo hraběti Chambordovi. Byl kritizován, že nepřijal ve Francii hodnost krále po revoluci v roce 1870 z důvodu změny francouzské vlajky. Ale nebyla to ani tak moc otázka vlajky. Spíše se odmítnul podvolit principům revoluce. Řekl: „Nikdy nedovolím, abych byl legitimním králem revoluce.“ Měl pravdu! Protože by byl býval zvolen zemí, francouzským parlamentem, ale za podmínky, že by přijal principy revoluce. Řekl: „Ne. Jestliže mám být králem, budu králem jako moji předci před revolucí.“ Měl pravdu. Člověk si musí vybrat. On si vybral zůstat s papežem a s předrevolučními principy.
My jsme si také vybrali být kontrarevoluční, zůstat se „Syllabem“, být proti omylům modernismu, zůstat s katolickou tradicí, bránit katolickou pravdu. Máme pravdu!
DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL HLUBOCE MYLNÝ
Tento boj mezi Církví a liberály a modernismem je bojem o Druhý vatikánský koncil (DVK). Je to takhle jednoduché. A důsledky jsou dalekosáhlé.
Čím víc člověk analyzuje dokumenty DVK, a čím víc analyzuje jejich interpretaci církevními autoritami, tím víc si uvědomuje, že to, co je v sázce, nejsou jen povrchní omyly, několik chyb, ekumenismus, náboženská svoboda, kolegialita, jistý liberalismus, ale spíše celkové obrácení mysli, docela nová filozofie založená na moderní filozofii, na subjektivismu. Jedna kniha publikovaná /jistým/ německým teologem je poučná. Ukazuje, jak je papežovo myšlení, obzvláště to, které hlásá ve skrytu Vatikánu, subjektivistické od začátku do konce, a když potom člověk čte jeho projevy, uvědomí si, že takové skutečně jeho myšlení je. Může se jevit jako katolické, ale katolické není. Ne. Papežova představa Boha, papežova představa Našeho Pána přichází z hlubin jeho vědomí, nikoliv z objektivního zjevení, kterého se přidržuje ve svém rozumu. Ne. On si tvoří představu Boha. Nedávno řekl v dokumentu – neuvěřitelné – že idea Trojice mohla vyvstat o dost později, protože vnitřní psychologie člověka musela být schopná definování Trojice. Proto idea Trojice nepřišla ze zjevení z vnějšku, přišla z vnitřního lidského vědomí, vytryskla z nitra člověka, přišla z hlubin lidského vědomí! Neuvěřitelné! Zcela odlišná verze zjevení víry, filozofie! Velmi vážné! Totální překroucení! Jak se z tohohle všeho dostaneme, nemám tušení, ale v každém případě je to fakt, a jak tento německý teolog (který, jak věřím, napíše další dva díly své knihy o myšlení Svatého otce) ukazuje, je to opravdu děsivé.
Takže nejde o malé chyby. Nepojednáváme o maličkostech. Jde o linii filozofického myšlení, která jde zpět až ke Kantovi, Descartovi a celé linii moderních filozofů, kteří vydláždili cestu revoluci.
EKUMENISMUS PAPEŽE JANA PAVLA II.
Nechte mě předložit vám několik relativně nedávných citací např. o ekumenismu v „Osservatore Romano“ z 2. června 1989, když byl papež v Norsku: „Má návštěva ve skandinávských zemích je potvrzením zájmu katolické Církve na fungování ekumenismu, který má prosazovat jednotu mezi křesťany, mezi všemi křesťany. Před 25 lety DVK jasně trval na naléhavosti této výzvy Církvi. Mí předchůdci sledovali tento cíl s vytrvalou pozorností, s milostí Ducha svatého, který je božským zdrojem a zárukou ekumenického hnutí. Od počátku svého pontifikátu jsem učinil ekumenismus prioritou mého pastoračního zájmu.“ To je jasné.
Když čte člověk množství dokumentů o ekumenismu – on dělá proslov za proslovem o ekumenismu, protože přijímá delegaci za delegací od pravoslavných, od všech náboženství, od všech sekt, takže předmětem je vždy ekumenismus, ekumenismus, ekumenismus. Ale nedosahuje ničeho – konečným výsledkem je nic, vůbec nic, kromě toho, že naopak nekatolíky znovu ujišťuje ve svých omylech, na místo, aby je obracel, je utvrzuje v jejich omylu. Církev neudělala žádný pokrok, ani nejmenší pokrok tímhle ekumenismem. Takže všechno, co říká je opravdový mišmaš, „splynutí“, „přiblížení se“, „touha po bezprostředním dokonalém splynutí“, „naděje na brzké splynutí ve svátosti“, „v jednotě“ atd. – mišmaš. Žádný opravdový pokrok. Tímhle způsobem nemohou pokročit. NEMOŽNÉ.
HUMANISMUS KARDINÁLA CASAROLIHO
Vezměme si dalšího, kardinála Casaroliho, z „Osservatore Romano“ z února 1989, v promluvě ke Komisi OSN pro lidská práva – jen se podívejte, jaká je to promluva! „S velkou potěchou, v odezvě na pozvání, abych před vás předstoupil, vám přináším podporu Svatého stolce. Toužím strávit několik chvil, jak všichni pochopíte, s jedním specifickým aspektem základní svobody myšlení a konání v souladu s lidským svědomím - náboženskou svobodou.“ Takové věci z úst arcibiskupa! Svoboda myšlení a konání v souladu s lidským svědomím, tedy náboženská svoboda! Jan Pavel II. neváhal minulý rok v poselství Světovému dni míru prohlásit, že náboženská svoboda představuje úhelný kámen ve stavbě lidských práv. Katolická Církev a její Svrchovaný kněz, který učinil z práv člověka jedno z hlavních témat svého kázání, nebyl neúspěšný, když toto vzpomněl ve světě stvořeném člověkem a pro lidi..“ – vlastní slova kardinála Casaroliho! – „...celá organizace společnosti má význam pouze potud, pokud učiní lidský rozměr /svým/ centrálním zájmem.“ Bůh? Bůh? Žádný božský rozměr v člověku! To je otřesné! Pohanství! Otřesné! Pak pokračuje: „ Každý člověk a celé lidstvo jsou zájmem Svatého stolce; cože je bezpochyby i váš /zájem/.“
Co chcete dělat s takovými lidmi? Co máme společného s takovými lidmi? Nic. Nemožné.
CESTA KARDINÁLA RATZINGERA VEN
Pokračujme naším známým kardinálem Ratzingerem, který učinil poznámku, že dokument DVK „Gaudium et Spes“ je Antisyllabus. Nicméně shledává nepříjemným, že učinil takovou poznámku, protože lidé mu to zpětně citují jako kritiku:
„Vy jste řekl, že DVK je Antisyllabus! Hej, počkejte chvíli, to je vážné!“ Takže si nalezl vysvětlení. Podal ho docela nedávno, 27. června 1990.
Vy víte, že Řím nedávno vydal obsáhlý dokument, aby vysvětlil vztah mezi Magisteriem a teology. Se všemi těmi problémy, které jim teologové působí na všech stranách, už Řím neví, co dělat, takže musí držet teology v /jednotné/ linii, aniž by na ně byl příliš tvrdý, takže pokračují a pokračují, stránku za stránkou v tom dokumentu. A při prezentaci onoho dokumentu nám kardinál Ratzinger dává svůj názor na možnost vyslovit opak toho, co papežové o sto let dříve rozhodli.
Instrukce k duchovnímu povolání teologa, říká kardinál, „prohlašují poprvé tak srozumitelně...“ – a to si vskutku myslím, že je pravda! – „...že existují rozhodnutí Magisteria, která nemohou být a nejsou zamýšlena jako poslední slovo k této věci jako takové, ale jsou podstatným ukotvením problému..“ – hmm, kardinál je rafinovaný podfukář! Takže existují rozhodnutí Magisteria (nikoliv jen nějaká rozhodnutí!), která nemohou být posledním slovem k věci jako takové, ale jsou jen podstatným ukotvením problému!. Kardinál pokračuje – „...a jsou především vyjádřením pastorační prozíravosti, druhem prozatímní dispozice...“ – Slyšte! – definitivní rozhodnutí Svatého stolce se mění na prozatímní dispozice!! Kardinál pokračuje – „...Jejich jádro zůstává platné, ale jednotlivé detaily ovlivněné okolnostmi v čase mohou vyžadovat další korekce. Z tohoto pohledu se může člověk odvolávat na prohlášení papežů během posledního století ohledně náboženské svobody, stejně jako antimodernistických rozhodnutí na počátku tohoto století, zvláště Biblické komise té doby...“
ZRUŠENÉ MAGISTERIUM
To byla rozhodnutí, která nemohl kardinál strávit! Proto tři definitivní prohlášení byla odsunuta stranou, protože byla /vlastně/ jen „prozatímní“! Poslouchejte kardinála, který dále říká, že tato antimodernistická rozhodnutí Církve poskytla velkou službu v dřívější době tím, že „varovala před spěšnými a povrchními úpravami“ a „udržela Církev před tím, aby neklesla do liberálně-buržoazního světa... Ale detaily určení jejich obsahu byly později pozastaveny, když již splnily svou pastorační povinnost v dané chvíli“ (Osservatore Romano, anglické vydání, 2. července 1990, str. 5). Takže obrátíme list a už se o nich nebudeme bavit!
Tedy vidíte, jak se kardinál dostal z obvinění, že zašel trochu daleko, když nazval DVK Antisyllabem, když odporuje papežským rozhodnutím a Magisteriu minulosti. Nalezl cestu ven! – „jádro zůstává platné...“ – jaké jádro? Netuším! – „...ale jednotlivé detaily ovlivněné okolnostmi v čase mohou vyžadovat další korekce...“ – a tady to máte, tím se dostal z těžkostí!
SLUHOVÉ GLOBALISMU
Z toho plyne závěr, že buď jsme dědicové katolické Církve, tj. dědicové Quanta Cura, Pascendi, se všemi předkoncilními papeži a s velkou většinou biskupů před koncilem, za vládu Našeho Pána Ježíše Krista a za spásu duší, nebo jsme dědicové těch, kdo se snaží, i za cenu rozkolu s katolickou Církví a její věroukou, uznat principy Práva člověka založené na úplném odpadlictví, aby získali místa sluhů v revoluční světové vládě. Tak to je. Budou se snažit dostat vcelku dobré místo sluhů v revoluční světové vládě, protože tím, že říkají, že jsou nakloněni právům člověka, náboženské svobodě, demokracii a lidské rovnoprávnosti, si jistě zaslouží dostat místo sluhů ve světové vládě.
NAŠE SÍLA JE V PÁNU
Myslím, že když vám tohle říkám, je to proto, abych zasadil váš vlastní boj do historického kontextu. Očividně to nezačalo Druhým vatikánským koncilem. Jde to mnohem dál, do minulosti. Je to tvrdý boj, velmi bolestivý, v tom boji tekla krev, a mnoho! A pronásledování, odluka Církve od státu, duchovní a řeholnice vyhnaní do exilu, zabavení církevního majetku atd., a to nejen ve Francii, ale také ve Švýcarsku, Německu, Itálii – obsazení papežského státu, vyhnání papeže do Vatikánu – ohavnosti vůči papeži, děsivé!
Jsme tedy s těmito všemi inovátory a proti věrouce hlásané papeži, proti jejich hlasu, který pozvedli, aby protestovali za obranu církevních práv, práv Našeho Pána, za obranu duší? Myslím si, že máme opravdu silný základ, na kterém můžeme stavět, /a/ který nepochází od nás, což je na tom to dobré – není to náš boj, je to boj Našeho Pána, ve kterém Církev pokračuje. Takže nemůžeme váhat. Buď jsme pro Církev, nebo jsme proti ní a pro novou koncilovou Církev, která nemá co dělat s katolickou Církví, nebo s ní má co dělat stále méně a méně. Proto, když papež hovořil o právech člověka, na začátku nepřímo zmínil také povinnosti člověka, ale nic víc. Nic víc. Práva člověka a vyžadování všeho pro člověka, vše od člověka. Opravdu děsivé!
BRATRSTVO BOJUJE DÁL
Přál jsem si vyložit vám několik těchto myšlenek, abyste se posílili a uvědomili si boj, ve kterém pokračujete. S milostí Boží, protože bychom zcela jistě již neexistovali, kdyby s námi nebyl dobrý Pán. To je jasné. Bylo 4 nebo 5 událostí, kdy Bratrstvo sv. Pia X. mohlo bývalo přestat existovat. Nu, a jsme tu stále, díky Bohu! A Svatá dobroto, pokračujeme. Mohli jsme bývali přestat existovat zvláště v době /biskupských/ svěcení v roce 1988. Tak nám to předem řekli. Všichni proroci zániku, včetně těch nám blízkých, říkali: „Ne, ne, vaše milosti nedělejte to, to bude konec Bratrstva, tím si buďte jistý, tím vás ujišťujeme, to je konec, všechno to skončí, můžete zavřít.“ Přesto jsme přežili!
Ne, dobrý Bůh nechce, aby ten boj skončil, boj, v němž je už tolik mučedníků, mučedníků revoluce a všech těch, kteří jsou morálními mučedníky díky pronásledování, které podstoupili v 19. století. Dokonce i v našem století svatý Pius X. byl mučedník. Všichni ti hrdinové víry, pronásledování biskupové, zabavené kláštery, vyštvané jeptišky – to všechno má být ničím? Celý ten boj má být bojem pro nic, marným bojem? Boj, který odsuzuje ty, kdo byli oběťmi? A mučedníky? Nemožné. Takže jsme vtaženi do stejné věci, pokračujeme v boji, a děkujeme Bohu.
PRONÁSLEDOVÁNÍ BRATRSTVA
To, že jsme pronásledováni je očividné. Jak bychom mohli nebýt pronásledováni? Jsme jediní, kdo byl exkomunikován. Nikdo další není. Jsme jediní pronásledovaní, dokonce i v materiálních záležitostech. Například našim švýcarským kolegům byla znovu uložena povinnost vykonat vojenskou službu /od které jsou jinak kněží zproštěni – pozn. překl./ To je perzekuce švýcarské vlády. Ve Francii perzekuují distrikt Bratrstva tím, že blokují, aby byl distriktu předán zděděný majetek, je to pokus potlačit nás odstřižením od příjmů. To je pronásledování, jakého je historie plná, jen pokračuje. A Bůh si tím vším razí cestu. Normálně by náš francouzský distrikt byl potlačen a my bychom museli zavřít všechny naše školy, zavřít všechny instituce, které nás stojí peníze, ale ta situace pokračuje přes dva roky a Prozřetelnost způsobila štědrost dárců a příliv zdrojů, takže jsme schopni pokračovat přes nespravedlivé pronásledování. Nespravedlivé, protože právo, právní stav je na naší straně. Ale existuje dopis od kardinála Lustigera francouzskému ministrovi, kde ho žádá, aby zablokoval naše dědictví, a ten dopis se neobjevil odnikud, byl napsán pod vlivem Msgr. Perla. Je to on, zavržená duše. Je to on. Byl celý usměvavý, když přišel na oficiální návštěvu Bratrstva v roce 1987, ale byl zlým duchem té vizitace. Myslel si, že nás má tam, kde nás chtěl mít, když nás odstřihnul od našich zdrojů.
Nesmíme se tedy bát, protože když se díváme zpět, vidíme, že ještě pořád nejsme tak nešťastní, jako ti katolíci vyvlastnění na počátku tohoto století, kteří se ocitli na ulici bez ničeho. Jednoho dne se nám to může stát, netěším se na to, ale čím víc se budeme rozšiřovat, tím víc budeme vyvolávat žárlivost na straně těch, kterým jsme lhostejní. Ale my musíme spoléhat na dobrého Boha, na milost dobrého Boha.
ŽÁDNÁ SNADNÁ ŘEŠENÍ
Co se bude dít? Nevím. Možná přijde Eliáš! Právě dnes ráno jsem četl v Písmu svatém, že Eliáš se vrátí a vrátí vše na své místo“ „ Et omnia restitutet“ – „a všechno obnoví“. Svatá dobroto, ať přijde hned! Nevím. Ale lidsky řečeno neexistuje žádná možnost jakékoliv dohody mezi Římem a námi v tuto chvíli.
Někdo mi včera říkal: „Ale co kdyby Řím akceptoval vaše biskupy a vy byste byl vyňat z jurisdikce jiného biskupa?“ Ale za prvé, oni jsou teď daleko od toho, aby něco takového přijali, a pak, nejdřív ať nám takovou nabídku učiní! Ale nemyslím, že jsou blízko k něčemu takovému. Protože to, co bylo doteď problémem, bylo jen to, dát nám tradicionalistického biskupa. Nechtěli to. Musel by to být biskup vyhovující profilu danému Svatým stolcem. „Profilu.“ Chápete, co to znamená! Nemožné. Oni moc dobře věděli, že kdyby nám dali tradicionalistického biskupa, ustavili by tak tradicionalistickou tvrz schopnou pokračovat. To nechtěli. Ani ho nechtěli dát Bratrstvu sv. Petra. Když členové Bratrstva sv. Petra říkají, že podepsali rozumný protokol, jako jsme to učinili my v roce 1988, tak to není pravda, protože v našem protokolu byl /zmíněn/ biskup a dva členové Římské komise, což jejich protokol nemá. Takže oni nepodepsali stejný protokol jako my. Řím využil výhodu připravit nový protokol, aby mohl vyhodit tyto dvě výsady...
NA JASNÉ STRANĚ
V každém případě jsem šťastný, že vás mohu povzbudit a pogratulovat vám za práci, kterou děláte – stížnosti jsou teď řídké, a kolik lidí mi píše /aby vyjádřili/ svou vděčnost za práci kněží Bratrstva sv. Pia X. Pro ně je Bratrstvo jejich životem. Znovuobjevili život, který chtěli, cestu víry, rodinného ducha, kterého potřebují, touhu po křesťanském vzdělávání, všechny ty školy, spolu se vším, co naše sestry a otcové dělají, a všichni naši přátelé, kteří pracují na zachování tradice. To vše je skvělé, v době, ve které žijeme. Lidé jsou opravdu vděční, hluboce vděční. Pokračujte tedy ve své práci a organizování – doufám, že kousek po kousku naše různé komunity budou schopné početně vzrůst, aby poskytly vzájemnou podporu vám všem, morální a fyzickou tak, abyste si udrželi váš současný zápal.
Přeji si poděkovat všem představeným za jejich nadšení a oddanost. Opravdu si myslím, že dobrý Bůh si vybral Bratrstvo, chtěl Bratrstvo. V listopadu dosáhneme 20. výročí založení Bratrstva a já jsem vnitřně přesvědčen, že je to Bratrstvo, které reprezentuje to, co Bůh chce – pokračovat a udržet víru, udržet pravdu Církve, udržet, co se ještě dá v Církvi udržet, díky biskupům shromážděným kolem generálního představeného, kteří hrají nepostradatelnou úlohu strážců víry, kazatelů víry, dávající milost kněžství, milost biřmování, věcí, které jsou nenahraditelné a naprosto nezbytné.
Takže tohle všechno je povzbudivé. Myslím, že bychom měli děkovat Bohu a umožnit pokračování všeho toho tak, aby byli lidé jednoho dne donuceni uznat, že ačkoliv vizitace z roku 1987 přinesla málo ovoce, ukázala, že jsme tu a že Bratrstvo činí dobré, i když to oni nechtěli po vizitaci říct mimo naše kruhy takhle otevřeně. Jednoho dne však budou donuceni uznat, že Bratrstvo představuje duchovní sílu a moc víry, které jsou nenahraditelné a budou mít, jak doufám, radost a uspokojení, že nás mohou využít, když se navrátí ke své tradiční víře.
Modleme se k Požehnané Panně Marii a prosme Naší Paní Fatimskou za všechny naše intence na všech poutích, které konáme v různých zemích, ať je Bratrstvu ku pomoci, kéž má /Bratrstvo/ mnoho duchovních povolání. Rádi bychom jistě měli více duchovních povolání. Naše semináře nejsou plné. Rádi bychom, aby byly plné. To však, s Boží milostí, přijde. Ještě jednou tedy děkuji a prosím vás o modlitbu za mě, kéž umřu dobrou a bohabojnou smrtí, protože si myslím, že to je to, co ještě musím udělat!
Zdroj: Traditional Catholic Information
Překlad: D. Grof
