Dopis rektora semináře – Na obranu rodiny (2000)
Biskup Richard Williamson
Winona, 9. ledna 2000
jak bylo v tomto dopisu řečeno dříve, jistě není příliš často, když se jednou za rok napíše něco na obranu rodiny. Liberální ideje, jež ovládají myšlení většiny dnešních lidí, na ni neúnavně útočí. Ale rodina je kolébka určená Bohem pro plození a výchovu lidí. Proto když se rodina rozloží, rozloží se i vše lidské.
Stále se k nám do semináře dostávají hororové příběhy z našeho okolí. V naději, že narušíme chorobný způsob myšlení ve stylu filmu Za zvuků hudby, nastíníme tu ještě jeden příběh tohoto druhu: 14letý chlapec, který se svými třemi bratry ve věku 12, 11 a 10 let je přinucen svým otcem učit se, jak „být muž“ na své 9leté sestře! Problémem není, že se takové šílenství nikdy předtím nestalo, ale že jeho výskyt ohromně narůstá, zatímco zdravý rozum, který by se s tím dokázal vypořádat, se stále vytrácí.
Prostřednictvím manželského páru, jemuž se tento 14letý chlapec naučil důvěřovat, a prostřednictvím dobrého zdravotnického záchranáře byl tento chlapec umístěn do nemocnice (kvůli vážným tržným ránám způsobeným opaskem jeho otce, které mu byly uštědřeny pokaždé, když se nechtěl podrobit nucenému incestu) a předán do péče „sociálních služeb“. Problém vyřešen? Poslechněte si komentář chlapce: „Tito dospělí jsou tak hloupí. Říkají nám, že jim máme naslouchat, ale vše, co říkají, je prázdné. A snaží se oblékat a chovat jako náctiletí!“
Skutečně. Jak mohou být dospělí tak hloupí, že pošlou „záchranáře“, aby se vypořádal s lidskými hrůzami toho druhu, jaké byly popsány výše? Jestliže je tento záchranář dobrý člověk, kterému se podařilo rychle získat chlapcovu důvěru, nemá to nic společného s tím, že je „záchranář“, ale hlavně s tím, že má ještě nějakou staromódní lidskost a zdravý rozum. Tyto vlastnosti se však rychle vytrácejí.
Důvod, proč naše společnost dohání mladé k šílenství tím, že s nimi jedná jako se stroji, je samozřejmě ten, že je tak silná v materiálních věcech, jako je slabá v duchovních věcech. Silnou stránkou naší společnosti je technologie, takže samozřejmě využívá své silné stránky. A tak podává svým problémovým mladým lidem silné léky, například „Prozac“ nebo „Ritalin“. Tito mladí se ale jednou obrátí a přinesou svým starším eutanazii! Což zahrnuje i jejich rodiče! A může to začít právě u jejich rodičů!
Představte si však, že jeden z těchto mladých se dívá směrem ke katolické Církvi, a tím myslím konzervativní katolickou Církev. Co nalezne? „Cukr ráno, cukr k obědu, cukr k večeři,“ přestože volá po masu a bramborách! Poslechněte si prodejní nabídky údajně katolických knih ze zimního prodejního katalogu z roku 2000, který právě přistál na mém stole (ještě než skončil v koši na letáky). Titul sám o sobě je výmluvný: „Krásné inspirující duchovní knihy od vydavatelství XYZ“:
„Přeměňte své ‘náhodilé skutky laskavosti’ na dynamické zdroje duchovní obnovy“ … „Najděte odpočinek svého srdce v pokoji, který dává jen Bůh“ … „Zažijte jeden z největších a nejčistších požitků duše“ … „Poklad svatosti“ … „Jak rozvíjet zralost, duchovní uvědomění a dokonce i ušlechtilost“ … „Drahá Abby pro křesťany“ … „Učte se na příkladech, jak být dobromyslný, ukázněný a neotřesitelně svatý“ … „Navždy překonejte svůj strach“ … „Najděte trvalé štěstí“ … „Velký přínos pro všechny, kdo trpí sklíčeností“ atd., atd., atd.
Výše zmíněný záchranář, dobrý člověk, který má prokazatelně vynikající výsledky při skutečné pomoci mladým, jako tomu bylo výše, byl dotazován, jestli mu nějak pomohlo náboženství: „Ó, všechny ty falešné církve! Když už to nezvládám, jdu do lesa a osamotě mluvím s Bohem.“ Dal by mu tento „krásný, inspirující, duchovní“ katalog nějaký důvod myslet si, že katolická Církev není také na člověka zaměřená, vydělávající peníze a manipulující děti?
Určitě ne! Takové reklamní titulky, které musí být úspěšné při prodeji knih nakladatelství XYZ, stále zrazují – jde o snahu o osobní potěšení. A i když je potěšení „duchovní“ spíše než fyzické, je tak sebestředné, že je jen o málo lepší. Umím si představit toho záchranáře, jak se mu chce na nakladatelství XYZ zařvat: „Ale probuďte se, probuďte se – vaše děti hynou ve svých domovech a vy jediné, co dokážete, je prodávat knihy, aby se lidé cítili „duchovně“ dobře sami se sebou, zatímco své děti cpou Prozacem a Ritalinem? Je vaše náboženství vůbec skutečné?
Drazí čtenáři, je váš „tradiční“ katolicismus lepší? Jaký druh katolicismu je skutečný?
Ten, v němž je utrpení, které nelže, když bolí. Radujme se z utrpení pro jeho schopnost učit pravdu uprostřed světa lží. Ale aby utrpení učilo pravdu, musí být přijímáno jako obětování sebe sama, nikoliv odmítáno v duchu vzpoury, ani si v něm nesmíme libovat, jako v jiné formě potěšení. Například se nemusím ptát, zda je skutečný katolicismus u jednoho mladého páru, který spolu žije a zůstává kvůli dětem, ale snaží se usilovně žít jako bratr a sestra, protože zjistili, že jejich manželství je před Bohem neplatné.
Kde se tedy takový duch obětování dá naučit? Určitě ne z katalogů knih prezentujících i dobré knihy jako sebepotěšení. Zřídka i z četby knih. Kde tedy? Ze zvláštní účasti s myslí i srdcem na nekrvavém opakování krvavé Oběti kříže, tj. na pravé mešní Oběti (což naprosto vylučuje Mickey Mouseovo Novus ordo). A jak to dostane oběť do života lidí? Když jsem ve světě nereálnosti v přítomnosti Boží reality Bohočlověka, který se za mě obětuje, nemohu si pomoci a cítím se nehodný, takže když vytrvám v navštěvování pravé mše, brzy budu chtít jít k individuální zpovědi (to mnozí čtenáři nakladatelství XYZ možná neudělali už dlouho), což znamená okamžitou oběť mojí pýchy a marnivosti a dlouhodobý boj (pokud vytrvám) se svými trápeními a nedostatky. A jakmile stav milosti vybuduje předmostí v našem individuálním životě, musí se – pokud vytrváme – rozlít do životů v naší rodině.
Oběť v rodině. Jaká rodina může být bez oběti? Odpověď: přesně ta, která zabíjí své děti Prozacem a Ritalinem.
Hlavou rodiny je otec, proto musí oběť začínat u něj. „Muži, milujte své manželky a nebuďte k nim nevlídní!“ (Kol III,19) Manžel a otec se musí vzdát své nezávislosti, sobeckých snah a – přiměřeně – i kariéry a peněz, aby věnoval čas své rodině, opravdu hodně času, protože podle toho, kolik času jí věnuje, její členové přesně poznají, jak moc se o ně stará. Zejména jeho žena od něj potřebuje pozornost, čas a lásku – ne neúměrně mnoho, ale rozhodně víc, než kolik dnes mnozí manželé projevují.
„Láska v mužově životě je jen část věci,
pro ženu je smyslem celé její existence.“
Moudrý manžel, který objevil umění být manželem, napsal, že žena nese nevyhnutelné břímě domácnosti, které nelze snadno ulehčit, ale její manžel by jí měl dát najevo, že navzdory jejím problémům, vyčerpání a rozcuchanosti ji miluje, že je mu líto, že trpí, a že by pro ni věci změnil, kdyby mohl. To je vše, co ona chce, a přesto je to vše, co potřebuje. Jistý P. Hesburgh řekl, že největší věc, kterou může muž udělat pro své děti, je milovat jejich matku.
Pokud jde o ženu, oběť je Bohem vepsána hluboko v její ženské povaze, a do cesty se tomu staví pouze hřích a šílené zkreslení ženy ze strany moderního světa. Nechte ji s pomocí katolické Víry znovu objevit svůj hluboko uložený instinkt dávat se manželovi, dětem a rodině, a bude tak šťastná, jak jen může být v tomto „slzavém údolí“, zatímco se připravuje na věčnost.
„Ženy, buďte poddány svým mužům,“ říká sv. Pavel, „jak se sluší v Pánu!“ (Kol III,18) „…hlavou pro každého muže je Kristus, hlavou pak pro ženu muž…“ (I Kor XI,3) (Z čehož vyplývá, že pokud muž chce, aby ho jeho rodina poslouchala, první věc, kterou by měl udělat, je sám být poslušný Krista.) Nechť tedy žena obětuje svou vlastní vůli, svou emancipaci, své kalhoty, své peníze a pseudokariéru, aby dosáhla slavné svobody mateřství – přivést na svět a vychovat tolik dětí, kolik jí Bůh pošle. – Opět sv. Pavel říká, že žena „…dojde spásy mateřstvím, setrvá-li ve víře, lásce, svatosti a zdrženlivosti.“ (I Tim II,15)
Za tím účelem je však opět zásadní, aby manžel věděl, jak ctít a milovat svou ženu v její roli matky, protože to za ni takřka nikdo jiný neudělá. A co se týká přijetí dětí, které Bůh pošle, musejí oba rodiče důvěřovat Bohu. Jak mi nedávno napsala jedna matka: „Máme ještě několik let plodnosti, v nichž můžeme uplatňovat důvěru v Boha. Jak naše rodina roste, ukazuje se to jako jeden z nejtěžších křížů a zároveň nejbohatších požehnání.“
Musím říct, že když navštěvuji různé kostely, kaple a misie Bratrstva sv. Pia X., zvláště ve Spojených státech, činí na mě dojem množství milých mladých matek s mnoha dětmi, které vypadají žensky a spokojeně. Představuji si, že jsou radostí svých manželů, a domnívám se, že jen málokterá z nich nosí kalhoty během týdne. Nepodléhám iluzi? Bůh jim žehnej, takřka žádná z žen nenosí mužské oblečení na mši.
Pokud jde o přivádění dětí na svět, vše, co se kolem nás děje, se zdá ho odrazovat. Ale jak by mohl Bůh skrze Svou Církev tak přísně zakazovat hříšné prostředky, jimiž se lze vyhnout dětem, a přitom nebýt ochoten žehnat a chránit domovy, kde se Jeho zákon zachovává? Aby rodiče poslouchali Boha, to je klíčem k tomu, aby je poslouchaly jejich vlastní děti. Antikoncepce a vzpoura dospívajících stoupají a klesají společně. Ať je domov naplněn Vírou ve formě oběti, nikoliv ve formě sebepotěšení maskovaného za „duchovnost“, a děti budou mít v sobě Boží sílu, která se bude jen málo bát toho, co na ně může ďábel zvenčí vrhnout. Jen tehdy, když přijmeme ďáblovy zásady pro manželství a rodinu, musíme se bát jeho nebo světa. Naše Víra je naším vítězstvím nad světem (I Jan V,4).
Milí přátelé, cokoliv kolem nás v novém roce či tisíciletí vypadá temně nebo hrozivě, Bůh dopouští jen proto, aby Své přátele přivedl blíže k Sobě. Využijme toho.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
