Selhání prozřetelnostní role Ludvíka XIV. (1940)
Prof. Plinio Corrêa de Oliveira
Když sv. Markéta Marie Alacoque, pokorná řeholnice z konventu řádu Navštívení Panny Marie ve francouzském Paray-le-Monial, přijímala důvěrná sdělení od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, králem byl Ludvík XIV., proslulý titulem Roi Soleil – Král Slunce – a obdivovaný celým civilizovaným světem.
Ludvík XIV. – nadaný a majestátní již od mládí.
Tento přídomek odpovídal realitě. Kardinál Mazarin, první ministr královny Anny Rakouské, matky Ludvíka XIV., a regent v době jeho nezletilosti, jej znal dobře a říkával, že v něm je materiál pro pět králů. Jak z fyzického, tak morálního pohledu představoval klasického krále z legend, který učaruje dětské představivosti.
Jeho mužná a majestátní krása, zvýrazněná dokonalou vznešeností ve vystupování a gestech a také obdivuhodně dobře vybraným oděvem, z něj činily vzor pro gentlemany své doby. Jeho inteligence a povaha toto úžasné vzezření zdůrazňovaly. Jeho inteligence byla jasná, obsáhlá, metodická a ideálně vyvážená. Jeho vůle byla nadána velitelskou silou, která překonávala všechny překážky.
Měl nad sebou svrchovanou vládu a neukazoval extrémní projevy hněvu, potěšení nebo žalu. Naopak byl za všech okolností klidný, vznešený a hrdý. Jeho přirozené sklony se přizpůsobovaly této roli tak, že se mu protokol stal přirozeným i v nejběžnějším jednání, což odhalovalo ušlechtilou představu, kterou měl o své důstojnosti a svých povinnostech.
Když Jezuité, kteří vzdělávali Voltaira, viděli tyto mimořádné dary, tvrdili, že bude světcem, nebo ďáblem. To proto, že když Bůh někomu dává mimořádné přirozené schopnosti, ať už jsou jakéhokoliv druhu, mlčky na něj vkládá velkou odpovědnost.
Velký král Ludvík XIV byl vždy impozantní, bohužel postupem času podlehl marnivosti a světským požitkům.
Ludvík XIV. byl jednou z těch privilegovaných duší, které Bůh volá k velkým činům a přesně z tohoto důvodu existuje u takových duší velké riziko, že upadnou do nejhlubších propastí, pokud na toto své povolání neodpoví.
Kdyby byl Ludvík XIV. novým sv. Ludvíkem IX., je pravděpodobné, že by nevypukla Francouzská revoluce a že by protestantská pseudoreformace utrpěla nenapravitelnou škodu, takže by běh historie nabral zcela jiný směr namísto toho, aby směřoval k propasti, v níž se nyní nachází.
Ludvík XIV. však nechtěl být novým sv. Ludvíkem. Namísto toho se vydal po jiné cestě, stal se smyslným, lačným po požitcích, extrémně ambiciózním a marnivým až do té míry, že čas, prostředky a prestiž, které mu Bůh dal, obětoval svému chtíči a domnělé slávě. Svým špatným příkladem zkazil francouzské království, vyprovokoval války s jediným cílem rozšířit svá území, odcizil si katolické národy ohrožené tehdy protestantismem a spojil se s muslimy proti Svaté říši. Tím selhal ve svých nejzákladnějších povinnostech krále a ve své době si vysloužil odsouzení ze strany všech skutečných francouzských katolíků, včetně těch, kteří mu byli nejoddanější.
Spravedlnost si však žádá, abychom dodali, že život tohoto velkého krále měl své vzestupy i pády. Pokud na jednu stranu vážně selhal ve svých povinnostech týkajících se Církve, prokázal jí na druhou stranu pozoruhodné služby, mezi nimiž vyčnívá jeho moudré zrušení Ediktu nantského v roce 1685 [který protestantům poskytoval svobodu bohoslužby].
Přesto je jisté, že král nenaplnil své prozřetelnostní poslání, k němuž ho Bůh povolal.
Náš Pán dal pokorné řeholnici z konventu řádu Navštívení Panny Marie poselství pro krále.
Za tím účelem se angažovala pokorná řeholnice z konventu řádu Navštívení Panny Marie z Paray-le-Monial, sv. Markéta Marie Alacoque. Ve zjevení dne 17. června 1689 jí Božský Vykupitel sdělil, aby králi nařídila zasvětit sebe i francouzské království Nejsvětějšímu Srdci. Sdělení bylo proneseno rozkazovacím tónem, aby se panovníkovi ukázalo, že jeho odmítnutí přinese těžké utrpení jemu i Francii.
Nejsvětější Srdce zjevně nechtělo zasvěcení pro forma, ale skutečné zasvěcení, které by s sebou neslo zřeknutí se všech hříchů a omylů krále.
Sv. Markéta Marie poslala králi poselství našeho Pána prostřednictvím jednoho šlechtice, kterého znala. Král mu však nepřikládal žádný význam a zasvěcení nebylo provedeno.
Tak bylo království připraveno o tento prozřetelnostní zdroj milostí a upadlo do propasti bezbožnosti a prostopášnosti do chvíle, kdy pohár tohoto zla přetekl – tedy když přišla Francouzská revoluce – a trůn Bourbonů byl svržen a celý svět vzplál od této ďábelské pochodně vzpoury.
Nevíme, zda vzpomínka na poselství sv. Markéty Marie dále žila v rodině Bourbonů, nebo zda to bylo způsobeno osobním hnutím zbožnosti Ludvíka XVI. [který byl pravnukem Ludvíka XIV.], je však jisté, že mezi dokumenty Ludvíka XVI., které se později našly v hrozném vězení Templu, se našla poznámka, v níž nešťastný panovník slíbil Bohu, že ve veřejném aktu slavnostně zasvětí celou Francii Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, pokud znovu získá svou svobodu jako král. Zasvěcení provedl v soukromí ve vězení s nadějí, že Bůh ušetří Francii hrůz revoluce.
Tento zbožný panovník tedy ve vězení provedl akt, který jeho mocný předchůdce odmítl provést v okázalém Versailles. Zdá se však, že hodina milosrdenství již minula a že už bylo příliš pozdě zastavit běh Boží spravedlnosti.
Ludvík XVI. byl odměněn tím, že obdržel milost zemřít povznášejícím způsobem, a to do té míry, že někteří tvrdí, že byl mučedníkem. Údajně, než vystoupal po schůdcích na popraviště, přistoupila k němu stráž, aby mu provazem svázala ruce, a král silně protestoval. Zdálo se, že mezi oběma vypukne fyzická potyčka.
P. Edgeworth: „Synu svatého Ludvíka, vystup na nebesa!“
Tehdy se král obrátil na svého zpovědníka P. Edgeworthe o radu. Odpověď kněze byla: „Vytrpte tuto urážku jako poslední podobnost s Bohem, který má být vaší odměnou.“ Odpor oběti okamžitě ustal. Krátce nato padla hlava krále pod ostřím gilotiny. Otec zvolal: „Synu svatého Ludvíka, vystup na nebesa!“
Je možné, že hodina milosrdenství skutečně minula, ale ne definitivně. Od té doby měla Francie příliš mnoho světců, než abychom mohli tvrdit, že hodina milosrdenství pro ni zcela pominula. Dokonce i dnes, kdy je Francie rozdělena [tento článek byl napsán v roce 1940, kdy byla Francie za druhé světové války rozdělena] a uvržena do hlubokého zármutku, kdy polovina dětí nepoznává druhou polovinu, můžeme prohlásit, že jsou zde světci. Praví světci. Autentičtí světci, kteří žijí ve stínu francouzské prestiže a připravují svým pokáním, modlitbami a skutky velkou Francii zítřka. Nikoliv liberální Francii včerejška, ani totalitní vichystickou Francii, ale katolickou Francii našeho Pána Ježíše Krista.
Zatímco v Evropě zákonodárci reformují instituce, vojáci reformují hranice a bankéři reformují ekonomiku, aby ji přizpůsobili dnešním herezím, světci za soumraku její minulé slávy reformují duše a – tím, že autenticky reformují duše – zničí falešnou reformu institucí a ekonomiky.
V tom je význam velké světice Terezie Neumannové, kterou Prozřetelnost zasadila jako květinu naděje a útěchy v ohromném smutku, který svým stínovým závojem dnes pokrývá Německo. Duše jako Terezie Neumannová jsou velkými přemožiteli lidí jako Hitler. Terezie Neumannová jistě není jedinou takovou duší v Německu a Francie také nepostrádá duše, jako je ta její…
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
