Důležitost díkůvzdání po Svatém přijímání (2022)
16. června 2022
.jpg)
Nestačí prostě jen přijmout Nejsvětější svátost a vrátit se do kostelní lavice, jako by se nic nestalo. Musíme neustále žít s vděčností v našem srdci, zejména po dobu 15 minut po přijetí Svatého přijímání, kdy je Pán stále reálně přítomen v našem těle.
Papež sv. Pius X. odůvodňuje nutnost díkůvzdání poté, co jsme přijali našeho Božského Spasitele, takto: „Poněvadž pak svátosti Nového Zákona, ačkoli působí samy sebou, přece tím účinnější jsou, čím lépe se věřící na ně připraví, proto pečovati jest o to, aby Svaté přijímání předcházela bedlivá příprava a po něm následovalo přiměřené díkůvzdání, podle sil, způsobilosti a zaměstnání jednotlivců.“
Kněží používají knihu nazvanou Římský rituál, která kněze a věřící vede, pokud jde o to, jak správně přijímat svátosti. A ta zahrnuje tuto důležitou část týkající se aktu díkůvzdání po Svatém přijímání:
„Kromě toho nechť jsou přijímající napomínáni, aby hned po přijetí Eucharistie neodcházeli z kostela, ani se hned neoddávali hovorům nebo nenechávali těkat své oči, ani hned nečetli modlitby z knihy, a také aby neodplivovali, aby svatá způsoba nevypadla z úst; ale jak se sluší na zbožnost, aby nějaký čas setrvali v niterné modlitbě a děkovali Bohu za tak jedinečné dobrodiní a zároveň za svaté utrpení Spasitele, na jehož památku se toto tajemství slaví a dokonává.“
Po Svatém přijímání tedy musíme s naším Pánem hovořit osobně a rozjímat nad hloubkou Jeho lásky k nám.
Papež Pius XII. ve své encyklice o posvátné liturgii zveřejněné v roce 1947 podobně uváděl:
„Ba tyto úkony, každému vlastní, jsou naprosto nutné, abychom všichni hojněji čerpali z nadpřirozených pokladů, jimiž oplývá eucharistie, a abychom je podle svých možností rozdávali i ostatním, aby Kristus Pán dosáhl ve všech duších plnosti své moci.“
A dále pokračoval:
„Když byl ukončen posvátný úkon, který je řízen zvláštními liturgickými směrnicemi, tím se nijak nezprošťuje povinnosti díkůčinění ten, kdo požil nebeský pokrm; ba dokonce se sluší, aby se po přijetí eucharistického chleba a po skončení veřejných obřadů soustředil a úzce spojen s božským Mistrem s ním setrvával, pokud mu to okolnosti dovolí, ve velmi vroucím a požehnaném rozhovoru. … Odchylují se tedy od bezpečné cesty pravdy ti, kteří spíše ulpívají na slovech, než na myšlence a tvrdí a učí, že po skončení mše se nemá prodlužovat díkůvzdání nejen proto, že oltářní oběť je sama svou podstatou vzdáním díků, nýbrž i proto, že to náleží k soukromé, osobní pobožnosti a ne k dobru celku.“
Proto nutnost činit díkůvzdání není jen pro nás jako jednotlivce, ale také pro dobro Církve. A to nám umožňuje konat naše povinnosti křesťanské lásky vůči bližním.
Zdroj: A Catholic Life
Překlad: D. Grof
