Dopis rektora semináře – „Ďábelské zmatení“ dnešních katolických duchovních (1998)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. září 1998
myšlení většiny katolických duchovních je dnes ve stavu, který sestra Lucie z Fatimy nazvala „ďábelské zmatení“. Tito duchovní jsou na cestě k věčnému zatracení a berou s sebou miliony duší. Jak je to možné? Je to tajemství bezbožnosti. Jeden krátký článek, který mi nedávno někdo poslal, to však – aniž by to zamýšlel – hodně osvětluje.
Článek „Teologie Jana Pavla II.“ napsal P. Richard Hogan v posledním zpravodaji hnutí pro život. Chválí papeže, že dal katolické Církvi nový způsob, který je přijatelný pro moderního člověka, jak prezentovat víru a morální nauku Církve. P. Hogan si stěží uvědomuje, že jasná prezentace papežova základního uvažování v tomto článku ukazuje nikoliv to, jak papež pomáhá zachránit děti, ale jak je pomáhá zabíjet! A přesto není pochyb o tom, že papež i P. Hogan mají ty nejlepší úmysly! „Ďábelské zmatení!“
Stručně řečeno, papež vše soustředí na člověka. Malé děti by tedy měly mít nejvyšší hodnotu. Ale pokud mají biologický otec a matka také nejvyšší hodnotu, proč by se neměli zbavit malého plodu, který vtrhne do jejich svrchovaného života? Boj proti potratům je nepochybně dobrá věc, ale žádná dobrá věc se nemá hájit špatnými argumenty.
Problém s potratem je především ten, že porušuje Boží zákon. Snažit se bojovat proti potratům bez zohlednění Boha – snažit se vyřešit jakýkoliv ze skutečných problémů moderního světa bez zohlednění Boha – je předem ztracený boj. Přesto je to v podstatě to, za co P. Hogan chválí papeže. Není divu, že tento papež se zdánlivě nejlepšími úmysly ničí Církev. Podívejme se na článek podrobněji. Není dlouhý.
P. Hogan tvrdí, že důvod, proč je papežovo myšlení tak hodnotné pro moderní katolíky, je jeho jedinečný úspěch při kombinaci moderní filozofie, kterou studoval v Krakově, s katolickou teologií, kterou následně studoval v Římě. Díky této kombinaci lze moderním myslím s jejich novým způsobem myšlení opět zpřístupnit katolickou pravdu, která jim byla uzavřena, dokud byla vykládána či vyjadřována starým způsobem myšlení. Neboť zatímco staré myšlení bylo objektivní (založené na vnějším objektu, stejně reálném či pravdivém pro všechny) a deduktivní (vytvářelo závěry z obecných principů), moderní myšlení je naopak subjektivní (založené na vnitřním chápání, platném možná jen pro jedince, který ho má) a induktivní (odvozuje závěry směrem od řady individuálních zkušeností, například demokracie, jak uvádí P. Hogan).
Propast mezi těmito dvěma způsoby myšlení je tak hluboká, že dokud byla katolická pravda vykládána pouze starým způsobem, byla nepřístupná moderní mysli, která přemýšlí jen novým způsobem. To, co Karol Wojtyla se svou filozofií „personalismu“ – jak ji nazývá P. Hogan – již v roce 1958 udělal, bylo to, že přemostil tuto propast mezi objektem a subjektem tím, že člověka umístil do středu, protože v člověku se objektivní a subjektivní potkává a není to už navzájem protikladné.
Jak to udělal? Na jednu stranu, protože byl člověk stvořen jako objekt k obrazu a podobě Boží, odráží konečnou, objektivní, univerzální Realitu, od níž se odvozuje vše ostatní. Na druhou stranu tím, že byl stvořen jako subjekt individuální a vnitřně směřující k sobě, má člověk subjektivně platné zkušenosti, z nichž induktivně stoupá nahoru, například k Bohu.
P. Hogan končí tím, že se raduje, že Wojtylovo nové promýšlení katolického Zjevení proměňuje celou katolickou teologii! Splynutí objektivního a subjektivního v člověku nám dává zcela nové pojetí stvoření, lidského těla, lidské rodiny, lidské osoby, osoby Krista, Církve, svátostí, milosti, hříchu, smrti, Soudu, nebe a pekla! P. Hoganovi se toto nové pojetí zjevně velmi líbí a končí tím, že žádá čtenáře, aby studovali papežův „personalismus“.
Přestal však dobrý otec Hogan přemýšlet? Papežova verze pekla je skutečně nová. Papež povýšil na kardinála švýcarského „teologa“ Hanse Urse von Balthasara, který tvrdil, že peklo je prázdné. Okouzlující myšlenka. Ale pokud nikdo nejde do pekla, proč by měl kterýkoliv potratář přestat vykonávat potraty? Kvůli „důstojnosti lidské osoby“? Nechtějte mě rozesmát! Jak kdysi pozoruhodně řekl jeden skotský konvertita ke katolicismu: „Církev bez pekla nestojí za nic!“ Přesně tak. Novocírkev, která vyprazdňuje peklo, nestojí „za nic“!
Kde ve verzi P. Hogana se tedy Karol Wojtyla mýlil? (Není pochyb, že P. Hogan věci spíš zjednodušil, ale jeho zjednodušení je v podstatě přesné.)
Za prvé, P. Hogan zakládá úspěch Wojtylova „personalismu“ na jeho překonání rozdělení mezi objektem a subjektem, mezi objektivním a subjektivním myšlením. Ale toto rozdělení je mylné. Zatímco objektivní realita a subjektivní člověk se skutečně liší, nevylučují se navzájem, jak naznačuje P. Hogan. Skutečně totiž to, co je objektivní – rozsáhlý skutečný rámec vesmíru – zahrnuje to, co je subjektivní – lidi a jejich vnitřní prožitky. Proto staré myšlení plně zohledňovalo vše subjektivní v rámci objektivní reality. Pouze moderní myšlení přikládá subjektu takovou důležitost, že vylučuje objektivní realitu. Staré myšlení „spouští“ všechny čtyři motory, moderní myšlení jen dva. Není třeba respektovat moderní myšlení ani moderní způsoby uvažování! Skákat jen na jedné noze může být zábavné, ale jako způsob pohybu se nemůže rovnat chůzi na dvou nohách!
Za druhé, nejenže není třeba přetvářet katolickou víru ze způsobu myšlení objektivního na subjektivní, ale existuje i pozitivní důvod, proč to nedělat! Je to čistě zdravý rozum, že pravdy katolické víry nemají vůbec nic společného s mými vnitřními prožitky nebo mou posvátnou subjektivitou! Mohu mít, nebo nemusím mít, krásný vnitřní prožitek, příjemný vnitřní pocit z Neposkvrněného početí, ale všechny příjemné vnitřní pocity světa nemají nic společného s tím, zda byla či nebyla konkrétní židovská panna zázračně uchráněna Bohem před poskvrnou prvotního hříchu v tom okamžiku dějin, kdy byla počata v lůně svaté Anny! Zdravý rozum bohužel není silnou stránkou moderního člověka!
Demokracie ale je. Všimněte si, jak P. Hogan vklouzl do moderního způsobu myšlení. Poslechněte si moderní učitele katechismu: „Děti, co si všechny ve svém nitru demokraticky myslíte o Neposkvrněném početí? Jano, ty cítíš, že je pravé? Pak je pro tebe pravé! Jane, ty to necítíš? Tak je pro tebe falešné! Ale pojďme hlasovat, abychom se všichni společně rozhodli!“ Směšné!
A proto, za třetí, co se týče „personalismu“ Jana Pavla II., jak ho prezentuje P. Hogan, je pravda, že člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu, a tedy v malé míře odráží objektivní pravdu a dobrotu Boží. A je pravda, že tento lidský subjekt může mít všechny druhy myšlenek či pocitů, směrem nahoru či dolů, zejména proto, že mu Bůh dává svobodnou vůli. Zda jsou však tyto subjektivní myšlenky pravdivé či ne, platné či ne, závisí nikoliv na tom, zda jsou subjektivně zastávané (nemohou nebýt, pokud jsou to myšlenky či pocity), ale na tom, zda odpovídají objektivní realitě.
Jinak řečeno, skutečná hodnota člověka nespočívá jen v jeho bytí bez ohledu na to, zda je plné pravdy či klamu, což je to, co si tento papež v podstatě myslí. Skutečná hodnota člověka spočívá v tom, jak používá svou svobodnou vůli, aby subjektivně uznal a miloval konečnou objektivní realitu, tj. Boha.
Pokud člověk odmítá srovnat svou lidskou subjektivitu s objektivním Božstvím, není to jen politováníhodné selhání nezanechávající jeho „lidskou důstojnost“ nedotčenou, když kráčí k nebi, ať chce nebo ne. Je to zavrženíhodný hřích a urážka Boží dobroty, příčina věčného zatracení v objektivním pekelném ohni. Kdo si moderní „teologové“ myslí, že jsou, aby uhasili tyto plameny? Dobrodinci lidstva? Naopak!
Tento papež je vůdcem snu. Jeho Novocírkev je snem. Do tohoto snu pomáhá vtahovat tisíce a tisíce kněží, jako je P. Hogan, a miliony a miliony nic netušících katolíků. Nic netušících? Bůh ví. V každém případě je čeká – stejně jako nás všechny – drsné probuzení při zítřejší konfrontaci s realitou. Jak brzy přijde? Bůh ví. Ale je to konfrontace, které se nikdo nevyhne! Proto se musíme modlit za tohoto ubohého papeže, aby se probudil do reality dříve, než bude pro něj příliš pozdě na spásu jeho duše. A musíme se modlit za P. Richarda Hogana, aby svůj boj proti potratům postavil na pevných základech, totiž na existenci Boha, na Jeho pátém přikázání a na existenci pekla za těžkou neposlušnost vůči kterémukoliv přikázání Božího desatera.
Papež a P. Hogan by mohli odpovědět, že Bůh, Desatero a peklo jsou objektivní pojmy, které už nemají žádný vliv na subjektivního moderního člověka. Odpověď je, že silné přesvědčení stále může přesvědčit mnohé lidi, a pokud se ti mnozí zredukují na hrstku jako v době Noeho, pak se ostatní musí ponechat potopě. Jak řekl dr. Samuel Johnson: „Vyhlídka na bezprostřední popravu skvěle soustředí mysl!“
V každém případě je zbytečné bojovat proti hříchu argumenty založenými na člověku, protože hřích je přílišné soustředění na člověka. Hříšník je poražen, než boj vůbec začne! Proto je Novocírkev tak slabá. Snažit se proniknout k modernímu člověku podle jeho vlastních podmínek znamená: když padne hlava, vítězí on, když padne orel, Bůh prohrává. Otče Hogane, znovu se zamyslete!
[…]
Upřímně váš v Nejsvětějším Srdci Ježíšově
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
