Dopis rektora semináře – Zmrtvýchvstání je pravda přístupná rozumu (1997)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. dubna 1997
duben letos připadá celý do období Zmrtvýchvstání. Zamysleme se na chvíli nad tímto základním kamenem naší Víry.
To, že lidské hmotné tělo našeho Pána, přibité na Kříž, oddělené smrtí od jeho lidské duše a uložené do hrobu Josefa z Arimatie – že právě toto tělo znovu vstalo, sjednocené se svou duší, a živé vyšlo z toho hrobu, je historický fakt – F-A-K-T – stejně snadno prokazatelný dnes jako tehdy, pro každého rozumného člověka, který není zaslepen předsudky. Tento důkaz navíc nevyžaduje, aby měl člověk už katolickou Víru. Naopak, právě tento důkaz je základním kamenem v každé mysli, o který se může víra opřít.
Když tedy sv. Petr vyzýval Židy z Jeruzaléma, aby činili pokání a nechali se pokřtít ve jménu Ježíše Krista (Sk II), neargumentoval tím, že by měli uvěřit v Krista, aby mohli uvěřit ve Zmrtvýchvstání, naopak argumentoval, že důkaz o Zmrtvýchvstání (Sk II, 32) je nejsilnějším argumentem pro to, že Ježíš je Pán a Mesiáš, v něhož by proto měli věřit (Sk II, 36, 38).
Petr se ve své řeči nejprve odvolával na znalost Starého zákona, kterou tehdy měla většina Židů, ale kterou už většina katolíků dnes nemá, a za druhé na živé očité svědky vzkříšeného Pána, kteří už dávno umřeli. Přesto stále můžeme tvrdit, že Zmrtvýchvstání je faktem stejně prokazatelným dnes jako tehdy, a to nezávisle na Víře. Vše, co je potřeba, je základní uznání skutečností lidské přirozenosti a lidských dějin.
Existují dva hlavní argumenty, jeden kladný na základě chování přátel našeho Pána, a druhý záporný na základě chování nepřátel našeho Pána. Vezměme nejprve pozitivní argument, a to na základě chování apoštolů.
Když se náš Pán nechá v Getsemanské zahradě zajmout, nechovají se apoštolové jako hrdinové a všichni utečou (Mk XIV, 50–52). Když je náš Pán ukřižován, jen jeden z nich při Něm stojí se skupinou žen (Jn XIX, 25–26). Když se apoštolové večer v den Zmrtvýchvstání sejdou, jsou za zavřenými dveřmi „ze strachu ze Židů“ (Jn XX, 19). A pochybující Tomáš, který nebyl s ostatními deseti, odmítá při té příležitosti uvěřit, že se jim Ježíš zjevil živý, navzdory jejich svědectví (Jn XX, 25).
Není to obrazem hrdých apoštolských lvů, kteří jsou připraveni vrhnout se na svět a dobýt ho pro Krista. Naopak vidíme to, co bychom očekávali, skupinu obyčejných spořádaných mužů zdrcených zajetím a brutální smrtí svého milovaného Mistra, kteří jsou zcela bez odvahy.
Přesto je o padesát dní později vidíme, jak se vedení Petrem vydávají dobýt civilizovaný svět pro Krista, když zahajují třistaletý proces obrácení Římské říše, což je historický fakt. Tento mimořádný proces, který pozvedl zcela zkaženou říši do výšin vznešeného, ale náročného náboženství mohl být zahájen jen původním jádrem hluboce přesvědčených mužů. Co změnilo skupinu skleslých rybářů na takové dobyvatele světa? Ono dobývání je historickým faktem. Jaké může být lidské vysvětlení?
Nestačí říct, že nevědečtí rybáři z doby před dvěma tisíci lety by přijali jakýkoliv zbožný nesmysl, zatímco my moderní lidé jsme racionálnější atd. Pochybující Tomáš žádal právě vědecké důkazy a f-a-k-t-y, kterých by se sám mohl dotknout. A byly mu dány (Jn XX, 27). Ale jen si představte, že je opravdu dostal. Není to právě ten zlomový okamžik, kdy se sklíčený vesničan začíná měnit v dobyvatele světa? Sv. Tomáš se stal apoštolem Indie, kde podstoupil mučednickou smrt a kde dodnes spočívá jeho tělo a kde Církev, kterou založil, stále žije v jižní části indického subkontinentu.
Mohlo – vzhledem k historickým faktům a zatvrzelé lidské povaze – něco jiného než opakovaná, přímá a osobní zjevení Pána, vzkříšeného ze strašlivé smrti, která se během čtyřiceti dnů opakovaně odehrávala, vysvětlit proměnu těchto mužů, která se, jak víme, musela odehrát? A přesto bylo stále zapotřebí sestoupení Ducha Svatého o letnicích. Toto sestoupení z nich však, jako z Petra, učinilo neodolatelné svědky faktu Zmrtvýchvstání (Sk II).
Existuje však i druhý argument, záporný argument na základě chování Židů. Ti byli tehdy, stejně jako dnes, až na čestné výjimky, nesmiřitelnými nepřáteli našeho Pána. Prokazují Mu tu čest, že nenávidí Jeho i všechny jeho následovníky, protože jim bere jejich „místo a národ“ (Jn XI, 48). Svět se má řídit podle jejich pravidel a Bůh nemá co zasahovat do jejich nadvlády. A tak dali pohanům Ježíše Krista ukřižovat a mysleli si, že tím své problémy vyřešili.
Ale tady se Petr se svou skupinou Galilejců vrací do jejich bašty Jeruzaléma, slavného Siónu, a na základě toho absurdního příběhu o těle Ježíše, které vyšlo z hrobu, znovu rozdmýchává celý ten problém. V samotném srdci Jeruzaléma! A získává pro Nazaretského, jak mu říkají, tisíce konvertitů. To se musí zastavit (Sk II, III, IV)!
Pokud Petr zakládá svůj argument na Zmrtvýchvstání, nebylo by k zastavení jeho nesmyslu jednou provždy nejlepší objevit Ježíšovo tělo a triumfálně ho veřejně předložit? („Promiň, Petře, drahý příteli…“). A je pravděpodobné, že Anáš a Kaifáš nebyli o nic méně bohatí, odhodlaní, inteligentní, vychytralí nebo mocní než jejich dnešní nástupci. V tom případě, a s tak silnou motivací najít Ježíšovo tělo, můžeme snad pochybovat o tom, že by ho byli nenašli, kdyby bylo možné ho najít? A pokud, jak je zjevné, nedokázali Petra zastavit, může existovat nějaké jiné vysvětlení jejich neúspěchu, než že tělo nebylo nikde k nalezení, protože bylo Bohem vzkříšeno z mrtvých?
Krátce řečeno, ať myslíme na přátele našeho Pána či Jeho nepřátele, obrovský úspěch křesťanského náboženství lze vysvětlit jen díky tomu, že Zmrtvýchvstání našeho Pána je tvrdým faktem. Tvrdit něco jiného znamená popírat historii nebo lidskou přirozenost.
Pak však přichází škodlivá námitka: „Kdo ale potřebuje DOKAZOVAT základy našeho nádherného náboženství? Víra stojí nad pouhými důkazy. Je to všechno tak krásné – a o to krásnější, že tomu věříme bez rozumového uvažování.“
Tato námitka je škodlivá, protože zdánlivě staví Víru vysoko nad rozum, kam patří. Ve skutečnosti však Víru od rozumu zcela odpojuje a dělá z ní věc sentimentu či pocitu. Lidé však přirozeně vědí, že pravda je v myšlení, nikoliv v pocitech. A proto, pokud bude Víra podávána tímto způsobem, přestane být pravdivá a Církev se promění v pouhou továrnu na krásné vnitřní pocity.
Otázkou tedy není, zda se díky Zmrtvýchvstání cítím dobře nebo ne, protože to závisí na tom, zda je pravdivé či nikoliv, což je docela jiná otázka. Celé křesťanstvo je nemocné představou, že náboženství je věcí pocitů, nikoliv pravdy. Rozbředlé myšlení nikdy nevytvořilo mučedníky. Protestantismus je už dlouho prohnilý „pocity“, ale tragédie spočívá v tom, že od Druhého vatikánského koncilu bezpočet „katolíků“ trpí stejným odtržením náboženství od skutečnosti. Jenže člověk nakonec vždy bude trvat na tom, aby žil v realitě – musí. A pokud je od ní náboženství odpojeno, pak je to náboženství, které poletí oknem. Současné zhroucení pocitové „katolické“ církve je proto zcela na místě.
Takže historický fakt Zmrtvýchvstání je pravda přístupná rozumu, který vychází ze znalosti historie a lidské přirozenosti, jež sdílejí všichni lidé. Katolické náboženství tedy není jen moje osobní preference, ale má vliv a nárok na mysl všech lidí a skrze jejich mysl i na jejich životy. „Kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk XVI, 16). Jak by tomu mohlo být jinak, kdyby víra byla jen záležitostí krásných vnitřních pocitů?
[…]
Kéž nám Matka Boží vyprosí katolické myšlení a katolická srdce!
V Kristu oddaný
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
