Dopis rektora semináře – Počítače ve vzdělávání způsobují rozklad idejí, slov a myšlení (1997)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. května 1997
chápu, proč tolik z vás reagovalo pozitivně na myšlenku představenou v tomto dopise před dvěma měsíci – totiž zřídit tábor pro mladé muže (byť by šlo nanejvýš o roční experiment). Dnes totiž zoufale chybí starosvětská výchova takového druhu, jaký katolická Církev vždy pěstovala.
Je to proto, že veřejní i tajní vládci Nového světového řádu uměle vytvářejí novou lidskou přirozenost. Člověka, stvořeného k obrazu Božímu, přetvářejí k obrazu člověka, zejména prostřednictvím vzdělávání. Výsledkem je, že už samotná myšlenka, natož úsilí, o spásu vlastní duše se stává stále cizejší lidem, zvláště pak mladým. Správně se ptáte, jak se vaše děti a vnoučata dostanou do nebe.
Od svého přítele, který působí na prestižní akademii v USA, přináším alarmující obraz vývoje této situace. Na základě svých zkušeností ze školství se zamýšlí nad vlivem počítačů, a končí hodnocením jejich dopadů na společnost obecně. Já jsem jeho citace pouze seřadil do logického sledu:
„Za poslední dva roky se celá výuka ve třídě změnila. Objevila se úplně nová generace studentů. Ve skutečnosti to ale nejsou studenti – o studium mají čím dál menší zájem. Jeden nebo dva moji kolegové na základě té změny vyděšeně bijí na poplach, ale většina je spokojená, protože to znamená, že už vlastně nemusí učit. Něco se stalo a dospělí netuší co.
„Mladí dnes na nic nereagují, s ničím se nespojují. Je pro mě stále těžší se s nimi jakkoliv propojit, a často je mi v jejich přítomnosti nepříjemně – jejich reakce jsou pokroucené, nelidské. Nic je nevyděsí. Hrůza v nich vyvolává škodolibou radost. Čím dál méně od nich přichází jakákoli lidská odezva. Slova „na h**no“ se stala tak samozřejmými, že je dokáže vzrušit už jen násilí. Násilí je zajímá.
„Je to celé velmi znepokojivé. Takhle to nemůže dál pokračovat. Neudrží si práci, takže práce pro ně ztrácí reálnost, a hledají únik do života v undergroundu. Naléhavé potřeby lidského srdce (které v nich stále jsou), jsou tak špatně chápané, že z nich nakonec vzejde hromadná vzájemná sebevražda v ulicích. Tohle je konec.
„Neobviňuji je. Není to jejich vina. Kde kolem sebe vidí něco, za co by stálo položit život? Například ani jeden student, kterého znám, nepronesl ani jeden komentář k listopadovým volbám v USA, protože vědí, že je to celé prázdné a podvodné.
„Co vlastně kolem sebe vidí? Lidi, kteří nežijí, ale chodí jako náměsíční. Zombie, které nasednou do stroje, jedou do práce, celý den sedí u stroje a večer se baví u stroje. To není život a mladí to vědí. Přesto jsou takoví lidé naplněni pýchou a pohoršeně se bouří, když někdo poukáže na to, že nežijí.
„Neobviňuji stroje, protože stroje jsou jen stroje. Obviňuji dospělé, kteří si ze strojů udělali samotný život, v poslední době zejména z počítačů. Dospělí mění realitu ve virtuální, a hromadná vzájemná sebevražda v ulicích bude jednou z jejích forem. Pokud žiju svůj život u obrazovky, pak se oko samo stane obrazovkou – a ať už svět na obrazovce tvořím, nebo ničím, v životě nebo virtuálně, je to jedno a totéž.
„Zamysleme se na chvíli nad povahou těchto blikajících obrazovek. Kino je už samo o sobě špatné, protože je jen napůl lidské. Manipuluje mysl mrtvými obrazy. Neexistuje žádná živá výměna mezi účinkujícím a publikem, není tam nic skutečného. Televize je ještě horší se svými stovkami kanálů plných odpadu, a to navzdory velkým příslibům, které přinesla na začátku. Ale pro lidské bytosti je nejhorší ze všeho počítač, který je stejně mechanický a pasivní jako televize, jen ta pasivita je lépe maskovaná.
„Například zpřístupněním knihovny, televize, videopůjčovny, novin a časopisů mi počítač dává iluzi vševědoucnosti, toho, že vím všechno. Ale informace pasivně přijímané nejsou totéž jako vědění, které bylo aktivně osvojeno. Děti jsou nejšikovnějšími uživateli počítačů, ale nepoužívají je k získávání vědění.
„Podobně, když počítač umožňuje lidem nakupovat potraviny, pracovat, chodit do školy atd., aniž by se pohnuly ze židle, může jim navozovat pocit, že jsou vševědoucími, všemocnými. Avšak toto zmechanizování lidských kontaktů ještě více izoluje lidi navzájem. Nový jazyk, který generují počítače se také jeví spíše vhodný pro kvazirituální zasvěcení než pro lidskou komunikaci.
„Tyto stroje samozřejmě můžou dobře sloužit, pokud jsou drženy na rozumném místě. Ve skutečném životě se však zdá, že podkopávají rozumnost uživatelů, která je nutná k tomu, aby je dokázali udržet tam, kam patří. Vezměte si například mé kolegy.
„Kvůli počítačovým hračkám ztrácejí zájem o předměty, které vyučují. Každé dva měsíce je tu nová hračka. Já počítači nedůvěřuji, ale i tak mě vtahuje. Hrajete si s ním. Zdá se, že moji kolegové jsou k počítači připoutaní, takže když přestane fungovat, potácejí se a bloudí školními chodbami jako duše v Hádu. Pak počítače začnou opět fungovat a opět se valí e-maily – neustálé odesílání, neustálé přijímání, neustálé reagování, ale žádný čas k uvažování. Žádná přestávka k přemýšlení. Obrazy nahrazují myšlenky.
„Počítače v reálném životě působí jako drogy, jako závislost a forma otroctví. A – vracíme se k vzdělávání – americký prezident mluví o tom, že chce počítače do každé třídy! Způsob, jakým dnes probíhá vyučování, vytvoří zombie, které neumí nic než mačkat tlačítka!
„Neboť tak jako obrazovka vytváří dítě, tak se dítě stává podobným stroji. Lidé se mění ve stroje, žádají, aby byli naprogramováni, a jsou všichni šťastní, že chrlí ty samé nesmysly! Právě tato úmyslná nevědomost lidského srdce a jeho základních potřeb plodí násilí. Bůh, který to srdce stvořil pro Sebe, se nenechá vysmívat.
„Pokud jde o tradiční katolíky, Víra, kterou mají v tohoto Boha, jim skutečně dává určitou vládu nad vlastním srdcem a nad potřebami jejich dětí. Ale do té míry, do jaké nežijí plně podle své Víry, do té míry, do jaké žijí jako všichni ostatní v prostředí strojů a počítačů, nežijí naplno – jsou ve stavu schizofrenie, rozpolceni mezi Kristem a kulturou Antikrista. Ale pokud jsou rozpolceni, pak jsou alespoň ještě napůl naživu!
„Drazí lidé! Přicházejí za mnou v naší kapli s některými otázkami, o nichž si myslí, že na ně znám odpověď. Dám si práci s odpovědí. Zírají na mě. O tři týdny později jsou zpátky se stejnou otázkou. Je to, jako by už mozek nedokázal víc pojmout. Zdá se, že ideje ztratily veškerou moc ovlivňovat, jak lidé myslí a žijí.
„Problém je hluboký. Něco zásadního se stalo se způsobem, jak mysl funguje a vstřebává informace. Záplava obrazů na obrazovkách přirozeně následuje po zhroucení idejí – a po zhroucení slov, kterými by bylo možné je vyjádřit –, ale myslím si, že k tomuto zhroucení zároveň přispívá. Je to bezpříkladná pohroma, ohromná frustrace, ale jen málo lidí dokáže vidět, co se stalo, nebo vnímat její rozsah.
„Jsou-li ideje diskreditovány, jakákoliv ucelená vize se stává velmi obtížnou. Vstoupili jsme do nového světa. Krize je v devadesátých letech mnohem hlubší než v letech sedmdesátých, přesto si to většina lidí neuvědomuje. Máme zde zcela nový okruh problémů.“
Drazí přátelé, brány pekelné nezvítězí. Jak moudře připomněl arcibiskup Lefebvre kněžím Bratrstva krátce před svou smrtí, nauka, svátosti a Církev, které ustanovil a zanechal nám náš Pán Ježíš Kristus, nemohou zastarat ani ztratit svou účinnost. Za jedné podmínky: že jde skutečně o tu pravou nauku, svátosti a Církev. Rozklad myšlení začal rozpadem Pravdy v protestantismu.
V domácnosti musí být růženec. Pokud se rodina modlí růženec, jsou členové rodiny nejen ve vzájemném společenství jako lidé, ale komunikují také společně s Bohem, který naplňuje nejhlubší potřeby svých lidí. Růženec je jistá přístupová cesta k Bohu, který se nenechá vysmívat, ale který zároveň není nepřístupný.
Zkažený svět se může snažit klást stále více překážek mezi nás a Boha, ale Bůh zůstává Pánem. Pokud je na naší straně alespoň špetka dobré vůle, nic nemůže zabránit Jeho milosti, aby převálcovala každou překážku na cestě, a dokonce i když neexistuje dobrá vůle na naší straně, stejně je může převálcovat.
8. Kdybych na nebe vstoupil, jsi tam ty, jestli si do pekel lehnu, hle, tys tu. 9. Vezmu-li si křídla zory, a spustím se v dálných končinách moře: 10. i tam ruka tvá bude mi v patách a uchopí mne tvá pravice. 11. Řeknu-li: „Tma mě přikryje jistě, budiž nocí vůkol mne světlo." 12. ani tma ti nebude tmavá, a noc jak den ti bude světlá, co je mu temno, je mu světlo. (Ž 138)
S upřímným poděkováním vám všem, kteří i nadále měsíc co měsíc podporujete seminář.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
