Poslušnost pro vás, dialog pro ně (2025)
Lev XIV. tvrdě zasahuje proti tradicionalistům, zatímco pravoslavným předkládá papežství, které nikdy nemusejí poslouchat.
Chris Jackson
30. listopadu 2025
Sedmnáct století po koncilu, který rozdrtil arianismus, Lev XIV. nakonec uskutečnil dlouho avizovanou pouť do Nikáje.
Na papíře to vypadá nádherně – apoštolská cesta do Turecka a Libanonu, ekumenická modlitba nad ruinami baziliky v Izniku [dnešní turecký název Nikáje – pozn. překl.], prohlášení s Bartolomějem ve Faneru, mše v Istanbulu, kde se dokonce podaří říct „jedné podstaty s Otcem“.
Žijeme však v pokoncilní Církvi, kde kamery snímají ruiny, zatímco nauka se vytrácí bočními dveřmi.
Řím po desetiletí přetvářel papežství z viditelného centra jednoty na smluvní „službu“. Ratzinger řekl, že Řím ohledně primátu „nesmí od Východu požadovat víc“ než to, co „se žilo v prvním tisíciletí“. Biskup římský nakládal s Prvním vatikánským koncilem jako s něčím, co musí být ekumenicky „znovupřijato“. Kázání Lva XIV. z 18. května interpretovalo „skálu“ [tj. papežství] pouze duchovně, jako zraněnou lásku, a vyhnulo se jakékoliv zmínce o závazné jurisdikci.
To, co začalo jako akademická spekulace, se stalo veřejným vystoupením – týdenní rituál, který vyhlašuje, že Nikájský koncil patří „všem křesťanským tradicím“ a že s dogmaty, na kterých Řím dříve trval, lze nakládat spíše jako s historickými důrazy než jako s živým závazkem.
Spíše než návrat k víře Nikájského koncilu šlo o veřejné posvěcení rozhodnutí, že nikdo, a tím méně pravoslavní, nemusí přijmout První vatikánský koncil.
In Unitate Fidei – Vyznání víry v nové podobě
Ve svém výročním apoštolském listu In Unitate Fidei dělá Lev XIV. všechno nezbytné, aby uklidnil nervózní konzervativce. Chválí Nicejsko-cařihradské vyznání víry, znovu zmiňuje ariánskou krizi, cituje Atanáše a trvá na tom, že jen skutečně Božský Kristus nás může spasit.
Pak se situace mění.
Vyznání víry se stává „společným dědictvím všech křesťanských tradicí“, základem „ekumenismu, který se dívá do budoucnosti“. Jednota už není viditelným návratem oddělených bratří k jediné Církvi. Je to „současný stav rozmanitosti církví a církevních komunit,“ který musí být potvrzen a udržován.
Lev XIV. opakuje, že to, co nás sjednocuje, je „větší než to, co nás rozděluje“, jako by věci, které katolíky stále oddělují od protestantů a pravoslavných – spor o Filioque, papežský primát, povaha Církve, manželství, ospravedlnění – byly starými spory spíše než otázkou dogmat vs. omylů.
Pak přichází stěžejní věta celého listu: Musíme „za sebou nechat teologické kontroverze, které ztratily svůj smysl“, abychom dospěli ke „společnému porozumění“ a „společné modlitbě k Duchu Svatému“. Nebyly uvedeny žádné příklady. Poselstvím je prostě to, že určité dogmatické boje mohou postupem času ztratit svou naléhavost.
Toto téma je posíleno i typograficky. Lev XIV. vytiskl Nicejské vyznání víry beze slova Filioque a odsunul celou otázku do poznámky pod čarou. Zde se tento doplněk stává kuriozitou – „nenachází se“ v konstantinopolském textu, byl vložen do latinského Vyznání víry v roce 1014 a je „předmětem katolicko-pravoslavného dialogu“.
Filioque už se neprezentuje jako definovaná pravda o vnitřním životě Nejsvětější Trojice. Je to palčivá otázka pro smíšené komise. Formálně se nic nezrušilo, závěry Florentského koncilu stále platí, katechismus stále potvrzuje nauku. A to je ten trik. Nepopřete dogma. Zacházíte s ním jako s věcí k vyjednávání, skryjete ho v poznámkovém aparátu a vychováváte věřící, aby ho vnímali jako problém, se kterým je třeba se vypořádat, spíš než jako pravdu, která se má vyznávat.
Iznik – jedno vyznání víry, jeden mikrofon, jedno vynechání
Jakmile v listu In Unitate Fidei papež věc změkčil, můžete hádat, co se stane v Izniku.
Na pódiu nad jezerem stojí Lev XIV. s Bartolomějem a zástupci patriarchátů, východních katolíků, anglikánů, luteránů, metodistů, baptistů, mennonitů, letničních křesťanů a evangelikálů. Nad vším se tyčí ikona Krista Pantokratora, ruiny tvoří kulisu v pozadí.
Lev XIV. varuje před umenšováním Ježíše na pouhého „charismatického vůdce či superčlověka“. Připomíná, jak popření Kristova plného Božství ze strany arianismu znemožnilo milost. Cituje Nicejské vyznání víry v „jednoho Pána Ježíše Krista… jedné podstaty s Otcem“.
Pak oznamuje, že tato víra v Kristovo Božství je „hluboké pouto, které již sjednocuje všechny křesťany“, včetně společenství, která Nicejské vyznání víry ve své liturgii nikdy nevyznávají. A cituje Augustina: „ačkoliv jsme my křesťané mnozí, v jednom Kristu jsme jedno“.
Otcové z Nikájského koncilu by tomuto kroku nerozuměli. Pro ně vyznat Krista jako pravého Boha z pravého Boha znamenalo rozlišit katolíky od heretiků. Nevytvořilo to žádným kouzlem jednotu s ariány.
V rukách Lva XIV. se dogma, které kdysi tvořilo hranici mezi Církví a omylem, stává důkazem, že křesťané jsou už v podstatě jedno a jen potřebují dialogem a vzájemnou láskou „překonat pohoršení rozdělení“. Není zde ani náznak, že znovusjednocení vyžaduje, aby se každý podrobil Římskému stolci či v plnosti přijal katolické dogma.
Od této christologie sklouzává rovnou k horizontalismu. Říká, že protože vyznáváme „jednoho Boha, Otce“, „není možné“ vzývat Ho bez toho, že uznáme za bratry a sestry všechny muže a ženy bez ohledu na náboženství. Cituje deklaraci Nostra aetate a navrhuje „univerzální bratrství“, jemuž mají náboženství sloužit.
Pak přichází liturgická pointa. Všichni přítomní společně recitují Nicejsko-cařihradské vyznání víry v angličtině a bez Filioque. Tento okamžik je zachycen jako viditelné „pouto jednoty“ mezi rozdělenými křesťany.
Latinská Církev po staletí považovala Filioque za vyjádření zjevené pravdy, o němž se nevyjednává. Florentský koncil výslovně učil, že Duch Svatý vychází z Otce i Syna „jako z jednoho principu“ a odsoudil popírání této nauky. Nyní je tento dodatek považován za překážku, která se má pro klíčové ekumenické chvíle odstranit. Dogma přežívá v učebnicích, ale v praxi umírá.
Sesterské církve a společné Velikonoce
Společná deklarace s Bartolomějem je teologickým komentářem k týdennímu divadlu.
Lev XIV. a Bartoloměj děkují Bohu za milost jejich „bratrského setkání“. Své komunity nazývají „sesterskými církvemi“ a popisují se tak, že kráčejí s „pevným odhodláním“ po cestě dialogu „k obnovení plného společenství, v něž doufají“. Připomínají deklaraci Pavla VI. a Athenagorase z roku 1965, která hovořila o „plném společenství víry, bratrském souladu a svátostném životě“ prvního tisíciletí.
Obrázek je jasný. Řím a Cařihrad jsou dva starobylé patriarcháty, které se tragicky odcizily, a teď se snaží napravit společenství obnovením rovnováhy prvního tisíciletí. První vatikánský koncil i Florentský koncil jsou odsunuty z jeviště. „Překážky“ už nejsou herezemi, kterých je potřeba se zříct, ale „otázkami, které byly historicky považovány za rozdělující“ a jsou nyní svěřeny Společné mezinárodní komisi pro teologický dialog. Komise je vychvalována a nikomu se neřekne, že o určitých naukách se nedá vyjednávat.
Deklarace vyjadřuje potěšení, že to letos shodou okolností vyšlo tak, že všichni křesťané slavili Velikonoce ve stejný den, a vyjadřuje touhu po stálém společném datu. Všekřesťanské společné Velikonoce se stávají svátostí jednoty. Nikdy se neobjevuje myšlenka, že by se měla vyžadovat společná víra a společné podrobení Římu.
Atatürk, Modrá mešita a to, co není vidět
Pokud chcete onen týden v jednom obraze, pak je to Lev XIV., jak klade věnec v mauzoleu Mustafy Kemala Atatürka.
Atatürkův režim dokončil zničení křesťanské přítomnosti v Malé Asii a to, co zbylo, uzavřel do sekulární republiky. Přesto římský biskup svědomitě uctí jeho hrobku. Jeho obhájci trvají na tom, že to „dělá každý zahraniční vůdce“, jako by to byl morální argument. Nikájský koncil je připomenut poctou u hrobu člověka, jehož stát pohřbil nikájské potomky.
Pak přichází Modrá mešita. Lev XIV. navštíví Mešitu sultána Ahmeda, sundá si boty, poslouchá výklad muezína o této budově a o islámské modlitbě a klade otázky. Vatikán návštěvu popisuje tak, že se odehrála v duchu „usebrání a pozorného naslouchání, s hlubokou úctou k místu a víře těch, kdo se shromáždili k modlitbě.“
Hagia Sofia, zmrzačená katedrála, které byl nyní navrácen status mešity, mezitím zůstává mimo plán cesty. Žádná veřejná návštěva, žádné bědování a žádná kající modlitba. Mešita je bezpečnou půdou pro „pozorné naslouchání“. Znesvěcená bazilika je příliš „politická“.
Tentýž papež, který bezstarostně prohlásil, že nás „František provází z nebe“ nyní uctívá otce moderního tureckého sekularismu a vynechává největší znesvěcený chrám na Východě. Nauka je pružná. Dějiny jsou tvárné. Ekumenismus a bratrství jsou nejvyššími dobry.
První vatikánský koncil pro vás, nepovinný pro ně
Pro katolíky, kteří si stále myslí, že První vatikánský koncil skutečně znamená to, co říká, tento týden v Turecku jen potvrzuje vzorec, který už jste vysledovali.
Řím už netrvá na tom, že pravoslavní musí přijmout dogmatickou konstituci Pastor aeternus. Místo toho nabízí čestný primát z prvního tisíciletí. Papežský úřad je přeměněn na ministerstvo naslouchání a „předsedání v lásce“, které má dost autority na to, aby potlačilo starou mši, ale je příliš křehké na to, aby po schizmaticích požadovalo vyznání dogmat, které sám Řím definoval.
Nikájský koncil se stává značkou ekumenické jednoty, nikoliv shromaždištěm pravdy. Lev XIV. recituje Vyznání víry, ale ne tu část, kterou Východ odmítá. Podepisuje společnou deklaraci, která hovoří o „sesterských církvích“ a společném datu Velikonoc, ale ne o podřízení se Římu. Navštěvuje mešitu v „pozorném naslouchání“ a klade věnec na Atatürkovu hrobku, zatímco se vyhýbá chrámu Hagia Sofia.
Zároveň zůstává plný aparát papežské autority v účinnosti proti tradičním katolíkům. Papežství, které je příliš „pokorné“, aby před Bartolomějem trvalo na svých vlastních dogmatech, je nemilosrdně sebejisté, když vydává disciplinární dokumenty proti latinské mši. Biskupové poslušně zavírají prosperující tradiční farnosti a kněží, kteří citují Florentský a Tridentský koncil zjišťují, že se s nimi zachází jako s neloajálními.
Pro pravoslavné a protestanty je První vatikánský koncil nepovinný. Pro tradiční katolíky je i kladení otázek ohledně pokoncilních novot považováno za vzpouru proti Kristovu náměstku. Papežský maximalismus se obrací dovnitř a papežský minimalismus navenek.
Nikájský koncil odsoudí Lva XIV.
Pravdou, která nutí k zamyšlení, není jen to, že Lev XIV. zradil ducha Nikájského koncilu. Ale to, že Nikájský koncil odsoudí Lva XIV.
Biskupové, kteří se u onoho jezera v roce 325 shromáždili, byli omylní lidé, ale věřili, že omyl zabíjí duše. Byli ochotní ztratit císařskou přízeň a snášet vyhnanství pro jediné slovo – homoúsios. Věřili, že jednota přichází skrze pravdu, nikoliv skrze zastírání rozporů.
V protikladu k tomu se biskupové v Izniku v roce 2025 chovají, jako by jednota byla jen pocitem. Vyznání víry se stalo odznakem, který může nosit každý, pokud příliš nahlas netrvá na tom, co z něj vyplývá. Papežství se stalo mikrofonem pro společná prohlášení o míru, ekologii a bratrství.
Lev XIV. tiskne Vyznání víry bez Filoque a nazývá tento článek „předmětem dialogu“. Recituje zkrácené Vyznání víry s těmi, kteří výslovně odmítají nauku zakořeněnou v latinské tradici. Podepisuje deklaraci, která považuje Řím a Konstantinopol za sesterské církve, které vyjednávají o budoucím uspořádání, a ani jednou neuvádí nepřekročitelné podmínky, které hájili papeži minulosti.
Tak pracuje pokoncilní revoluce. Zřídkakdy rozporuje. Prostě si odmítá pamatovat.
Ale Nikájský koncil si pamatuje. Pokaždé, když Lev XIV. cituje Vyznání víry, přivolává koncil, který exkomunikoval ty, kteří jej překrucovali. Pokaždé, když klade věnec na Atatürkovu hrobku, ať už se mu to líbí nebo ne, stojí ve stínu mučedníků, jejichž krví nasákla tato země. Pokaždé, když hovoří o „sesterských církvích“, přivolává staletí papežské nauky, která schizma nazývala pravým jménem.
Zakroužit v helikoptéře nad ruinami není skutečnou poutí. Skutečnou poutí je ta, kterou teď musí vykonat každý seriózní katolík – zpět od ekumenických foto-akcí k věroučným textům, od společných deklarací ke slavnostním definicím, od uklidňující rétoriky „dialogu“ k tvrdé jasnosti Vyznání víry, včetně Filioque.
Tři sta osmnáct Otců se podepsalo pod toto Vyznání víry. Otázkou není, zda se Lev XIV. nachází u stejného jezera. Otázkou je, zda stále věří všemu, co napsali.
Zdroj: Hiraeth In Exile
Překlad: D. Grof
