Istanbulská deklarace – mezník apostaze (2025)
1. prosince 2025
Atila Sinke Guimarães
Cesta papeže Lva XIV. na Střední východ stále probíhá v Libanonu, když píšu tyto řádky. Dne 27. listopadu přijel v atmosféře všednosti do Ankary, kde ho prezident Recep Erdogan nepovažoval za hodného přivítání na letišti. Místo toho jel Lev XIV. do prezidentského paláce, aby vzdal úctu Erdoganovi. Pak měl papež proslov k tureckým autoritám a diplomatickému sboru v prezidentské knihovně v Ankaře, kam přišlo méně než 200 lidí – včetně prelátů, početných novinářů a bezpečnostní stráže.
Malé pódium v Nikáji pro papeže a několik osob.
Další den jel do Nikáje, kde se modlil se schizmatickým patriarchou Bartolomějem na vyvýšeném oploceném pódiu, doprovázen nejvýše čtyřiceti lidmi. Toto místo bylo vybráno, protože se zde údajně před 1700 lety konal První nikájský koncil. Dne 29. listopadu navštívil prázdnou Modrou mešitu.
Krátce řečeno, můžeme přinejmenším říct, že islámské občanské a náboženské autority ho příliš vřele nepřivítaly. Méně eufemisticky řečeno bychom mohli říct, že ho okázale přehlížely.
Katolíci přesto 28. listopadu ráno naplnili katedrálu Ducha Svatého na modlitební setkání a večer 29. listopadu navštívilo okolo čtyř tisíc lidí různých náboženství papežovu mši ve Volkswagen aréně v Istanbulu. Také schizmatici se odpoledne 29. listopadu a ráno 30. listopadu snažili shromáždit nějaké lidi na dva obřady ve svém malém chrámu sv. Jiří.
To je dojem, který jsem si mohl udělat ohledně přijetí papeže Prevosta v Konstantinopoli, městě mnoha jmen – říšské Byzantium, vznešená Konstantinopol – toto jméno preferuji – a republikánský Istanbul.
Vynechané Filioque
Teď rozeberu věroučný aspekt této cesty.
Při čtyřech příležitostech recitoval Lev XIV. Vyznání víry – na pódiu v Nikáji 28. listopadu, v doxologii v schizmatickém chrámu sv. Jiří ráno 29. listopadu, při mši na stadioně večer téhož dne a při Božské liturgii v chrámu sv. Jiří 30. listopadu. Pokud jsem mohl ověřit, při všech těchto příležitostech vynechal část katolického Vyznání víry, která zmiňuje vycházení Ducha Svatého z Otce i Syna – Filioque.
Papež a schizmatický patriarcha podepisují Istanbulskou deklaraci.
V Istanbulské deklaraci, kterou společně s Bartolomějem vydal, byla reprodukována část Vyznání víry, v níž bylo toto vycházení Ducha Svatého také vynecháno. Text je následující:
„Kromě uznání překážek, které brání obnovení plného společenství mezi všemi křesťany – překážek, které se snažíme řešit cestou teologického dialogu – musíme také uznat, že to, co nás spojuje, je víra vyjádřená v Nicejském vyznání. Je to spásná víra v osobu Božího Syna, pravého Boha z pravého Boha, jednopodstatného (homoúsios) s Otcem, který se pro nás a pro naši spásu vtělil a přebýval mezi námi, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a přijde znovu, aby soudil živé i mrtvé.
„S příchodem Božího Syna jsme zasvěceni do tajemství Nejsvětější Trojice – Otce, Syna a Ducha Svatého – a jsme pozváni, abychom se, v Kristu a skrze Krista, stali dětmi Otce a spoludědici s Kristem z milosti Ducha Svatého.“
Vynecháním Lev XIV. de facto popřel dogma Filioque, aby potěšil samozvané pravoslavné.
Když tedy Toledský koncil (589) poprvé oficiálně učil nauku o Filioque, ve skutečnosti znovu potvrzoval dlouhou teologickou tradici před ním. Stejnou nauku učilo mnoho dalších koncilů, které znovu potvrzovaly Fillioque. Mezi nimi můžeme citovat koncil v Cáchách (809), ve Wormsu (868), Čtvrtý konstantinopolský koncil (870), koncil v Bari (1098), Čtvrtý lateránský koncil (1215), Druhý lyonský koncil (1274), Florentský koncil (1438) a Jeruzalémské koncily (1583, 1672).
Sv. Vincenc Lerinský předkládá kritérium k posouzení pravé nauky.
Mezi světci, kteří bránili Filioque, můžeme jmenovat sv. Augustina. sv. Hilaria z Poitiers, sv. Atanáše, sv. Cyrila Alexandrijského, papeže sv. Lva Velikého, sv. Řehoře Naziánského, sv. Řehoře z Nyssy, sv. Ambrože, papeže sv. Řehoře Velikého a sv. Basila.
Vidíme tedy, že papež Lev XIV. jasně opouští dogma vyjádřené v katolickém Vyznání víry. Fakt, že Jan Pavel II. a Benedikt XVI. udělali totéž – recitovali Vyznání víry bez Filioque – neomlouvá Lva XIV., že to také učinil, ale spíše zvětšuje závažnost apostaze – namísto apostaze jednoho papeže je to apostaze několika.
Papež Istanbulskou deklaraci zakončil těmito slovy:
„Důrazně vyzýváme všechny věřící našich církví, a zejména duchovenstvo a teology, aby s radostí přijali dosavadní výsledky a usilovali o jejich další rozšiřování.“
Díky takovému povzbuzení vidíme, že Lev XIV. nepřímo vybízí všechny katolíky, aby přestali recitovat Vyznání víry s Filioque, což bylo jedním z „výsledků“ ekumenického dialogu, na který odkazuje.
Jako katolík, který svůj život věnoval obraně naší svaté Víry a naší Matky Církve, mohu veřejně říct, že uctivě odporuji této nové nauce Lva XIV. a dvou dalších zmiňovaných papežů, pokud jde o Filioque a změnu Vyznání víry.
Jsem přesvědčen, že se řídí agendou progresivismu, která má nahradit Církev bojující, charakterizovanou obranou jediné katolické Víry, Církví tolerantní, která přehlíží Víru pod záminkou lásky a jednoty s falešnými náboženstvími.
Myslím si, že tato nauka odporuje katolické Víře, jak se učila během 1958 let před nástupem koncilních papežů na Petrův stolec a před Druhým vatikánským koncilem.
Pokud tato nová nauka odporuje stálému Magisteriu Církve, odporuji jí; pokud papežovo učení nadále následuje toto Magisterium, přijímám jej. To je postoj, který může a má zaujmout věrný katolík.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
