Komentář Eleison CMI – Krátkozraký Druhý vatikánský koncil
(901)
19. října 2024
KRÁTKOZRAKÝ DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL
Pokud chceme spasit svou duši pro věčnost, jak to po nás všech chce Bůh (I Tim. II, 4), pak svět, který nás teď obklopuje, je pro tento účel nebezpečným prostředím, protože obecně řečeno lidstvo sedm století pomalu ale jistě degradovalo Boha tak, aby mohlo zaujmout Jeho místo. Je to pošetilý pokus odsouzený k neúspěchu, mezitím však lidstvo dovedl na pokraj jaderné sebevraždy. Na této cestě od doby Vtělení po dnešek byla největší překážkou této lidské pošetilosti Boží Církev ustavená Božím Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem, jako pokračování Jeho Vtělení mezi lidmi, jako světlo světa k rozptýlení lidského zmatení a jako sůl země k zabránění zkažení lidí. Bohužel byl Druhý vatikánský koncil v 60. letech 20. století vrcholem lidských snah sloužit ďáblu zmrzačením Církve, aby se všechny lidské duše poslaly do pekla namísto do nebe. Odtud přišlo zmatení a zkažení všeho kolem nás.
Druhý vatikánský koncil však musel být rafinovaný, protože ve 20. století již matka Církev analyzovala a vyvrátila velké omyly, které vedly k Druhému vatikánskému koncilu, zejména protestantismus (1517) a jeho potomky, liberalismus (1717) a komunismus (1917). Mezi mnoha omyly, které tyto tři doprovázely, byl nejnebezpečnějším modernismus (1907), protože jej vedli kněží uvnitř Církve, kteří chtěli Boží Církev modernizovat jejím přizpůsobením bezbožnému modernímu člověku. Proto byla potřebná rafinovanost k oklamání katolíků, kteří byli ostražití vůči protestantismu ve všech formách (a ze stejného důvodu bude Antikrist potřebovat ještě větší rafinovanost, aby oklamal lidstvo, které bude varováno Božím trestem, k němuž mezitím dojde).
Když arcibiskup Lefebvre v roce 1991 zemřel, jednou z jeho nadějí bylo, že Kněžské bratrstvo, které v roce 1970 založil, bude pracovat na rafinovaných omylech Druhého vatikánského koncilu, aby je analyzovalo a odsoudilo. Je to cenná práce ke spáse duší a jedna kniha je z tohoto pohledu vynikající, Prométheus, náboženství člověka autora P. Álvara Calderóna, která byla přeložena do francouzštiny a minulý rok v květnu vydána tiskárnou Bratrstva ve Francii. Je dostupná zde. Kniha se nečte snadno, ale lze ji vřele doporučit pro její mistrovský tomistický rozbor Druhého vatikánského koncilu.
Zde je například ve velmi stručné formě první velký omyl Druhého vatikánského koncilu, který P. Calderón odsuzuje: Člověk musí být středem náboženství, protože je mezi všemi ostatními hmotnými stvořeními jediným, které je zároveň duchovní. Proto je všem nadřazen, je hlavním účelem všech a je hlavním účelem celého hmotného stvoření, neboť je jediným stvořením stvořeným pro sebe, všechna ostatní hmotná stvoření byla stvořena pouze pro něj. Proto musí být středem každého pravého náboženství tohoto stvoření.
Všechny tyto argumenty však opomíjejí Stvořitele. Pokud začneme od Boha, a nikoliv od člověka, pak víme, že jedinou a konečnou příčinou stvoření člověka musí být podstata samotného Boha, protože jediným možným předmětem Boží vůle je Jeho vlastní dobrota, protože jen tato nekonečná dobrota může naplnit Jeho nekonečnou vůli. Jakékoliv stvoření a vše, co se On svobodně rozhodne stvořit, může On chtít pouze ve Své vůli Svého nestvořeného Já a skrze ni.
Proto může být jedině On sám, a nikoliv člověk, konečným cílem stvoření a jedině On může být středem jakéhokoliv pravého náboženství tohoto stvoření. Všechny argumenty v dokumentech Druhého vatikánského koncilu, které se pokoušejí postavit do středu stvoření kolem nás člověka místo Boha, selhávají z neznalosti, ať už vědomé či nevědomé, úmyslné či neúmyslné, největších pokladů katolické Tradice v oblasti filozofie a teologie. A tak je jeden z posledních a nejhorších dokumentů Druhého vatikánského koncilu, Gaudium et spes, podle otce Calderóna prošpikován velmi nedostatečnou moderní filozofií personalismu, podle níž je středem všeho lidská osoba. Ne, není. Je to Bůh, kdo je středem všeho.
Kyrie eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
