neděle 7. března 2021

Komentář Eleison DCCXII – Zpochybněná věda (2021)

Komentář Eleison DCCXII – Zpochybněná věda (2021)

(712)

6. března 2021

ZPOCHYBNĚNÁ VĚDA

Jen nemnoho lidí dnes ještě zpochybňuje nadřazenost vědy, pokud přijde na to, co nám lidem poskytuje šťastný svět a dobrý život. Nahraďte náboženství vědou a materialismem, říkalo se v Protokolech sionských mudrců (EC 699), jako by věda a materialismus řešily všechny problémy života. Proslulý řecký filozof Aristotelés (384–322 př. Kr.) potřeboval čtyři příčiny, aby analyzoval skutečnost: účelovou, účinnou, tvarovou a látkovou. Moderní člověk však v podstatě vymazal finální neboli účelovou příčinu a účinnou příčinu neboli toho, kdo působí, nepochybně proto, že obojí vede ve skutečnosti k Bohu, který není pro tvar a látku věci potřeba. Od Galilea (1564–1642) je „věda“ stále více bezbožná.

Moudrost Shakespeara (1546–1616) však rozpoznala, že je více věcí na zemi i v nebi, než je v Horaciově filozofii (Hamlet I) a největší německý spisovatel Goethe (1749–1832) věděl, že existuje poznání přírody, které je nadřazené vědeckému. Jde o poznání, které se zmocňuje vnitřního ducha přírody. Jiný současník, anglický básník William Wordsworth (1770–1850) si byl na přelomu 18. a 19. století také vědom toho, že lidstvo se díky průmyslové revoluci a podpoře materiální vědy ubírá směrem, který v jistých ohledech není pokrokem, ale regresí: jak postupovala znalost hmoty, tak upadala znalost ducha. Jedním z Wordsworthových žáků byl proslulý katolický konvertita a spisovatel oblíbených duchovních knih P. William Faber (1841–1863). Wordsworth sám se konvertitou nikdy nestal, ale přinesl katolické ovoce. Zde je jeho proslulý sonet o antiduchovním moderním světě:

Svět je nám příliš blízký; pozdě, brzy

pachtěním planým promarňujeme síly; Moderní nakupování!

k Přírodě netečnost jsme zakoupili,      Co vědí lidé z předměstí o přírodě?

zaprodali jsme srdce, kupčí drzí!

Moře, co k měsíci se vzpíná prsy,        Wordsworth sám strávil velmi šťastné

vichry, co téměř neúnavně kvílí            dětství uprostřed radostí přírody

usebírají se jak kvítí chvíli,                   v Jezerní oblasti v Severní Anglii.

k tomu jsme slepí, hluší, až to mrzí;

avšak nás ne. Bože! Jak oslovuje         Křičí, že by byl raději

být Pohan, dávným krédem odkojený;  předkřesťanem než postkřesťanem,

jak on bych stál na lučině co tu je,  protože alespoň jeho víra v pohanské bohy

v záblescích abych, neosamocený,   by mu dala nějaký pocit jednoty s 

zřel Protea, jak z vod se vynořuje;  nádherným výjevem přírody před sebou.

či slyšel Tritóna roh ověnčený.       Za daného stavu cítí jen „zoufalství“

                                                         – vyhoření.

 

(Překlad sonetu Václav ZJ Pěnkava, zde)

Lidé z předměstí zpravidla nemají rádi poezii a jejich odporná média ji přepíšou jako prózu, když budou chtít. Aby básníci řekli to, co chtějí říct, dají si zvláštní námahu říct to prostřednictvím rýmu a rytmu, a samotný ten fakt stačí pro naznačení toho, že život je o něčem víc než o materialistických předměstích. Většina lidí z předměstí je však spokojená se svým materialismem a preferují to, aby se jim jejich nedostatek nepřipomínal. A tak se láska k přírodě obrací k lyžování a motorovým člunům, zatímco poezie je diskreditována, ignorována a čeká na oživení, až se znovu začnou cenit duchovní věci. Přijde to, ale závisí to na katolické Církvi. Člověk stačí na to, aby stáhnul přírodu i sebe ke dnu, ale jen Bůh může oboje vytáhnout nahoru. P. Faber ukázal cestu. Neskončil zoufalý.

Kyrie Eleison

Zdroj: The St. Marcel Initiative

Překlad: D. Grof