úterý 26. února 2019

Proviňují se tradicionalisté farizejstvím? (2019)


Proviňují se tradicionalisté farizejstvím? (2019)
http://www.unamsanctamcatholicam.com/images/pharisees2.jpg
Jedním z nejčastěji se znovuobjevujících a nejpalčivějších obvinění vznášených proti tradičním katolíkům je nařčení z „farizejství“ nebo „legalismu“. To je velmi závažné tvrzení: konec konců byli farizejové lidskými činiteli odpovědnými za ukřižování Krista a odkazovalo se na ně jako na „plémě zmijí“ (Mt. 23:33). Farizejů se Ježíš zeptal na strašlivou otázku: „Jak uniknete pekelnému trestu?“ Proto by tradiční katolíci měli na toto obvinění odpovědět s maximální vážností, a nikoliv ho jen přejít, když liberální katolíci, protestanti nebo konzervativní katolíci začnou kolem sebe házet tímhle slovem začínajícím na „F“.
Hanlivá síla spjatá s nálepkou „farizej“ nespočívá v samotném tom slově, ale v tom, co toto slovo obrazně vnáší do myšlení. Když někdo nazve tradicionalistu farizejem, samozřejmě neříká, že jsme stoupenci vlivné sekty v judaismu v 1. století. Spíše vznáší tutéž kritiku, kterou Kristus vznášel proti náboženské hierarchii Své doby: že se příliš staráme o vnější věci, že naše zbožnost je celá hraná, že naše lnutí k tradici je rigidní a bez života. Přesto jsou všechna tato obvinění velice proměnlivá a otevřená mnoha výkladům. Vraťme se zpět k Písmu svatému a definujme, co přesně je podstatou farizeje, a pak to porovnejme s tradičními katolíky, abychom viděli, mají-li naši hanobitelé pravdu. Podle Písma svatého Náš Pán vztahuje na farizeje následující:
  • „Mluví, ale nejednají.“ (Mt. 23:3)
  • „A všechny své skutky činí, aby je lidé viděli.“ (Mt. 23:5)
  • „opustili jste ... spravedlnost, milosrdenství a věrnost“ (Mt. 23:23)
  • „čistíte číši a mísu po povrchu, uvnitř jste však plni loupeže a nečistoty“ (Mt. 23:25)
  • „zevně se sice jeví [lidem] úhlednými, uvnitř však jsou plny kostí z mrtvých a všeliké nečistoty“ (Mt. 23:27)
  • „posílám k vám proroky a mudrce a učitele. Některé z nich zabijete a ukřižujete..“ (Mt. 23:34)
  • „Tak rušíte slovo Boží svým podáním...“ (Mk. 7:13)
  • „žádáte znamení“ (Mk. 8:11-12)
To je jen několik tvrzení vyřčených v Písmu svatém o farizejích. Chovají se však tradiční katolíci stejně? Mluví tradicionalisté, ale nejednají? Chápu, že někde mohou existovat jednotliví tradicionalisté, kteří mohou upadnout do farizejství. Nejen, že připustím, že se to stává, ale mohu dokonce i chápat, jak by člověk mohl argumentovat, že tradicionalismus zaměřený na předpisy bez působení milosti by k tomu skutečně mohl vést. Navzdory tomu si však myslím, že na zemi neexistuje žádná více „praktikující“ skupina katolíků než tradicionalisté. Zbožnost je mezi tradicionalisty živější než mezi mnoha progresivními farnostmi. Činí tradicionalisté „své skutky, aby je lidé viděli“? Pokud to vztáhneme na liturgii, pak je odpověď určitě ne. Každý ví, že tridentská mše se soustřeďuje na Boha, nikoliv na lidi. S knězem sloužícím ad orientem ani není největší tajemství mše pro lid vůbec viditelné. Sv. Hostie je konsekrována mimo pohledy [lidí], dokud není náhle pozdvižena k úctě všech jako slunce vycházející ráno zpoza hor.
Pokud něco, tak jsou to Novus Ordo a progresivní druhy liturgií, které se slouží, „aby je lidé viděli“. Principem za těmito liturgiemi je horizontalismus – to, že účelem liturgie je povznášet a oslavovat naše bližní. Jak může liturgie, jejíž důraz je jako u tradiční latinské mše na adoraci Boha, být obviňována, že je taková, aby „ji lidé viděli“, zatímco ta liturgie, jejíž jasný účel je často definován jako, že je o společenství, je vychvalována jako, že je opravdovější a na Boha zaměřená? To je převrácené myšlení.
A co obvinění, že farizejové opomíjejí „spravedlnost, milosrdenství a věrnost“? Stálým pokušením je dodržovat [jen] vnější náboženské předpisy bez nutných doprovodných vnitřních dispozic. Nikdo však nemůže soudit srdce člověka a z tohoto důvodu nemůžeme učinit jakékoliv obecné prohlášení o tom, zda jsou víc či méně „šlechetní“ tradicionalisté nebo konzervativci nebo liberálové: potkal jsem skutečné šelmy v každé té kategorii. Jedním bodem k zamyšlení však je toto: který katolík spíše bude šlechetnější – ten, jehož celková stavba je symbolicky a obřadně uspořádána k Bohu, který je Láska, nebo ten, jehož liturgie a svátostný život je zbaven symbolismu či tradice a je vykonáván banálním způsobem s minimalistickými tendencemi? Kromě toho však byl vznesen i skutečný argument, že tradiční katolicismus je prospěšnější chudým.
A co Kristova slova, že farizejové „se zevně jeví úhlednými“, jsou však plní prázdnoty a špatní vnitru? Platí to o tradicionalistech? Někteří mohou říct, že toto by se mohlo vykládat jako odsouzení onoho stupně umělecké, strukturní a liturgické znamenitosti, která se nachází v tradiční latinské mši (tj. že vnějškově se naše mše jeví nádherné, ale vnitřně jsou prázdné). Je-li toto argumentem, pak je to klasické zaměňování legitimní znamenitosti za „vychloubání“. Jestliže kněz má nádherná a nákladná roucha, je obviňován, že je okázalý; je-li bohoslužebné náčiní vyrobeno z drahých kovů, obviněním je, že kněz/farnost plýtvá penězi na něco nepodstatného, když by mohly být lépe utraceny někde jinde (což je ozvěna Jidášovy stížnosti v Janově evangeliu 12:5); kážou-li se homilie, jež sdělují čistou Kristovu nauku, jsou příliš výběrová, akademická, rozvratnická atd. Je-li liturgická hudba provozována nádherně a dle tradice Církve, je sbormistr obviňován, že se chce „předvádět“. Krátce řečeno, na každého, kdo si myslí, že liturgie by měla být pěstována dobře, se shlíží spatra, protože má přístup „svatější než druzí“.
Katolický komentátor Mark Shea uplatňuje stejný přístup, pokud jde o lidi, kteří trvají na tom, že by se měly následovat liturgické rubriky a že se má udržovat důstojnost liturgie. Říká: „Někteří lidé jsou hypochondři, kteří si představují zranění tam, kde žádné není, nebo kteří velmi zveličují malá roztrpčení jako veliká“ a [dále argumentuje] že frustrace ohledně problémů s Novus Ordo jsou prostě jen kvůli „přecitlivělosti“.
Jak na to odpovíme? Měli bychom si uvědomit, že to vůbec není o tom být svatější než druhý. Ve skutečnosti právě naopak. Trvat na správném sloužení liturgie je z několika důvodů skutkem pokory: 1) Potvrzuje to hlubokou pokoru člověka před strašlivým tajemstvím odehrávajícím se na oltáři, 2) Je to pokora, protože zdvořile přijímáme to, co nám bylo předáno Otci a nedovolujeme si to domýšlivě měnit a upravovat, aby to vyhovovalo duchu času, a 3) Vždy je to pokora uposlechnout spíše než nalézat chyby, což je to, co byla reforma z roku 1970: hledání chyb u tradiční liturgie Církve a domýšlivost, že moderní člověk to udělá lépe, než jak to fungovalo 1500 let. Toto je opovážlivost a přístup typu „svatější než ty“, protože moderní člověk trvá na tom, že je svatější a moudřejší než světci a učitelé v historii Církve.
Farizejství je přehnané zaměřování se na pravidla pro pravidla, což je přesným opakem toho, co tradicionalisté chtějí. Nechceme zmnožovat pravidla nebo uvalovat na katolíky [další] pravidla: prostě jen chceme, aby byl Bůh uctíván a aby se věci dělaly správně. Je farizejstvím očekávat, že katolíci budou dodržovat právě ta pravidla, u nichž vyznávají, že k nim lnou? Myslím si, že jsme dnes ve velkém nebezpečí přespřílišné familiárnosti vůči Bohu a musíme si uvědomit, že věci, jež v liturgii děláme, Jej mohou urážet a urážejí, jestliže se neprovádějí správně, a že dělat věci správně není „předvádění se“. Předváděli se židovští kněží, když pokryli Archu čistým zlatem? Když vyzdobili náprsník velekněze nákladnými drahokamy? Když vydali ohromné sumy peněz na zbudování Chrámu? Samozřejmě, že ne. Ve Starém zákoně to byl Sám Bůh, kdo takové věci žádal, z prostého faktu, že to, co je pro člověka nejnákladnější a nejdrahocennější, je tím, co nejpřiměřeněji odráží hrozivou slávu a čistotu Boha. Není to předvádění se, jako nebylo předváděním se, když se Archa pokryla zlatem. Je to o prostém konstatování Reality, na níž nám tyto nákladné liturgické předměty ukazují. Samotná pravidla nás nespasí, ale vytvářejí počáteční bod.
A co pronásledování? „Pronásledují“ tradiční katolíci netradicionalisty? Naopak, jsou to tradicionalisté, jímž se posledních několik desítek let říká, že jsou schizmatici, rebelové atd., a jedná se s nimi jako s druhořadými katolíky. Kdyby mohl být někdo obviněn z něčího pronásledování, byli by to ti se stálým zájmem urputně katolíkům vnucovat ducha Druhého vatikánského koncilu.
A nakonec, „ruší“ tradicionalisté slovo Boží svými výklady? Kontextem tohoto tvrzení je Ježíšovo odsouzení farizejů za jejich výklad ohledně darování peněz Chrámu, kterému se říkalo zásvětný dar (Mk. 7:11), a který [výklad] šel proti podpoře starých rodičů. Jinak řečeno, farizejský výklad odporuje a ruší přikázání Boží ctít svou matku a otce. Toto obvinění [z farizejství] je protestanty vznášeno proti katolíkům tak často, že jsem překvapen, že by se kterýkoliv katolík otočil a použil jej vůči jinému katolíkovi. Jestliže je kromě toho tradicionalista z tohoto důvodu odsuzován, tak je pak odsuzován i každý jiný katolík, protože tradicionalista se drží Víry, jak byla praktikována všemi katolíky ještě před pár desítkami let. Proto, jestliže my [údajně] rušíme Boží přikázání, pak tak činili všichni světci a učitelé, kteří používali stejnou liturgii a praktikovali tutéž disciplínu. Měli by si vzpomenout na slova sv. Edmunda Kampiána vůči svým protestantským věznitelům při svém soudním procesu: „Když odsuzujete nás, odsuzujete své vlastní předky.“
A nakonec, obvinění z „farizejství“ vůči tradicionalistům je založeno na zavádějící představě, že je špatné očekávat, že se něco udělá správně. Je to smutný výrok o stavu naší Církve, když ti, kteří prostě chtějí, aby se zachovávala slušnost a udržoval pořádek, jsou dáváni dohromady se stejnými zlotřilci, kteří zavraždili Krista.  
Překlad: D. Grof