čtvrtek 10. prosince 2015

O rovnosti aneb nerovnosti lidské přirozenosti ve stavu rajské nevinnosti (1923)

 
O rovnosti aneb nerovnosti lidské přirozenosti ve stavu rajské nevinnosti (1923)
Naskýtá [se] otázka, zda-li by v pokolení lidském, kdyby bylo setrvalo v rajské nevinnosti, panovala úplná rovnost. Na tuto otázku jest odpověděti, že by byli všichni lidé sobě rovni co do přirozenosti lidské, podle které by byli podobně jako nyní náleželi k jednomu a témuž pokolení lidskému, jakož i co do synovství Božského, k němuž byli všichni milostí Boží povolání a povýšeni. Nicméně by byla mezi nimi veliká nerovnost mravního života a to hlavně pro různost schopností a jejich použití.
Tato nerovnost plyne již z poměru, v jakém Adam stál k Evě a Eva k Adamovi. Adam byl hlavou své ženy, ona jeho tělem. A jelikož hlava jest nad tělem, byl také Adam v jistém smyslu nad Evu povznesen. Adam byl slávou Boží, Eva slávou Adamovou. Tedy již v manželství, kterým je Bůh spojil, jest obsažena jistá různost osob jím spojených. Další různost plyne z poměru, v jakém stáli první rodiče k svým dítkám a ku všemu svému potomstvu. Aby mohli tento svůj úkol jako rodičové vyplniti, k tomu je opatřil Bůh zvláštní autoritou, kterou nabyli práva a moci nejen své dítky vychovávati, nýbrž jim také poroučeti, a dítky byly zavázány, rodičů svých poslouchati. A poněvadž již v ráji založen všechen tělesný i duševní život a vývoj jeho na rodině, která již pojmem svým vylučuje naprostou rovnost svých členů: muže vzhledem k ženě a rodičů vzhledem k dítkám a naopak, nemůže býti řeči o naprosté rovnosti lidského pokolení, i kdyby bylo stále žilo v původní rajské spravedlnosti a svatosti. Vždyť již v hmotné přírodě pozorovati všestrannou nadřaděnost a podřaděnost jednotlivých bytostí, z nichž jedny slouží druhým a touto službou je udržují v existenci a řídí je k cílům vytknutým. A proto nemohli v říši tělesně-duchové nad hmotnou přírodou povznesené jednotliví lidé býti pouhá membra disjecta beze všeho vzájemného vztahu vedle sebe žijící. Lidský život jest nepoměrně rozmanitější a bohatší, než veškeren nižší život vegetativní a animální a proto musil býti podroben jistým zákonům, které uváděly v něj přemnohé rozdíly. A právě tyto rozdíly bývají nejpevnější a nejmocnější páskou, která člověka pojí s člověkem. Neboť jak zkušenost dokazuje, nerovní členové k sobě lnou větší a vroucnější láskou, než lidé sobě rovní. Tak miluje přirozeně otec syna více, než bratr bratra. Stavu původní svatosti nic se tak neprotivilo jako egoismus vznikající z liché rovnosti, který všeho nenávidí, co jaksi stojí nad ním, a od všeho se nepřátelsky odvrací, co jeho zájmu neslouží. [1]
Lidské pokolení ve stavu původní spravedlnosti nemělo býti pouhou massou bez ladu a skladu nakupenou, nýbrž mělo býti mravním organismem. A jako ve fysickém organismu úd se liší od údu, tak i v organismu mravním. Nejzákladnější a nejdůležitější organismus jest rodina. Původní rodina Adamova neměla však zůstati sama, nýbrž měla se pořád více rozčleňovati a rozvětvovati, a rozčlenivši a rozvětvivši se měla tvořiti rodinu či rodiny vyššího druhu, které nazýváme společností státní. Poměr, v jakém stojí rodičové k dětem a děti k rodičům, měl se uplatniti také ve státní společnosti.
A jako v rodině jsou rodičové opatřeni naproti dítkám autoritou či mocí velitelskou (panstvím, dominium), tak i ve státní společnosti, která by se byla z potomstva Adama žijícího v původní spravedlnosti vytvořila, byli by představení opatřeni tímto panstvím naproti poddaným. Avšak tohoto panství nebyli by vykonávali k svému prospěchu, nýbrž k prospěchu celku. A poddaní by se mu nebyli podřizovali z pouhé bázně před tresty, nýbrž rádi a ochotně ne jako robi a otroci, nýbrž jako svobodní občané království Božího zde na zemi, jsouce přesvědčeni, že poslušnost k rozkazům jejich vládců slouží jen k jejich vlastnímu blahu.
A sv. Tomáš na důkaz, že by nadřaděnost a podřaděnost v lidské společnosti, žijící v rajské nevinnosti, nebyla na závadu důstojnosti a blaženosti lidské, poukazuje na poměr mezi různými kůry andělskými a praví, že stav prvých rodičů ve stavu rajském nebyl důstojnější a dokonalejší, než stav jednotlivých kůrů andělských mezi sebou. A nepříčilo-li se důstojnosti andělské, že jedni panují nad druhými a proto se nazývají „panstva“ (dominationes), nemohlo se protiviti ani původnímu stavu lidského pokolení, že člověk poroučel člověku. [2]
Kdežto sv. Tomáš přestává na těchto všeobecných zásadách a nezabývá se podrobnějším rozborem společnosti rajské, uvažují pozdější theologové, jako např. Suarez [3] a Lessius [4] zevrubněji o vnitřní sociální povaze pokolení lidského a dospívají k názoru, že by v případě, kdyby byl Adam nezhřešil, veškero jeho potomstvo tvořilo jedinou theokratickou říši, v níž by obojí moc světská a duchovní byla spojena v jednom vladaři, který by ji byl jako náměstek Boží vykonával jménem Božím k všeobecné spokojenosti. Tolik jest jisto, že by nadpřirozená theokratická říše Boží byla na základě přirozeného řádu mravního a právního zbudována. A proto by byly všecky přirozeně dobré a dovolené společenské útvary i v ráji možny.
Zda-li by byl ve stavu původní spravedlnosti majetek nejen společný, nýbrž i soukromý možný, toť sporná otázka mezi theology. Scotus a jiní se domnívají, že soukromý majetek zaveden v pokolení lidském teprve po pádu, před pádem že prý všecky věci movité i nemovité byly všem společny. Také výroky některých ss. Otců vyznívají v tento smysl, jako když sv. Jan Zlatoústý praví: „Mé a tvé toť slovo chladné a ke všemu zlu podnětlivé.“ Ale poněvadž podle přirozeného zákona mravního a právního jest soukromý majetek dovolen a také křesťanství nejen jej trpí, nýbrž i přímo schvaluje, nemůže býti pochybnosti, že i rajský stav jej připouštěl. [1]
Poznámky
[1] Cf. s.Thom., I., qu. 96, art. 3, ad 2.
[2] I., qu. 96, art. 4.
[3] De Op. sexs. dier., lib. 5, cap. 7.
[4] De justitia, lib. 2, cap. 2, dal. 2.
 
Zdroj: P. Josef Pospíšil, Katolická věrouka III, 1923, str. 596–598
Zpracoval: Jakub Albert