O rovnosti aneb nerovnosti lidské přirozenosti ve
stavu rajské nevinnosti (1923)
Naskýtá [se] otázka,
zda-li by v pokolení lidském, kdyby bylo setrvalo v rajské nevinnosti, panovala
úplná rovnost. Na tuto otázku jest odpověděti, že by byli všichni lidé sobě rovni co do přirozenosti lidské, podle které by byli podobně jako nyní
náleželi k jednomu a témuž pokolení lidskému, jakož i co do synovství Božského, k němuž byli všichni milostí Boží povolání a
povýšeni. Nicméně by byla mezi nimi veliká
nerovnost mravního života a to hlavně pro různost schopností a jejich
použití.
Tato nerovnost plyne
již z poměru, v jakém Adam stál k Evě a Eva k Adamovi. Adam byl
hlavou své ženy, ona jeho tělem. A jelikož hlava jest nad tělem, byl také Adam
v jistém smyslu nad Evu povznesen. Adam byl slávou Boží, Eva slávou Adamovou.
Tedy již v manželství, kterým je Bůh spojil, jest obsažena jistá různost osob
jím spojených. Další různost plyne z poměru, v jakém stáli první rodiče k
svým dítkám a ku všemu svému potomstvu. Aby mohli tento svůj úkol jako rodičové
vyplniti, k tomu je opatřil Bůh zvláštní autoritou, kterou nabyli práva a moci
nejen své dítky vychovávati, nýbrž jim také poroučeti, a dítky byly zavázány,
rodičů svých poslouchati. A poněvadž již v ráji založen všechen tělesný i
duševní život a vývoj jeho na rodině,
která již pojmem svým vylučuje naprostou
rovnost svých členů: muže vzhledem k
ženě a rodičů vzhledem k dítkám a naopak, nemůže býti řeči o naprosté
rovnosti lidského pokolení, i kdyby bylo stále žilo v původní rajské
spravedlnosti a svatosti. Vždyť již v hmotné přírodě pozorovati všestrannou
nadřaděnost a podřaděnost jednotlivých bytostí, z nichž jedny slouží druhým a
touto službou je udržují v existenci a řídí je k cílům vytknutým. A proto
nemohli v říši tělesně-duchové nad hmotnou přírodou povznesené jednotliví lidé
býti pouhá membra disjecta beze všeho
vzájemného vztahu vedle sebe žijící. Lidský život jest nepoměrně rozmanitější a
bohatší, než veškeren nižší život vegetativní a animální a proto musil býti
podroben jistým zákonům, které uváděly v něj přemnohé rozdíly. A právě tyto
rozdíly bývají nejpevnější a nejmocnější páskou, která člověka pojí s člověkem.
Neboť jak zkušenost dokazuje, nerovní členové k sobě lnou větší a vroucnější
láskou, než lidé sobě rovní. Tak miluje přirozeně otec syna více, než bratr
bratra. Stavu původní svatosti nic se tak neprotivilo jako egoismus vznikající z liché rovnosti, který všeho nenávidí, co
jaksi stojí nad ním, a od všeho se nepřátelsky odvrací, co jeho zájmu neslouží.
[1]
Lidské pokolení ve
stavu původní spravedlnosti nemělo býti pouhou massou bez ladu a skladu
nakupenou, nýbrž mělo býti mravním organismem. A jako ve fysickém organismu úd
se liší od údu, tak i v organismu mravním. Nejzákladnější a nejdůležitější
organismus jest rodina. Původní
rodina Adamova neměla však zůstati sama, nýbrž měla se pořád více rozčleňovati
a rozvětvovati, a rozčlenivši a rozvětvivši se měla tvořiti rodinu či rodiny
vyššího druhu, které nazýváme společností
státní. Poměr, v jakém stojí rodičové k dětem a děti k rodičům, měl se
uplatniti také ve státní společnosti.
A jako v rodině jsou
rodičové opatřeni naproti dítkám autoritou či mocí velitelskou (panstvím, dominium), tak i ve státní společnosti,
která by se byla z potomstva Adama žijícího v původní spravedlnosti vytvořila,
byli by představení opatřeni tímto
panstvím naproti poddaným. Avšak tohoto panství nebyli by vykonávali k
svému prospěchu, nýbrž k prospěchu celku. A poddaní by se mu nebyli podřizovali
z pouhé bázně před tresty, nýbrž rádi a ochotně ne jako robi a otroci, nýbrž
jako svobodní občané království Božího zde na zemi, jsouce přesvědčeni, že
poslušnost k rozkazům jejich vládců slouží jen k jejich vlastnímu blahu.
A sv. Tomáš na důkaz, že by nadřaděnost a
podřaděnost v lidské společnosti, žijící v rajské nevinnosti, nebyla na závadu
důstojnosti a blaženosti lidské, poukazuje na poměr mezi různými kůry andělskými a praví, že stav prvých rodičů
ve stavu rajském nebyl důstojnější a dokonalejší, než stav jednotlivých kůrů
andělských mezi sebou. A nepříčilo-li se důstojnosti andělské, že jedni panují
nad druhými a proto se nazývají „panstva“ (dominationes),
nemohlo se protiviti ani původnímu stavu lidského pokolení, že člověk poroučel
člověku. [2]
Kdežto sv. Tomáš
přestává na těchto všeobecných zásadách a nezabývá se podrobnějším rozborem
společnosti rajské, uvažují pozdější theologové, jako např. Suarez [3] a Lessius [4] zevrubněji o vnitřní sociální povaze pokolení lidského
a dospívají k názoru, že by v případě, kdyby byl Adam nezhřešil, veškero jeho
potomstvo tvořilo jedinou theokratickou
říši, v níž by obojí moc světská a duchovní byla spojena v jednom vladaři,
který by ji byl jako náměstek Boží vykonával jménem Božím k všeobecné spokojenosti.
Tolik jest jisto, že by nadpřirozená theokratická říše Boží byla na základě
přirozeného řádu mravního a právního zbudována. A proto by byly všecky
přirozeně dobré a dovolené společenské útvary i v ráji možny.
Zda-li by byl ve
stavu původní spravedlnosti majetek
nejen společný, nýbrž i soukromý možný, toť sporná otázka mezi theology. Scotus a jiní se domnívají, že soukromý
majetek zaveden v pokolení lidském teprve po pádu, před pádem že prý všecky
věci movité i nemovité byly všem společny. Také výroky některých ss. Otců
vyznívají v tento smysl, jako když sv.
Jan Zlatoústý praví: „Mé a tvé toť slovo chladné a ke všemu zlu
podnětlivé.“ Ale poněvadž podle přirozeného zákona mravního a právního jest soukromý majetek dovolen a také
křesťanství nejen jej trpí, nýbrž i přímo schvaluje, nemůže býti pochybnosti,
že i rajský stav jej připouštěl. [1]
Poznámky
[1] Cf. s.Thom., I., qu. 96, art. 3, ad 2.
[2] I., qu. 96, art. 4.
[3] De Op. sexs. dier., lib. 5, cap. 7.
[4] De justitia, lib. 2, cap. 2, dal. 2.
Zdroj: P.
Josef Pospíšil, Katolická věrouka III, 1923, str. 596–598
Zpracoval:
Jakub Albert
