neděle 19. července 2015

Hřích neškodí jen hříšníku, nýbrž také jeho okolí (1903)



Hřích neškodí jen hříšníku, nýbrž také jeho okolí (1903)
Neděle osmá po svatém Duchu
A když neměl čím zaplatiti, kázal jej Pán jeho prodati i ženu jeho i děti. (Mat. 18, 25).
Ačkoliv podobenství, které vypravuje sám Kristus Pán ve dnešním svatém evangeliu [pozn. ed.: kázání je z dvacáté první neděle po sv. Duchu], naplňuje útrpností a spravedlivým hněvem každého, kdo jen poněkud pozorně čte nebo poslouchá, nemůžeme popříti, že se opakuje velmi často i za našich dob. Až dosud často se opakuje, že člověk, který sám pro sebe prosil za milosrdenství a také ho dosáhl, ku bližním svým jest nemilosrdný, neústupný, ba ukrutný. Jak mnohý člověk, snad i my, volá k Bohu o milosrdenství, nebo aspoň volati má, také mu ho jest potřebí nevyhnutelně, nemá-li zahynouti, ale k lidem milosrdným býti nechce; těm nechce odpustiti ani sebe menší urážku, stále jest popuzen hněvem, a nemůže-li se pomstíti nad tím, jenž mu ublížil, skutkem, nemůže-li ho pokořiti a zahanbiti, jak by si přál, nemá pokoje nikdy. Jak mnohý člověk se vlastně rouhá, když v modlitbě Páně volá k Bohu: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!“ A čeho se může dostati člověku takovému od Boha? Zdaž také on nemusí se báti, že Otec nebeský neodpustí jemu, když on nechce odpustiti bližnímu svému?
Ano pravdy v podobenství svatého evangelia Kristem Pánem naznačené opakují se a budou se opakovati vždycky. Mnozí lidé jednají dle příkladu služebníka nešlechetného, a Bůh s nimi naloží dle příkladu člověka krále. Ano i to se opakuje až dosud a bude opakovati stále, že když člověk jedná nešlechetně, neškodí jen sobě, nýbrž škodí i svému celému okolí. Onen služebník měl býti prodán nejen sám, nýbrž i jeho žena a děti; a tak se děje také ve smyslu duchovním až dosud. Hřích neškodí jen hříšníku, nýbrž škodí také jeho okolí. O této pravdě ku svému vzdělání a ku své výstraze dnes uvažujme.
Že hřích neškodí jenom hříšníku, nýbrž že škodí také jeho okolí, o tom nás poučuje písmo svaté, to dokazují mnohé příklady, nasvědčuje tomu i zdravý rozum. Okolím hříšníka rozumím jeho rodiče, nebo jeho dítky, nebo jeho příbuzné, jeho známé, krátce všecky, se kterými jest spojen jakýmkoliv způsobem.
1. Že pak hřích rodičů škodí dítkám a to tak, že ho Bůh i v nich trestá, to dosvědčuje často písmo svaté. Vždyť když Bůh na hoře Sinaj slavným způsobem dával přikázání lidu israelskému, tedy v době velmi důležité, a když zakazoval lidu tomuto zhotovovati si modly a klaněti se jim, tedy když dával přikázaní velmi důležité, řekl: „Já jsem Bůh silný, horlivý, který navštěvuje nepravosti otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří nenávidí mne.“ (II. Mojž. 20, 5). A podobně čteme na místech jiných.
A nikdo se nesmí nikdy domnívati, že tato hrozba Boží, že hříchy rodičů bude trestati na synech i vnucích nebo docela pravnucích, jest snad nespravedlivá nebo ukrutná. Že není ani nespravedlivá ani ukrutná, poznáváme již z toho, že ji pronáší Bůh, spravedlnost naprostá, dobrota a láska nekonečná, která nemůže nic nespravedlivého a ukrutného ani mysliti, tím méně mluviti nebo docela činiti.
Nelze proti tomu právem namítati, že synové nemohou za rodiče a proto tím méně potomci další za své předky. Vždyť Bůh výslovně praví, že bude trestati nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž Ho nenávidí. Tedy jsou-li synové rodičů bezbožných zbožní, milují-li Boha a plní-li Jeho svatá přikázaní, kletba Boží jich nestihne. Avšak již přísloví praví, že jablko nepadne daleko od stromu, a zkušenost to dokazuje. Otec bezbožný zřídka vychová syna zbožného, a tento bezbožný syn sotva vychová svého syna zbožně. Proto hřích otcův stává se bohužel takřka dědičným, přechází z jednoho pokolení na druhé; a proto také s tímto hříchem spravedlivý hněv a naznačená pomsta Boží.
Dále třeba uvážiti, že jsou mnohé tresty za hřích, které se stávají skutečně dědičnými. Jsouť mnohé hříchy a nepravosti, které zaviňují choroby a nemoci tělesné, které nemoci jsou dědičné skutečně. A v tom případě zcela přirozeně trest za hřích otců v přechází na dítky až do třetího, čtvrtého, třeba i dalšího pokolení. Aby tento přirozený následek hříchu otcova přestal, bylo by potřebí, aby Bůh učinil zázrak; a k zázrakům nikdo Boha nutiti nemůže.
Konečně nemáme zapomínati ani na to, že Bůh připomíná tak hrozné následky hříchu, trest až do třetího a čtvrtého pokolení, proto, aby naznačil pokud možno nejvíce zlobu hříchu, a proto také před hříchem co nejpřísněji varoval.
Vidíme tudíž, že přes to, že Bůh jest nejvýš spravedlivý a nejvýš dobrotivý, může trestem za hřích otcův stihnouti jeho syny ano docela vnuky, ano potomstvo ještě další; a proto patrno, jak svatou povinností jest každého otce i matky varovati se hříchu, poněvadž hříchem svým neškodí jen sobě, nýbrž mohou jím uškoditi celému svému rodu.
2. Že hřích neškodí jenom hříšníku samému, nýbrž že může uškoditi a často škodí jeho celému okolí, to dokazují také mnohé příklady. Když se nešlechetný Chám posmíval otci svému, nepronesl Noe zlořečení nad Chámem, nýbrž pronesl zlořečení nad Chananem, synem Chámovým. A zlořečení to se naplnilo. Chám nebyl otrokem bratří svých, ale Chanan a potomci jeho byli otroky potomků Semových i Jafetových, ano ti lidé nešťastní, s nimiž až dosud různí otrokáři provozují v Africe obchod jako s nerozumnou zvěří, jsou potomci nešťastného Chanana. Tak uškodil hřích otcův synům nejen do třetího a čtvrtého pokolení, nýbrž škodí do pokolení téměř nesčíslných. – A že naopak hřích synů může uškoditi otci nebo rodičům vůbec; to poznáváme na rodině vysokého kněze Heli. Kdyby byli synové jeho ctnostně žili, nebyl by stihl trest Boží ani jich ani otce jejich. Poněvadž však hrozně zhřešili před Hospodinem, dávajíce lidu svým hříšným jednáním ve svatyni Páně pohoršení a velice špatný příklad, potrestal Bůh je, padli v bitvě, ale potrestal také otce jejich tím, že když uslyšel zprávu o jejich smrti, padl se sedadla, na kterém seděl, zlomil vaz svůj a zemřel.
A že hřích krále může uškoditi a škodí celému národu, o tom nás přesvědčuje výstražný příklad krále Davida. Král tento dal spočítati lid svůj, aby věděl, mnoho-li má mužů k boji schopných. Sčítání toto nebylo samo o sobě nic hříšného; ale poněvadž David dal sčítati lid proto, poněvadž moc říše své považoval za zásluhu svou a ne za skutek lásky a dobroty Boží, a mimo to poněvadž se chtěl mocí tou marně chlubiti, urazil tímto sčítáním Boha hrubě. Uznal to sám; neboť když byl lid sečten, zvolal: „Zhřešil jsem těžce učiniv to; ale prosím, Hospodine, abys odňal nepravost služebníka svého, nebo jsem příliš bláznivě učinil.“ A ačkoliv mu Bůh odpustil vinu, neodpustil mu trest; neboť mu dal na vybranou, aby buď byl hlad v zemi na sedm let, nebo aby čtyři měsíce utíkal před nepřáteli, nebo aby tři dni řádil mor v zemi. David řekl, že jest lépe, aby upadl do ruky Hospodinovy než v ruce lidské, a proto volil mor. Zemřelo pak z lidu jeho sedmdesát tisíc mužů. (II. Král. 24, 15). Proč zemřeli lidé tito? Vinou svou? Pro hříchy své? Nikoliv; nýbrž pro hřích krále svého.
Že dále pro některé hříšníky mohou býti trestána a to hrozně, celá města, to vidíme na zatvrzelých Fariseích a na městě Jerusalemu. Proč zahynulo téměř celé město? Proč byly sbořeny jeho hradby, jeho domy? Proč shořel nádherný chrám? Proč z něho nezůstal kámen na kameni? Pro hříchy Fariseů. Kdyby těch nebylo bývalo, nebyl by Bůh město svaté trestal, nýbrž byl by mu žehnal. A tak se zatvrzelými Farisey trpěli také lidé spravedliví.
A jako dosvědčují dějiny posvátné, že pro hřích rodičů, představených, králů, trpěli synové a dcery, podřízení a poddaní, tak také dokazují dějiny světské. Jak mnohý vladař připravil záhubu celé své říši, představený svým podřízeným, otec, matka celé své rodině!
3. Souhlasí s touto pravdou docela zdravý rozum. Vždyť, jak jsem již připomenul, hřích mnohého člověka nakazí jiné; jak vábivý jest příklad špatný! Člověk pro přirozenou náklonnost svou raději činí zlé než dobré. Má-li tedy hřích takovou moc na lidi, že ho rádi následují, přináší nevyhnutelně také již sám sebou to trpké ovoce, že neškodí jen hříšníku, nýbrž že škodí jeho celému okolí. – Mimo to; jisto jest, že kdyby všichni lidé napomínali, kárali, trestali, po případě prosili tak, jak jest jejich povinností, mnohých hříchů by vůbec nebylo. Tak kdyby rodiče konali své povinnosti k dětem správně, aby jich napomínali, kárali a dle potřeby i trestali, děti by se mnohých hříchů nedopouštěly. A naopak, kdyby synové a dcery, vidouce hříchy rodičů svých, upozornili je a prosili, aby jich zanechali, mám za to, že by ani toto počínání správné nezůstalo bez ovoce. Kdyby přítel přítele upozornil na jeho hřích upřímně a neohroženě, možno, že by dosti často zachránil duši jeho. Avšak bohužel mnozí lidé v této příčině bludně se odvolávajíce na přísloví: „Co tě nepálí, nehas,“ ponechávají hříchu úplnou volnost, a pak se pranic nemusí diviti, když hrozné následky hříchu zastihnou také je; neboť zdravý rozum praví: „Když jsi nepřekazil zlo, které jsi překaziti mohl, trpíš spravedlivě jeho trpké ovoce.“
Vědouce tudíž, že hřích neškodí jen hříšníku, nýbrž často jeho celému okolí, varujme se hříchu nejen sami, nýbrž varujme před hříchy také jiné. Podle okolností, ve kterých žijeme, poučujme, napomínejme, kárejme i trestejme, aby hříchů ubývalo. Avšak když někdo v hříchu našem podobně spravedlivě jedná s námi, nezatvrzujme srdcí svých, nepohrdejme dobrým pokynem žádným, nýbrž važme si ho a poslechněme. Nedomnívejme se nikdo, že jsme tak dokonalí, že bychom hříchu neměli, nebo že bychom chybiti a zhřešiti nemohli. Tak pracujme o spasení svém i o spasení svých bližních, a pak budeme moci očekávati, že až budeme klásti počet před králem svým nebeským, dopadne toto účtování šťastně. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 640
Zpracoval: Jakub Albert