neděle 15. února 2015

Co má katolický křesťan věřiti o písmu svatém (1903)

Co má katolický křesťan věřiti o písmu svatém (1903)
 
Neděle druhá po devítníku
Dokoná se všecko, co psáno jest skrze proroky o Synu člověka. (Luk. 18, 31).
Ze slov těchto poznáváme, že se Kristus Pán ve svých řečích k apoštolům odvolával na písmo svaté. Ano, jak učinil Pán při této příležitosti, tak učinil častěji ve svých kázáních k lidu a ve svých půtkách s farisey a se zákonníky. Tím dokázal, že mělo býti písmo svaté starého zákona všem lidem všech tříd stejně posvátné a stejně vzácné. A jestli Kristus Pán tak vysoce cenil písmo svaté starého zákona, které zaslíbeného Vykupitele jen naznačovalo, čím více máme ceniti všichni bez rozdílu knihy svaté zákona nového, ve kterých, obzvláště v evangeliu, slyšíme učícího a vidíme jednajícího vtěleného Syna Božího! Proto také křesťané hned od počátku, jakmile knihy písma svatého nového zákona sepsány byly, připojili je ku knihám svatým starého zákona, a tak pravá církev Kristova chová poklad písem svatých hned od prvého století křesťanského.
Avšak jak bývá pravidelně, že lidé nešlechetně se chovají k věcem i nejsvětějším, tak se stalo během času také s písmem svatým. Někteří křesťané nebyli jen tak nesvědomití, že některých knih písma svatého jak nového tak starého zákona nechtěli přijmouti, vlastně zavrhli je, nýbrž oni pobloudili v učení svém tak daleko, že docela tvrdili, že ty knihy, které oni přijali, jsou jediným pramenem zjevení Božího. Tento druhý blud hájil také náš krajan Hus, ač uznával za svaté všecky knihy, které máme v písmě svatém nyní. Oba bludy hájili tak zvaní reformátoři, to jest původcové různých vyznání protestantských, ačkoliv jejich potomci od učení otců se značně uchylují, majíce ve svých biblích všecky knihy písma svatého, které máme my.
Vidíme tudíž na jedné straně přeceňování písma svatého, na druhé straně naopak některými knihami pohrdání. Dvě výstřednosti, které správné býti nemohou. Jest tudíž otázka důležitá, co má katolický křesťan věřiti o písmu svatém, aby jeho náhled o tomto vzácném pokladu nebeské pravdy byl správný. O tom tedy uvažujme dnes.
1. Katolický křesťan má věřiti, že celé písmo svaté se všemi knihami a se všemi částkami, jak se nacházejí ve starém latinském překladu, jak byly knihy ty v církvi katolické čítány, a jak je nyní shledáváme v rozličných katolických překladech biblí, jest opravdu slovo Boží. Tato pravda jest článek víry, a církev katolická tak učí proti protestantům, kteří původně zavrhli ze starého zákona sedm knih celých a ze dvou aspoň kusy, a z nového zákona rovněž sedm knih celých, a z evangelia podle sepsání svatého Lukáše a svatého Jana kusy. Bez těchto knih a kusů byly původně psány a tištěny bible protestantské; ale v dobách novějších, kde se snaží protestanté svými biblemi zaplaviti téměř celý svět, a tak míní také pokud možno nejvíce i své učení doporučiti, poněvadž katolíci jejich biblí kusých nechtěli, a právě po vynechání oněch knih bible protestantské od katolických rozeznávali, tisknou protestanté všecky knihy písma sv., jak máme my katolíci, ovšem bez veškerých poznámek a na mnohých místech zcela jinak, než byly knihy ty sepsány původně. Zejména jsou ku šíření biblí zařízeny tak zvané biblické společnosti protestantské, z nichž nejrozsáhlejší a nejbohatší jest tak zvaná: „Britská a zahraniční biblická společnost“, založená v Londýně roku 1804. V té společnosti soustředěni jsou nejen anglikáné, nýbrž všecka vyznání protestantská, a ta společnost rozesílá do světa ročně spoustu větších, menších, krásně vázaných laciných biblí ve všech jazycích, a to jsou také ty bible, které různí agenti protestantští šíří také u nás. Snadno tuto bibli poznáte; není v ní žádných poznámek, a na mnohých místech zní text zcela jinak, než byl původně. Upozorňuji zejména na evangelium podle sepsání sv. Matouše v kap. 6. verš 13., tam v naší katolické bibli jest konec Otčenáše slovy: „Ale zbav nás od zlého,“ v těch biblích, jako v protestantských vůbec jest ještě přidáno: „Neboť tvá jest moc a sláva.“ Kdykoliv tedy uvidíte bibli bez veškerých poznámek a kde uvidíte v evangeliu podle sepsání sv. Matouše v kap. 6. verš 13. ona slova: „Nebo tvé jest království i moci sláva na věky, amen,“ tu s úplnou jistotou můžete souditi, že taková bible není katolická, a té také kupovati nemáte, poněvadž jest pokažena také na mnohých místech jiných.
2. Dále má katolický křesťan o písmu svatém věřiti, že právo, vykládati písmo svaté, abych tak řekl, úředně, náleží církvi, a nikomu jinému. Poněvadž jest písmo svaté nejasné, potřebuje jako každá jiná kniha výkladů. Výklady ty mohou psáti a také píšou rozliční mužové učení; avšak rozhodnouti o tom, který z těchto rozličných výkladů jest správný, a tudíž má býti také úředně pro každého katolického křesťana závazný, to právo náleží církvi Kristově, a to Církvi učící. – Také v tom jest veliký rozdíl mezi učením církve katolické a učením protestantským. Protestanté totiž praví, že si může každý člověk vykládati písmo buď dle svého rozumu, nebo jiní praví, že Duch svatý každému čtenáři vštípí nebo vnukne, jak má písmu svatému rozuměti. V tomto ohledu chybil také velice náš krajan Hus. Vykládal si písmo svaté úplně a neodvisle dle svého rozumu, a tak v písmě svatém často nalezl to, co v něm není, nýbrž co bylo jen jeho bludný a nesprávný náhled. – Že náleží jen církvi Kristově, a to učící, úředně vykládati písmo svaté, a že tudíž není nikomu dovoleno vykládati písmo svaté jinak než, vykládá církev, nebo tuto církev v prvních stoletích zastupující svatí Otcové, to patrno jest z toho, že Kristus Pán odevzdal celé své učení, proto i písmo svaté, svatým apoštolům, a proto také jejich nástupcům, církvi učící, od kteréž mají toto učení přijímati věřící.
3. Taktéž má každý katolický křesťan věřiti, že ačkoliv jest písmo svaté pravým pramenem učení Božího, není přece takovým pramenem jediným; nýbrž že druhým, stejně oprávněným pramenem učení křesťanského jest také hlásání církve čili ústní podání v širším smyslu slova. Proto nemá katolický křesťan považovati za pravdu Bohem zjevenou jenom to, co jest v písmě svatém, nýbrž také to, čemu církev od počátku učí, třeba to ani v písmě svatém nebylo. Ano katolický křesťan, má věřiti a uznávati, že jsou některé články víry, na příklad že jest platný křest malým dítkám udělený, a některá pravidla mravů, na př. že máme místo soboty světiti neděli, které pocházejí; od Krista Pána, ač v písmě sv. nejsou, čili že jest ústní podání v užším smyslu slova. Tuto pravdu popírají protestanté, a popíral ji Hus, učíce, že jediným pramenem učení křesťanského jest písmo svaté. – Že tento jejich náhled jest bludný a učení, naše katolické správné, že totiž stejně oprávněným pramenem učení Božího jest jak písmo svaté tak také ústní kázaní církve, to poznáváme nejzřetelněji z toho, že na počátku církve písma svatého nového zákona vůbec nebylo. Kristus také nepřikázal svatým apoštolům, aby psali, nýbrž aby kázali; proto také všichni apoštolé kázali, ale jen někteří psali. Kdyby tedy bylo písmo svaté jediným pramenem zjevení křesťanského, byla by bývala církev Kristova ve svém počátku bez pramene, a apoštolé, kteří jen kázali a nic nepsali, byli by jednali proti vůli Kristově, čehož věřiti nelze; ano byl by chybil i Kristus Pán, že nenařídil apoštolům psáti, čehož bez drzého rouhání nemůže tvrditi nikdo. Proto napomíná svatý apoštol Pavel, ano přikazuje Thessalonickým (II. 2, 14), aby stáli pevně a zachovávali učení, kterému se naučili buď jeho kázaním, nebo jeho listy. Z těchto slov zejména poznáváme, že svatý apoštol rozeznává a uznává dva stejně oprávněné a stejně důležité prameny zjevení křesťanského, totiž kázaní čili ústní podání a písmo svaté. – Kdo tedy učí jinak, kdo praví, že jediným pramenem zjevení Božího jest písmo svaté, kdo chce uznati jen to, co mu jest nebo bude dokázáno z písma svatého, ten se příčí učení svatého Pavla; příčí se ale také učení Krista Pána, a správným křesťanem býti nemůže. – Že pak jsou některé články víry a některá pravidla mravů, kterým Kristus Pán učil, které však v písmě svatém nejsou, čili že jest ústní podání v užším smyslu slova, to dokazují protestanté sami. Vždyť i oni nedospělé dítky křtí a světí místo soboty neděli, ač ani o tom ani o onom nemluví písmo svaté výslovně. Tu protestanté sami skutky dokazují to, co slovy popírají.
4. O čtení písma svatého má katolický křesťan věřiti, že jest sice užitečné, ale že ho ku spasení není nevyhnutelně potřebí. Jest to dojista správné a také se srovnává s láskou a moudrostí Boží. Vždyť kdyby bylo ku spasení nevyhnutelně potřebí čisti písmo svaté, pak by ti milionové lidí, kteří čisti neumějí, života věčného dosíci nemohli, čehož ovšem tvrditi nesmí nikdo. Mimo to; Kristus Pán rozesílaje apoštolů kázat, řekl: „Kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen; ale kdo neuvěří, bude zatracen.“ Jest tudíž ku spasení potřebí poslouchati kázaní církve a tomu věřiti, a toho jest potřebí tak, že ten, kdo neuvěří kázaní, spasení nedojde.
Při této příležitosti jest mi zmíniti se o nespravedlivé výtce, kterou činí protestanté církvi katolické, tvrdíce, že církev katolická vyrvala lidu z rukou bibli, a že ji zbraňuje lidu čisti proto, aby prý lid z písma svatého nepoznal, jak hrozně časem tato církev od čistého učení Kristova pobloudila. K této výtce, která se dosti často jako veliká vymoženost opakuje, odpovídám: Církev katolická nikde nezakázala čtení písma sv. správného; ale zakázala a musela zakázati čtení nesprávného. Vždyť mnozí jinověrci písmo sv. do svého mateřského jazyka přeložili nesprávně; takové bible církev musela zakázati. Mimo to; poněvadž písmo svaté jest na mnohých místech nejasné, a poněvadž ho mnozí opravdu vykládali a vykládají nesprávně, dovoluje církev katolická lidu čtení jen takových biblí, ve kterých jsou k méně srozumitelným slovům písma v poznámkách připojeny výklady správné, zejména ze svatých Otců. Každý musí uznati, že toto její přikázání jest zcela odůvodněné a rozumné. Jako nedá žádná matka dítěti ostrý nůž, dokud ho nepoučí, jak má s tímto nožem zacházeti, aby se nepořezalo: tak církev svatá, naše matka duchovní, nemůže dáti do rukou svým synům a dcerám písmo svaté, aniž by jich poučila o tom, jak s ním mají zacházeti, jak mu mají rozuměti. – Že církev katolická nezakazuje čtení písma svatého v překladech do jazyků mateřských, ovšem také s příslušnými poznámkami, to poznáváme nejzřetelněji z toho, že mnohé takové překlady jsou od samých papežů schváleny. – Také se nemusí báti, že by snad lidé poznali z písma svátého, jak daleko od svatého evangelia pobloudila; poněvadž od něho nepobloudila v ničem, ale naopak ty náboženské společnosti, které ji takto lživě obviňují, samy pochybily tak hrubě, že kusy evangelia, ano některé knihy písma svatého celé nejprve zavrhly, a nyní se k nim nepozorovaně navrací.
Proto chce-li si někdo opatřiti písmo svaté, aby v něm četl, nezrážím ho z toho; ale opatřte si bibli správnou, katolickou, s poznámkami; protestantských, bez poznámek a na mnohých místech zfalšovaných nekupujte a nepřijímejte. Má-li někdo takovou, nechť se ke mně přihlásí, abych mu poradil, jak by si pomohl k bibli správné. Kdo pak čte písmo svaté, nechť si nemyslí, že jest proto více než jiný katolík, který poslouchá jen kázání církve; naopak kdyby si takový čtenář vykládal bibli proti učení církve a kdyby bibli cenil výše než kázání církve, těžce by hřešil. Všichni pak uznávejme celé písmo svaté za pravé a skutečné slovo Boží; proto o něm vždy jen uctivě smýšlejme a mluvme, a dle jeho naučení žijme. Když se v neděli a ve svátek předčítá svatá epištola a svaté evangelium, všichni vstáváme; tím dokazujeme, že máme úctu k slovu Božímu, a že za ně chceme státi, čili dle potřeby je hájiti. Zejména pak na počátku čtení svatého evangelia znamenáme křížem své čelo, svá ústa a své srdce, čímž naznačujeme, že se chceme přičiniti, abychom svatému evangeliu dobře porozuměli, abychom je ústy vyznávali a abychom je v srdci milovali. Pamatujme tedy vždycky, co tyto rozličné obřady znamenají, a dle nich také smýšlejme a jednejme. Pak budeme moci důvěrně očekávati, že se také na nás dokoná a naplní to, co jest v písmě svatém psáno o jeho věrných plnitelích. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 190
Zpracoval: Jakub Albert