úterý 11. prosince 2012

O arcibiskupu Di Noiovi, Druhém vatikánském koncilu a FSSPX (2012)

O arcibiskupu Di Noiovi, Druhém vatikánském koncilu a FSSPX (2012)
P. Francois Laisney FSSPX
8. 10. 2012
Nástin problému
Abychom mohli nějaký problém vyřešit, je důležité, aby byl nejdříve správně nastíněn. Ne méně než osmkrát se v posledním rozhovoru s arcibiskupem Di Noiou, nově jmenovaným viceprezidentem Komise Ecclesia Dei, tazatel či Jeho Excelence zmiňovali o „plném společenství“ Bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), jako by FSSPX jaksi nebylo v „plném společenství“ a problém se týkal toho, pomoci mu navrátit se k „plnému společenství“. V závěru rozhovoru arcibiskup Di Noia dokonce zmiňuje „další sektu, další rozdělení“. Od počátku je však „status questionis“ špatně určen. Mimochodem o „plném společenství“ byl minulý rok vynikající článek Ch. Ferrary v The Remnant.
Kdyby si arcibiskup prostudoval dějiny FSSPX, rychle by objevil, že vzniklo jako jakákoliv jiná větev katolické Církve, že jej založil plně katolický arcibiskup Msgr. Marcel Lefebvre, bylo kanonicky schváleno místním ordinářem biskupem Charriérem, že svůj první seminář otevřelo v Écône se svolením biskupa Adama a dokonce obdrželo pochvalný dopis od kardinála Wrighta.
Teprve později bylo FSSPX nezákonně potlačeno biskupem Mamiem při porušení kanonického práva a začalo pronásledování končící neregulérní kanonickou situací. NIKDY však FSSPX neztratilo plné společenství s katolickou Církví. To, že s ním někteří členové hierarchie jednají nespravedlivě, není příčinou toho, že někdo ztratí plné společenství. Existovalo docela dost světců, kteří museli trpět kvůli členům hierarchie a byli dokonce „exkomunikováni“. (V Austrálii byla sv. Marie od Kříže slavnostně „exkomunikována“ biskupem z Adelaide, aby byla později svatořečena papežem Benediktem XVI. Byla její exkomunikace „platná“? Nebyla „v plném společenství“? Něco jako sv. Johanka z Arku?)
Pravdou je, že mnozí berou své přání jako realitu: mnozí duchovní považují za snadné a praktické brát nás, „jako bychom byli“ mimo Církev, jako bychom „nebyli v plném společenství“, protože nemají žádné skutečné odpovědi na naše námitky. Toto pojetí „plného společenství“ je snadným nástrojem, jak uniknout před skutečnými otázkami: některým to umožňuje brát některé nekatolíky „jako by byli“ takřka katolíky a brát některé skutečné katolíky (takové jako jsme my), „jako by byli“ takřka nekatolíky!
Když arcibiskup Di Noia říká: „Já tedy s Bratrstvem sympatizuji, ale řešením není odtržení od Církve,“ začíná špatně, protože předpokládá nebo považuje za dané, že jsme se odtrhli od Církve, což není pravda. Být v kanonicky neregulérní situaci v žádném případě automaticky nepředpokládá odtržení od Církve, zvláště není-li taková neregulérnost naší vinou, ale je vinou těch, kteří se v 70. letech snažili zakázat tradiční mši. (Viz můj předešlý článek v The Remnant, 31. května 2012, str. 9-10.) Když papež Benedikt XVI. jasně řekl, že tradiční mše nebyla nikdy zrušena, nastavil princip úplné rehabilitace arcibiskupa Lefebvra a Bratrstva sv. Pia X. Bude to práce pro arcibiskupa Di Noiu, aby z tohoto principu vyvodil důsledky a plně rehabilitoval arcibiskupa Lefebvra a jeho Bratrstvo a přesně ukázal, že jsme nikdy nebyli mimo katolickou Církev, nikdy jsme nebyli „sektou“, nikdy jsme se neodtrhli od Církve, nikdy jsme nepřestali být v „plném společenství“.
Mohou existovat omyly ve Druhém vatikánském koncilu?
Na samém začátku onoho rozhovoru arcibiskup vyhlašuje nový princip, který se však nikde v pravé katolické teologii nenachází, jmenovitě ten, že „koncily nemohou být vedeny k omylu“, jako by každé jednotlivé slovo každého jednotlivého dokumentu každého jednotlivého ekumenického koncilu bylo zproštěno všech omylů. Zbytek dokumentů se obvykle těšil vysoké autoritě, ale nikdy se o něm neuvažovalo tak, že se těší stejné neomylnosti jako kánony samotné.
Zde je historický příklad, který ilustruje mé tvrzení: Florentský koncil (Dz 701) popsal jako materii pro svátost kněžského svěcení dotek kalicha [ze strany presbytera – pozn. překl.] – byl to názor sv. Tomáše Akvinského – papež Pius XII. však později definitivně rozhodl, že materií této svátosti je biskupovo vkládání rukou (Dz 2301). Pokud tedy člověk netvrdí, že materie svátosti se může změnit – což by žádný skutečný teolog netvrdil, neboť materie je částí samotné podstaty svátosti, nad níž Církev nemá žádnou moc, protože je ustanovena samotným Naším Pánem Ježíšem Kristem – pak zde máte jednoduché prohlášení koncilu, které je nesprávné.
Existují dva způsoby, jak může Duch Svatý chránit Církev před tím, aby učila omyl: za prvé tím, že pomáhá oněm členům Církve učící konat svou povinnost a vede je, aby přesně vyjadřovali učení Našeho Pána dle slibu: „Ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem k vám mluvil.“ (Jan 14:26). Duch Svatý tudíž neučí novou nauku, ale pomáhá jim uchovat starobylý poklad Víry.
Druhý způsob platí pro muže Církve, kteří nechtějí učit s naukovou přesností, kteří nechtějí podávat „dogmatické“ výnosy. Duch Svatý je prostě nechává promlouvat „jako lidi“, nikoliv však jako „učitele Víry“ a zvláště jim zabraňuje, aby [někoho] jakkoliv zavazovali. Jednoduchý příklad lze vidět v dokumentu „Dominus Iesus“: dvacetkrát se v tomto dokumentu tak či onak trvá na povinnosti věřit (buď [zde je formulace] „člověk musí věřit“, nebo „je v rozporu s katolickou naukou...“): pokaždé, když jsou použita takováto zavazující slova, jedná se o tradiční katolickou nauku, která je znovu opakována. Naproti tomu některé novoty Druhého vatikánského koncilu – které se v dokumentu dají nalézt – nejsou nikdy prosazovány jako něco, čemu se musí věřit!
Tento protiklad osvětluje ony dva způsoby, jimiž Duch Svatý pomáhá Své Církvi: když muži Církve konají svou povinnost „předávat to, co přijali“ (1 Kor. 11:23), pak je Duch Svatý zmocňuje prosazovat tyto pravdy se silou a přesností. Když se od své povinnosti vzdalují, zabraňuje jim ukládat takové novoty věřícím.
Člověk může vidět podobné způsoby toho, jak Duch Svatý pracuje u světců. Je velmi dobře známé, že někteří světci – dokonce i učitelé Církve – chybovali v tom či onom bodě Víry (ještě nedefinovaném). Byli silnými v bodech Víry, které hájili; byli nejistí v těch bodech, ve kterých se mohli mýlit. Například sv. Augustin si nebyl jistý ohledně toho, zda Bůh přímo stvořil duši každého člověka, nebo zda byla předána rodiči (tento druhý názor byl později Církví odmítnut). Sv. Augustin sepsal celou knihu „o původu duše“, v níž káral diákona Viktora za to, že se pře o předávání duše od rodičů s tím, že ruší dogma o prvotním hříchu. Sv. Augustin v podstatě říká: Nejsme si jistí v otázce původu duše; přikláním se k názoru, že se duše předává skrze rodiče, co však považuji za důležité je, že ať už duše přijde jakkoliv, je nakažena Adamovým prvotním hříchem.
Byl pevný v dogmatu (prvotního hříchu), který bránil proti pelagiánům. Nebyl si jistý u omylu, k němuž inklinoval. Podobně se sv. Tomáš Akvinský přel, že Naše Paní byla čistá, v nejvyšší možné míře, za předpokladu, že člověk uzná, že je vykoupena Naším Pánem: takže říkal, že byla posvěcena v druhém okamžiku svého života. To, že s tím však nebyl spokojen, je jasně demonstrováno skutečností, že ospravedlňuje svátek Početí Blažené Panny tím, že říká, že byla posvěcena ještě před oživením... To je jasný způsob uznání jejího Neposkvrněného početí (IIIa q. 27 a. 2 ad 3m).
Asistoval tedy Duch Svatý na Druhém vatikánském koncilu? Ano, obojím způsobem. Kdykoliv koncilní otcové učili to, co se učilo předtím, skutečně jim pomáhal a připomínal jim všechno, co Náš Pán učil (viz Jan 14:26), ale když sami spekulovali a učili novoty (a my nejsme jediní, kdo říká, že ve Druhém vatikánském koncilu jsou novoty – sám papež Jan Pavel II. to řekl ve svém motu proprio Ecclesia Dei), pak Duch Svatý Církvi pomáhal tím, že jim zabraňoval, aby věřící k takovým novotám zavázali.
Neříkám, že vše, o čem nebylo jednoznačně řečeno, že je to zavazující, je novota a omyl. Je mnoho věcí, které byly řečeny v kontinuitě s předešlou naukou bez závazných vyjádření, a které protože jsou – a natolik, nakolik jsou – v kontinuitě s trvale vyučovanými naukami Církve, jsou nicméně nejen pravdivé, ale i závazné. Říkám ale, že zde existuje prostor pro omyly, přesně v těch věcech, u nichž nebylo „jasně řečeno, že jsou závazné“ a zvláště u těch novot, které odporují předešlému učení Církve. Zde tvrdím, že a priori prohlašovat, že zde nemůže existovat vůbec žádný omyl, není katolickým principem.
Na živu!
Ve výše zmíněném rozhovoru sám tazatel uvádí některé dosti pohoršlivé názory, když tvrdí: „Někteří katolíci se rozhodli přidržet se ´zamrzlé´tradice.“ Prostý pohled na situaci Církve dnes spíše nutí člověka myslet si, že Novus Ordo upadá do jakéhosi druhu letargie, zatímco tradiční kaple obvykle vzkvétají.
Skutečný život nesestává z evoluce, ale spíše z předávání života přijatého od rodičů: mutantní geny jsou výsledkem chyb kopie, zatímco dobré a spolehlivé geny nejsou těmi, které nebyly správně okopírovány, ale těmi, které jsou „předány tak, jak byly přijaty!“
Náboženská svoboda
Arcibiskup Di Noia pak říká: „Bratrstvo si samozřejmě myslí, že celé učení o náboženské svobodě je odklonem od Tradice. Někteří velice chytří lidé se však pokusili poukázat na to, že jde o vývoj, který je konzistentní.“
Jediným problémem je pro něj, že z těch nejchytřejších, kteří se o to pokusili, nyní P. Brian Harrison jasně prohlašuje, že nemá v úmyslu prokazovat kontinuitu, ale že se pouze snaží, při uznání toho, že idea „práva být tolerován“ je tím, „co je nové v nauce“ Druhého vatikánského koncilu, ukázat bezrozpornost s předešlou naukou. On sám uznává, že by bylo sofizmatem (vědomě použitým nesprávným soudem – pozn. překl.) přejít od „povinnosti tolerovat“ ze strany autorit (nauka před Druhým vatikánským koncilem) k „právu být tolerován“ ze strany jednotlivce, bez ohledu na pravdu (nauka Druhého vatikánského koncilu): neexistuje kontinuita mezi oběma naukami.
Jeden z komentářů zaslaný po tomto rozhovoru žádá o přesný příklad rozporu mezi předešlou naukou a naukou Druhého vatikánského koncilu. Náboženská svoboda je dobrým příkladem. Církev před tím učila, že to, „co neodpovídá pravdě a mravnímu zákonu nemá žádné objektivní právo na existenci, prosazování nebo působení“ (Pius XII., Ci riese, 6. prosince 1953). Jenže Druhý vatikánský koncil tvrdí, že „lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích.“ (DH2) Toto právo ve své všeobecnosti (tj. zahrnující jakékoliv náboženství) je mylné. Buď právo existuje, nebo neexistuje: potvrzení a popření jsou neslučitelné.
Někteří se snaží vyhnout tomuto závěru tím, že říkají, že Pius XII. hovořil o „objektivních právech“ a Druhý vatikánský koncil hovořil o „subjektivních právech“ (právech jednotlivce): to je planá obrana, protože práva jsou u člověka vždy podmíněná, říkat proto, že omyl nemá žádná objektivní práva, neznamená nic jiného, než že tento člověk nemá žádná subjektivní práva na omyl!
Jiní – a to je v linii P. Harrisona – se pokusili říkat, že Druhý vatikánský koncil neučí, že existuje právo na to praktikovat falešné náboženství, ale pouze právo být prost nátlaku praktikovat falešné náboženství. Tato obhajoba je také planá, protože dobro si zasluhuje ocenit, ale zlo si vyžaduje trest (tj. musí být uváděno na pravou míru, narovnáváno). Omyl je zlem rozumu a nemůže mít právo na oproštění [před nátlakem] a zároveň muset být uváděn na pravou míru. Oproštění a uvádění na pravou míru jsou dvě protikladné věci. Dokonce, i když člověk vezme v potaz omyl bez zlé vůle, omyl, kdy byl člověk spíše oklamán než, že by klamal sám sebe, není přesto dobré ponechat takový omyl bez uvedení na pravou míru (neříkám, že by měl být potrestán, ale měl by být uveden na pravou míru) a tudíž nemůže existovat právo, aby omyl zůstal neuveden na pravou míru. Jinak řečeno, nejen že je omyl špatný, ale i oproštění u omylu je špatné: jde o nedostatek dobra při uvedení na pravou míru. Nemůže samo o sobě existovat právo na oproštění pro něco špatného.
Mnozí lidé skutečně považují jakýkoliv nátlak za špatný, protože považují lidskou svobodu za absolutní: takové myšlení však není katolické. Je výslovně proti Evangeliu, kde Náš Pán dává příkazy svým služebníkům „compelle intrare“ (Lk 14:23), doslova „přinuťte je vejít“ na nebeskou hostinu! Člověk není konečnou mírou dobra nebo zla a proto jeho svoboda není bez vedení shůry, tj. ze strany Boha, k němuž musí každá volba člověka směřovat. To, co mu pomáhá učinit správnou volbu, volbu pro Boha, pro pravdu, pro dobro, je skutečně pomocí, i když zpočátku může člověk tuto pomoc nést nelibě. Sv. Pavel byl sražen ze svého koně a je navždy v nebi, díky Bohu za to! Některý nátlak je tedy dobrý (ne každý, ale některý). Kdyby tedy existovalo právo na oproštění před nátlakem v náboženské oblasti, pak by takový nátlak byl špatný sám o sobě (pouze okolnosti nerespektování obecného dobra/míru by dovolovalo takový nátlak, nikoliv omyl sám). Kdo nevidí rozpor mezi „veškerý nátlak (v náboženských záležitostech) je sám o sobě špatný“ (jako protikladu k „právu být prost všeho nátlaku“) a „některý nátlak je dobrý“? Druhý vatikánský koncil učí to první, Církev vždy učila to druhé.
Poslední snahou, jak uniknout před rozporem, je tvrdit, že Druhý vatikánský koncil nepopírá, že falešná náboženství nemají žádná práva, ale prostě státu odepírá právo vměšovat se do náboženských záležitostí. I to je v protikladu k neměnnému učení Církve, že Kristus musí vládnout (1 Kor. 15:15), nejen nad jednotlivci, ale nad všemi králi na zemi a nad všemi národy jako takovými (Žalm 71:11). Nejen jednotlivci mohou a musí uznat pravdu katolického náboženství, ale také králové jako takoví (viz dopisy sv. Lva Velikého císaři). A to je nejlepším zdrojem požehnání pro vládu i zemi.
Kvůli duchovní povaze oněch novot učení Druhého vatikánského koncilu mají mnozí potíž jim porozumět. Kdybychom však převedli tuto nauku do praktičtějších záležitostí, člověk by snadno pochopil. Církev skutečně vždy učila, že vraždění a loupež jsou špatné a „nemají žádné právo“. A kdyby koncil přišel a deklaroval, že „všichni lidé musí být prosti nátlaku ze strany jakékoli lidské moci, takže nikomu nesmí být zabraňováno loupit/vraždit soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích,“ nebylo by takové „právo“ zjevně špatné a v rozporu s předešlým učením Církve?
V Druhém vatikánském koncilu není nic v rozporu s Tradicí?
 Arcibiskup Di Noia se „pokoušel tvrdit (...), že vše, co [FSSPX] musí udělat, je říci, že v koncilu není nic, co je v rozporu s Tradicí“. V tom však odporuje papeži Benediktovi, který jako kardinál Ratzinger řekl, že Gaudium et Spes je „antiSyllabem“. Kardinál Congar také řekl, že je tento dokument „takřka přesným protikladem Syllabu“ a kardinál Suenens nazval koncil „rokem 1789 v Církvi“. Předstírat, že zde není nic v rozporu, když je tu takováto opozice, znamená převádět něčí vytoužený názor do reality.
Arcibiskup Di Noia má zcela pravdu, když říká, že by člověk neměl redukovat to, čemu musíme věřit jen na to, co bylo slavnostně a neomylně definováno. Mezi „ničemu se nemá věřit, kromě toho, co bylo slavnostně a neomylně definováno“ a „všemu se má věřit“ je však prostor pro správný postoj, katolický postoj: má se věřit tomu, co je v kontinuitě s neměnným předešlým učením Církve; odmítnout se má to, co je v protikladu s předešlým neměnným učením Církve. Existuje mnoho důkazů, takových jako tvrzení citovaná výše, které ukazují, že na Druhém vatikánském koncilu jsou některé deklarace v protikladu k minulé nauce Církve.
Nauka Církve, nauka duchovních
Arcibiskup Di Noia správně říká, že „nutným požadavkem toho, jak být plně katolický“ je říci: „Ano, věřím, že Duch Svatý chrání Církev před omylem.“ Ano, FSSPX tomu věří. Nevěříme však tomu, že cokoliv duchovní řeknou, je „naukou Církve“! Existují – a je jich dnes mnoho – duchovní, kteří ze svých kazatelen učí své soukromé názory (a omyly a dokonce i hereze), někteří dokonce ani nevěří v realitu Těla a Krve Kristova ve Svátosti oltářní a mají o tom velmi dvojznačná prohlášení (nová hlava Kongregace pro nauku víry k této věci pronesla dosti znepokojivá slova!).
Jak tedy rozpoznáme hlas Církve v hlasu duchovních? Když jsou „transparentní“ v tom, co přijali od Církve, tj. když „předávají to, co přijali“, když učí odvěkou nauku Církve: pak skutečně „kdo vás slyší, Mne slyší“ (Lk 10:16) Když ale učí novoty, nejsou již transparentní, již to není Kristus, kdo skrze ně promlouvá, ale mluví spíše ze sebe. Ačkoliv mohou být v Církvi po nějakou dobu široce rozšířené některé omyly – dokonce i proti Víře – takové, jako v době ariánské krize, tyto omyly nezvítězí. My věříme, že Duch Svatý ve Své Církvi, Římskokatolické církvi, působí, aby ji ochránil před omyly. Přesto bychom měli bojovat za pravdu a odsuzovat omyly, jako to činil sv. Atanáš. Duch Svatý chce, aby přesně takové poslušné nástroje bojovaly za pravdu – starobylý poklad Víry – proti novotám a novotářům. Tím, že jim dává zmocnění, Duch Svatý aktivně chrání Církev před omylem!
Extra Ecclesiam nulla salus
Arcibiskup Di Noia pokračuje – již ne správně – a říká: „Církev vždy potvrzovala [možnost spásy nekřesťanů] a nikdy to nepopřela.“ Toto není je mylné, ale je to výslovně proti dogmatu Extra Ecclesiam nulla salus. Papež Pius IX. výslovně říká, že je to dogma a jako takové bylo jednomyslně vyučováno od počátku. V čem může být zmaten je to, že Církev – ve vlastním výkladu tohoto dogmatu – učí o křtu krve a křtu touhy. Církev však neučí, že ty duše, které jsou spaseny těmito „křty“ jsou spaseny „mimo Církev“ – naopak!
Církev výslovně tvrdí, že tyto duše jsou částí Církve; často se to vyjadřuje jako, že jsou částí „duše“ Církve (viz Katechismus sv. Pia X.). Byli to špatní teologové, kteří od 30. let začali říkat, že tyto duše jsou spaseny „mimo“ Církev a zcela zapomínali, že Církev učí nezbytnost katolické Víry a lásky pro křest krve a křest touhy. Lituji, Vaše Excelence, není možné být světcem bez katolické Víry; není možné být formálně luteránem nebo anglikánem a být světcem. „Kdo neuvěří, bude zavržen,“ řekl Náš Pán Sám a On by se jistě nespokojil s falešnou vírou. To, co tedy vyžaduje, je pravá Víra. Jestliže by měl v Boží prozřetelnosti být nějaký luterán nějak spasen, je to mezi ním a Bohem, protože je pokřtěn a skrze svůj křest je spasen skrze Krista a Jeho Církev...nikoliv skrze luteránskou herezi.
Budeme se modlit za to, aby Jeho Excelence opravila svou nauku v onom nejdůležitějším bodě Víry, aby jí bylo umožněno úspěšně naplnit své poslání viceprezidenta Komise Ecclesia Dei.
Kéž blahoslavená Panna Maria, Strážkyně Víry, vyprosí od Ducha Svatého pro arcibiskupa Di Noiu potřebné milosti světla a síly!

Zdroj: The Remnant
Překlad: D. Grof