Liturgický symbolismus (1936)
P. Ant. Čala, O.P.
Když v liturgii pozorujeme množství různých obřadů, když si všimneme různých liturgických úkonů, rouch, nářadí a celého uspořádání času, mimoděk nám napadá otázka: Jaký význam mohou míti tyto hmotné věci pro styk duše s Bohem, který je pouhý duch? Nač tolik různých obřadů, když Kristus ani při mši svaté ani při svatých svátostech neustanovil žádných obřadů? (1) Zdaž se nemáme klaněti Bohu v duchu a v pravdě? Nejsou hmotné věci spíše překážkou opravdové bohopocty?
1. Všimneme-li si dobře lidské přirozenosti, ihned vidíme, že liturgické obřady, roucha, nářadí a všechny symboly nejen nejsou překážkou, nýbrž nejlepším prostředkem opravdové bohopocty. Ano, můžeme říci, že liturgický symbolismus je požadavkem lidské přirozenosti.
Člověk totiž není pouhý duch, nýbrž skládá se z těla a z duše. Tělo je s duší podstatně spojeno, a proto duše má vliv na tělo a na duši. Už starověcí filosofové praví, že nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslu. Proto od věcí viditelných vystupuje člověk k neviditelným. Vnější úkony a symboly vzbuzují v člověku vnitřní pocity, které pak přecházejí v myšlenky a chtění. Aby liturgie snáze dosáhla oněch cílů (oslavy Boží, poučení, povzbuzení a posvěcení věřících), o nichž jsme uvažovali minule, používá různých vnějších úkonů a symbolů; neboť symboly mluví k člověku lépe, názorněji a důrazněji než nejkrásnější slova.
Nadpřirozené pravdy jsou plné hlubokých tajemství, a proto sám božský Spasitel, aby nám je učinil srozumitelnými, často ve svých kázáních užíval různých příkladů a obrazů, ano i mši svatou a svaté svátosti v podobě viditelné a zároveň s úžasným symbolismem. (2) Není tedy divu, že i Církev, chtějíc v liturgii vyjádřiti nadpřirozené pravdy, nespokojí se pouze nedokonalým slovem, nýbrž je názorně prohlubuje pomocí různých symbolů. Proto užívá v liturgii různých symbolů, aby hlubokým a vznešeným pravdám víry porozuměli všichni, učení i prostí, aby jimi byli všichni uchváceni a nadšeni k svatému životu. Vyhýbá se v liturgii subtilním scholastickým úsudkům, učí ctnostem spíše příklady a symboly než definicemi.
Proto tridentský sněm praví o mešních obřadech: „Ježto lidská přirozenost je taková, že bez vnějších obřadů se může nesnadno povznésti k uvažování věcí božských, proto dobrá matka Církev ustanovila jisté obřady ... Užívala též obřadů, jako tajemných žehnání, světel, okuřování, rouch a podobně z apoštolské kázně a z podání, aby vznešenost tak velké oběti (mše sv.) byla doporučena a mysl věřících těmito viditelnými znaky zbožnosti byla roznícena k uvažování nejvyšších věcí, které jsou skryty v této oběti.“ (3)
A římský katechismus praví o svátostných obřadech: „Obřady vyjadřují účinky svátostí a činí je takřka viditelnými očím věřících, kteří takto lépe poznávají jejich svatost. Jejich víra, láska, nadpřirozené city jsou jimi více rozněcovány. Proto je třeba pečovati o to, aby jim tyto dojemné a poučné obřady nebyly neznámy.“
Tím, že různé liturgické úkony, roucha, barvy, stavby a pod. slouží k názornému vyjádření hlubokých nadpřirozených pravd, stávají se liturgickými symboly. Symbol ve vlastním slova smyslu je totiž názorné, živé, obrazné vyjádření nějaké vyšší myšlenky, zvláště mravní nebo náboženské myšlenky. Ať už ke svému obraznému vyjadřování symbolismus používá jakýchkoliv prvků, čísel, geometrických obrazů, stylisovaných písmen, rostlin, zvířat, lidských postav a úkonů, pravidelně k nám mluví zřetelněji a výrazněji než pouhá slova.
2. Liturgie katolické Církve se svou dvoutisíciletou tradicí je klasickým vzorem symbolismu. Vzpomeňme aspoň na symbolismus velkopáteční liturgie, na symbolismus svátostí! Katolická liturgie používá k symbolickému vyjádření nejen různých úkonů a obřadů, nýbrž i rouch, barev, obrazů, nářadí a staveb.
V prvních stoletích křesťanských se užívalo v liturgii jednak přirozeného symbolismu, jednak byl přijímán symbolismus od židů a pohanů.
Je mnoho úkonů a věcí, které jsou přirozeně symbolické, na př. úklony, pokleknutí: klaníme se těm, které ctíme, poklekáme před mocnými pány; nebo: kouř kadidla stoupá jako modlitba. Liturgie používá některých hmotných věcí podle jejich vnitřního významu.
Mnoho symbolů přejala katolická liturgie též od židů a pohanů. Je to pochopitelné, neboť křesťané obrácení ze židovství ještě i po svém obrácení navštěvovali synagogu a setrvávali ve svých zvycích. Některé symboly přejala liturgie též od pohanů, očistila je, zkrášlila a použila jich ke svému vlastnímu cíli, na př. kadidla, lamp, očistné vody, snubního prstenu, ex voto, symbolismu nového ohně.
Mnoho symbolů bylo vzato z Písma sv., zvláště z žalmů a evangelií, při čemž bývaly směrodatné alegoricko-mystické výklady sv. Otců.
Mezi těmito symboly první místo zaujímal kříž. Druhým nejoblíbenějším symbolem bývala ryba, jako obraz Krista i křesťanů, a to nejen proto, že Kristus nazval své apoštoly rybáři lidí, nýbrž také proto, že v písmenech slova IXθYΣ jsou obsažena začáteční písmena čestného názvu Spasitelova: Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel. Kromě těchto nejčastějších symbolů nalézáme v starokřesťanském umění symbolismus palmy, vinného kmene, oveček a pastýře, jelena, holubice, páva atd. –
Je pravda, že když Kristus ustanovil mši svatou a svaté svátosti, neurčil, jakých obřadů se má při nich používat. Ale svěřil své Církvi, řízené Duchem sv., aby se postarala o ustanovení obřadů, jimiž by jaksi oděla velmi prostý úkon proměňování, aby mu dodala jakési slavnosti a aby pomocí symbolů vyjádřila hluboké, často nevyslovitelné pravdy víry. Jest jistě velký rozdíl mezi mší svatou, jak ji sloužil sv. Petr, zcela prostě bez bohoslužebných rouch, bez ministranta, a mezi slavnou pontifikální mší svatou, jak ji dnes slouží papež nebo biskupové. Mše svatá je podstatně vždy táž. Jen vnější obřady se pozvolna přirozeně vyvíjely, jako zrnko se přirozeně vyvíjí v strom. Není tu podstatné změny. Měnily se jen případky. Vývoj liturgických obřadů a symbolů se uskutečnil v prvních osmi stoletích: „Pozvolna zvyky se stávaly obřady, které se rozvíjely stále velkolepěji a složitěji; zároveň se ustálilo téma modliteb...; zvyk určoval celebrantovi myšlenky, jež měl rozvíjet, a pořad, jakým to měl konat. Později se učinil poslední krok tím, že byly přijaty ustálené formule, které nic nenechaly osobní libovůli a náhodné improvisaci.“ (4)
Prostý úkon proměňování a jednoduché udílení i přijímání sv. svátostí bylo během staletí přioděno celou řadou obřadů a symbolů.
3. Středověk chtěl viděti symboly ve všech liturgických obřadech, všechno mělo v liturgii svůj mystický význam. Středověcí autoři najdou pro každý sebemenší liturgický úkon hned tři nebo čtyři různé významy. Hlavním představitelem tohoto směru je biskup z Mende ve Francii, Vilém Durandus (zemřel 1226). (5) Amalarius, Jan Beleth, Berold, Innocenc III. jsou jeho předchůdci nebo následovníci v přepjatém symbolismu. Už sv. Albert Vel. reagoval proti tomuto směru v pojednání „De sacrificis Missae“. (6) Ale přesto přepjatý symbolismus převládá až do 17. stol., v liturgii se ve všem hledá jen mystický význam.
Z reakce proti přehnanému symbolismu někteří autoři v 18. století se snaží dokázati, že všechny liturgické obřady, úkony a předměty byly zavedeny jen z přirozených příčin, že žádný obřad neměl původně symbolického významu. Mystický, mravní nebo symbolický význam byl prý vymyšlen až po jejich zavedení. Hlavním představitelem tohoto směru je Claude de Vert, mnich z Cluny. Podle něho na př. kadidla se původně neužívalo jako symbolu klanění a modlitby, nýbrž jako prostředku k zapuzení nepříjemných vůní ve shromáždění; podobně svíce prý byly zavedeny jen k osvětlování v temných katakombách, ale později se jich používalo, i když bylo světlo; používání vody při křtu prý nemá symbolického významu, nýbrž pochází z toho, že dítě se odjakživa při narození umývalo atd... Z reakce proti přepjatému symbolismu de Vert upadá do jiné krajnosti, popírá, jakýkoli symbolismus v liturgii. Ačkoli mnohé jeho zásady jsou správné, přece jeho systém je nesprávný, jak je patrno z toho, co bylo řečeno shora.
4. Nesprávné pojímání liturgického symbolismu, hlavně pochybení de Verta, vedlo mnohé k důkladnému studiu této otázky, a konečně ke správnému chápání liturgického symbolismu. Hlavně oratorián P. Lebrun ve svém díle „Explication littérale, historique et dogmatique des priéres et des cérémonies de la Messe “ (Paris 1716), a biskup soissonský Jan Languet v díle „Du véritable esprit de l´Église dans l´usage des cérémonies (1709) reagovali proti nesprávnému směru de Verta.
Nelze neuznati, že už ve St. zákoně bylo mnoho obřadů Bohem předepsáno pro jejich symbolický význam. Církev některé z nich zachovala, některé zavedla sama. Není vždy snadné určiti, zda symbol byl příčinou toho neb onoho obřadu, nebo zda obřad byl vykládán symbolicky až po svém zavedení.
Podle objevů moderní historie můžeme dojíti k těmto závěrům:
a) Některé části liturgie vznikly nepochybně proto, že byly nutné, vhodné nebo užitečné; příčina jejich vzniku byla čistě přirozená či fysická, jíž se nemůže dávat symbolický význam. Na př. zvony měly svolávat věřící k bohoslužbám; bursa měla ukrýt korporále, pala měla zabránit, aby do kalicha nepadl nějaký hmyz nebo něco jiného atd. Symbolické výklady, které někteří autoři dávají takovým částem liturgie, nejsou nijak odůvodněny.
b) Jiné části byly zavedeny zároveň z důvodu fysického a mystického, t.j. z nutnosti a zároveň ze symbolismu. Tyto případy jsou nejčetnější. Je rozumné uznati takový symbolismus, zvláště když jej Církev přijímá oficielně. Na př. cingula se užívá k přepásání alby a zároveň je Církví považováno za symbol čistoty, kterou má míti sluha Boží; když se kněz dotkne obětovaných darů, umývá si ruce na znamení, že má očistit svou duši atd. Takovým částem liturgie se dostalo symbolického významu v témž okamžiku, kdy byly zavedeny.
c) Jiné byly sice zavedeny z nutnosti, ale nyní jich už není třeba, nyní jsou pouhými symboly. Na př. manipul, který byl původně kapesníkem na utírání potu, se později stal částí bohoslužebných rouch, je zhotovován z téže látky a znamená pokání a bolest.
d) Jiné části byly zavedeny proto, aby dodaly bohoslužbám více lesku, a teprve později se jim dostalo symbolického významu; na př. bohoslužebná roucha, ozdoby chrámu, zpěv a hra.
e) Konečně některé, a to dosti řídké části liturgie, byly zavedeny jen pro svůj symbolický význam, aby názorně vyjádřily některou pravdu víry anebo aby důrazně připomenuly některé mravní povinnosti. Na př. okuřování, žehnání, znamení kříže, svíce, smíchání vína a vody při obětování (7) atd.
Z řečeného je zřejmo, že ani nezavrhujeme všechen liturgický symbolismus jako de Vert, ani nevidíme symboly v každé části liturgie, nýbrž jdeme kriticky střední cestou mezi oběma krajnostmi.
5. Ale jak poznáme, která část liturgie je symbolem a čeho je symbolem?
Předně je třeba zkoumat příslušnou část samu o sobě, všimnouti si její povahy, jejího cíle a významu, jaký má snad v běžném užívání nebo v Písmě sv. nebo v samé liturgické praksi. Nezřídka to, co se na první pohled zdá pouhou formalitou, bývá bohatým zdrojem symbolů. Na př. bílá alba, umývání rukou mohou býti obrazem čistoty duše.
Je třeba také všimnout si, jaký vzájemný vztah mají jednotlivé části liturgie, a jaký vztah mohou míti s výroky a úkony, o nichž čteme v Písmě sv., neboť někdy tento vztah jest jediným klíčem k nalezení symbolismu. Na př. bití v prsa při slovech „má vina“ je vysvětlováno podobenstvím o publikánu.
Někdy je třeba znáti též původ a okolnosti, za jakých vznikla ta neb ona část liturgie; v záznamech o vzniku některé části bývá obyčejně uvedena i pohnutka, proč byla zavedena ona nová část a co má znamenat.
Nesmí se zanedbávat ani tradiční význam, jaký uvádějí sv. Otcové a církevní spisovatelé, neboť někdy i tento smysl je neméně významný než skutečný smysl té neb oné části liturgie.
V praksi musíme býti velmi obezřetni a nepřijímat ihned jakýkoli symbolismus, i když jej uvádějí zbožní a svatí autoři. Musíme se držet hlavně vědeckého bádání moderních kritických liturgistů. Nic nezíská zbožnost z tolika různých podivínských výkladů liturgie, které se podávají v některých nábožných knížkách; na př. v některých výkladech mše svaté se aplikují na kněze všechny osoby, které vystupují při umučení Páně! Směšný je takový symbolismus a neodpovídá vážnosti liturgie. Kéž by všichni věřící chápali opravdový liturgický symbolismus a dovedli čísti to, co tak krásně bývá symbolicky napsáno ve chrámech, v posvátných obřadech, v liturgických barvách, v bohoslužebném rouchu a v celém uspořádání času!
Pomocí symbolů chce liturgie povznésti mysl věřících k uvažování o věcech nebeských a roznítit jejich zbožnost. Zbožnost, která takřka samovolně vzniká z liturgie, vzrůstá tím, že se projevuje vnějšími symbolickými úkony; ba často se zmnohonásobí vlivem mnoha jiných osob, které zároveň s námi vykonávají tytéž obřady a vyjadřují tytéž pocity. –
A poněvadž liturgie jedná v nejužším spojení s Církví a s Kristem, je schopna vzbudit a živit v naší duši jakési trvalé usměrnění k Bohu, „abychom vždy přemýšlejíce o rozumných věcech, slovy i skutky konali, co se líbí Bohu“. (8) A v této shodě naší vůle s vůlí Boží je nevšední dokonalost křesťanská.
Právem píše Pius X., že „všeobecným cílem liturgie jest oslava Boha, posvěcení a vzdělání věřících“, a že je třeba všemožně se snažiti, aby všichni věřící byli přivedeni „k prvnímu a nenahraditelnému zdroji pravého křesťanského ducha, aby z něho čerpali pravého křesťanskéh ducha, činně se účastníce přesvatých tajemství a veřejné a slavné modlitby Církve.“ (9)
Poznámky:
(1) Mluvíme zde o obřadech ve vlastním slova smyslu, k nimž náleží všechno, co bylo později přidáno k podstatnému ritu oběti a svátosti.
(2) Všechny svátosti jsou viditelná znamení neviditelné minulosti, každá svátost symbolisuje svou vlastní svátostnou milost.
(3) Sněm trid., seď. 22, hl. 5. – Denz. n. 943.
(4) Duchesne: Origines du culte chrétien, paris 1920, str. 54.
(5) Své symbolické výklady liturgických obřadů zanechal Durandus ve svém díle „Rationale divinorum officiorum“, které mělo ohromný vliv na celý středověk, jak je patrno z toho, že od 15. do 17. století mělo devadesát vydání a bylo přeloženo do všech hlavních jazyků.
(6) Sr. D. L. B., Quest. liturg., t. VI, str. 244
(7) Sr. Denz. n. 945
(8) Neděle 6. po Zjev. Páně.
(9) Pisu X. v Motu proprio z 22. listop. 1903.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XI, číslo 9-10
Zpracoval: D. Grof
